1

1

Hořce té cesty litoval. Neměl tam vůbec jezdit. Nabídka, kterou dostal v Teheránu… Bohapusté šílenství.Ano, opravdu doufal, že to nebylo míněno vážně.

Saíd z kufru vyházel špinavé oblečení a naskládal do něj čisté. Zavazadlo leželo rozložené na posteli vneutěšeném pokojíku studentské koleje, v městské části Hammarbyhamnen nedaleko centra Stockholmu.Saíd byl rozrušený. Snažil se co nejrychleji dostat odtud pryč.

Sestřenici zavolal už z autobusu z letiště Arlanda. Úplně zapomněl, že ji nezastihne doma. Ano, upozornilaho na to, ale v tom rozčilení si to neuvědomil. Její dlouho plánovaná dovolená na Gotlandu.

Zabalil si dvě košile, jedno triko, spodní prádlo a čisté džíny. Sandály – zmínila se, že bydlí hned u pláže.

Cesta do Teheránu se nečekaně zvrtla. Nikdy v životě se necítil tak ohrožený jako v okamžiku, kdy mudošlo, o co se vlastně jedná. Kamarád z dětství a jeho vzkaz.

Dlouho bloumali ulicemi Teheránu. Neměl tušení, kde se zrovna nacházejí. Blízký přítel se mu najednouodcizil. Měl pocit, že chodí po tenkém ledě. Sebemenší chybička a proboří se do hlubin. Pohřben a ztracen

jednou provždy. Nebo si to jen namlouval? Byla to paranoia? Salíha ho ujistila, že jí rozhodně nevadí, když přijede. Ne, nebude nikomu na obtíž. Měl se prý rovnou

vydat za ní, dokonce mu pomohla s rezervací jízdenky na trajekt.

Byla jediná, s kým si o tom mohl promluvit. Ale ne po telefonu. Cítil se pošpiněný, poznamenaný. Jako by

to už ze sebe nikdy nedovedl smýt.

A pak to loučení. Místo očekávaného přání šťastné cesty přišlo varování.

2

Vysoko nad střechami domků v zálivu Nisseviken majestátně kroužil orel mořský. Salíha si byla jistá, že jeto on. Toho si nešlo splést s žádným jiným dravcem. Mohutná křídla, na jejichž konci se rýsovaly dlouhébílé letky, obrovské rozpětí. Vyšla ven, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Zastavila se několik kroků oddveří, obličej obrátila k nebi.

Překřížila ruce přes prsa a pod prsty ucítila husí kůži na nahých pažích. Měla na sobě jen tenké šedéuniverzitní tričko v americkém stylu s nápisem ‚Svaz studentů Stockholmské univerzity‘. Třásla se. Ránobylo chladné. Na blankytném nebi už sice zářilo slunce, ale od moře vanul mrazivý vítr.

Jakmile Saíd dosedl do křesla, začal vyprávět. To byly čtyři hodiny ráno.

V okamžiku, kdy Saíd vstoupil do dveří a Salíha zachytila jeho vystrašený pohled, pochopila, že se staloněco vážného. Třásl se jako osika.

To, co se dověděla, ji vyděsilo. Běhal jí mráz po zádech, podobně jako teď kvůli studenému větru. Řekl,že se cítí, jako by se někdo nevítaný vetřel k němu domů a tam mu začal vyhrožovat. I když se veskutečnosti nic takového nestalo. Vlastně si tím nebyl až tak jistý. Byla snad ve vzkazu jeho bývaléhospolužáka ukryta nějaká výhrůžka?

‚Proč zrovna já?‘ ptal se Saíd znovu a znovu Salíhy a Josefa. Pravda byla, že během školních let v různýchdiskusích vyjádřil nejeden radikální názor, ale to už dávno odvál čas. A nábožensky založený, to nebyl

nikdy.

Salíha a Josef si domek na pláži pronajali na dva týdny a ten první měli právě za sebou. Zatím bylavětšina chatek v rekreační oblasti na okolních plážích opuštěná. Ale v pátek se bude slavit midsommar,letní slunovrat, a to se vše změní. Dole na pláži už na dřevěných kozách čekala tradiční májka naozdobení girlandami z listů.

Někteří přátelé si ze Salíhy utahovali, že se z ní prý stala nefalšovaná Švédka, když se chystá slavitmidsommar v pronajaté chatě na Gotlandu. A mnozí to nemysleli jen jako žert. Její přítel byl polovičníŠvéd, ona sama úspěšně studovala práva a bydlela v centru Stockholmu. Životopis pro přistěhovalce nezcela typický. Ano, byla stále více Švédkou a nebránila se tomu. Stejně tak se nijak nesnažila to urychlit.Proč také? Chtěla jen žít svůj vlastní život.

Rychlými kroky se vydala zpět k domu a důkladně za sebou zavřela dveře. Saíd zkroušeně seděl vkvětovaném křesle v rohu místnosti a s nepřítomným pohledem listoval novinami. Jako by z něj poté, cose sestřenici svěřil se svým trápením, vyprchala veškerá energie.

„Ach jo, jsem úplně mimo…“ podotkl chmurně a promnul si oči.

„Neměl by sis jít na chvilku zdřímnout?“ zeptala se starostlivě Salíha.

Saíd dnes nespal víc než pár hodin na nočním trajektu. A to včera strávil šest dlouhých hodin v letadle z

Teheránu.

Apaticky zavrtěl hlavou.

„To nemá smysl. Stejně bych neusnul. Možná odpoledne, ale teď ne.“

„Tak dobře. Postavím na kafe. Josef by tu měl být co nevidět.“

Josef odjel na nákup. Supermarket Ica v městečku Hemse otevíral už v osm a Josef přešlapoval přededveřmi hodnou chvíli před tím. Došlo jim totiž pečivo. Nechápala, jak jí to jen mohlo uniknout. Zrovnakdyž je navštívil bratranec, mu neměla co nabídnout.

Salíha odešla z pokojíku do malé kuchyňky. Bylo tam těsno, člověk se musel pohybovat velmi obezřetně,aby něco neshodil. Naplnila konvici kávovaru vodou a do filtru odměřila kávu. Z lednice vyndala nějaké

sýry, jogurt, mléko, natáhla se pro krabici s müsli, kterou Josef postavil tak vysoko, že na ni sotvadosáhla.

Zaslechla Josefovo auto. Vyhlédla z okna a uviděla, jak se k nim pomalu blíží po příjezdové cestě, kteránebyla víc než nenápadnými kolejemi v písku. Na severní straně se v dálce mihotaly lopatky větrnýchelektráren, o něco blíž se táhl do moře úzký pruh pevniny, na kterém se poklidně pásly krávy.

Auto dál poskakovalo po nerovném povrchu. Josefovo audi sice nebylo zrovna ideálním vozem pro prašné

gotlandské cesty, ale Josef na ně byl přesto pyšný. Dalo by se říct, že z něj měl až dětinskou radost, ikdyž se všemožně snažil ji skrýt.

Zpočátku měla Salíha z nového vozu smíšené pocity. Zdál se jí příliš provokativní. Nebylo těžké sipředstavit, jaké reakce asi bude vyvolávat u kolemjdoucích. Přesněji, u kolemjdoucích Švédů. ‚Dva mladýnegři v takovým fáru…‘ Nemohli vědět, že auto je jen služební a že vlastníkem je Josefův zaměstnavatel.

Ale zakrátko Salíha zahnala obavy. Mají plné právo mít jakékoliv auto, tak jako všichni ostatní. Josefovo

sportovní audi vzbuzovalo závist, ať už by za volantem seděl kdokoliv. A když někdo zezelená ještě oodstín víc jenom proto, že na místě řidiče sedí imigrant, tak ať. Oba tvrdě dřou, nic nedostali zadarmo.Nemají se za co stydět.

Josef zaparkoval při kraji cesty za Saídovou starou, prorezivělou toyotou. Vysoký pás křovin, z velké částitvořený rakytníky a jalovci, mu kryl výhled na moře. Zvesela vystoupil, otevřel dřevěnou branku vkamenné zídce a pokračoval směrem k domku. V pravé ruce nesl hnědý papírový sáček s pečivem a jedno

balení finských žitných chlebových placek.

Salíha stále ještě třímala v ruce krabici müsli. Nyní ji odložila vedle kávovaru a vydala se Josefovi vstříc.

„Už je zpátky,“ zahlaholila, když procházela pokojem, kde seděl Saíd.

„To je boží.“

Typický Saíd. V uplynulém roce se Saíd zaměřil na vylepšení svých jazykových schopností. Opravdu sesnažil mluvit jako Švéd. Jednak proto, aby ovládl studentský slovník, ale i proto, aby dobře zapadl doprostředí útulných kaváren v centru Stockholmu, kam tak rád chodíval.

Salíha otevřela dveře dokořán a vykročila na verandu.

Josef se na ni z dálky usmíval. Chodili spolu už tři roky, ale tenhle úsměv ji i po těch letech pokaždé milezahřál u srdce.

„Neuvěříš, co jsem viděl v Ice!“ volal Josef s nadšením v očích.

Dříve, než mohl pokračovat ve vyprávění, stalo se něco velmi zvláštního. Dveře od chatky jako by náhleexplodovaly. Kousíčky dřeva se rozlétly do všech stran. Jedna z třísek, asi decimetr dlouhá, s ostrou špicína obou koncích, se neúprosně zavrtala Salíze do ruky. Ani si toho neměla čas všimnout.

Její zraky nevěřícně padly na díru velikosti talíře zející ve dveřích pronajatého domku. V další setiněvteřiny explodoval Josefův hrudník. Kusy jeho srdce a plic byly vymrštěny vpřed a spolu s obrovskýmmnožstvím krve pokryly prsa a tvář vyděšené Salíhy. Zůstala stát jako opařená, aniž by pochopila, co sevlastně stalo, zatímco její přítel klesl k zemi. Pak se nadechla, aby ze sebe vykřičela tu hrůzu, ale z jejíhohrdla už žádný zvuk nevyšel. Zemřela, než stihla vydechnout. Stejným způsobem jako před několikaokamžiky Josef. Jen s tím rozdílem, že její vnitřní orgány – jak se hrudním košem neúprosně prodralatříštivá střela – byly vyvrženy ven z těla otvorem v zádech. Její tělo se skácelo k Josefovu. Milenci zůstaliležet jeden vedle druhého napůl na verandě a napůl uvnitř v domě.

Jakmile Saíd uslyšel výstřely, vyskočil z křesla. Reagoval instinktivně, ale vzhledem ke svému mírněotupělému stavu si nebyl původem hluku jistý. Popošel několik kroků vpřed a vtom uviděl svou sestřenicia jejího přítele ležet mezi dveřmi. Jejich těla, okolní zdi a podlaha byly zalité krví.

Ve vteřině pochopil, co se stalo. Nepotřeboval čas na rozmyšlenou. Na místě se otočil a třemi dlouhýmiskoky byl u okna. Už jen odháknout závlačky. Nohu opřel o parapet a jediným rychlým pohybem byl

venku.

Začal utíkat, jakmile dopadl na pevnou zem. Běžel jako nikdy předtím. V hlavě měl jedinou myšlenku.Musí pryč. Pryč, a to rychle, od svých mrtvých přátel a dveří na druhé straně domu. Byl přesvědčený, žezemře. Tady a teď. Bude roztrhán jako oni a zůstane ležet v trávě v kaluži krve a rozházených vnitřností.

Přehnal se přes trávník, přeletěl přes kamennou zídku jako závodník v běhu přes překážky, v nejvyššímmožném tempu pokračoval dvacet až třicet metrů přes čerstvě pokosenou louku se dvěma fotbalovýmibrankami na každé straně. Prokličkoval mezi několika borovicemi a vší silou se prodral hustým porostem,který v těchto místech lemoval pláž. Ostré větve zanechaly krvavé šrámy na jeho holých předloktích.

Na druhé straně křoví se poprvé odvážil pomyslet, že možná nezemře. Nebo alespoň ne teď hned. Mápřed sebou ještě pár minut života. Možná i víc, ale to záleží na tom, jak rychle dokáže utíkat. A možnáještě víc na tom, jestli zvolí správný směr.

Přiběhl k asfaltové cestě, na kterou před několika hodinami odbočoval z hlavní silnice, táhnoucí se podélpobřeží. Nepříjemným způsobem ho zabolelo temeno hlavy. Jako by na něj právě v ten okamžik zaměřilostřelovač svou zbraň a prstem objal spoušť. Bleskovým pohledem zkontroloval obě strany cesty. Nikdenikdo. Rozhodl se pokračovat dál stejným směrem.

Úzkou silnici překonal několika skoky a bez dalšího rozmýšlení zmizel v lese na protější straně. Srdce mubilo jako o závod, v krku jako by měl smirkový papír.

Bývalý spolužák ho v Teheránu varoval, že by se něco podobného mohlo stát. Nevěřil mu. Předevšímnechtěl o ničem takovém ani slyšet. Bránil se, seč mohl, aby se nijak nezapletl do toho komplotu, okterém přítel mluvil. Přece se nenechá zatáhnout do takové špinavosti. Neviděl jediný důvod, proč by seměl stát součástí jakési pochybné mise lidí, které sotva zná, a podílet se na jejich konspirativních teoriích.

A přesto byl teď za ono varování vděčný. Bez něj by se totiž dozajista vrhl k bezvládným tělům svýchpřátel. S tím pravděpodobně střelec také počítal. V tom případě by ovšem už nebyl naživu.

Les byl hustý a plný náletových stromků, ale podloží rovné, a tak se mu běželo celkem dobře. Šlo torychle, i když musel kličkovat a uhýbat větvím. Bez váhání se vrhal do houštin, bez ohledu na trní, kterému trhalo kůži, a větve, které bičovaly jeho tělo. Pronikal stále hlouběji do lesa. Hnala ho jediná

myšlenka: uniknout a skrýt se.

Tommy Johansson zaparkoval auto mezi zašedlé kamenné stavení a rozlehlou stodolu, tak jako obvykle.

Vystoupil z volva barvy khaki a zabouchl dveře.

Za jeho zády zašramotil štěrk.

Do háje, pomyslel si a otočil se.

Mohutná postava se ztěžka kolébala směrem k zadnímu vchodu. Byla sice až u druhého konce stodoly, ale

i tak Tommy zřetelně slyšel, jak supí námahou. Neuvěřitelné, že tak pomalý pohyb může vyvolat takovéúsilí. Neuvěřitelně groteskní.

Sakra, že jsem si na to nevzpomněl, blesklo hlavou Tommymu.

V tom okamžiku ta těžkotonážní obluda pozvedla zrak a zadívala se na něj. Zpříma a vyzývavě. V očích,zapadlých hluboko do tukem opuchlého obličeje, se zračila zvědavost.

„Tak co…“

To měla být otázka, nejen pouhé konstatování. Byla nabitá zájmem a zvědavostí. A vyžadovala odpověď.Byla spontánně vyřčena, navzdory dávno stanoveným nepsaným pravidlům. Tommy se zastavil. Částečněse i otočil.

Upřeně se zadíval na svého otce.

Myslel si snad otec, že mu Tommy chce něco sdělit jen proto, že se po dlouhé době setkali na dvorku?

Jen proto, že se mu tentokrát nepovedlo uniknout otcovu pravidelnému, nesmyslnému bloumání kolemdomu?

Jindy se mívá na pozoru, aby mu nezkřížil cestu při těch jeho hloupých procházkách. Raději třeba zůstane

v autě a bez cíle jezdí po okolí, jen aby otce náhodou nepotkal. Ale dnes… Jeho myšlenky byly plnězaměstnány jinými záležitostmi. Nebo si snad otec vyšel nebývale brzy? Něco tu nehrálo.

Stále zíral na otce. Mlčel a nehnutě na něj civěl. Ostrý a nekompromisní pohled přiměl soka k ústupu.

Po chvilce otec na svou zvědavost rezignoval a uhnul pohledem. Jak typické. Ten zbabělec. Známýnetečný pohled opět nasměroval směrem k zadnímu vchodu. Do těch míst teď musí přepravit sebe a své

sádlo.

Co myslel tím svým ‚Tak co‘? Co předpokládal, že mu na to Tommy odpoví?

Jak se vzdalovala a zmenšovala otcova silueta, rozplýval se v Tommym pocit vnitřního odporu a zmaru.

Namísto něj se mu v těle rozlil známý chlad. Pramenil kdesi v žaludku a pokračoval výš, ovládl hruď icelou hlavu. V něm spočívala jeho síla, jistota i osamělost.

Večerní slunce malovalo dlouhé stíny na zámeckých tapetách se žlutozlatými čtverci, které zdobily obývací

pokoj. Hodiny ukazovaly půl deváté. Televize byla v úterním podvečeru puštěná jen jako kulisa. FredrikBroman se zvedl z nepohodlného křesla ze třicátých let a neklidnými kroky přešel na druhý konecmístnosti. Vyhlédl z okna na polorozpadlé hospodářské stavení z bílého vápence. Kdysi dávno sloužilo jako

kravín.

Dům patřil Jesperovi, jednomu z Fredrikových dobrých přátel ze Stockholmu. Jesperovi začíná dovolenáaž týden po midsommaru, do té doby na Gotland prý nepojede, a tak si Fredrik mohl půjčit klíče. Byl za to

opravdu vděčný.

Do oslavy letního slunovratu zbývaly už jen dva dny a Fredrik neměl ponětí, kde a především s kým hobude letos trávit. Věděl jen, s kým ho rozhodně slavit nebude: se svou rodinou.

Alespoň že má střechu nad hlavou. S tím by se asi prozatím měl spokojit.

Odlepil se od okna a zamířil do kuchyně. Z lednice vylovil plechovku nízkoalkoholického lidového pivalättöl, otevřel ji a bez rozmýšlení ji do sebe nalil. Jeden z jeho kamarádů kdysi tento mok vyřadil zeseznamu alkoholických nápojů, když tvrdil, že během takzvaného týdne abstinence, kdysi takpodporovaného osvětovými organizacemi i samotnými prodejci alkoholu, se tohoto piva s obsahempouhých 2,8 procent může vypít libovolné množství. Během své tříměsíční rodičovské dovolené pak stejný

muž nápoj lättöl překřtil na Father’s little helper – tedy Tatínkův pomocníček. V současné situaci by všakvýstižnějším bylo označení Fredrik’s little helper. Jedna plechovka za druhou pomáhala Fredrikovipřekonat tíseň a samotu ve starobylém pokoji nazdobeném kýčovitými zlatožlutými čtverečky.

S pivem v dlani se nejistě přemístil zpět do obývacího pokoje.

Jesperovo letní sídlo mělo exkluzivní polohu. Hospodářské stavení za okny bylo sice v žalostném stavu a v

době, kdy se sem Jesper nastěhoval, nevedla na pozemek ani voda, ani kanalizace, druhou stranu domudokonce hyzdila ruina původní stavby, ale na pláž v Austre se člověk pohodlně dostal na kole za párminut. Dům se nacházel v populární oblasti Vamlingbo, ale dostatečně daleko od designové prodejny švédské oděvní firmy Vamlingbolaget, kde se v sezóně srocovali Stockholmané jako mouchy na koláči.

Když ho Ninni vyhodila z domu, když ho doslova vyrazila ze dveří jejich společného domova, nemělsebemenší ponětí, kam se uchýlit. Několik hodin kroužil autem po ostrově. Zahloubaný sám do sebe,zoufalý. Pak si uvědomil, že velká část letních příbytků na ostrově musí být na začátku června ještě

neobydlená.

Začal v duchu probírat jména všech známých, o kterých věděl, že vlastní na Gotlandu nějakounemovitost. Bylo jich celkem hodně. Ale po chvilce přemítání zjistil, že Jesper je vlastně jediný, koho bybez uzardění mohl o něco takového požádat. Obzvlášť v případě, že bude nucen odhalit pravý důvod své

prosby.

Zavolal tedy Jesperovi a ještě týž večer se mohl nastěhovat, což předčilo i ta nejoptimističtější očekávání.Klíč si mohl vyzvednout u jednoho starousedlíka v těsném sousedství.

Jesper se mu vysmál. Jeho obvyklé ho-cho-ho-chó.

„Kámo, ty jsi třída,“ rachotil ve sluchátku hřmotným hlasem. „To je totální klišé ve všech švédskejchdetektivkách, chápeš to? Polda, co má problémy s manželkou, rozvede se a pak živoří v bejváku ňákýho

svýho kámoše.“

Fredrik v tu chvíli jen obtížně chápal, co je na tom vtipného. Ale vzhledem k tomu, že nutně potřebovalstřechu nad hlavou, nemohl Jespera odkázat do patřičných mezí.

„Nerozvedl jsem se,“ podotkl místo toho zahořkle.

To ovšem Jespera rozesmálo ještě víc. Chraplavé ho-cho-ho-chó rozvibrovalo celý mobil.

„Tos nemoh přijít s něčím originálnějším? Třeba se přiznat, že jsi teplej, nebo notorickej sukničkář, co

ohnul každou babu na stanici, co? Ale spustit se s kolegyní a nechat se vlastní manželkou vyhodit z domu,

to je prostě ohraný…“

Ho-cho-ho-chó.

Fredrik mlčel.

Ale když pak vsunul klíč do zámku a vstoupil do chladného provlhlého domu, cítil nekonečnou vděčnost.

Od té doby uplynul už týden a půl. Fredrik se vrátil zpět k oknu a vyhlédl ven. Slunce na obzoru se dohodiny schová za vrcholky stromů a v domě opět zavládne chlad. Naštěstí má dost dřeva, může si zatopit.

Fredrik otevřel okno. Vzduch byl příjemně vlahý. Jako obvykle kolem midsommaru. Na pravé letní počasísi ale ještě musí počkat. Vystrčil hlavu z okna a poslouchal. Že by slyšel zdálky přijíždět auto? Ano, je to

tak.

Okno zahákl na kličku, přešel do chodby a otevřel dveře. Teď už byl motor blížícího se vozu slyšetmnohem zřetelněji. Překřížil ruce přes prsa a ramenem se opřel o rám dveří. Zanedlouho se v zatáčceobjevil Evin černý mercedes. Na okamžik zmizel za rozpadajícím se kravínem, aby se v zápětí opět vynořilvedle zachovalého průčelí. Eva odbočila na prostranství před domem. Její auto poskakovalo po zarostlémdvorku, až zastavilo před nízkou kamennou zídkou vedle Fredrikova volva.

Když Eva Karlénová vystoupila, vyslala k Fredrikovi zářivý úsměv. Pásek od obnošeného, hnědočerveného

koženého kabátku se jí rozpustile pohupoval kolem boků, po límci splývaly blonďaté vlasy, které jinakměla v práci vždy sepnuté do culíku.

S kriminální techničkou Evou Karlénovou se Fredrik profesně setkával už tři roky. Před několika týdny však

jejich pracovní vztah přerostl v něco jiného. V co přesně, to nevěděl. Nejlépe by asi bylo, kdyby bývalizůstali jen kolegové, ale na takové úvahy už teď bylo příliš pozdě. Ani to, že za ním Eva přijela až sem,asi nebylo zcela vhodné, pokud měl kdy v plánu vrátit se domů ke své právoplatné manželce. Alepopravdě řečeno nebyl ve stavu, kdy by byl schopen dlouze hloubat nad tím, co je správné a co ne a coje v dané situaci ještě pochopitelné.

Eva s lehkostí vyhopsala po třech schůdcích a po tváři se jí rozlil široký úsměv. Oči se jí zúžily na dvě maléškvírky s vějířkem vrásek od smíchu u vnějších koutků.

„Ahoj,“ zvolala tónem, ze kterého prýštila radost.

Všiml si, že jeho srdce začne tlouct o poznání rychleji, jen co uslyší její hlas. Jedno jediné, naprosto

obyčejné slovo. To není dobré… A to se ho ještě ani nedotkla. Až teď se objali. On své ruce zasunul pod

její kabát, ona si stoupla na špičky a políbila ho, pevně se přisála k jeho rtům.

Připadal si jako opilý. Právě tady a teď kašlal na to, že v jeho životě zavládl naprostý chaos a že si za to

může jen on sám. Dlouho tam jen tak stáli a líbali se, pohlceni ve svém vlastním světě.

Nakonec ho Eva laškovně štípla palcem a ukazováčkem do rozkroku a vysvobodila se z jeho objetí.

„Pozveš mě na něco?“ zeptala se.

„To víš, že jo. Pro začátek bych tě pozval dál,“ usmál se Fredrik a ustoupil stranou, aby Eva mohla vejít

dovnitř.

Jedním pohybem ze sebe svlékla kabát a odložila ho na židli v předsíni. Šel těsně za ní. Nemohl odolat jejíobnažené šíji, a tak ji pohladil a plynule pokračoval dál, na rameno a na paži. Chytila jeho ruku do své astále o krok před ním zamířila do kuchyně. „Jedla jsi něco?“ otázal se Fredrik. „Hm,“ přikývla, „večeřela jsem s dětmi. Ale dala bych si sklenku vína.“ „Červené?“ nabídl Fredrik a pustil její ruku.

„Ráda.“

„Výborně. Myslím, že nic jinýho tu totiž nemám.“

Odšpuntoval kvalitní španělské víno z vinařské oblasti Navarra. To byla zásada číslo dvě pro muže čerstvě

vyhozené z domu zákonitými manželkami, kteří se chtěli udržet nad vodou. Žádné krabicové víno.

„Kde máš Stinu a Filipa?“ zajímal se Fredrik, zatímco rozléval víno do obyčejných kalíšků.

Sklenky na víno totiž nikde v domě nenašel a neměl v úmyslu volat Jesperovi a ptát se, kde je má. Určitě

by ho zase napadl nějaký tuze vtipný komentář.

„U mamky.“

Přikývl. Eva si vzala víno a usmála se.

„Je naštěstí natolik chápavá, že se mě na nic neptá.“

Upila ze sklenice. „Nebo skoro na nic.“

Eva se rozvedla už na začátku roku. Jinými slovy, svým milostným dobrodružstvím s Fredrikem nikomuparohy nenasazovala. Ten, kdo by se měl za své zálety stydět, byl Fredrik. Ale ani Eva nebyla úplněnevinná. Začala si s ženatým mužem, otcem dvou dětí. Jestli jí to někdo vyčítal, tak nanejvýš některá zjejích kamarádek. Pokud se o tom s nimi vůbec bavila.

Fredrikova sklenice čekala na přípitek.

„Tak na zdraví!“ prohlásil Fredrik. „Na tvoje,“ dodal.

„I na tvoje,“ odpověděla Eva. Rázně si přiťukli.

Nestihli ochutnat víc než jeden lok, když Eva opět přimhouřila oči způsobem, kterému Fredrik tak těžkoodolával. Přitulila se k němu, nechala své ruce vplout pod jeho triko, prsty zabloudila pod lem jeho kalhot,

ale rychle je odtamtud zase vytáhla a hladila ho po zádech. Fredrik trochu nemotorně odložil sklenici.Otevřel ústa a chtěl žertem komentovat Evin nezájem o víno, které otevřeli na její přání, ale nestihl říctvíc než pár slov, než ho Eva umlčela polibkem. Vyskočila na kuchyňskou linku a přitáhla si ho nohama ksobě. Přitiskl se k ní.

Eva byla jedním z prvních lidí na policejní stanici ve Visby, se kterými se brzy sblížil. Od začátku se jimspolu dobře povídalo, byli naladěni na stejnou vlnu. Brzy si všiml, že ho bytostně těší s Evou pracovat. Ale

nikdy o ní nepřemýšlel jinak než jako o kolegyni či kamarádce.

Vlastně… má-li být upřímný, tak ano. Několikrát se přistihl, jak studuje rysy jejího obličeje podstatně déle,

než by se mezi kolegy slušelo. Uvědomoval si, jak příjemný a velmi intenzivní pocit ho přepadne, když sejeho zrak setká s jejím. Ale byl ženatý. A po světě chodilo mnoho krásných žen. Snažil se nepřipouštět sito.

Teď už je jasné, že mezi nimi bylo i něco víc. Něco, co dlouhou dobu zrálo a kvasilo. A před pěti týdny to

náhle vybuchlo.

„Co myslíš, nepodíváme se, jak to vypadá nahoře?“ navrhla Eva.

Přerývavě oddechovala.

„Nemám nic proti,“ odpověděl Fredrik.

Eva se polohlasně zasmála, rty pouhý centimetr od Fredrikových.

Jedno nízkoalkoholické pivo, jeden lok vína a jedna Eva. Jak omamná kombinace. Svět se s ním málemroztočil. Popadl ji kolem pasu a odnášel ji pryč. Mírně se zapotácel, jednak tíhou, jednak opojením.Dřevěná podlaha v hale zapraskala, jak si to namířil ke schodišti.

„Ne, počkej. Stůj!“ zarazila ho Eva.

Seskočila z jeho boků.

„S přeraženým vazem bys mi nebyl k ničemu.“

Couvala před ním po schodech nahoru, opět s tím okouzlujícím výrazem ve tváři. Následoval ji jakoočarovaný, na nejvyšší míru vzrušený a zbavený veškeré soudnosti.

Nad Gotlandem svítilo slunce i ve středu ráno, ale od západu se už blížila mračna. Magnus Forsberg měljednu ruku založenou v bok a druhou si stínil oči. Pozoroval velkého dravce, který kroužil na oblozevysoko nad zálivem Nisseviken. Jossan ho na něj před pár dny upozornila. Ale byla to ta cizinka, co mělapronajatý jeden z jejich domků, kdo se o něm zmínil jeho ženě. On sám ani netušil, jaký je rozdíl meziorlem mořským a kupříkladu jestřábem. Snad jen ten, že orel by asi měl být větší a jaksi majestátnější. Ato tenhle pták splňoval.

„Tak vynesem je ven?“

Magnusova žena Josefína neboli Jossan, jak jí s oblibou říkal, by se už ráda dala do práce. Přístřešek předrestaurací potřeboval druhý nátěr. Ale nejprve musely pryč všechny židle a stoly, aby nepřišly k úhoně.

Jossan už byla připravená, na sobě staré seprané džínsy, triko potřísněné barvou od minule, zrzavé vlasyspletené do úhledného copu, který jí splýval po zádech. Na midsommar chystají slavnostní večer sgrilováním, ale budou se ještě mít co ohánět, aby do té doby všechno stihli.

‚Restauraci a kavárnu Nisseviken‘ koupili koncem března. Bylo třeba to tu trochu zvelebit. Částečně mělke zlepšení image přispět i nový masivní a velmi pohodlný ratanový nábytek, ale tu nejpodstatnější změnu

představoval on sám, Magnus. Byl totiž výtečný kuchař, což se o předchozím majiteli rozhodně říctnedalo, soudě podle jeho reputace mezi lidmi v okolí. Magnus měl za sebou už patnáct let zkušeností zbranže, naposledy jako šéfkuchař vyhlášené restaurace v ulici Surbrunnsgatan v jedné ze stockholmských

lepších čtvrtí.

Jakmile vystěhovali zpod přístřešku všechen nábytek, zapálil si Magnus cigaretu a šel zkontrolovat teplotuvody. Dno se v zálivu svažovalo jen velmi pozvolna. Na konci mola, dobrých padesát metrů od pláže,nebylo víc než metr vody. Ponořil teploměr do vln a čekal. Mořský vánek si pohrával s cigaretovýmkouřem a vháněl ho do Magnusovy blonďaté patky. I když byl oblečen jen do lehkých khaki kalhot mírněnad kolena a tenkého trika, chladný vítr mu nevadil. Nebyl zimomřivý. A vrstva podkožního tuku, o něcosilnější než by si byl přál, ho také účinně chránila.

Vyfoukl další obláček dýmu a pohledem přeměřil pláž.

Za kamennou zídkou se krčilo deset starých rybářských chatek, šikmo za nimi stála restaurace s kioskem.I děti si tu měly kde hrát. Když je omrzelo moře, byly tu pro ně připravené houpačky, pingpongový stůl amalé hřiště. Okolí nebylo nijak okouzlující, vysoké borovice a pichlavé podloží s ostrými kamínky, trsytrávy a spadaným jehličím. Nebyla to zrovna ideální pláž. Ale blízkost moře a vidina ničím nerušenéhoodpočinku sem i přesto za pěkných, slunných dnů dokázala přilákat množství výletníků. Po páté hodiněvšak mají zdejší osadníci pláž jenom pro sebe. Pod klidným, jasným nebem mohou na mořském břehupopíjet pivo, grilovat nebo si třeba zahrát fotbal. Slunce se rozpustí v růžovofialovém moři až kolem

desáté.

Magnus vylovil teploměr. Hm, šestnáct stupňů, žádná sláva. Ale bylo brzy ráno, během dne se voda ještěprohřeje. Mohutně zívl a zamířil zpět ke břehu.

Rozhodl se, že se ještě projde kousek po pláži, kolem restaurace a dál, směrem k pronajímanýmdomkům. Jen malou procházku, než dokouří cigaretu. Když minul první dvě chatky, uslyšel slabé

elektronické pípání. Automaticky vylovil z kapsy mobil. Že by se už zase vybíjela baterie? Ne, displej nic

takového neukazoval. Pípání pokračovalo. Rozhlížel se nechápavě kolem. Odkud to může být? Snad zněkterého z domků?

Mhouřil oči, aby lépe zaostřil. Tady jsou ubytovaní ti přistěhovalci. Za jedním z oken se cosi třepotá, jako

by tam vlála záclona.

V ten okamžik mu došlo, že hoří.

Upustil teploměr i cigaretu a vyrazil zpět k restauraci. Vtrhl do dveří a málem se srazil s Jossan.

„Hoří! Zavolej hasiče!“ křikl na ni.

Vyděšeně na něj zírala.

„Kde? Tady?“

„Ne, v jedný z chatek, tak už volej, sakra!“

Ze zdi v kuchyni strhl jeden z hasicích přístrojů a už se řítil zpátky. Jossan přiskočila k telefonu a vyťukala

112.

Magnus Forsberg běžel dlouhými těžkými skoky k rekreačnímu areálu. Šlo to ztuha. Objemný, červenýhasicí přístroj třímal oběma rukama, nohy se mu zabořovaly do písku.

Přisupěl ke kamenné zídce, branku si otevřel kolenem a valil se dál k chatě. Bylo otevřeno dokořán. To jedobré znamení, pomyslel si, alespoň že nejsou uvnitř a nespí. Mezi dveřmi něco leželo, nějaká hromadanebo snad člověk? Vypotácel se snad ten někdo ven přiotrávený kouřem a zkolaboval mezi futry?

Náhle jako by do něj udeřil blesk. Podlomily se mu nohy. Uviděl krev na dveřích a zdech kolem, potrhaná,zakrvácená těla. Pomalu se blížil ke dveřím. Jen malé opatrné krůčky. Co se to tu stalo?

A pak je poznal.

Pokoušel se odvrátit zrak, ale nešlo to. Těla byla znetvořená, kůže červenohnědá, skoro černá. Kolem nichmračno much. I přesto hned věděl, kdo je ta dívka.

Magnus myslel, že se mu zastavilo srdce. Hrdlo se sevřelo, stěží se mohl nadechnout.

Odpotácel se několik kroků nazpět a klesl do suché trávy. Tupě zíral rovnou před sebe s hasicím

přístrojem v klíně.

Plameny za kuchyňským oknem tančily čím dál divočeji.

„Už jsou na cestě, jak to jde?“ volala na něj Josefína z pláže.

Za chvíli proběhla brankou.

„Co se děje?“ polekala ji mužova apatie. „Magnusi, slyšíš, co se stalo?“

Zadýchaná pospíchala k němu, ale prudce se zastavila, když uviděla přede dveřmi ostatky jejich hostů.

„Panebože, co to má znamenat? Panebože…“ vyhrkla přiškrceně.

Obrátila se na Magnuse, zvýšila hlas:

„Musíme něco dělat! Magnusi, slyšíš?“

Vůbec nereagoval, jeho pohled byl nepřítomný, jako bez ducha.

Josefína rychle pohlédla na mrtvá těla, pak na šlehající plameny za oknem. Přiskočila k Magnusovi avytrhla mu hasicí přístroj. Jeho ruce po něm jen bezvládně sklouzly.

Rozeběhla se k oknu a dnem přístroje ho rozbila. Uvolnila z něj hadičku z držáku, plastovou tryskunamířila otvorem ve skle dovnitř a stiskla páku. Na hašení měla deset vteřin. V plamenech byl jeden zezávěsů a pak cosi vedle kuchyňské linky. Naštěstí se oheň ještě nestihl rozšířit na ostatní nábytek. Brzy

bylo po požáru a Josefína obrátila trysku kamsi do stropu.

Proud ustal a Josefína se s vydechnutím sesunula k zemi. Pustila hasicí přístroj a třesoucí se rukou

nahmatala v kapse telefon.

Fredrik se probudil brzy. Pokoj byl zalitý světlem. V oknech chyběly záclony a on se ještě nedostal k tomu,aby je alespoň provizorně něčím zastínil. A to i přesto, že ho tahle ranní sluneční koupel budí už týden apůl.

Eva ještě dřímala. Ležela na boku a zhluboka, pravidelně oddychovala. Neposedný pramen vlasů jí sklouzlpřes obličej. Opatrně ho odhrnul, aby se mohl těšit jejími ladnými rysy. Se zájmem si prohlížel Evinoklenuté obočí. Přitáhla si nohu blíž k tělu, ale nevzbudila se.

Dlouhou chvíli tam jen tak ležel a pozoroval ji. Jen pár hodin nazpět si ho tady osedlala a záhy vzrušeněšeptala své „Už budu, už budu…“. Vzpomínka ho naplnila nevídanou touhou. Položil dlaň na její bok, prsty

nechal něžně sklouznout dolů po kyčli, pak po straně nahoru do pasu a dál, opatrně přes bříško dolů. Zjejí kůže sálalo teplo, jako by vydávala malé elektrické výboje, až z toho Fredrika brněla dlaň. Spokojenězavrněla a v koutcích úst jí začal klíčit úsměv. Pomalu nechal Fredrik svou ruku sestoupit až do jejíhoklína. Tiše zasténala, otevřela oči a podívala se na něj zamženým zrakem.

Náhlé zazvonění telefonu bylo horší než rána pěstí do obličeje. Vibrace zesilovala dřevěná deska, na kteréležel, a ty se tak prořezávaly tichým ránem s ještě větší naléhavostí než samotné vyzvánění. Než se stihlaotočit a sáhnout pro mobil, dovibroval až na okraj nočního stolku a spadl na zem.

„Do háje,“ ulevila si Eva, jak šátrala pod postelí.

„Eva Karlénová,“ ohlásila se mírně nevrlým tónem a posadila se na okraj postele.

Pak jen tiše naslouchala, občas krátce přitakala.

„Můžu tam být tak za hodinu a půl až dvě, musím napřed vyzvednout auto s věcmi.“

Fredrik pochopil, že se stalo něco závažného. Nemohl si pomoci, ale při pohledu na její nahé tělo pocítil

zklamání. Věděl, že jakmile Eva zavěsí, bude pospíchat do Visby.

Eva zaklapla mobil a otočila se na Fredrika.

„To byl Göran. V Nissevikenu leží dva zastřelení cizinci.“

„Cizinci?“

„Jo, nebo přistěhovalci, tak něco. Majitelé té kavárny dole na pláži je našli dneska ráno.“

Fredrik cítil, jak jeho vzrušení rychle opadlo.

„Však on ti Göran za chvilku taky zavolá. Asi by nebylo úplně nejvhodnější mu vysvětlovat, že tu ležíšvedle mě,“ podotkla ironicky Eva a ušklíbla se.

„To by asi nebylo,“ souhlasil Fredrik a vyhrabal se z postele.

„Jenom se rychle opláchnu,“ ohlásila Eva. „Uvidíme se na místě.“

Shrábla na hromadu všechno své oblečení, a než zmizela na schodech, stačila ještě Fredrikovi poslat

vzdušný polibek. Zahlédl, jak si pod horní ret strká porcovaný žvýkací tabák. Jen se mu ztratila z dohledu,

už mu zvonil mobil. Jak očekával, byl to Göran Eide, šéf kriminálního oddělení policie Visby. Fredrik trpělivě poslouchal, zatímco mu Göran vykládal totéž, co před několika okamžiky slyšel od Evy. „Už tam někdo je?“ zajímal se Fredrik. „Ano, první hlídka už je na místě, takže to máme potvrzené. Vypadá to na úplné krveprolití, alespoň podle

nich. No, uvidíme. V domě prý taky hořelo, ale požár byl uhašený ještě před příjezdem hasičů.“ „Dobře, jedu tam.“

„Fajn. Ty a Gustav tam, zdá se, budete z kriminálky první.“

První bude Gustav, ne já, pomyslel si Fredrik, který svému nadřízenému ještě nesdělil, že teď bydlí o půlhodiny cesty dál na jih. Skutečnost, kterou by šéf asi měl vědět. Je ovšem možné, že už se mu to stejnědoneslo. Tamtamy tady na ostrově fungují rychle a spolehlivě.

„Takže až úplně dole u koupaliště, chápu to dobře?“ ujišťoval se Fredrik.

„Přesně tak,“ potvrdil Göran.

Rozloučili se. Fredrik posbíral po místnosti svoje svršky a z brašny u nohou postele vylovil čisté slipy a pár

ponožek.

Skleněná výplň ve vstupních dveřích zařinčela, jak za sebou Eva energicky zabouchla. V tomtéž okamžikuse Fredrik opět propadl do rozvodového pekla. Nebo pekla manželského odloučení, pekla nevěrnéhozáletníka, to bylo jedno. Název nebyl důležitý. Opojení, které cítil v Evině přítomnosti, zmizelo jakomávnutím kouzelného proutku a namísto něj se dostavily chmury.

Jistě, Eva byla skvělá, přímo božsky nádherná. Ale nebyl právě to důvod k pochybám? Měl přece svůjživot, manželství, které se mu rozpadalo pod rukama, dvě děti, které za posledních dvanáct dní viděl jenjedinkrát. Nutně potřeboval jasnou mysl, ne se nechat omráčit. Na druhou stranu Eva přece byla něco vícnež jen mámení, příležitostné milostné vzplanutí. Je to tak? Nebo snad není?

Uvědomil si, že stojí nahý uprostřed prázdného domu, spodky a ponožky v pravé ruce, triko a džínsy vlevé, a zírá do prázdna. Je očekáván na místě činu, kde leží dva zavraždění lidé. Musí si zachovat čistouhlavu. A hlavně si musí pospíšit.

Seběhl po vrzajících schodech a cestou do koupelny zabrousil pohledem ven na dvůr. Evino auto už bylopryč.

Göran Eide si právě zavazoval pásek u županu, když ho zastihlo hlášení službu konajícího policejníhodůstojníka. Göran byl ranní ptáče, chodil do kanceláře dříve než kolegové, měl rád svůj klid. Z pozice šéfaoddělení bylo výhodné mít vše podstatné pod kontrolou dřív, než se pustí se svým týmem do práce.

Všechny kolegy zalarmoval ještě v županu. Mezi jednotlivými hovory si dopřál jen doušek ranní kávy. Teďbylo na čase se rychle obléknout.

Zpráva o novém případu pro něj znamenala tolik potřebnou vzpruhu. Najednou se cítil opět svěží a plnýsíly. Právě totiž procházel dlouhým obdobím, kdy si připadal starý. Ne bezdůvodně. Opravdu už nebylžádný mladík. Zatím byl sice ušetřen všech stařeckých neduhů a nemocí, jeho sedmapadesátileté tělo hoještě kupodivu poslouchalo, ale nic naplat, cítil se jako kmet. Důvod byl spíš psychický než fyzický.Nemohl na to přestat myslet. Padesát sedm. Denně měl na očích Lennnarta Svenssona, svého kolegu,kterého bolest zad stále častěji donutila zůstávat doma na nemocenské. Leckterý starý přítel předčasněodešel, jak říkával Lennart: ‚Odplížil se do věčných lovišť.‘

Loni o Vánocích se mu dostal do rukou článek o rakovině hrtanu. Neochotně, ale o to důkladněji hopročetl. Podle autora postihovala tato nemoc téměř výhradně kuřáky. O několik měsíců později na soběGöran začal pozorovat popsané příznaky. Netrvalo dlouho a byl přesvědčený, že ho zákeřná choroba

zachvátila a on je odsouzen k pomalé, bolestivé smrti.

Nakonec se odhodlal navštívit lékaře. Jistěže mu hned ode dveří nehlásil, že má určitě rakovinu hrtanu, spokojil se s tím, že mu detailně popsal příznaky. Doktorovi netrvalo stanovení diagnózy ani minutu.Göranovi sdělil, že má zánět hrtanu, který si způsobil dlouhodobým přecházením obyčejného nachlazení.

Přesto byl Göran z duše rád, že už přestal kouřit. Byly však chvíle, kdy mu cigareta neskutečně chyběla.Jako třeba teď. Brzké ráno, kdy se rozbíhá vyšetřování závažného trestného činu. Cítil vůni tabáku, jen na

něj pomyslel.

Stál oblečený u vstupních dveří.

„Už musím jet,“ zavolal směrem ke koupelně, „stíháš to?“

„Jo-o, hned jsem tam,“ zamumlala Sonja.

Z její nesrozumitelné odpovědi odvodil, že si jeho žena právě čistí zuby.

Před několika měsíci začala Sonja u policie pracovat také, jako operátorka. Středy a čtvrtky přijímalahlášení, přepojovala hovory. Byla to pro ni příjemná změna, na rozdíl od práce na recepci to však

znamenalo být na stanici ve Visby už v sedm hodin ráno.

„Dobře, přistavím zatím auto.“

Stárnout jako policista není žádnej med, pomyslel si Göran cestou do garáže. Ale v dnešní době to asiplatí pro většinu povolání, uklidňoval se v duchu.

Nejstarší z jejich dětí, syn Peter, byl programátor. Už od studií bydlel ve Stockholmu. Před třemi roky,tehdy jako devětadvacetiletý, přišel o práci. Od té doby je nezaměstnaný a jeho vyhlídky vůbec nejsourůžové. Sehnat práci v hroutícím se průmyslovém odvětví se zdálo být téměř nemožné. A i kdyby firmyopět začaly nabírat nové zaměstnance, podle Petera by zcela jistě vybíraly spíše mezi čerstvýmiabsolventy, kteří jsou důkladně proškolení v těch nejnovějších počítačových jazycích a systémech.

Göran nedovedl posoudit, jestli Peter přehání, nebo jestli je to opravdu tak zlé. Ale příliš nadějně toopravdu neznělo. Dvaatřicet let a už je na pracovním trhu přebytečný.

Peter se rozhodl opět zasednout do školních lavic. Až skončí, bude z něj učitel matematiky a je téměřjisté, že si najde slušné místo. Začalo to vypadat nadějně. Přesto když mu syn o svých studiích a plánechdo budoucnosti vykládal, bylo Göranovi smutno u srdce. Peterův pohled prozrazoval, že to není nic, o coby doopravdy stál. Měl jiné sny. Göranova profesní dráha také nebyla bezproblémová, ale nikdy se neocitl

v takové situaci, kdy by musel začínat znovu, úplně od začátku. Dnes se to zdálo být více než časté.

Byly to těžké časy. Příliš mnoho lidí bylo nuceno žít jiný život, než jaký si představovali

Dcera zůstala na Gotlandu, za což byl vděčný. Pracovala v nemocnici ve Visby a bydlela v Endre, jen pětkilometrů od Ekeby. Vídali se každý týden.

Zavřel dveře od garáže a nasedl do bručícího auta. Právě se chystal stisknout klakson, když vtom Sonjavyšla ze dveří.

Sára Oskarssonová vběhla pod sprchu hned poté, co ukončila hovor s Göranem. Vzbudil ji. Pod tekoucívodou ale nestrávila víc než minutu. Tělo spěšně otřela ručníkem a nahá se vrátila zpět do pokoje. Naoblečení, které na sebe v rychlosti natáhla, se vykreslily mokré mapy. To za chvilku uschne, pomyslela si.

Pohlédla na mladého muže, který se rozvaloval v její posteli. Byl pohledný, přímo krasavec, dobře rostlý.Strávili spolu opravdu příjemný večer. Ale byl o šest let mladší než ona a už se s ním začínala nudit. Jakoby to nevěděla hned od začátku. Bůhví, jestli to mělo vůbec něco společného s věkem.

Už ji unavoval. Musí se ho zbavit dřív, než k ní příliš přilne. Nebo než si ona v tomhle malém městě přílišzvykne být součástí určité části společnosti s ním spojené. Když pomyslela na možnost se s ním rozejít,jediné co ji od toho odrazovalo, byla představa, že ztratí kontakt s lidmi z jeho okolí. A to jí připadalozvrácené. Na tom se vztah stavět nedá.

Většina jeho přátel byla starší než on sám. Bylo to zarážející o to víc, že na svých sedmadvacet let byldost dětinský. Na druhou stranu byl pohledný, vtipný a společenský, a to jsou vlastnosti, které člověkuotevřou dveře, i když se občas chová trochu nevhodně.

Včera večer se jí během milování zeptal, jestli by si nemohla z práce přinést policejní kšíry. Že by je prýpři sexu mohla mít na sobě. Rozesmálo ji to, ale záhy pochopila, že to byla vážně míněná otázka.Odpověděla mu, že kšíry se už nenosí, jen opasky, a ona sama že nemá ani ten, pracuje přece nakriminálním. Pravda to byla jen zčásti. Opasek sice v práci neoblékala, ale měla ho pověšený na ramínkuspolu s uniformou dole v suterénu, stejně jako všichni ostatní. Sára nebyla prudérní a jeho touha si jiokšírovat v žádném případě nebyla onou pověstnou poslední kapkou. Ale jeho přání bylo tak absurdní, žeji přimělo se zamyslet, co na ní její milý vlastně vidí. Imponovala mu právě proto, že byla policistka, a k

tomu o šest let starší?

Musí to ukončit. A doufat, že alespoň s některými z jeho přátel se jí i přesto podaří zůstat v kontaktu.

„Vstávat!“ zavelela. „Musím do práce.“

Nechtěla ho nechat v bytě samotného, to už by bylo příliš důvěrné.

„Tak vstávej už! Máš na to přesně jednu minutu.“

Ztuhlost a bolest zvolna opouštěly rozespalé tělo. Dnešní noc strávil na sešlapané houni pod postelí.Neodvážil se lehnout si přímo na lůžko ze strachu, že by upadl příliš hluboko do opojného spánku, a takby ho mohl překvapit majitel chaty. Natěšený chalupář, přijíždějící oslavit midsommar, mohl kdykolivzarachotit klíčem v zámku. A jeho bezpečnost by byla ohrožena. Mohl přijet třeba nočním trajektem ve třihodiny ráno, jako on sám. Když otevřel oči a ze vzdálenosti pouhých několika centimetrů civěl na spodekpostele nad svou hlavou, bolelo ho doslova celé tělo. Chvíli byl dokonce přesvědčený, že už odtamtud

nedokáže vylézt.

V chatce, kde strávil první noc, nebylo vůbec nic, ani voda. Při síle ho udržely dvě litrové láhve cocacoly anačatý balíček sušenek, které byly cítit po myších výkalech. Cukr mu dodal potřebnou energii, ale zatožízeň měl ještě větší než předtím.

Pokračoval dál na sever. To bylo jediné, čím si byl jistý, že se pohyboval na sever od Nissevikenu směrem

na Visby. Krom toho ovšem neměl sebemenší ponětí o tom, kde se zrovna nachází. Nisseviken, jakoTomtenisse, vánoční skřítek. Tak mu to vysvětlovala Salíha. Tolik se nasmáli. A on ne a ne si tozapamatovat, pořád říkal Nasseviken. To by pak znamenalo záliv čuníků, a ne skřítků.

Jaké měli tehdy nádherné Vánoce…

Hororová scéna z chatky znenadání opět zachvátila jeho mysl a on si musel sednout a sevřít hlavu vdlaních, aby to zvládl a úplně se nezhroutil. Sestřičko moje nejbližší a nejmilovanější. Sestřičkosestřeničko. Zavražděná, roztrhaná na kousíčky. Všechno je pryč. Není žádná budoucnost, není žádnécesty ven. Sen o vysoké škole a klidném životě ve Švédsku byl stejně mrtvý jako Salíha a Josef.

Tělo se téměř vzpamatovalo po noci na tvrdé zemi, ale duše zůstala rozervaná.

Naplnil sklenici vodou a dychtivě se napil. Tenhle dům byl naprosto luxusní ve srovnání s předchozím.Byla tu voda i elektřina a ve spíži těstoviny, konzervy, oříšky a čokoláda. Dokonce se osprchoval a oholil.Za každou cenu se chtěl vyhnout setkání s lidmi, ale kdyby přece jen na někoho narazil, bylo důležiténevypadat jako povaleč. Stačil přízvuk a tmavá pleť. Tady nebylo možné zapadnout do davu, všude byvyčníval. Jeho jediná šance byla dostat se nepozorovaně do Visby a odtud co nejrychleji zmizet trajektem.

Ale jak dál? Žít celý život na útěku? Jeho pas zůstal na místě činu, i když to asi nehrálo podstatnou roli.Odletět zpátky do Egypta by nebylo moudré, a navíc možnost, že ho zatknou, jakmile nasedne na letadlos cílovou destinací kdekoliv za hranicemi Evropské unie, byla dost velká.

Proklínal Mohameda. Proklínal tu zatracenou cestu do Teheránu. Proklínal svého starého přítele, který tovšechno způsobil. Jak mu to mohl udělat? Proč? Zrovna teď, když měl tak dobře nakročeno. Vrátil sekonečně do Švédska, o čemž dlouhá léta snil, byl přijat k doktorskému studiu pod vedením jednoho znejlepších evropských biochemiků.

To vše teď bylo pohřbeno.

Mohamed, Mohamed… Zprvu byl tak šťastný, že se mu spolužák ozval. Prožili spolu celý ten dlouhý čas,kdy Saíd chodil na základní školu v Egyptě, pokračovali společně i na gymnázium. Mohamed byl tehdyjeho nejlepší přítel. Po návratu Saídovy rodiny ze Stockholmu zpět do Káhiry začal chodit do Mohamedovy

třídy. Vrátil se jako cizinec do vlasti svých rodičů. Vypadal sice jako Egypťan, mluvil jako Egypťan, alenikdy předtím do této země nevkročil. Průvodcem v nově objevovaném světě se mu stal právě Mohamed.Nebo alespoň průvodcem po čtvrtích v okolí jejich domova v El-Fallah v Mohandessinu.

Až v průběhu vojenské služby se jeden druhému začali vzdalovat. Vídali se během propustek, pokud jenáhodou měli zároveň, a všechno bylo jako dřív. Ovšem jen do doby, než Mohamed prošel výcvikem uCSF, egyptské ústřední bezpečnostní agentury. Ano, muselo to být právě tam, kde došlo ke zvratu. Takhle

zpětně se to zdá být naprosto jasné. Ústřední bezpečnostní služba prošla mnoha skandály, říkalo se, že

jsou v ní infiltrovaní radikálové. Ale on sám a mnoho dalších absolvovali výcvik u této jednotky, aniž by si

všimli čehokoliv podezřelého nebo zaznamenali jakýkoliv pokus o nábor do řad extremistických skupin.Přesto je zřejmé, že právě tady se jejich cesty začaly rozcházet.

Po vojně se Mohamed zcela neočekávaně rozhodl odjet studovat do Assiutu. Během následujících dvou let

spolu téměř vůbec nekomunikovali, až loni se bývalý spolužák a kamarád najednou opět ozval. Plánovalse přestěhovat do Teheránu, kde chtěl pokračovat ve studiích. Tou dobou měl už Saíd namířeno zpátkydo Švédska. Měl radost, že o sobě přítel po dlouhé době opět dal vědět, a celý rok znovunabytý kontaktudržoval, většinou prostřednictvím emailu.

Nakonec se dohodli. Osudová cesta do Teheránu, které se ještě před pár týdny nemohl dočkat. VTeheránu nikdy předtím nebyl, ale slyšel mnoho barvitých vyprávění nadšených cestovatelů, kteří už mělitu čest. Ale výlet, který měl být srdečným setkáním s dlouholetým přítelem na zajímavém, neobvyklémmístě, se zvrhl v něco úplně jiného.

Netrvalo dlouho a Saíd pochopil, že Mohamed se od základů změnil. O něco déle mu docházelo, v čemjeho proměna vlastně spočívala. Po několika dnech v Teheránu však s rostoucím zděšením dospěl kpřesvědčení, že Mohamed byl zatažen do nějaké extremistické organizace podobné Egyptskémuislámskému džihádu. Možná to dokonce byla právě ona, žádná jména nikdy nezmínil. Saíd přítelinaslouchal, polemizoval s ním, často chápavě přikyvoval. Souhlasně kritizoval situaci v Egyptě,

ekonomické problémy, stále více se rozevírající propast mezi bohatými a chudými, politický systém v

Egyptě demokracii na hony vzdálený, pronásledování opozice a podobně. Ale jen zčásti mohl souhlasit spříčinami tohoto stavu tak, jak je Mohamed uváděl, a ani na okamžik nebyl ochoten akceptovat řešení,která přítel navrhoval, aby byla zjednána náprava.

Jak si to vůbec představoval? Chtěl zmasakrovat zahraniční turisty a jejich těla vycpat letáky? Házetgranáty do egyptských restaurací, které vařily evropské jídlo? Byla to opravdu správná cesta? Nebopovede nenávist a šílenství k další vraždě prezidenta, jejímž jediným zamýšleným cílem bylo prostě ajednoduše zavraždit prezidenta? Něco takového nemůže přinést řešení, nepovede to ani ke změně, ani k

revoluci, výsledkem bude jen další krveprolití a chaos. Pro Saída nebyl Egyptský islámský džihád,

Muslimské bratrstvo a jim podobní ničím jiným než fašistickými organizacemi, ať už se odvolávali nanáboženské důvody nebo ne.

Saíd zavrtěl hlavou a znovu se podíval na Mohameda, který byl jeho přítelem dlouhých patnáct let.Najednou se ocitli ve dvou naprosto odlišných světech. Geografickou vzdálenost mezi Stockholmem aTeheránem bylo možné překonat celkem snadno, ale tu druhou, psychickou…

Stále mu vrtalo hlavou, proč Mohamed tak dychtil po setkání s ním. Opravdu to bylo jejich dřívějšípřátelské pouto, které způsobilo, že ho Mohamed na letišti v Mehrabadu vítal se stejnou radostí zopětovného shledání, jakou pociťoval on sám? Nebo si představoval, že Saída získá pro svou věc, kčemuž nakonec nedošlo, když se během jejich diskuzí ukázalo, že on není ten pravý? To Saíd nevěděl. Ani

si nebyl jistý, jestli to vůbec vědět chtěl.

Místo dárku na rozloučenou dostal od přítele varování. Člověk prý nikdy neví, kdo se dívá, kdo poslouchá.Egyptská bezpečnostní služba – a nejen ta – by se o něj mohla začít zajímat. Samozřejmě čistě teoreticky.

Musel by mít vysloveně smůlu, aby k něčemu takovému došlo. Mohamed sice přímo neřekl, že by tajnéslužby mohly Saídovi nějak konkrétně ublížit, ale ochotně se s ním podělil o zkušenosti jiných, abynaznačil, jak by to asi mohlo probíhat. Nicméně o tom, že by na ostrově na druhém konci světadílu mohla

zemřít jeho milovaná sestřenice jen proto, že on pár dní pobyl v Teheránu na návštěvě u svého přítele ze

školních škamen, o tom nepadlo ani slovo.

Znovu si Saíd stiskl dlaněmi spánky, aby se nesesypal. Konec. Celý jeho život, všechno je ztraceno. Buď

ho ti, co zavraždili Josefa a Salíhu, najdou a zabijí, anebo ho zatkne švédská policie, možná ho obviní,

nebo ho vrahům sama předá. Kdo si může být jistý, že to al-Muchábarát nebo jim podobní neudělali stichým požehnáním švédských úřadů? Samozřejmě s nejvyšším stupněm utajení. Nemohl si dovolit tenrisk jít se sám přihlásit na policii. Ať už to bylo tak či onak, stejně nemohla švédská policie udělat nic, coby pomohlo drahé Salíze nebo jemu samotnému. Existovaly pouze dvě možnosti. Padnout, nebo žít jakohnaná zvěř. Ale vzdát to nesmí, ať už jsou jeho vyhlídky jakkoliv tristní.

Ve slabých chvilkách si začal připouštět, že jeho jedinou šancí je Írán nebo Súdán a že to Mohamed mocdobře věděl, a přesto ho proti jeho vůli do toho pekla strhl. Byl to jen cynický způsob, jak ho vehnat donáručí těch, jejichž společnost předtím odmítal. Spílal Mohamedovi, ale zatratit ho nemohl. Byl to přecejen přítel, jeho nejlepší přítel. Byl mu téměř bratrem. Co se to jenom stalo?

Musí dál. Nemůže si dovolit tady zbůhdarma sedět a rozjímat. Musí být stále v pohybu.

Pečlivě po sobě uklidil. Nechtěl, aby majitel chatky zjistil, že tam byl, a zalarmoval policii. Do batohu,který našel v jedné ze skříní, zabalil láhev vody, tabulku čokolády, dvě konzervy fazolí, pytlík mandlí,balíček sušenek, kartáček na zuby, čisté ponožky a spodní prádlo.

Hle, co z něj drahý přítel udělal. Nejen štvance, ale i prachsprostého zloděje.

Nad pevninou se začala stahovat hustá mračna. Jak Fredrik očekával, Gustavovo auto už stálo na

parkovišti, když on sám dorazil do Nissevikenu.

Jeden z městských strážníků držel hlídku u policejního zátarasu směrem k pláži. Fredrik poznal koleguLarssona, když přišel blíž. Modrobílá páska se třepotala ve větru.

„Není to pěknej pohled, tam dole,“ pohodil Mats Larsson hlavou kamsi za sebe. „Fakt síla.“

„Wallin už je na místě?“ zeptal se Fredrik.

„Jo, zavedu tě tam.“

„Není třeba, trefím,“ odmítl Matsovu nabídku Fredrik.

Překročil plastovou pásku a vydal se po vyšlapané cestičce směrem k nízkému dřevěnému stavenínamořenému na zeleno, kolem kterého vlály vlaječky se zmrzlinářským logem GB. Před vstupem dokiosku stál pestrobarevný mechanický oslík, který za pětikorunu lákal děti na dvouminutovou jízdu.

Fredrik pokračoval kolem restaurace dál přes navezený písek. Po všech slunných dnech, které tu za taléta strávil se svými dětmi, se tu cítil skoro jako doma. Koupaliště v Nissevikenu bylo Simonovo oblíbené.

Napravo podél pláže stálo v řadě pět větších chatek z padesátých let. Za nimi uviděl auto hlídky,postavené napříč přes příjezdovou cestu namísto zátarasu. Panovalo tu ticho a klid, jen bylo trochu

chladno, protože slunce se schovalo za mraky.

U třetího domku zahlédl Gustava Wallina, jak zkoumá cosi na zemi u otevřených dveří. Zaprášené, alejinak velmi dobře udržované sportovní auto stálo zaparkované za plotem vedle staré prorezlé toyoty.Soudě podle propojených kruhů na mřížce chladiče se jednalo o audi.

Fredrik opatrně otevřel branku, tvořenou hnědě nalakovanými, trochu pokroucenými plaňkami.

„Tak jsem tu,“ zavolal Fredrik na Gustava.

„Zdravím,“ odpověděl Gustav tlumeně, pozvedl zrak a mávl rukou na pozdrav.

Gustav byl oblečen do tmavě šedého lněného kostýmu doplněného černou košilí. Největší elegán na místě

činu, jako vždy, pomyslel si Fredrik a při té příležitosti si uvědomil, že vidí Gustava poprvé po třech letech

zcela oholeného. Po experimentech s různými druhy módních bradek a knírků se kolega patrnědefinitivně rozhodl pro hladkou tvář. Alespoň prozatím.

„Jak to vypadá?“ optal se Fredrik.

„Pojď blíž a uvidíš sám.“

Fredrik se zhluboka nadechl a vykročil směrem ke Gustavovi. Kolem mrtvých těl se to hemžilo mouchamia podobnou havětí. Fredrik zaťal zuby. Takové výjevy nevyhnutelně patřily k jeho práci. A byla to jen jeho

volba pracovat jako kriminalista. Jedna věc mu ale stále činila potíže. Kombinace mrtvých a hmyzu.

Sám sebe donutil popojít ještě blíž. Skutečně se podívat. Masařky a mouchy všeho druhu přebíhaly porozkládajících se tělech, jako by měly někam naspěch. I brouci se tu úspěšně přiživovali, Fredrik jenedokázal pojmenovat, ani neznal účel jejich existence… A vědět to ani nechtěl.

Žádné muší larvy, zaplaťpánbůh. To znamená, že tu nemohli ležet dlouho. Jednalo se o muže a ženu srozsáhlými poraněními hrudníku. Zdi i podlaha v chodbičce domku byly černé od jejich zaschlé krve.

Afričani, to bylo první, co ho napadlo. Někdo přece zmínil, že se jedná o cizince. Ale brzy si uvědomil, žečerná barva jejich kůže není zcela původní. Ztmavnutí bylo důsledkem procesu rozkladu. Oba bylitmavovlasí a Fredrik jejich původ odhadoval na oblast severní Afriky nebo Blízkého východu. Byl tosamozřejmě jen hrubý odhad, nic víc se z oteklých obličejů usoudit nedalo.

Fredrik polkl a pohlédl na Gustava.

„Tohle se nemohlo stát dneska.“

„Ne, určitě už tu pár dní jsou,“ souhlasil Gustav.

Žena ležela na zádech, horní část těla a stehen uvnitř domku, levou holeň vytočenou do strany. Muž spadl

na břicho hned vedle ženy. Jeho hlava byla opřená o práh, těsně nad pravým kolenem ženy. Byl oblečendo tenké černé mikiny a džínů, na nohou měl červené tenisky. Text na světlém triku ženy nebylo možnépřečíst vzhledem k rozsáhlým zraněním a zaschlé krvi. Na spodním okraji se ale dalo tušit slovo‚univerzita‘. I ona měla na sobě džíny, ale na rozdíl od muže byla bosa. Otoky v obličeji téměřznemožňovaly blíže určit věk obětí, ale Fredrik odhadoval, že oběma mohlo být kolem třiceti.

„Byli zastřelení, nad tím člověk nemusí dvakrát přemýšlet,“ usoudil Gustav.

„Jo, ale čím?“

Fredrik podřepl kousek od muže. Ženiny nohy a část mužových zad byly pokryty bílými drobečky, mezinimi se občas objevila jakási nahnědlá vločka.

„Co má být krucinál tohleto?“ neskrýval své rozhořčení Fredrik. V tentýž okamžik ale uviděl sáček odpečiva zaklíněný pod tělem muže. Byl natržený, otvorem bylo možné zahlédnout kousek francouzské

bagety.

„To měla být pravděpodobně snídaně. Asi ji už objevili i ptáci. Popravdě řečeno, jsem rád, že se spokojili spečivem.“

„Jestli se právě vracel z nákupu, třeba si na něj vzpomene nějaká pokladní, ne? Cizinci se to tu zrovna

nehemží, je slušná šance, že si ho budou lidi pamatovat.“

„Hm, to bychom mohli získat celkem přesný čas,“ odtušil Fredrik.

Opřel se jednou rukou o trávník, aby co nejlépe viděl na mužovo zranění na prsou.

„Nic moc tam vidět není, ale vypadá to na hodně rozsáhlá zranění, tady na rohu je mikina úplně roztrhaná

a taky to krvácení… Smrt musela nastat prakticky okamžitě.“

„Jak jsem viděl všechnu tu krev tady kolem, napadla mě jako první brokovnice, a to hodně zblízka, ale

není tu nikde žádný brok,“ podotkl Gustav a ukázal na dveře a okolní zdi.

„Ne, to ne, ani rána po vstupu náboje do těla tomu neodpovídá.“

„A podívej se na tohle,“ namířil Gustav ukazovák na dveře, které byly na rohu roztříštěné. Kráter o

průměru zhruba deseti centimetrů svítil barvou nemořeného dřeva, obklopen pomněnkově modrým

lakem. Fredrik se zvedl.

„Tak to rozhodně nebyla brokovnice,“ usoudil.

„S takovouhle municí to nemohla být náhoda, to ten člověk musel plánovat,“ řekl Gustav.

„Bezpochyby. Tohle bylo předem připravené,“ souhlasil Fredrik.

Na okamžik ustali v rozhovoru a oba v duchu analyzovali nepříjemnou domněnku, kterou právě vyslovili.Rozhlédli se každý na svou stranu. Teprve teď si Fredrik všiml, že jedno z oken je rozbité a okenní rám jezevnitř zčásti zuhelnatělý. Před ním byl záhon hustě porostlý vysokými rostlinami se zářivě fialovýmikvěty.

Fredrik se obrátil směrem k moři. Z místa, kde s Gustavem stáli, tedy ode dveří, kde ležela tělazavražděných, byl výhled na vodu zcela nebo alespoň částečně zakryt ze všech směrů, kromě toho odbranky. Tam bylo možné zahlédnout moře, pohled na něj byl však z větší části zastíněný několik metrůvysokými křovisky.

„Pokud nebyli zastřeleni zblízka nebo z některého ze sousedních pozemků, což se zdá být méněpravděpodobné, jelikož spadli dovnitř do domu, měl by se střelec nacházet někde na linii protínající dveře

a vstupní branku,“ vyvodil Fredrik.

„Myslíš třeba schovaný támhle za tím křovím?“ odtušil Gustav.

„Třeba,“ přikývl Fredrik.

Tělem mu jak elektrický proud projel nepříjemný pocit, že on sám se teď nachází přesně v

předpokládaném směru střelby. Houští dole na pláži bylo husté, v žádném případě nebylo možné jímdohlédnout na druhou stranu. Teď už tam samozřejmě nikdo nebyl, ale ta myšlenka Fredrika přestopřiměla ustoupit o krok stranou.

Znovu pohlédl na mrtvá těla u svých nohou.

„Už byl někdo uvnitř?“ zeptal se Gustava.

„Knutsson to byl zkontrolovat, dům je prázdný.“

Fredrik se zadíval na oblohu. Hustá šedá oblaka mezitím pokryla téměř celé nebe, za chvilku zmizí i ten

poslední modrý proužek na východě.

„Hlavně ať nezačne pršet.“

Fredrik zamířil k hlídce a vyhledal Knutssona, který hlídal zátarasy na této straně. Nad těla pak společnými

silami natáhli plachtu, jako dočasnou ochranu proti nepřízni počasí. To musí zatím stačit. Jakmile dorazíEva, postaví na místě činu velký a mnohem bytelnější stan.

Fredrik a Gustav se rozhodli obejít dům. I na zadní straně byly dveře, ale zamčené. Naopak okno hnedvedle nich bylo pootevřené.

„Není zajištěné,“ všiml si Gustav a pomocí špičky klíče ho opatrně otevřel.

„Je tu otisk boty,“ hlásil Fredrikovi.

Stopa byla velmi dobře viditelná, podrážka se obtiskla ve své střední části. To bylo matoucí. Jak se semdostala? A jak souvisela s těmi dvěma zavražděnými vepředu? Vlezl někdo do domu, nebo z něj naopakvyskočil oknem? A pokud ano, kdy? Před vraždou, v souvislosti s ní, nebo až po ní?

Nahlédli do pokoje, kam se pohodlně vešel jídelní stůl s laminátovou deskou, menší gauč, dvě křesla,televize a kamna. Podlaha z prken, širokých zhruba deset centimetrů, byla natřená na bílo.

Hluk motoru přijíždějícího auta je přiměl se otočit. Ihned poznali civilní policejní vůz kolegů z Visby. Mezistromy viděli, jak zastavují na parkovišti u koupaliště. Vystoupili z něj Göran Eide, Ove Gangström a SáraOskarssonová. Teď už chybí jen Eva Karlénová. Fredrik se podíval na hodinky. Věděl, že si počkají ještěminimálně půl hodiny.

Fredrikovi v kapse zadrnčel mobil. Ninni. Volala nevhod, ale cítil, že odpovědět musí. Začali úvodnímispolečenskými frázemi, jako by se nic nedělo. ‚Ahoj, jak se máš?‘ ‚Jde to, co ty?‘ ‚Docela dobrý.‘ Pak se

ale rozhostilo ticho.

Zdálo se skoro jako podvod vyslovit tahle klišé, ale copak měli na výběr? Bylo na místě zachovat alespoňdo určité míry strukturu civilizovaného rozhovoru.

Ninni se odhodlala k pokračování.

„Já… myslela jsem… Musíme si promluvit.“ „Hm.“

„Můžeš večer přijet?“

Fredrik pohledem sledoval nově příchozí, zatímco je Gustav seznamoval s tím, co už zjistili.

„Dneska to asi nepůjde,“ odpověděl do telefonu Ninni.

„Jak to, že nepůjde? Máš už domluvený rande s ní, nebo co?“ vybuchla Ninni dřív, než stihl cokoliv dodat.

Zadržel vzdech a ztišil hlas.

„Stojím na pláži v Nissevikenu a koukám se tu na dva mrtvý.“

Ve sluchátku nastalo ticho.

„Dva zavražděný,“ upřesnil pro jistotu Fredrik. „Asi se to tu protáhne.“

„Aha,“ pípla Ninni nejistě.

Ztratila řeč. Bylo těžké nadávat někomu, kdo zrovna zkoumal oběti vraždy.

„Můžu ti k večeru zavolat, až uvidím, jak to tady bude vypadat,“ dodal Fredrik.

„Dobře, tak zavolej.“

„Ale bude to fakt pozdě, to je jistý.“

„To nevadí, stejně nemůžu spát,“ poznamenala Ninni.

Nevěděl, co na to má odpovědět. Opět zavládlo ticho trvající několik dlouhých vteřin. Pak jen zopakoval,že se ozve večer, a zavěsil.

Göran spolu s ostatními právě prošli brankou. Komisař si sundal brýle a zasunul je do vnitřní kapsy odsaka se vzory rybích koster. Přejel si rukou čelo, od kořene nosu až ke kořínkům vlasů, naučený pohyb,který se s přibývajícími roky stále prodlužoval, a rychle se rozhlédl.

„Každou chvíli může začít pršet, takže bych rád, abychom pozemek kolem domku a pláž prohledali conejdřív,“ zahájil Göran oficiální vyšetřování. „Gustav s Fredrikem se už po zahradě prošli, tak s tím můžoupokračovat, prohledají nejbližší okolí domku. Ove, ty budeš pátrat v těsném sousedství kiosku aparkoviště, vezmi si k ruce Matse, myslím, že je na jeho stanovišti ještě klid, bude užitečnější s tebou nežna hlídce. Sára a já se podíváme víc támhle na ty houštiny a pak se vydáme směrem k vám.“

Úkoly byly rozdány, všichni kývli, jakože se rozumí, a rozešli se každý svým směrem. Vzduch byl nyníještě chladnější a nasycený vlhkem, dokonce se i setmělo. Déšť byl opravdu na spadnutí.

Göran Eide se cítil minimálně o patnáct let mladší, když se Sárou obcházeli hustá křoviska dole na pláži.Všechny chmurné myšlenky na stárnutí a nejistou budoucnost dětí byly pro danou chvíli příjemněodsunuty do pozadí. Stoprocentně se soustředil na úkol, který měli před sebou.

„To je teda houští,“ hodnotila hustotu křoví Sára. „Otázkou je, jestli je skrz něj vůbec něco vidět.“

„To se brzy dozvíme,“ odvětil Göran s pohledem upřeným k zemi, aby si byl jistý, že nerozšlápne něco, co

by se dalo považovat za stopu.

„Stejně je to pech, že to přišlo zrovna teď,“ podotkla Sára.

„Copak, měla jsi něco v plánu?“ zajímal se Göran.

„Ale ne, myslím počasí. Ty mraky,“ uvedla věc na pravou míru Sára.

„To je fakt. Vždyť je skoro midsommar. No co, tak už to bývá…“

Po několika dobře rozmyšlených krocích dodal:

„Chtělas slavit na pevnině?“

„Na to teď můžu zapomenout,“ odpověděla Sára, „takže je jedno, co jsem chtěla nebo nechtěla, ne?“

Následovala pauza, během níž se vrchnímu komisaři zakroutily koutky ve spokojený úsměv. Ten ovšem

Sára nemohla postřehnout, jelikož šla za ním.

„To je pravda. A jak to tak vypadá, žádná velká oslava se nebude konat ani na Gotlandu.“

Pomalu dospěli na tu stranu houštiny, která se otevírala k moři. Písek pod jejich nohama vystřídaly trávyrůzného druhu a výšky. Nizoučké, téměř neslyšné vlnky vytvářely jemnou pěnu kolem úzkéhonarůžovělého pásu naplavených chaluh.

„To křoví je opravdu velmi husté,“ konstatoval za pochodu Göran.

Jednalo se o spleť jalovců a rakytníků, vzájemně prorostlých v neprostupnou zeď. Jalovce se zemí svíralypětačtyřicetistupňový úhel, jak byly neustále bičovány větrem od moře. Koupaliště v Nissevikenu patřilo ktěm dobře udržovaným, ale tady, mezi pichlavými větvemi, uvízla nejedna vybledlá krabice od džusu,naplavená plastová láhev, našly se tu i hromádky rozmočeného toaletního papíru.

„Ale copak to tu máme!“

V trnitém porostu byl vytvořen nevelký klín. Göran popošel ještě o několik kroků blíž.

„Tady…“ řekl a natahoval ruku po jedné z větví, ale zarazil se.

Podřepl a rukama v plastových rukavicích začal opatrně popotahovat za větvičky při zemi. Dvě se mu

podařilo uvolnit a on je významně pozvedl, každou v jedné ruce.

„Podívej.“

Demonstrativně je spojil a zase rozpojil a ukázal na řeznou plochu.

„Odstřihnuté,“ konstatovala Sára.

„Přesně tak. A tady taky!“

Göran ukazoval na další a další zkrácené větvičky.

„Někdo to tu prostříhal, aby lépe viděl na dům. To je naprosto jasné.“

Göran se opět posadil do podřepu a začal šátrat pod spodním okrajem trnité barikády. Vyhrabával stále

další odstříhané větévky.

„A důkladně po sobě uklidil,“ podotkla Sára.

„To máš pravdu,“ přitakal Göran.

Naskládal vše na hromadu do písku.

„Musíme si na ty větve sehnat pořádný pytel. Je šance, že se na nich najdou zbytky kůže nebo dokonce

krev.“

Sára přikývla.

„A ještě větší šance, že bude něco na těchhle,“ řekla a ukázala na špičaté konce, které v tmavém křoví

zářily jako malé světlé lampionky.

Göranův pohled sledoval směr Sářina ukazováčku.

„A i kdybychom nenašli DNA, určitě najdeme zbytky střelného prachu. Uděláme si pár fotek a pak to tu

musíme ostříhat, abychom to dostali do laborky. Jen ty naše odstřižky musíme skladovat odděleně od

těch popadaných,“ plánoval Göran.

Postavil se doprostřed uměle vytvořeného klínu v porostu a zaměřil zrak směrem k domku. Pozvolna

klesal v kolenou, až seděl v podřepu při zemi, ale vzápětí se zase opatrně zvedal a cosi si pro sebe

mumlal. Nespouštěl oči z místa činu. Udělal ještě jeden pomalý dřep.

„Kdepak,“ zavrtěl nakonec odmítavě hlavou a zvedl se.

„Nerozumím,“ dívala se na Görana nechápavě Sára.

„Je odsud výborný výhled na oblast kolem vchodových dveří, to je jasné. Ale střílet odtud… v případě, že

se chtěl trefit rovnou do srdce, musel by u toho stát.“

Göran opět poklesl do podřepu a prsty začal prohrabávat podloží.

„Ten písek budeme muset prosít. Mohly by tu být nábojnice.“

„Tento týden bylo sice poměrně chladno, ale přes den se sem opíralo slunce a rozsáhlá zranění takéuspíšila rozklad těl.“

Eva Karlénová se zvedla a ukázala na mrtvou ženu.

„Většina krve a potrhaných tkání, které můžeme vidět na horní části jejího těla, nepochází z jejíchzranění, ale z mužových. Nestála víc než metr od něj, když ho střela zasáhla.“

Kapky deště bubnovaly na střechu velkého bílého stanu, který Eva okamžitě postavila, aby ochránila těla.Pršelo už přes hodinu, slabě, ale vytrvale.

„Potrhané tkáně se samozřejmě rozkládají velmi rychle a navíc lákají mouchy a další hmyz,“ pokračovala

Eva.

„Tatarák,“ zamumlal si sám pro sebe Ove.

„Celkem výstižné,“ přikývla Eva, „neboť jak všichni víme, trvanlivost produktů z mletého masa je značněomezená. Proto se obtížněji odhaduje doba, po kterou tady ti dva leží, ale řekla bych tak dva, maximálněčtyři dny, víc určitě ne.“

„Nedokážu si představit, že by tady byli už od víkendu,“ podotkl Göran. „Voda je sice ještě dost chladná,ale i tak by se tu mělo pohybovat větší množství lidí, možná i v okolních chatkách, někdo by si jich všiml.“

„V tom případě by museli být zavražděni někdy mezi nedělním večerem a pondělním ránem,“ doplnila

Eva.

Díky mračnům i postavenému stanu bylo kolem nich denního světla nedostatek. Ale Eva na těla namířilasilný reflektor, a tak viděli velmi dobře. Fredrik pozoroval Evu, ostatně jako všichni. Pochmurné počasí,déšť, Eva s plastovým čepcem na hlavě a sterilními rukavicemi přednáší o zmasakrovaných lidskýchostatcích. Tatam je ranní touha. Na její místo se vkrádala beznaděj.

„V obou tělech můžeme nalézt třísky, které je trefily ze strany. Lze tedy předpokládat, že byli zasaženíúlomky v okamžiku, kdy ještě oba dva stáli. Střela, která zasáhla dveře, tudíž pravděpodobně vyšla jakoprvní. Respektive jako první z těch tří, o kterých víme, abych byla přesná.“

„Ten muž,“ vložil se do diskuse Fredrik, „neměl u sebe doklady? Myslím, jestli byl nakoupit…“

Měl pocit, že viděl Sáru, jak se ušklíbla a pohledem významně přejela mezi ním a Evou. Vykládal si to jakotichý komentář, který ale neměl s jejich prací nic společného.

To se jí to uchichtává, mladá pěkná holka bez závazků, v práci prvním rokem, stejně tak i ve Visby, prostá

silných vazeb k čemukoliv a komukoliv. Co si asi myslí? ‚Teď sis to teda podělal, kamaráde. Otec dvoudětí a začne si se ženskou z práce. To je tak hloupý a fádní. Jestli si chcete fakt zavařit, tak udělejtepřesně to, co tady kolega Fredrik Broman. Jak dojemné…‘

Ne, nemůže nic vědět. Ten záhadný úsměv a kritický pohled, to se mu určitě jenom zdálo. Jediný, komuse svěřil, byl Gustav. A jemu Fredrik plně důvěřoval. Samozřejmě nemohl vědět, komu to řekla Ninni. Aod jejích přátel se mohly zvěsti šířit dál, neznámo kam. Ninni se přátelila s Lenou, Gustavovou ženou, a ta

se znala hned s několika jeho kolegy z policejního sboru.

Eva na okamžik pohlédla na Fredrika, ale odpověď směřovala Göranovi.

„Zatím jsem nenašla nic, co by je mohlo identifikovat. Ale předpokládám, že k tomu se dostaneme uvnitř.“

Když Eva dorazila na místo činu, snažil se ji Fredrik uvítat tak neutrálně, jak jen uměl. Bylo to poprvé, cose museli pozdravit před celým oddělením jen pár chvil poté, co vylezli ze stejné postele.

„Ráda bych přemístila těla, abychom se mohli dostat dovnitř. Souhlasí všichni s tím, že vynechámeposouzení lékaře na místě činu a přenecháme prohlášení za mrtvého na soudního patologa?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Göran, „tady není o čem diskutovat.“

Ostatní jen přikývli. Bylo to rozhodnutí, kterému nikdo rozumný nemohl oponovat.

Eva vysílačkou zavolala Knutssonovi, aby k nim poslal Hampeho, který se svým pohřebním vozem užčekal u zátarasů. Zanedlouho se k nim dokodrcala zaprášená černá cheva.

Pod Eviným dohledem rozprostřel Hampe a jeho pomocník na zem tmavý pytel a obrátil mrtvého muženazad, rovnou do otevřeného pohřebního vaku. Místo, kudy z těla vyšla kulka, bylo teď sledováno všemi,kdo se kvůli stále sílícímu dešti tísnili pod stanem. Tam, kde mělo být srdce, zela jen obrovská díra.

Eva seděla přikrčená vedle těla a prohledávala místa, na která se předtím nedostala. Po chvíli vytáhla bílýpapírek a klíčky od auta.

„Účet z Högbyhallen v Hemse,“ ohlásila zvýšeným hlasem, aby si vynutila pozornost ostatních. „Pečivo zIcy za dvacet sedm korun. Placeno v osm dvanáct v pondělí ráno. A klíčky od audi.“

Göran povytáhl obočí a z kapsy opět vylovil brýle na čtení, aby se sám mohl přesvědčit. Eva mu nastavilaúčet tak, aby si ho mohl prohlédnout. Přikývl.

„Dobrá,“ souhlasně zamručel. „Osm dvanáct. Budeme-li předpokládat, že se nikde jinde nezdržel, měl bybýt zpátky kolem půl deváté, možná o něco později.“

„S tímhle autem se asi zrovna neloudal,“ podotkla Sára.

Hampe a jeho kolega zapnuli zipy na obou vacích a odnesli mrtvé pryč. Plastová podložka, kterou Evarozprostřela v chodbě, slabě praskala pod nohama, když Fredrik vešel do domu. Eva přestěhovalareflektor dovnitř. Nedalo se rozsvítit, požár pravděpodobně způsobil zkrat a vyhodil hlavní jistič.

Napravo od obývacího pokoje, kam už Gustav s Fredrikem nahlédli, se nacházely dvě menší ložnice, jedna

vybavená manželskou postelí, druhá palandou z nemořeného borovicového dřeva. Kuchyně byla nadruhé straně domku. Její vnější zeď a strop byly zasaženy požárem. Fredrik se vydal ji prozkoumatpodrobněji. Na jakési stoličce vpravo vedle kuchyňské linky našel zbytky čehosi, co ještě nedávno muselbýt kávovar. Většina plastu byla roztavená a skleněná konvice praskla. Kolem přístroje a na podlazekolem stoličky se povalovala směs zuhelnatělých kousků müsli a prášku z hasicího přístroje.

Kávovar byl zapnutý dva dny, přehřál se a začal hořet, anebo horkem vzplála krabice od müsli. Nebýtpožáru, možná by těla objevili až o midsommaru.

Muž jede do Hemse koupit pečivo k snídani, žena zatím postaví na kávu. Když se muž vrátí, oba jezastřelí… kdo vlastně? Ostřelovač? Co se to tady vlastně stalo?

Eva rychle prošla místnostmi. Netrvalo dlouho a objevila, co hledala.

„Tohle je zajímavé,“ předala svůj nález Göranovi.

Göran prohlížel, co právě dostal do ruky. Dva švédské řidičské průkazy a jeden cizí pas.

„Tak to bychom měli. Oběti můžeme identifikovat jako Salíhu Habíbovou, dvacet čtyři let, a JosefaThomassona, dvacet sedm. Oba mají švédské občanství. Vsadil bych se, že oběťmi jsou právě oni dva.Jestli s tím někdo nesouhlasí, hlaste se,“ vyzval kolegy Göran.

Poslal řidičské průkazy kolovat. Eva na svém fotoaparátu dohledala portréty mrtvých a srovnala je s

fotografiemi na dokladech. „Ano, jsou to oni,“ souhlasila.

„A pak tu máme tohle,“ pokračoval Göran a otevřel pas.

„Byl v kapse od bundy, která ležela v pokoji s palandou na nevybaleném kufru,“ upřesnila Eva.

„Saíd Habíb, dvacet čtyři let, z Egypta,“ četl Göran údaje ze zeleného pasu.

„Stejné příjmení,“ poznamenal Ove.

„Ano, může to být příbuzný té ženy. Těžko to byl její muž, zdá se, že sdílela pokoj s tím druhým.“

„A kde je Saíd Habíb teď?“ položila řečnickou otázku Sára. „Pokud má s tímhle něco společného, bylo by

dost hloupé nechat na místě pas a všechny osobní věci.“

„Ano, není příliš pravděpodobné, že by byl do vraždy nějak zapleten,“ souhlasil Göran.

„To by mohlo vysvětlovat to otevřené okno a otisk boty na rámu,“ podotkl Fredrik.

Všichni kolegové se automaticky otočili směrem k oknu, o kterém mluvil.

„Musel být uvnitř, když byli ti dva zastřeleni, a utekl oknem.“

„A sakra,“ ulevil si Göran a chvíli přemýšlel.

Eva mu vrátila řidičské průkazy.

„Musíme prohledat okolí, může tu někde ležet mrtvý nebo zraněný. Střelec ho mohl pronásledovat.“

„Postřelený takovouhle kulkou by daleko nedošel,“ poznamenal Ove.

„Možná, ale nemůžeme to vyloučit.“

Göran potěžkal v ruce nalezené doklady.

„Dobrá, nahlásíme údaje a uvidíme, co to dá.“

Komisař se otočil jako na obrtlíku a už mířil ven z domku, ale zarazil se.

„Fredriku, Sáro, chci, abyste si promluvili s těmi, kdo to ohlásili. Zajděte tam hned.“

Göran pokračoval směrem ven, aniž by čekal na odpověď. Zastavil se až pod stanem, aby mohl nerušeně

hovořit.

Otevřel jim Magnus Forsberg.

„Nemusíme tam jít, že ne?“ zeptal se s obavami v hlase, jakmile pochopil, oč se jedná.

„Ne, myslím, že to nebude třeba,“ ujistil ho Fredrik. „Už jsou… už tam neleží, ta těla, jestli jste měl na

mysli tohle.“

Magnus s ulehčením přikývl.

„Příšerný, strašný, fakt mi běhá mráz po zádech. Žena je z toho, myslím, dost vyděšená.“

Jejich dům byl malý a rozhodně nepřekypoval nábytkem. Na několika místech stály ještě nevybalené

komíny krabic od banánů po stěhování.

Přivítali se i s Josefínou Forsbergovou a usadili se v kuchyni. Magnus jim převyprávěl, jak si všiml požáru

a jak následně objevil těla.

On i jeho žena byli oblečeni do džínů a huňatých svetrů. Její byl bílý, jeho šedý. Od rána se výrazně

ochladilo.

„Jak to teď bude dál?“ strachovala se Josefína Forsbergová. „To víte, člověku to nedá… Jestli tu někde

pobíhá nějakej blázen, co střílí do lidí… Vsadili jsme tady na to úplně všechno, ale teď… Je to hrůza.“

Její pohled přeskakoval mezi Fredrikem a Sárou.

„Chápeme, že to pro vás musí být příšerný zážitek,“ ujala se slova Sára, „ale jsme přesvědčeni, že člověk,

který má tohle na svědomí, se sem už nevrátí. Toho se nemusíte obávat.“

Josefína několikrát za sebou přikývla.

„Rozumím. Jenom nevím, jestli to něčemu pomůže,“ hlesla.

„Dobře že se vám podařilo oheň tak rychle uhasit,“ pochválila je Sára.

Za okny hustě mrholilo. Nad zelení beze stínů se rozprostíralo ocelově šedé nebe. Fredrik bojoval s návaly

pocitů marnosti a bezútěšnosti.

„Ti dva lidé, ti mrtví, byli jste s nimi v kontaktu?“ zeptal se Fredrik.

Odpověděla mu Josefína.

„Ale ano, hodně se zdržovali tady na pláži, často chodili k nám do kiosku. Vlastně každý den, někdy ivíckrát za den. Vlastně hlavně ta dívka, Salíha. Celý minulý týden jsme tu totiž byli v podstatě sami, jenmy a oni. Magnus je znal už z dřívějška, z Mardenu.“

Fredrik i Sára tázavě pohlédli na Magnuse.

„Je to tak. Pracuju totiž v jedný restauraci na Surbrunnsgatan, občas tam chodívali na večeři. Bydlí naRoslagsgatan. Tak mi to teda řekla ta holka.“

Magnus zamrkal.

Fredrik si udělal poznámku.

„A ta restaurace se jmenuje Marden, ano?“ „Jo.“

„Vy tam také pracujete?“ pokračoval ve výslechu Fredrik.

„Ne, ne, já zprostředkovávám zajímavé lokace na focení,“ vysvětlila Josefína.

Fredrik si nebyl jistý, co přesně to znamená, ale rozhodl se, že není třeba se v této oblasti hlouběji

vzdělávat.

„Co víc jste se o nich dozvěděli?“ zeptal se.

„Studovala práva a… vlastně toho víc nevím. Bavili jsme se spíš o počasí, znáte to, společenské fráze a

tak, o tom, co tu s Magnusem budujeme, o restauraci…“ přiznala Josefína.

„Nemluvili jste o jejich původu nebo tak něco?“ zajímal se Fredrik.

„Myslíte jako, že nebyli původem ze Švédska?“

Josefína Forsbergová zavrtěla hlavou.

„Nechtěla jsem se ptát. Mluvila naprosto perfektně švédsky, člověk nechce udělat faux-pas. Víte, jak to

myslím. Jestli se tu narodili, připadala bych si strašně trapně.“

„Ona sama se nezmínila?“ „Ne.“

„V kolik hodin jste vstávali v pondělí ráno?“ zeptal se Fredrik.

Magnus a Josefína Forsbergovi na sebe udiveně pohlédli, otázka je zaskočila.

„Řekla bych, že tak kolem půl osmé, snažíme se začít s prací brzy,“ odpověděla Josefína.

„Nevšimli jste si ničeho zvláštního?“

Chvíli přemýšleli, ale potom oba zavrtěli hlavami.

„Neviděli jste žádné auto, neslyšeli nějaké zvuky…“ navrhoval Fredrik.

„Magnus si vždycky pouští rádio, takže toho z okolí moc neslyšíme,“ vysvětlila Josefína.

„Ráno to většinou dost vosolím, aby se člověk trochu rozproudil, chápete…“ dodal Magnus.

„A kdy jste šli dolů na pláž?“

„To bylo něco před devátou, možná půl deváté.“

Fredrik a Sára si vyměnili krátký pohled. Tohle nikam nevede.

„Ani tehdy jste si ničeho nevšimli? Dole na pláži, než jste se pustili do práce?“ napovídala jim Sára.

Josefína se rozpačitě zatvářila, ale neřekla nic.

„Cokoliv vás napadne. I ty nejobyčejnější věci mohou mít pro nás velký význam.“

„Hm, pondělí. Ráno bylo docela pěkně, ale trochu chladno. Slyšela jsem, jak někdo něco opravuje.“

„Opravuje?“ nechápala Sára, co tím Josefína myslí.

„Ano, slyšela jsem několik úderů kladivem a říkala jsem si, že je tu ještě nějaké ranní ptáče, co chce mít

práci brzy hotovou.“ „Trvalo to dlouho?“

„Nevím,“ řekla po chvilce váhání. „Na to člověk nemyslí. Jen mi prolétlo hlavou, že někdo někde zatloukáhřebíky. Znáte to, rány, co se rozléhají mezi domky, bum, bum, bum.“

Nesměle se usmála. Zdálo se, že ani jejímu muži, ani jí samotné nedošlo, co právě popsala.

Ímán Habíbová se mačkala v přeplněném voze lokálky Roslagsbanan na trase Stockholm – RoslagsNäsby, s nákupem pevně sevřeným mezi lýtky. Ve vagónu čpěl pot a pivo. Zápach pravděpodobněpocházel od muže s neupravenými mastnými vlasy a potrhanou bundou na sedadle před ní. Přinejmenším

za pivní odér určitě mohl on. Ímán Habíbová měla ráda svou práci ve Strand Hotelu. Líbilo se jí i v Täby,východním předměstí Stockholmu, kde bydlela. Ale tyhle večerní návraty domů z duše nenáviděla. Úzkévagóny napěchované unavenými, podrážděnými cestujícími. A dnes je tu navíc ten protivný průvodčí.Orazítkuje jízdenku na hřbetu své ruky schované v rukavici a nikdy mu nestačí zkontrolovat permanentkujen pohledem. Od každého pasažéra si ji vezme s nevrlým škubnutím.

Zadívala se na odraz své tváře v okénku. Vlasy měla dlouhé, ale havraní odstín už musela trochuvylepšovat. Barvila si je sama. Nechtěla, aby ji považovali za marnivou, a tak to sváděla na svou práci.Musí přece vypadat reprezentativně, proti tomu se nedalo nic namítnout.

Vyučila se recepční, až když všechny děti začaly chodit do školy. Obávala se, že jako žena těsně předčtyřicítkou bude jen těžko shánět práci, ale nakonec to šlo jako po másle. Snad uspěla díky svýmjazykovým schopnostem, kromě švédštiny ovládala arabštinu, perštinu, angličtinu a francouzštinu.Nevěděla, co bylo tehdy rozhodující. Během let se nakonec vypracovala až na pozici vrchní recepční ve

Strand Hotelu.

Znenadání se jí zachtělo zavolat Salíhu a zašmátrala v kabelce po mobilu. Jenže neměla ráda telefonování

ve vlaku, kdy všichni kolem poslouchají, co si s dcerou povídá. A mluvit arabsky, to by na ni nepokrytěcivěli, jako by byla z jiné planety nebo chystala teroristický atentát, o tom se už několikrát přesvědčila.

O dvacet minut později se vláčela s nákupem po cestičce k domku obezděnému bílými cihlami, když tu seza jejími zády otevřely dveře od auta, zaparkovaného na druhé straně ulice. Zvuk ji přinutil otočit se.Vystoupili z něj muž a žena, zabouchli a vykročili směrem k ní.

„Jste Ímán Habíbová?“ zeptala se žena, když přišli blíž.

Ímán se zmocnil nepříjemný pocit. Od doby, kdy se přistěhovali do Švédska, už sice uplynulo dlouhýchdvacet šest let, ale nikdy nezapomněla, proč z rodné vlasti utekli. Z nezvaných hostů, kteří zavánělibyrokracií, se jí ještě teď svíralo hrdlo.

„Ano,“ odpověděla a vyšla jim pár kroků vstříc, jako by je chtěla zastavit hned na hranici jejich pozemku.

„Jsme od policie,“ vysvětlila žena a ukázala legitimaci. „Můžeme dál?“

Kývla směrem k domu.

Ímán cítila, jak v ní roste strach. Ve vteřině byla jako z ledu, krve by se v ní nedořezal. Zároveň tušila, žeby si tisíckrát raději vyslechla obvinění z protistátní činnosti než to, co se jí chystali sdělit nyní.

Göran Eide stál v čele stolu v konferenční místnosti a chystal se zahájit poradu. V pravé ruce držel brýleza konec jedné z nožiček a pohupoval s nimi.

„Jen pro vaši informaci, tam dole se právě zrodil nový laserman,“ podotkl na úvod Göran a ukázal směrem k sálu pod nimi, odkud se právě vrátil z tiskové konference.

„Myslíš toho bankovního lupiče, co před pár lety odváděl pozornost tím, že lejzrovkou odstřelovalpřistěhovalce?“ vyslovil Ove nahlas to, co všichni věděli.

Nečekal odpověď.

Nebylo třeba nic dodávat. Všem bylo jasné, co takhle brutální vražda, téměř poprava dvou lidí spřistěhovaleckým původem, může způsobit. Pokud vyšetřování velmi rychle nepokročí, zaručeně se vmédiích vyrojí zběsilé spekulace, vyostří se rasová otázka, různé skupiny i oficiální úřady se budounavzájem obviňovat a osočovat.

V nejhorším případě některý z členů vlády dostane náhlé vnuknutí uklidňovat situaci tím, že se vynoří vněkterém ze stockholmských předměstí hustě obydleném přistěhovalci a začne spolu s davem zpívatbojové písně. To už tady jednou bylo. A nikdo by to nechtěl zažít znovu. I když nelze pominout, ženěkteré výjevy byly poměrně zábavné.

„No jo, tak už i na Gotlandu se střílí negři,“ neodpustil si sarkastickou poznámku Lennart.

„Co to, sakra, zase meleš?“ vybuchla Sára.

Fredrik zavřel oči. Prosím, ne… Nevnímej ho. Nenech se vytočit… V tichosti si povzdechl, zatímco Lennarta Sára se ponořili do vášnivé diskuze. Jistěže byl Lennart občas poněkud netaktní a jeho komentářenevhodné. Vlastně, vyjádřeno bez diplomatických opisů, byl zatraceně otravný a trapný. Přesto nebylyjeho narážky většinou ničím jiným než bohapustou provokací nebo nevydařeným pokusem o vtip.

Lennart vypadal na víc než svých osmapadesát, zvlášť po poslední zimě, kdy jeho prošedivělá kšticetéměř zbělela. Ze zcela zřejmých důvodů proto stále častěji pracoval v zázemí, proti čemuž v zásadě nicnenamítal. Nehledě na své nevkusné žerty byl velmi pohotovým a bystrým vyšetřovatelem.

Mezi kolegy z kriminálky platilo ohledně Lennartových průpovídek nepsané pravidlo. Nereagovat,jednoduše dělat, jako že je člověk neslyšel.

To ale neplatilo pro Sáru, ta je nedokázala přejít bez povšimnutí. Automaticky přešla do protiútoku. Ahrozilo, že to, co začalo jako relativně civilizovaná diskuze, se záhy zvrhne v ostrou hádku.

„Mohli byste, prosím, v této debatě pokračovat při jiné příležitosti? Třeba až nebudeme mít na stolenevyřešenou, dva dny starou několikanásobnou vraždu?“

Sára i Lennart se zarazili, oba s napůl otevřenými ústy.

„Děkuji. Tak můžeme začít.“

Teprve teď si vytáhl židli a posadil se.

„Máme přiděleny pomocné síly z ústředí. Vezmou si na starost výslechy příbuzných a známých napevnině.“

Pohlédl na Lennarta.

„Mohl bys začít s informacemi o Habíbových a Thomassonovi? Pak se pokusíme o shrnutí.“

Lennart přikývl a položil na stůl svazek papírů.

„Začněme se zmizelým Saídem Habíbem,“ uvedl Lennart. „Už při pouhém listování jeho pasem zjišťujemezajímavou skutečnost. Saíd Habíb se v neděli vrátil z desetidenní návštěvy Íránu. Jak příchozí, tak odchozí

razítko je z letiště v Teheránu. Podle Saídových rodičů jel pozdravit přítele z dětství, spolužáka z Káhiry,který se do Íránu přestěhoval asi před rokem. Důvodem bylo podle nich studium, ale o oboru nicnevěděli. Za pozornost stojí relativní časová shoda mezi dobou, kdy se Saídův údajný kamarád,mimochodem jmenuje se Mohamed Awad, stěhuje do Teheránu, tedy zhruba před rokem – podrobnějšíúdaj zatím nemáme – a dobou, kdy se Saíd vydává do Švédska, což bylo loni koncem července. Saíd je vedený jako doktorand v oboru biochemie při Stockholmské univerzitě. Podle našich údajů úspěšněabsolvoval první ročník.“

Lennart se na okamžik odmlčel, aby v dokumentech našel přesný údaj.

„Ano, přílet na Arlandu je datován 28. července loňského roku,“ vyčetl ze svých poznámek.

„Jak zvládá studium?“ zajímala se Sára. „Umí švédsky, nebo si vystačí s angličtinou?“

„Umí švédsky, hned se k tomu dostanu,“ přikývl Lennart. „Bratři Habíbovi, tedy otcové zavražděné Salíhya zmizelého Saída, emigrovali společně i se svými rodinami do Švédska v roce 1978. Jinými slovy, obadva, Salíha i Saíd, jsou narození tady ve Švédsku, oběma je čtyřiadvacet. Bratři tehdy žádali o azyl zestejného důvodu. Jako disidentům jim hrozilo pronásledování a dlouholetý pobyt za mřížemi jen nazákladě jejich přesvědčení. Oba dostali povolení k trvalému pobytu. Všichni členové rodiny Salíhy jsoudnes švédští občané. Její otec je inženýr s doktorským titulem a neměl problém tady sehnat práci. OtecSaída, mladší z bratrů Habíbových, se věnuje vědecké činnosti v oblasti literatury. Ještě neměl ukončenévzdělání, když přišli do Švédska, a zřejmě měl potíže se začleněním do systému, a tak se spolu s rodinourozhodl navrátit do Egypta v roce 1990. Tam, zdá se, dokončil své studium a
nyní je profesorem nauniverzitě v Káhiře. Jak jste si jistě všimli, jejich životopisy se od běžných přistěhovalců podstatně liší.Saíd hovořil plynně švédsky, když se vraceli do Egypta, a jak je vidět, své jazykové schopnosti udržoval.Měl tady velmi dobře nakročeno. Třetí osobou v domě byl Josef Thomasson, také narozen ve Švédskujako švédský občan. Byl o tři roky starší než jeho přítelkyně Salíha, narozen v roce 1977. Otec přišel doŠvédska sám v roce 1971, dnes má švédské občanství, matka je Švédka. Rodiče se v roce 1985 rozvedli.Josef byl svěřen do péče matce, ale udržoval kontakt i s otcem. Má nevlastní sestru a o tři roky staršíhobratra, Pettera Thomassona, který se v období dospívání pohyboval z pohledu zákona na tenkém ledě, ale

nejednalo se o žádné těžké zločiny. Zdá se, že je z toho venku. Od podmínečného trestu za napadenípřed osmi lety nemá v rejstříku už nic. Podle slov jeho matky se Josef do bratrových úletů nikdynezapojoval. Bratři jsou velmi odlišní, prý ‚jako den a noc‘. Josef a Salíha se potkali před třemi lety naStockholmské univerzitě, tehdy tam Josef studoval poslední ročník ekonomických studií. V současné doběpracoval jako prodejce u jedné počítačové firmy, která prodává hardware, pořádá vzdělávací kurzy anabízí různé další systémové služby. Sám si prý uvědomoval, že je to trochu pod jeho úroveň, ale i přestose zdá, že si vedl velmi dobře. Josef a Salíha jsou vedení v rejstříku obyvatel ve Stockholmu naRoslagsgatan 63, a to od října 2003. Je to jen pár bloků od ulice Surbrunnsgatan a restaurace Marden, ve

které pracuje Magnus Forsberg jako šéfkuchař, pokud zrovna nepečuje o svůj nový byznys dole v

Nissevikenu. Jak Salíha, tak Josef, zdá se, sázeli všechno na studia a slušnou kariéru. Reference od jejich

učitelů a zaměstnavatelů jsou samá chvála. Salíha Habíbová patřila k nejlepším studentům a cílila namanažerské pozice v oblasti obchodu a podnikání. Politicky se neangažovali. Salíha při významnýchsvátcích chodívala s rodiči do mešity, jinak se zdá, že žili celkem světským životem. Ani náboženskévyznání rodičů se nezdá být nijak radikální.“

Lennart Svensson se opět odmlčel a listoval poznámkami, aby zkontroloval, jestli něco důležitého

nevynechal.

„Tady máme ještě něco. Saíd je členem nějakého egyptského spolku ve Stockholmu, ale jestli je topolitická organizace nebo jestli tam jenom hrajou karty a cpou se slunečnicovými semínky, to se tu

nepíše.“

Fredrik se s obavami podíval na Sáru Oskarssonovou, ale tentokrát nehnula ani brvou.

Celý dům voněl po koprové omáčce. Tommy Johansson seděl u jídelního stolu a pozoroval sestru, jakkmitá po kuchyni. Rozdělovala maso s bramborami do uzavíratelných plastových krabiček, každou zalila

omáčkou a zavřela. Celkem jedenáct porcí. Na každé víčko napsala zřetelně černým fixem ‚koprovka‘. Dvěbalení dala do lednice, zbytek zamrazila. A ještě zbylo pro všechny k večeři. Tentokrát budou jíst pozdě,ale Tommy si nestěžoval.

Litoval sestru, že musí podstupovat tohle martyrium. Ze školky rovnou nakoupit a s těžkými taškamispěchat sem. Naplnit mrazák, aby měl otec kdykoliv po ruce slušné jídlo a lehce si mohl ohřát svou porciv mikrovlnce. Říkal si, že by se na to měla vykašlat. Však by otec hlady neumřel. Kdyby musel, dokázal by

se nějak obstarat sám. Anebo by umřel, no a co. Na tom nesejde.

Ale tahle debata už byla dávno uzavřená. Nechtěl se s ní hádat. Jestli to takhle chce, tak ať, bránit jí vtom nebude. Ale pomáhat jí rozhodně nehodlá. S čímkoliv jiným ano a rád, ale s tímhle ani náhodou. A toona moc dobře věděla.

Otec večeřel u televize, jako vždy, Tommy a Anna-Karin v kuchyni. Na voskovaném ubruse byly prostřenytalíře s proužky v duhových barvách. Jedli na nich od nepaměti, symbol domova.

„Dobrý to máš,“ mumlal s plnou pusou.

„Kdy přijede Krister?“ zeptala se Anna-Karin, když se nasytili. „Zítra,“ odpověděl Tommy a naráz vyprázdnil sklenici mléka.

„Už zítra?“

„Jo,“ přitakal Tommy a s hlavou skloněnou nad talířem se podíval na sestru. „Se nějak těšíš,“ podotkl.

Jeho komentář ji přiměl usmát se ještě o něco víc.

Nevěděl, co si o tom má myslet. Jistěže si toho všiml. Snad by ho mělo těšit, že se sestře líbí jeho nejlepší

přítel, ale… Je přece o šest let starší. Byla už ženou, když s Kristerem ještě mávala nejprudší puberta.

Teď jsou už oba dospělí, to je pravda, ale… Bylo mu to nějak proti srsti.

Tommy pro ni chtěl jen to nejlepší. Aby se jí splnilo, cokoliv si přála. On jejímu štěstí v cestě stát nebude.

Ale myslet si o tom může své.

„Už budu muset jet domů,“ řekla po chvíli ticha. „Zítra mám ranní.“

Bylo pozdě. Příliš pozdě pro toho, kdo vstával v pět.

„Oukej,“ přikývl Tommy.

„Stavím se zase zítra,“ zavolala ještě na rozloučenou.

„Jen přijď, Krister má přijet kolem třetí,“ zazubil se Tommy.

Zdaleka ještě nebyli hotoví, i když večer už pokročil. Fredrik se pokoušel vzchopit, ale soustředit se mudělalo stále větší potíže. Göran Eide se mezitím dopracoval k závěru svého shrnutí dosavadního průběhuvyšetřování.

„Vzdálenost od křoví k domku je dvaatřicet metrů. Takže pokud má člověk dobrou mušku, stačí mu zbraňs jednoduchým zaměřovacím systémem. Ale musíme vzít v potaz, že pachatel stál a oběť byla neustále vpohybu. To svědčí o tom, že se jedná o člověka, který už má se střílením jisté zkušenosti. Můžeme,myslím, vyloučit, že pachatel někde náhodně sehnal zbraň a hned s ní běžel spáchat vraždu.“

„Spíš to vypadá jako účelová poprava,“ podotkl Gustav, který si sako pověsil na opěradlo židle a rukávy

od košile si vyhrnul až nad lokty.

„O zbrani toho zatím moc nevíme, je to tak?“ řekl Göran a ohlédl se na Evu.

„Přesně tak. Jak asi všichni pochopili, jednalo se o tříštivé střely, proto je problematické zezdeformovaných projektilů cokoliv vyčíst. Ale kvalifikovaný odhad je ráže 7,62.“

„Není to trochu neobvyklé?“ podivil se Lennart.

„Není, tahle munice se stále častěji používá při lovu a poslední dobou s ní střílí i sportovní střelci,“vysvětlila Eva. „Například aktivní záložní sbory švédské armády vyměnily před pár lety svoje pušky Mauser

za AK4B, které mají ráži právě 7,62. Existuje pro ně nepřeberné množství tříštivých střel. Ale jak už jsemřekla, je to jen odhad. Už jsme je poslali na analýzu, uvidíme, co nám řeknou.“

„Munice nám tedy v ničem nepomůže, alespoň ne teď,“ usoudil Göran a štípal se do horního rtu, jakusilovně přemýšlel.

Jeho nepřítomný pohled se zamířil přímo na Fredrika, který si nervózně poposedl.

„Třetí osoba v domě, Saíd Habíb…“ začal rozvážně Göran.

„Jedna věc mi na tom celém přijde zvláštní,“ vpadla mu do řeči Sára, ale pak se zarazila. „Promiň, chtěl jsiještě něco říct?“

„Ne, ne, pokračuj,“ vybídl ji Göran.

„Souhlasím, že to vypadá jako poprava, ale po kom tedy pachatel doopravdy šel? Hrála tu přece dostvelkou roli náhoda, nebo ne? Nemohl například vědět, že ta žena přijde muži naproti. Takže chtěl zabítmuže, a ji zabil jenom proto, že se tam náhodou připletla? Nebo zkrátka čekal na nejvhodnější příležitostzabít prostě někoho nebo některé z nich? Věděl vůbec, že je v domě ještě třetí osoba?“

„Počkejte, něco mě napadlo s tím bratrancem. Přijel brzy ráno ten den, ne?“ ozval se Fredrik.

„A hele, Broman se probral,“ zahlásil Lennart.

Vlastně měl pravdu. Fredrik seděl dlouho mlčky. Měl v hlavě příliš mnoho věcí na přemýšlení. A zdaleka senetýkaly jen případu.

„Tak sem s tím,“ vyzval ho Göran.

„Saíd Habíb. Má přijet v pondělí ráno,“ začal nanovo Fredrik. „Josef Thomasson je zastřelen krátce poté,co dorazí autem na místo. Co když se pachatel spletl? Čekal na Saída, věděl, že má přijet v pondělí ráno,ale nevěděl přesně kdy. A tak, když se vrací Josef z obchodu, myslí si střelec, že je to Saíd a vypálí.“

Göran odsunul židli a postavil se.

„Fakt, že se vražda stala tentýž den, kdy přijel Saíd, je bezesporu zajímavý.“

„To by ovšem znamenalo, že vrah musel na místo činu dorazit v době, kdy Josef už byl na cestě pro

pečivo,“ poznamenal Ove, otočen k Fredrikovi zády.

„Přesně tak.“

Göran pomalu přecházel po místnosti.

„Ale to stále ještě nevysvětluje fakt, že byla zastřelena i ta dívka,“ namítla Sára.

„Lze si představit hned několik možných scénářů,“ chopil se slova Göran, zatímco přešlapoval před bílou

tabulí. „Vražda ze cti, ze žárlivosti, s rasistickým nebo politickým podtextem, anebo drogy, dluhy a jiné

zločiny, které mohly být původcem nějakého konfliktu. Nemyslím, že bychom mohli některou z možnostírovnou odepsat jako nepravděpodobnou. Ale pokud bychom je měli seřadit…“

„Řekl bych, že dvě tak citově vypjaté věci jako vražda ze cti a ze žárlivosti vůbec nejdou dohromady sezpůsobem, jakým k téhle vraždě došlo,“ podotkl Ove.

„Mně se to taky nezdá,“ souhlasila Sára.

„A že by byli do něčeho namočení…“ pokračoval Ove a zavrtěl hlavou.

„Není to příliš pravděpodobné. Oba jsou, zdá se, z dobrých rodin, slušně vychovaní, přizpůsobeníšvédskému systému. O tom bratranci toho sice víme o něco méně, ale jeho otec je přece profesor nanějaké univerzitě a on sám je biochemik. Nebo alespoň na cestě se jím stát,“ souhlasil Göran abezmyšlenkovitě sebral z hliníkového žlábku pod tabulí jeden z barevných fixů.

„Jak se říká: ‚Nesuď knihu podle obalu‘, ale s tím, co víme dnes, bych s vámi souhlasil,“ uzavřel Göran.

„Ještě něco ke způsobu provedení,“ vložil se do diskuze Lennart. „První, co člověka napadne, je účelová,cílená poprava, že ano. Ale pak tu máme několik indicií, které svědčí o tom, že to nemusí být až takjednoznačné. Jestli je za tím nějaká organizace, tak myslím, že můžeme vyloučit všechny státnízpravodajské služby. Lidé z rozvědky by stoprocentně měli přehled o tom, kolik lidí se v domě nachází, azcela určitě by nenechali jednoho z nich jen tak pláchnout zadem. Jestli v tom hraje roli nějaký politickýmotiv, spíš by to vypadalo na teroristy s ne úplně kvalitním výcvikem.“

Göran sundal z fixu víčko a nevědomky si na prstě udělal modrý flíček.

„Ale problém je, že ani jedna z obětí není zajímavá pro politicky motivovanou vraždu. Nebyli aninábožensky, ani politicky aktivní. Spíš se zdá, že se soustředili především na svou kariéru a na to, aby sivydělali dost peněz,“ namítl Fredrik.

„To je pravda. Jestli je tu někdo z těchto důvodů zajímavý, tak je to ten bratranec. Otec je sice profesor čico, ale taky disident, který kdysi utekl ze země. O Saídovi vlastně nevíme vůbec nic. Proč se najednouvrátil do Švédska? Aby vystudoval biochemii. Copak to v Egyptě nejde? A co dělal v Teheránu? A ten jehopřítel, co ten tam provádí? Proč se nesetkali v Egyptě, což by se zdálo mnohem logičtější?“ vysypal ze

sebe Lennart.

„Nevěděl jsem, že děláš taky u tajných. To proto tě tu vídáme tak zřídka?“ rýpl si Ove a usmál se.

„Lennart má pravdu,“ přerušil je Göran. „Prioritou číslo jedna je teď Saíd Habíb. V okamžiku, kdydostaneme jeho, může se nám leccos vyjasnit.“

„Pokud žije,“ podotkl Lennart.

„Vsadil bych se, že ano. Pokud by byl mrtvý nebo těžce zraněný, nebyl by daleko od místa činu. A v

takovém případě už bychom ho našli.“

„Ale pokud žije, proč se skrývá?“ ozvala se Sára.

„To, že se dosud nepřihlásil, jenom svědčí o tom, že s ním není všechno úplně v pořádku. S ním nebo

dokonce se všemi třemi,“ usoudil Göran.

„Když už tu padla zmínka o tajných, jak je to s nimi, neměli by pro nás něco?“ zajímal se Gustav.

„Jsou s případem obeznámeni, ale zatím se neozvali.“

„Ještě jsme neprobrali rasistický motiv,“ upozornil Gustav.

„Profesionální způsob provedení, ale zároveň hrubé chyby by tomu nasvědčovaly,“ řekl Fredrik. „A jestli

jsou za tím rasisté, tak zcela určitě místní. Řekněte, kdo by jinak vážil cestu přes půl Baltu, aby hledal

vhodnou oběť v oblasti s nejmenším podílem přistěhovalců v populaci v celém Švédsku? To nemá logiku.“

„Souhlasím. Takže hledáme vyhlášené rasisty, neonacisty, pravicové extremisty a podobně, a to hlavně ve

vesnicích v okolí,“ shrnul Gustav.

Göran Eide na ně kývl.

„Dobrá. Vezměte si to na starost vy dva. Chci mít na papíře jména ještě dnes večer. A zítra ráno je

obejdete osobně.“

Fredrik se vydal na jih až pozdě v noci. Nejjasnější týden v roce, v pátek se bude slavit midsommar, ale zčistě astronomického pohledu byl letní slunovrat předevčírem. Ve zpětném zrcátku ještě viděl usínat den v

modrém oparu. Vlastně nevěděl, jestli to náhodou už není svítání. Mraky rozfoukal vítr.

Před odjezdem z práce volal Ninni a navrhl jí, že by se mohli sejít až nazítří, ale byla neoblomná. Kde bylo

psáno, že bude mít víc času zítra? Bude pohlcen vyšetřováním, stejně jako dnes. Měla samozřejměpravdu. A tak mířil k ní, jak slíbil, i přes pozdní noční hodinu. Na spánek už moc času nezbude, ale třebabude spát klidněji, když si s ní promluví.

Otázka je o čem. Co jí má říct?

Necítil se připravený jí sdělit jakékoliv konkrétní rozhodnutí. Samozřejmě, mohl si to ulehčit a přenechatiniciativu Ninni. Ale tahle taktika v konečném důsledku často končila ještě větším průšvihem, než kdybyon sám přišel s nějakým řešením, byť špatným.

Takže znovu, co jí má říct? Děti, no jasně! Musí se přece domluvit, jak to bude s dětmi. Bez ohledu na to,co se právě děje mezi rodiči, musí se nějak vyřešit péče o kluky. S Joakimem a Simonem se za posledních

dvanáct dní viděl jen jednou, takhle to dál nejde.

Povzdychl si a cítil, jak jím padá neuvěřitelná tíha, od hrudní kosti až do žaludku, balvan žalu narůstal, jakse blížil k domovu. Vypnul dálková světla, když vjel do ponuré záře pouličních lamp v Hemse. Už to není

daleko.

Vtom si vzpomněl na ten den, kdy s kolegy zůstal po práci sedět v kantýně, jen on, Sára, Eva a Ove. Bylotomu na den přesně sedm týdnů. I jiné příjemné chvilky by se daly považovat za onen pověstný spouštěcí

okamžik, ale pro něj to byl právě tenhle večer, kdy to všechno začalo.

Mluvili hlavně o práci, o něčem, co se stalo během dne, ale postupem času přišla řeč i na čistě osobnítémata. Ove je zanedlouho opustil a Sára, která bydlela v centru a neměla žádné závazky, se jich zeptala,

jestli by nezašli na pivo. To si sice dát nemohli, oba to měli domů ještě kus cesty autem, ale přesto se kSáře rádi připojili. Ve vzduchu viselo cosi, co nikdo z nich nechtěl rozbít.

Usadili se v baru Old Masters. Sára si objednala vytouženou dvanáctku, zatímco Fredrik a Eva ucucávali

její nízkoalkoholickou variantu lättöl, po které se smí usednout za volant. Ale dřív než Sára stihla lahodnýmok dopít, zadrnčel jí mobil a ona měla najednou naspěch. Fredrik a Eva zůstali o samotě. Ne že by jimto bylo proti mysli, právě naopak.

Když se jich barman optal, zda si dají ještě jedno, Eva podotkla, že jako zodpovědní řidiči, kteří už hodnou

chvíli usrkávají jednu sklenku, asi nejsou zrovna vítanými hosty. A tehdy Fredrik řekl tu osudovou větu:‚Tak si dej pořádný pivo, jestli máš chuť, odvezu tě. Ráno můžeš přijet autobusem.‘

Ani s odstupem času nedokázal odpřisáhnout, jestli už tehdy neměl nějaké postranní úmysly. Zkrátka tonevěděl. Jak tam tak stáli u barového pultu, nepřemýšlel o tom, prostě to z něj vyletělo…

Po několika obligátních ‚ale ne…‘ a ‚ale jo…‘ bylo rozhodnuto. Eva si objednala, a tak zůstali. Bavili se ještě

zhruba hodinu, nejvíc o Evině právě probíhajícím rozvodu. Eva a její muž už spolu čtyři měsíce nežili.Zatím to byla ona, kdo bydlel v jejich domě v Östergarnu, ale vůbec nebylo jisté, jestli to tak bude inadále, „až a pokud“ se rozvodové řízení dotáhne do konce. Nechápal sice, co mělo znamenat to „až apokud“, ale zvykl si, že se lidé o situacích, kdy činí velká životní rozhodnutí, často vyjadřují mlhavě a nejednoznačně, jako by si nechávali otevřená zadní vrátka, a to i tehdy, kdy už je vlastně všechno dávno

jasné.

Už od samého začátku dlouhého a náročného studia, vedoucího k profesi kriminální techničky, byloEviným cílem vrátit se zpátky na Gotland a tam si najít odpovídající zaměstnání. Podařilo se jí to dříve,než se kdy odvážila doufat. Zakládat rodinu tou dobou Evu ani nenapadlo. Ne že by se tomu přímobránila, ale zároveň po tom ani netoužila. Zkrátka o tom do té doby nikdy nepřemýšlela. To se ovšemukázalo jako chyba, neboť v okamžiku, kdy se vrátila na rodnou půdu a opět navázala kontakty se svýmipřáteli z dětství, vyvedlo ji to z míry.

Brzy zjistila, že téměř všechny její kamarádky jsou dávno vdané a mají děti, často už ve školním věku. Odseznámení s Mansem pak netrvalo ani půl roku a ocitla se v jiném stavu.

Dnes bylo Stině a Filipovi pět a sedm let a Eva toho podle svých slov měla právě dost. Ne Stiny a Filipa,ale rodinného života a všeho, co k němu patřilo. Měla toho po krk. Cítila, že už nevydrží ani jeden jedinýden, a rozhodla se to změnit. Na druhou stranu připouštěla, že to možná byl jen zbabělý způsob, jak říct,že je to právě Mans, kterého už má plné zuby. Nebyla si jistá.

Než usedli do Fredrikova volva, aby společně vyrazili směrem na Östergarn, dověděl se Fredrik ještě, žebyla Eva členkou mládežnické organizace CUF, patřící ke švédské Straně středu. I její otec byl politickyaktivní, tou dobou seděl za stejnou stranu v městském zastupitelstvu a Eva šla nadšeně v jeho stopách.Po pár letech u ní ale zájem o politiku poklesl na minimum a ona od té doby věnovala svůj voličský hlasjak pravicovým stranám, tak sociálním demokratům. To druhé vyvolalo v Sunem Karlénovi takový vztek,že tento jinak srdečný člověk zarytě mlčel jedno celé nedělní odpoledne.

Eva Fredrika navigovala po klikatých silničkách až k velké funkcionalistické vile ve tvaru krabice, která

ležela na půl cesty mezi Östergarnem a Herrvikským kostelíkem. Když Fredrik zastavil na příjezdové cestě,

zeptala se, jestli nechce na chvilku dál. Nemohl si odpustit se v duchu nezeptat na účel jejího pozvání. Na

skleničku ho pozvat nemohla a na rozdíl od Stockholmu tady na Gotlandu nebylo zvykem zvát si svéznámé při první vhodné příležitosti domů, aby se člověk pochlubil, jak bydlí. Ale nebránil se.

Až když vešli do domu, podotkla Eva, že vlastně Fredrikovi nemůže nic nabídnout. Pokud ovšem nechcekávu, a to on nechtěl. Chvíli beze slova stáli v průchodu mezi chodbou a obývacím pokojem s četnýmimalými úzkými okénky. Zastavili se velmi blízko u sebe. Tak blízko, že by jim to mohlo být nepříjemné, ale

ani jeden z nich se nepokusil pohnout.

Zpětně nedokázal ani Fredrik, ani Eva bezpečně určit, kdo z nich se vlastně chopil iniciativy, a to i přesto,že diskusi na toto téma věnovali nemálo času. Zkrátka se najednou začali líbat. Netrvalo to dlouho.

Zaskočeni a oba poněkud v rozpacích se rozloučili. Fredrik nasedl do auta, vděčný, že to ještě skončilovčas, ve fázi, kdy bylo možné vše považovat jen za malý incident, který se dá zamést pod koberec a

zapomenout.

Cestou domů přemýšlel, co to do něj vlastně vjelo. On a Ninni si loni na podzim prošli nepěknoumanželskou krizí, copak to nestačilo? Nebo že by si jí neprošli až do konce? Jenom tehdy začala?

Ano, ten polibek by se dal zamést pod koberec a zapomenout, ale nestalo se tak. Naopak, vzpomínka na

něj stále sílila…

Fredrikovy myšlenky se rozplynuly, jako když je někdo odfoukne, v tom okamžiku, kdy dálková světla vetmě ozářila ceduli označující odbočku z hlavní silnice. Opustil tedy sto dvaačtyřicítku a začal se duševněpřipravovat na setkání s Ninni. Za pár okamžiků se jí poprvé po deseti dnech bude dívat z očí do očí. Už je

to hodně dávno, co se naposledy tak dlouho neviděli. Tohle je opravdu nejméně vhodná chvíle na to, aby

se opájel sedm týdnů starou vzpomínkou na svůj první polibek s Evou.

Zpomalil a zabočil směrem k domu, pomaličku se sunul přes zatravněný dvůr před stavením zesedmnáctého století. V kuchyni a obývacím pokoji v patře se svítilo. Byl ‚doma‘.

Ninni vypadala unaveně. Skutečnost, kterou by pravděpodobně nebylo vhodné komentovat, uvědomil si

to naštěstí včas. A ještě něco mu na ní přišlo nezvyklé a chvíli mu trvalo, než objevil důvod. Zhubla. O

kolik kilo lehčí může být člověk za pouhých dvanáct dní? Zdálo se, že o dost.

„Ahoj,“ řekla Ninni.

Znělo to neutrálně a věcně. Popravdě řečeno, až neuvěřitelně suše.

„Ahoj,“ pokusil se Fredrik o stejný tón.

Chvíli tam jen tiše stáli. Byla to velice zvláštní situace, téměř ochromující. Za dvaačtyřicet let nikdy nicpodobného nezažil. Zachtělo se mu prostě vypnout. Vzdát se. Dýchal zhluboka. Dům, do kterého senastěhovali před pouhým rokem a půl, všechna ta práce, kterou do té barabizny vložili, aby se z ní stalútulný domov, jeho snaha a přemlouvání, aby zůstali tady, na Gotlandu… A teď tohle.

„Že bychom si sedli do kuchyně?“ navrhla Ninni.

„Určitě,“ přikývl trochu nepřítomně.

Uprostřed stolu stála otevřená láhev vína.

„Dáš si sklenku? Nebo něco jinýho?“ nabídla mu Ninni.

„Ne, dík, budu řídit,“ zavrtěl hlavou Fredrik.

Její otázka svedla proti jeho vůli myšlenky zpět k osudnému večeru v Östergarnu. O kolik jednodušší byteď byl jeho život, kdyby bylo zůstalo u toho sice ne zcela nevinného, ale přesto nijak významnéhopolibku. Kdyby býval o pár dní později nepozval Evu na oběd, když na sebe o polední pauze narazili naparkovišti. A kdyby se bývala Eva s několikatýdenním odstupem náhle neobjevila ve dveřích, když pozděvečer zpracovával protokoly o výsleších, a směle se ho nezeptala, jestli nemá chuť se na chvilku stavit uní v Östergarnu. Jeho nadšený úsměv a žádostivý pohled prozradily jeho úmysly mnohem dřív, než stihlna Evin návrh odpovědět.

Ale byl přece dospělý. Nemohl svoje problémy svádět na skutečnost, že se v určité chvíli vyskytly jistélákavé nabídky. Jistěže by byl život snazší bez nich, přesto musí přiznat, že možnost volby měl. Rčení,které tvrdí, že ‚příležitost dělá zloděje‘, je pravdivé jen způli. Nutno dodat, že velký díl odpovědnosti nesezloděj sám.

Ten večer se opravdu v Östergarnu zastavil. Miloval se s Evou. Jistěže toho litoval už cestou domů a tížiloho svědomí. Ale co to bylo proti euforii, kterou cítil, když pomyslel na Evino teplé rozechvělé tělo, kterépod jeho rukama div nevybuchovalo vzrušením. Už tehdy v autě věděl, že chce víc a ještě víc.

Bylo to podruhé, co byl Ninni nevěrný. Poprvé sešel s cesty na jednom školení před mnoha lety. Nikdy se

o tom nikomu nezmínil, ale tehdy svého skutku litoval dřív, než stihl odhodit poslední kus oblečení.Tenkrát to bylo něco jiného. Naprosto nesrovnatelné s tím, co zažíval teď.

„Už jsi k něčemu dospěl?“ začala rozhovor Ninni.

Podíval se na ni, ale hned uhnul pohledem, zahanbený vlastními myšlenkami. Odkašlal si, i když to nebylo

zapotřebí. „No, cestou sem jsem trochu přemýšlel…“ Ano, to byla zcela jistě pravda. „Musíme se nějak dohodnout, jak to bude s dětmi,“ odvážil se Fredrik. Ninniny oči se sotva znatelně rozšířily a ona s krátkým škubnutím mírně zaklonila hlavu. „Jenom něco provizorního, nějakej rozvrh, padesát na padesát nebo tak něco. Nebo jestli nechceš, tak to

můžem rozdělit jinak, ale jenom abychom to měli nějak daný, aby bylo čím se řídit. Za dva týdny jsemkluky skoro neviděl,“ uzavřel svou úvodní řeč Fredrik.

Seděla mlčky a bez hnutí. Zatímco Fredrik mluvil, její pohled se z jeho očí přesunul ke vstupním dveřím a

tam se zabořil.

„Ještě něco jsi vymyslel?“ zeptala se pak.

„No,“ polkl nasucho Fredrik a instinktivně vycítil, že se pohybuje na tenkém ledě. „Říkal jsem si, že by

bylo dobrý takhle začít. To je přece důležitý.“

„Začít u dětí?“

Ninni visel v očích otazník s vykřičníkem.

„No?“ přikývl poněkud nesměle Fredrik.

„U dětí?“ opakovala stále pronikavějším hlasem.

„No ano…“

Bez předchozího varování se její oči zalily slzami a ona vyskočila od stolu.

„Chceš se teď bavit o dětech? Jak to uděláme s dětma? Proto jsi sem přijel?“

„No jo, já myslel, že…“ nechápavě přitakal Fredrik, ale víc říct nestihl.

„A co já?“ křičela Ninni bez ohledu na spící syny. „Nechtěl jsi něco říct mně? Nebo v tom tvým posraným

životě najednou nic neznamenám? Jen tak, ze dne na den, najednou jsem bezvýznamná nicka?“

„Ninni…“

„Do hajzlu, ty seš tak hnusnej, tak strašně zlej.“

Oběhla stůl a začala do něj bušit pěstmi. I když rány padaly nepříliš koordinovaně, dala do nich veškerou

sílu, a tak nebyly zcela bez účinku. Zvedl se, aby se mohl krýt.

„Jak sem vůbec můžeš vlézt? Co tady, ksakru, vůbec děláš? Slyšíš? Vypadni vodsud! Vypadni! Hned!“

„Ninni…“

Pokoušel se chytit její ruce, aby ji přiměl uklidnit se, ale neměl šanci. Křičela stále ostřeji a hlasitěji.

„Zmiz už! Slyšíš? Zmiz vodsud! Ty hajzle zasranej, ať už si pryč!“

Vší silou ho strkala směrem ke dveřím. V tu chvíli došel Fredrik k závěru, že bude nejlepší, když udělá, cochce. Čím dřív vypadne, tím menší riziko, že se vzbudí děti. A to za to stálo. Tohle nemusely poslouchat.Obzvlášť Simon ne. Kdo ví, jaké stopy by taková hádka mohla zanechat v duši sedmiletého kluka. NavícNinni nebyla z těch, kdo by lehce změnil názor. Když se rozhodla, že je Fredrik zasranej hajzl, co se o nivůbec nezajímá, tak to tak zůstane minimálně do dalšího dne.

Vycouval ze dveří. Ninni je za ním prudce zavřela a vzápětí bylo slyšet cvaknout zámek.

Chvíli zůstal stát na místě, s jednou nohou ještě na schodech. Vzhlédl k temným oknům pokojů kluků apřemýšlel, jestli opravdu spí.

Po chvíli z druhé strany dveří syklo krátké ‚Zmiz‘, a tak se otočil na podpatku a zamířil k autu.

Poslední dobou si často kladl otázku, co je on sám vlastně zač. Těžko hledal odpověď. Donedávna simyslel, že je obyčejný slušný chlap, který dělá dobře svou práci a stará se o rodinu, i když to občaszaskřípe. Ale dnes? Podruhé byl své ženě nevěrný, a tentokrát to nebyl jen nešťastný úlet. Trvalo toněkolik týdnů, než se Ninni přiznal. A stále to trvá.

Opravdu byl ve své podstatě zasranej hajzl? Příležitost dělá zloděje. Ale mnohem větší míru odpovědnostinese zloděj sám.

Jel rychle, chtěl co nejdříve odemknout dveře vypůjčeného domu, svalit se do postele a zapomenout na

tenhle den.

Už byl čtvrtek, do slavnosti midsommaru zbýval jeden jediný den. Ne že by se těšil. Pravděpodobně budeod rána do večera v práci a večer stráví sám, obklopen přezdobenými zámeckými tapetami ve Vamlingbo.

Eva bude slavit s dětmi a s matkou, k nim se vetřít nechtěl a pravděpodobně by ani nebyl vítán.

Jak bude asi vypadat midsommar jeho táty? O samotě v pustém bytě v Nackce bude vyhlížet přes průplavSickla… Tak tohle ho teď taky čeká? Samota, izolace… Bezcílné bloudění životem, stále se zhoršující

kontakt se syny.

Mimochodem, co by se stalo, kdyby se s Ninni rozešli nadobro? Co když Ninni požádá o rozvod? A bude v

tom případě chtít zůstat na Gotlandu? O tom silně pochyboval. Pokud se Ninni rozhodne se spolu s klukyodstěhovat zpět do Stockholmu, nebude ani on mít příliš na výběr. Bude nucen udělat totéž. A to by vesvém důsledku znamenalo, že vztah s Evou je jen slepou uličkou bez budoucnosti.

Má vůbec v téhle situaci možnost výběru? Co vlastně chce?

Zhluboka si vzdychl. Destruktivní představy se valily jeho myslí a on nevědomky šlapal stále víc na plyn.

Jako by snad mohl ujet vlastním myšlenkám.

Eva a Fredrik se tři týdny setkávali tak často, jak jen to šlo. Pak to řekl Ninni. Vypadlo to z něj po dvousklenkách vína a po otázce, ze které by nebylo tak těžké se vymluvit. Ale on to řekl tak, jak to bylo,popravdě. Možná už nechtěl na svých bedrech nést tíživé tajemství, ale především nechtěl lhát. Nedokázal

by se vykrucovat, jako už mnoho let slýchával se vykrucovat ty, které vyslýchal. Lidi, kteří kradli,podváděli, zabíjeli.

Naběhl si. Ninni vybuchla zhruba stejně jako před chvílí, tehdy možná ještě o něco hůř. Ten večer přednecelými dvěma týdny ho opravdu vyděsila. Během několika děsivých minut se bál, že se úplně přestaneovládat, že ztratí kontrolu sama nad sebou. Myslel na děti. Znal případy, kdy zhrzené ženy ublížilyvlastním dětem, ze zoufalství nebo z pomsty za zradu.

Černé myšlenky ho téměř ochromily, ale netrvalo dlouho a uklidnil se. Natolik dobře znal svou ženu, abyvěděl, že dětem by neublížila.

Dnes už takový strach neměl, začínal si zvykat.

Fredrik projel Burgsvikem. Všude bylo ticho a pusto, na ulici ani živáčka. Prázdno nastalo i v něm. Už jenkousek do Vamlingbo k zanedbanému bývalému statku, který se stal útočištěm muži, jenž se nechal

smýkat svými pudy.

Nebyla to vlastně sama podstata jeho práce, dohlížet na lidi, kteří nerespektovali společenskou smlouvu?Na takové, kteří se snadno nechali ovládnout svým vnitřním hlasem: hladem, lakotou, sexuálním pudem,žárlivostí, touhou po odplatě, potřebou kontrolovat ostatní…? Na všechny, kteří se nedokázali chovatcivilizovaně, podle platné společenské konvence. Mnozí se chovali jako zvířata.

Rozdíl je samozřejmě v tom, že nevěra není trestná. Ale potrestaný byl člověk tak jako tak, proti tomu se

nedalo nic namítat.

Potřeboval se vyspat. Hlavou se mu toho honí víc, než dokáže ustát. Musí okamžitě do postele, zítra hočeká další perný den. A budík zazvoní už v půl šesté.

Jak vystupoval z auta, všiml si, že nebe na severovýchodě je ještě o poznání jasnější. Zanedlouho bude

ráno. Tráva pod nohama studila do špiček, jak byla mokrá od rosy. Nemohl jinak, než se na schodišti před

domem na chvíli zastavit. Zhluboka se nadechl, naplnil plíce vlahým, čerstvým vzduchem. Kolem něj bylo

naprosté ticho a klid a na pár krásných okamžiků se tentýž pocit rozlil i v něm samotném. Vír myšlenekustal v pokojné noci a bytí se pojednou zdálo být snesitelné.

Vyšel těch pár schodů ke vchodovým dveřím a po chvíli šmátrání ve tmě se mu povedlo dostat klíč dozámku a otevřít. Vešel dovnitř, zabouchl, skopl z nohou navlhlé boty a klíč zasunul zpět do kapsy u kalhot.

Nepokrytě si zívl, protáhl se, rozsvítil lustr v hale a vydal se do kuchyně. Velkou pivní sklenici se zlatýmokrajem naplnil vodou až po okraj. Typický Jesper, milovník piva, musí mít v kuchyňské skříňce originálnípivní sklenici, pomyslel si Fredrik těsně předtím, než kdosi zaklepal na dveře. Sklo, které ve vyschlém kytu

už dávno nedrželo nijak pevně, zařinčelo.

Překvapeně odložil sklenici a vrátil se do chodby. Rozsvítil venkovní osvětlení, než s tázavým pohledemotevřel dveře.

Stál za nimi zhruba třicetiletý blondýn v tmavě modrých džínech a sněhově bílém triku, které zářilo dotmy. Kde se tam vzal? Fredrik ho nikdy předtím neviděl, přesto mu připadal povědomý.

„Fredrik Broman?“ zeptal se muž.

„Ano,“ přitakal Fredrik nechápavě.

Neviděl, odkud ta rána přišla. Na spodní čelisti mu přistála mužova pěst. Padl naznak a chybělo párcentimetrů a hlavou by vzal druhou o zem. Úder to byl silný, ale víc než cokoliv jiného to byl momentpřekvapení, který způsobil, že ztratil rovnováhu.

Muž napřáhl pravou ruku a rozhodným gestem na něj ukázal.

„Pracky pryč od Evy, jasný?!“

Fredrik šátral po podlaze ve snaze najít něco, čím by se mohl bránit, ale bylo to zbytečné. Muž byl na

odchodu.

Dostal se na kolena a za okamžik byl na nohou. Musel se zachytit dveřního rámu, aby přečkal krátkouchvilku, kdy se mu zatočila hlava. Jakmile se vzpamatoval, hrábl po baterce na botníku. Spíš než nasvícení mohla posloužit místo obušku. Vyskočil z domu na schody, zastavil se a naslouchal. Na druhéstraně dvorku zaslechl kroky směřující k silnici. Bez váhání vyrazil tím směrem.

„Stůjte!“ křikl do tmy.

Nestihl překonat ani polovinu vzdálenosti, když se ozvalo rázné bouchnutí dveří od auta a hned nato užslyšel startovat motor. K silnici doběhl právě v okamžiku, kdy vůz s nezvaným hostem odjížděl. Namířilkapesní svítilnu na cedulku se státní poznávací značkou. V silném světle byla jasně čitelná.

Udýchaný Fredrik klesl do podřepu, hlava se mu motala a čelist bolela. Muž ho musel cestou domůsledovat, anebo čekal u stodoly v zaparkovaném autě. Fredrik byl tak zaměstnaný vlastními myšlenkami,

že si ho ani nevšiml.

Jakmile opět nabyl jistoty v nohou, zvedl se a vylovil telefon. Zavolal operátorce na centrále ve Visby apožádal ji o pomoc s identifikací čísla vozu. Během krátkého čekání nebylo slyšet nic než ťukání do

klávesnice.

„Vůz je psaný na Mikaela Karléna z Östergarnu,“ četla operátorka z obrazovky počítače.

Karlén! Jakoby dostal znovu pěstí. To musí být bratr Evy. Její muž to každopádně nebyl, to věděl.

Výtečně, tak teď si budou mít na centrále zase o čem povídat.

„Díky,“ řekl Fredrik.

„Karlén z Östergarnu, to přece musí být…“ začala operátorka nahlas přemýšlet.

„Děkuju,“ zopakoval Fredrik a zavěsil.

Pomalu kráčel zpátky k domu, zavřel za sebou dveře a pro jistotu zamkl. Naplnil igelitový sáček ledem,

přiložil ho na bolavé místo a doufal, že to ráno nebude vypadat moc nápadně. Klesl do jednoho z křesel v

tmavém vytapetovaném pokoji a na mobilu zkontroloval čas. Bylo téměř půl druhé. Může volat takhle

pozdě? Nevěděl, ale přesto číslo vytočil.

„Eva Karlénová,“ ozvalo se ze sluchátka po pěti zazvoněních rozespalým hlasem.

„Ahoj, tady Fredrik. Právě jsem dostal přes hubu od jakéhosi Mikaela Karléna. Neznáš ho náhodou?“

„Cože?“

„Slyšelas dobře.“

„Od Mickeho? Vážně?“

„Jo. Alespoň to teda bylo jeho auto.“

„To není možný. A jak jako dostal přes hubu? Co se stalo?“

„Přijel jsem domů před pěti minutama. Sotva jsem za sebou zavřel dveře, už na ně někdo klepal. Tak

otevřu a on se mě ptá: ‚To vy jste Fredrik Broman?‘ ‚Jo.‘ A prásk, už jsem ji měl.“

„Ale proč? Vůbec to nechápu.“

„Řek jenom ‚Pracky pryč od Evy‘. To byl jeho vzkaz. Pak zdrhnul,“ vysvětlil Fredrik.

Slyšel ve sluchátku Evin povzdech.

„Co to má znamenat? Proč se do toho, proboha, plete? To snad nemůže myslet vážně, musím si s ním

promluvit.“

„To by asi nebylo od věci,“ podotkl Fredrik.

„Bože můj. Kde je vlastně teď? Ještě je tam? A kde jsi vlastně ty, ve Vamlingbo?“ ptala se Eva.

„Jo. Už odjel. Jenom abys věděla, nehodlám to hlásit…“

„Bože můj, to je pako. Díky.“

„Protentokrát,“ dodal Fredrik.

„A co ty? Jak ti je? Moc mě to… Ach jo, nevím, co na to říct.“

„Nic mi není,“ ujistil ji a rukou si tiskl sáček s ledem na tvář. „Nemusíš nic říkat. Jen jsem si myslel, že bys

to měla vědět.“

„Kéž bych tak mohla přijet za tebou, ale nejde to, mám tu děti.“

„Jsem v pohodě. Ale vyřiď Mickemu, že příště si ho podám pro útok na veřejného činitele.“

Eva do telefonu hlasitě vzdychla.

To byl ale vážně den blbec, pomyslel si Fredrik. Z postele ho vyhnali dva mrtví, pak ho manželka s křikem

vyrazila ze dveří a na závěr, aby toho nebylo málo, ještě nakládačka. Ale začal pěkně, to se musí uznat,než Evě ráno zazvonil telefon, byl to den přímo úchvatný.

Ranní tisk vraždám v Nissevikenu věnoval náležitou pozornost, která daleko přesahovala prostý článek oudálostech předchozího dne. Komentátoři i šéfredaktoři si ve svých kritických příspěvcích a sloupcíchnabrousili tužky a zamířili přímo do černého. Ze všech možných motivů, které předchozího večera maloval

na tabuli Göran, si vybrali samozřejmě ten politický.

Azylová politika Švédska je zkrátka naivní, podotýkali mnozí. Stoupenci všemožných teroristických

organizací, prchající před zákonem ve svých vlastech, se mohou v poklidu usadit ve Švédsku a tadyvybudovat novou základnu. I když Švédsko není jejich primární cílovou zemí, mohou odsud řídit afinancovat útoky v ostatních zemích. A to všechno za tichého přihlížení švédských úřadů, které nemohounijak zakročit, neboť mají ruce svázané zcela nedostatečnými a nevhodnými předpisy. Tvrdší postup protiteroristům vyžaduje tvrdší zákony.

A není to žádná legrace. I když se zatím zdá, že Švédsku nehrozí žádné vážné nebezpečí, situace se můžezměnit z hodiny na hodinu. Teroristé pracují až do poslední chvíle v tichosti a v utajení.

Vraždy v Nissevikenu jsou jasným důkazem, že se na území Švédska střetávají zájmy rozdílnýchextremistických skupin, tvrdili jiní. Není se čemu divit, když jsou dveře do země otevřené dokořán. Někdodokonce srovnával nastalou situaci s případem devatenáct let staré vraždy Kurda, který byl pod ochranoušvédské tajné policie jako svědek proti jedné extremistické kurdské organizaci. Toto sdruženímírumilovných lidí se ho totiž rozhodlo nemilosrdně odstranit jako zrádce. Podařilo se.

Fredrik byl překvapený, že novináři s takovou jistotou a tak jednostranně celou kauzu spojovali s

terorismem.

Vysvětlení na sebe nedalo dlouho čekat.

Tarek Habíb připouštěl, že ostrý sarkastický humor ho může přivést do potíží. Ale co naplat, nemohl si

pomoci, nedokázal držet jazyk za zuby, a to ani v situacích, kdy bylo nadmíru nevhodné vnucovat

ostatním svoje svérázné názory. A jak se jednou dostal do varu, nevěděl, kdy skončit.

Fakt, že si pro něj důstojníci tajné policie přišli na univerzitu a ne domů, Tareka Habíba vskutku rozezlil.Způsobili zbytečný rozruch mezi kolegy a pro něj to bylo společenské faux-pas.

Ráno bylo ještě vlahé, když dorazil na Institut literárních studií při Káhirské univerzitě. Důstojníci se všakobjevili až o hodinu později, když už byla škola plná lidí.

Nemohl si odpustit vmést jim do tváře, co si myslí. Asi se vyjadřoval hlasitěji než obvykle a určitěvehementně gestikuloval, takže jeho vlasy, obvykle pečlivě načesané dozadu, vmžiku trčely na všechnystrany. Ale jinak se zatčení vlastně nebránil. Ne fyzicky. Jen vyjádřil svůj názor.

Výsledkem ovšem bylo, že ho z pracovny vyvlekli za nemalého zájmu ostatních. Ze stolu byl smeten štos

papírů, které se následně rozlétly po celé místnosti, dveře rázně odkopnuty, až se s pořádnýmbouchnutím odrazily od stěny.

V chodbě se zatím shromáždilo veškeré osazenstvo institutu a šokovaně přihlíželo, jak váženého docenta Habíba vlečou ke schodům, rozcuchaného, s divým pohledem a s cípy od košile vlajícími kolem opasku.

Všichni samozřejmě znali jeho minulost, ale nikdo tomu nevěnoval zvláštní pozornost. Na egyptské režimyse člověk mohl spolehnout jen v tom, že se brzy zase změní. A kdo byl včera disidentem, může být dnesoslavován. Pokud se mu ovšem podaří vyhnout se popravě. V tom se ale Mubarak nezdál být tak radikální

jako jeho předchůdci.

Göran Eide rozvážně zavřel dveře své kanceláře a rozhlédl se po svých pěti nejbližších spolupracovnících.Ove a Sára si vzali každý jednu židli a posadili se, ostatní stáli. Fredrik zkřížil ruce přes prsa s vědomím, žeby jinak tou pravou mohl nevědomky zabrousit k bolestivé modřině. Což by jistě vyvolalo další vlnuzbytečných komentářů. Už tak si toho vyslechl dost.

„Volali mi dnes ráno kolegové z bezpečnostních složek, tedy ze Säpo,“ začal Göran a založil ruce v bokjako znepokojený fotbalový trenér. „Na Saída Habíba, našeho pohřešovaného Egypťana, byl v jeho vlastivydán zatykač pro podezření z účasti na několika teroristických útocích.“

Veškeré drobné netrpělivé pohyby rázem ustaly. Ove a Sára se na svých židlích napřímili.

„A do háje,“ utrousil Lennart, ale i on umlkl.

„Zatím toho vím příliš málo, abych mohl posoudit, jestli tato skutečnost nějak ovlivní naše vyšetřování.

Zatím budeme dál postupovat tak, jak jsme se dohodli včera.“

Ano, pohrávali si s myšlenkou, že by se za tím hrůzným činem mohl skrývat politický motiv. Ale byla to

jen jedna z mnoha hypotéz, včera ještě nepříliš pravděpodobná. Teď najednou nabyla na aktuálnosti.

Göran, stále s rukama v bok, popošel o krok dopředu.

„Není to žádná rutinní záležitost, diplomaticky řečeno. To jistě všichni chápete. O to víc je třeba zachovat

si chladnou hlavu,“ nabádal kolegy. „Kolik toho víš?“ zeptala se Sára.

„Nic víc, než jsem vám teď řekl. Za…“ Göran se odmlčel a podíval se na hodinky. „… čtyřicet minut tumáme kolegu ze Säpo, od bezpečáků. Spolu s Fredrikem ho vezmeme na místo činu a uvidíme. Vy ostatní

dál postupujte podle plánu.“

Fredrik tázavě pohlédl napřed na Gustava a pak na Görana.

„A co bude s našimi rasisty?“

„Stejně bys u nich dnes nevzbudil obzvlášť velký respekt,“ podotkl Göran a zaťukal si na spodní čelist.

Mezi kolegy to zašumělo zadržovaným smíchem. Fredrik se ušklíbl.

„Ne, vážně. Zabere nám to, počítám, tak maximálně hodinu, a doufejme, že to bude efektivně využitý

čas.“

„Tragické, opravdu.“

Ake Fröhling, příslušník švédské tajné policie Säpo, obhlížel zaschlou krev na zdech a podlaze chatky vNissevikenu: velké černé skvrny, místy probarvené do červena.

„Pěkný dáreček od Saída Habíba sestřenici a jejímu muži,“ podotkl Fröhling.

„Jak to myslíte?“ ozval se Fredrik.

Šéf rozvědky se obrátil ke svým gotlandským kolegům. S odpovědí nepospíchal, zdál se být na okamžikplně zaměstnán urovnáváním rukávu od košile, vyčuhujícího zpod saka. Byl oblečen do tmavě modréhopánského kostýmu jednoduchého střihu, který zdobila kravata s šikmými pruhy. Nakrátko ostříhané vlasy,

na skráních prošedivělé, měl ulízané kolem hlavy. Nerozcuchal je ani silný vítr.

Než zazněla odpověď, stihl Fredrik v duchu konstatovat, že kolega z bezpečnostních služeb státu musípoužívat nějaký silný stylingový prostředek.

„Terčem byl on a byl si toho určitě vědom. Sestřenice a její přítel zaplatili za to, čím se Saíd zabýval a ským se stýkal,“ pokrčil rameny Ake Fröhling.

Vítr byl chladný. Zdálo se, že počasí bude přesně kopírovat předchozí den. Ranní jasně modré nebe sebrzy zahalí do těžkých šedivých mračen, které přivane vichr od západu. Zatím alespoň nepršelo.

„Proč po něm vlastně pátrají?“ zajímal se Fredrik.

„Patří k egyptské teroristické skupině, která má zastoupení i v Íránu, Súdánu a v mnoha evropskýchzemích. Tato síť je pravděpodobně součástí Egyptského islámského džihádu, nebo je na tuto organizacipřinejmenším napojena,“ vysvětlil Fröhling, zapnul si sako a zkřížil ruce přes prsa.

Plášť nechal v autě a teď toho hořce litoval.

„To by vysvětlovalo, proč zatím nekontaktoval policii,“ přemýšlel nahlas Göran.

„Ano, být v jeho kůži, taky bych se tomu vyhýbal. Egyptský islámský džihád, to je taková milá partičkafundamentalistů, kteří například zavraždili Sadata, jsou zodpovědní za bombové útoky na americkéambasády v Keni, Tanzanii a v Pákistánu, v devadesátém pátém se v Addis Abebě pokusili zabít iMubaraka a měli přímou vazbu na události z jedenáctého září. A to je jenom pár jejich parádních čísel,“

utrousil ironicky Fröhling.

„Odkud pocházejí údaje o Saídu Habíbovi,“ zajímal se Fredrik, který si pod bundu oblékl tenký vlněný

svetřík, a studený vítr mu tak nedělal sebemenší potíže.

„Pátrají po něm Egypťané, ale máme zprávy i z dalších míst.“

„Od americké nebo britské tajné služby, která je pro změnu získala od té egyptské?“ hádal Fredrik.

Oči Akeho Fröhlinga se nepatrně rozšířily.

„Zkrátka je na něj vydán mezinárodní zatykač,“ uzavřel debatu Fröhling.

„Takže vy si myslíte, že Salíha Habíbová a Josef Thomasson byli zabiti na základě styků Saída Habíba s

touto organizací?“ zeptal se opět Fredrik.

„Velmi pravděpodobně.“

„Ale kým?“

„Kandidátů je víc, ale nechtěl bych spekulovat.“

„Dobře. Ale teď tu nemáme mrtvého Saída Habíba, ale jiné dva lidi. Pokud byl terčem Saíd Habíb, něco se

muselo zvrtnout,“ namítl Fredrik.

„Jistě, ale my netušíme, jakým způsobem do toho byli zapleteni Habíbová a Thomasson. Je tu ještě jednazajímavá otázka: co dělal Saíd Habíb na Gotlandu?“

„Že by jel navštívit sestřenici?“ navrhl Fredrik.

„Hm,“ sevřel rty Fröhling a ještě těsněji propletl prsty. „A co ti dva tady pohledávali? Egyptský islámskýdžihád je po jedenáctém září pod neustálým dohledem tajných služeb, proto se snaží vytvářet stále nové

a nové kontakty mimo jejich dosah.“

Tahle úvaha už se Fredrikovi zdála příliš přitažená za vlasy.

„Takže vy vylučujete, že by Salíha Habíbová a Josef Thomasson mohli zemřít i z jiných důvodů?“ namítl

Fredrik.

„Tak vyloučit samozřejmě nemůžu nic,“ podotkl Ake Fröhling a znovu si prohlížel zaschlé kaluže krve. „To

opravdu ne.“

Jeho odpověď zněla poněkud nepřítomně, jako by ho taková úvaha vůbec nezajímala. Pak se rozhodně

obrátil na Görana.

„Náš primární zájem není zjistit, co se tady stalo, ale chytit Saída Habíba a vykázat ho ze země. Vyšetření

těch vražd, to je vaše práce,“ poučil kolegy Fröhling.

„Taky bychom rádi dostali do rukou Saída Habíba. Je to pro nás rozhodující svědek, pravděpodobně ten

nejdůležitější,“ řekl Göran.

„Výborně,“ kývl Fröhling, „tak to máme společný zájem.“

Otřásl se zimou, rty měl už promodralé.

„Krucinál, vy tady máte ale zimu. Tohle že má být švédská riviéra?“

„Léto mívá pomalejší rozjezd,“ podotkl Göran. „Ale podzim naštěstí taky.“

„Nepřišel náhodou Saíd Habíb do Švédska kvůli studiu?“ přerušil rozjímání kolegů Fredrik.

„Záminka. Anebo možná studuje, proč ne? I teroristi se potřebují vzdělávat, ne? A zrovna biochemie…“

významně pokrčil rameny Fröhling a prošel několika ráznými kroky kolem Görana s Fredrikem, aby se

mohl postavit zády proti větru.

„Jestli jsem to pochopil správně, tak je ve Švédsku už skoro rok, takže to musí být celkem čerstvé údaje,

nebo se pletu?“ zajímal se Göran.

Fröhling přikývl, ale jeho pohyby byly stále ztuhlejší.

„Víme to od úterka. Pátrání bylo vyhlášeno chvíli poté, co se vrátil z Teheránu. Máme hlídku před jeho

bytem, ale tam se neukázal.“

„Jistě, od pondělí ráno byl tady,“ podotkl Fredrik.

„Přesně tak,“ řekl Fröhling a snažil se, aby mu příliš nedrkotaly zuby.

„Možná bychom se mohli vrátit,“ navrhl Göran.

Ake Fröhling Göranův návrh vděčně přijal. Jakmile komisař zamkl, vydali se otevřenou brankou zpátkypřes pláž směrem k parkovišti.

„Těžko se odsud dostane, bez peněz a bez dokladů. I zpáteční jízdenku tu nechal,“ podotkl Göran.

„Jestli tu ještě je, tak ho dostaneme. Nanejvýš pár dní po midsommaru, déle se nám schovávat nedokáže.To je alespoň můj odhad,“ řekl Fredrik.

„Ovšem jen jestli tady ještě je. Mohl si zařídit odvoz, nebo mu někdo koupil lístek na trajekt, k tomu nenítřeba nic než jeden krátký telefonní hovor,“ podotkl skepticky Fröhling.

Uprostřed pohybu se zarazil, naleštěné polobotky zabořené v písku, zrak obrácený k nebi. Vysoko nad nímse vznášel veliký pták s jasně vyrýsovanými koncovými pery na křídlech. Plachtil, téměř bez hnutí,

majestátní a klidný.

„To je orel mořský!“ Ake Fröhling téměř vykřikl. „Nádhera. Slyšel jsem, že se sem vrátili.“

14. června 2004

„Cože?“ vyhrkl Tommy a jeho oči se zúžily na malé škvírky, které rozezleně pozorovaly Danneho za

pultem.

„Už je to tak,“ potvrdil Danne. „Museli jsme to trochu probrat. Už jsme měli zákaznickejch účtů moc, byloto nepřehledný. Tak jsme ty málo využívaný zrušili. Původní myšlenka byla usnadnit nakupovánípředevším těm, co sem chodí často a nakupují ve velkým.“

Tommy Johansson rozhodil rukama, tázavě, až trochu agresivně.

„Prostě to tak je,“ nedal se zastrašit Danne a dvakrát klepl propiskou do okapové roury, která ležela napultě. Nepříjemný, krátký zvuk.

Tommy se právě dověděl, že vedení obchodu Petterssons se rozhodlo smazat jeho zákaznický účet.Respektive účet jeho otce. Nakupovali tady, co pamatoval. Barvy, hřebíky, šroubky, kování, nářadí i menší

stroje…

Nakupoval moc málo, jak mu vysvětlil Danne. Ale on věděl, co za tím je. Báli se, že nedostanouzaplaceno, když je teď Tommy bez práce. A tak chtějí radši platit v hotovosti.

Sakra. Taková podrazárna. S Dannem se svého času vídali denně. Oba několik let pracovali u čerpacístanice Statoil nedaleko odsud, hned u nádraží. Teď je z ní automatická stanice bez obsluhy. Každoupauzu trávili spolu, když nebylo co na práci, slézali se u kasy, probírali všechno možné, bavili se… A teďtohle. Kdepak, žádný účet, panáčku, pěkně hotově.

„K čemu by ti byl zákaznický účet, Tommy, vždyť nakupuješ jednou za uherskej rok. Určitě je to zbytečnápráce navíc, hlídat faktury a platit je bůhví jak. A slevu ti můžu dát tak jako tak.“

Danne si pomocí jazyka a spodního rtu upravil porci snusu pod horním rtem. Typický pohyb pro stále většíprocento Švédů, kteří místo cigaret sahají k populárnímu žvýkacímu tabáku. Propisku zasunul do prsní

kapsy od modré pracovní vesty.

Sleva! Tohle nebylo jenom o slevách a zboží na krátkodobý úvěry, a to Danne moc dobře věděl. To máplatit hotově jako jakejkoliv nýmand, co si doma jednou za pět let potřebuje přitlouct obrázek na zeď?Jako anonymní kutil z pevniny, co tu někde má chalupu? Přepočítávat na pultu drobný? Vždyť je odsud!

Má statek hned za humny! Danne a on jsou kámoši!

„Do háje, co je to za blbost?“ nemohl se s tím smířit Tommy.

„No tak, Tommy, co na tom záleží. Mimochodem, já tohle nerozhoduju, nemůžu s tím fakt nic dělat.“

„Co je to za blbost?“ opakoval Tommy, ještě o něco výhrůžněji.

Tommy najednou cítil po celém těle vlhkost, malé studené krůpěje potu.

Danne se na Tommyho podíval trochu otráveně a pak pohlédl stranou.

Dveře se s cinknutím otevřely a do obchodu vešel další zákazník. Danne pozvedl zrak, krátce se usmál apřes Tommyho rameno kývl nově příchozímu na pozdrav.

Pak tázavě pohlédl na Tommyho.

„Tak co, vezmeš si ten okap nebo ne?“

Tommy cítil, jak mu v nohou začíná mravenčit. Záhy jako by se malé jehličky rozeběhly po celém těle ažke spánkům. Najednou si připadal jako v jiném světě. Danne začal odplouvat kamsi do dálky, až byl úplně

maličký, alespoň sto metrů od něj. Zprvu to bylo nepříjemné, skoro ho to vyděsilo. Pak ale ucítilneuvěřitelnou lehkost. Jako by ostřeji viděl i myslel, jako by pochopil, jak to spolu všechno souvisí. Ano,získal nadhled. Cítil se téměř jako ve stavu beztíže, jako by se vznášel. Nebo že by se zbavil jen tížemyšlenek?

Danne namarkoval okapovou rouru. Strhl z ceny patřičnou slevu a podal ji Tommymu. Ten si ji vzal,

posbíral drobné a bez pozdravu odešel.

Tiše nadával na tu sebranku. Petterssonovi, pche. Ale ještě něco ho trápilo. On a Danne byli přecepřátelé. A když ne to, tak alespoň dobří známí, kteří si vždycky rádi vyměnili pár vřelých slov, když nasebe náhodou někde narazili. Tlachat o blbostech, to je přátelství. Ale co je z nich teď?

Tommy otevřel kufr a vztekle do něj hodil rouru. A tehdy je uviděl. Právě vystupovali z černéhosportovního vozu na parkovišti před supermarketem Ica. Poslední model Audi TT. Se smíchem si něcovyprávěli, jak vcházeli do obchodu.

Zřetelně je viděl před sebou ještě dlouho poté, co zmizeli v prodejně. Široké úsměvy v hnědých tvářích, vtěch, co tmavnou ještě víc kolem očí, koutků úst a kořene nosu. Jako by se jim tam kůže nějak smrskla.Dívka radostně pohodila svou havraní hřívou a smála se něčemu, co řekl její druh.

Tady na Gotlandu je člověk prakticky nepotkal. Nebo alespoň ne kolem jeho bydliště. A z doslechu věděl,že je tomu tak i na zbytku ostrova. Byl tomu upřímně rád.

Uvědomil si, jak je šťastný, že se narodil právě tady. Gotland má svoje tradice, které sahají několik stoletízpátky. Má svůj vlastní lid, původní, bez cizích příměsí. Čistý. V Burgsviku sice žije jeden černoch, ale ten,pokud ví, se drží stranou. Ne jako ti, co hulákají ve stockholmském metru a bezohledně, až agresivně

máchají rukama na všechny strany.

Nechápal, že takové výtržnictví Stockholmané tolerují. Jeho samotného by určitě trefil šlak, kdyby měltohle sledovat každý den cestou do práce a zpátky. Chovali se, jako by jim patřilo celé město. Pokřikovali,

byli drzí, kradli, přepadávali, prali se a znásilňovali. Ale útoky nebyly namířené proti nim samotným.Nebyli to jejich přičmoudlí kamarádíčci, na které vytahovali ostré dýky, které připravovali o majetek, ani ty

jejich zahalené černé vrány, které znásilňovali. Švédské muže a jejich ženy si vybírali za oběť. Všichni toví, ale skoro nikdo se to neodváží říct. Ty nejtěžší zločiny páchají přistěhovalci.

Za čtvrt hodiny byli ti dva zpátky. Každý nesl igelitovou tašku napěchovanou jídlem, v druhé rucezmrzlinu. Otevřeli kufr, uložili do něj nákup a pak postávali před autem a vychutnávali si zakoupenousladkost. No jo, hlavně aby si náhodou nezapatlali ty úžasný kožený sedačky…

Tommy si pohrdavě odfrkl.

Muž byl oblečen do světlých, těsných džínsů a košile, přes kterou vlála tenká černá mikina, na nohou mělhnědé semišové polobotky. Tommy se o oblečení moc nezajímal, ale hloupý nebyl. Ani slepý. Viděl, ževšechno, co měli na sobě, ještě zářilo novotou. Žádné ošoupané lokty, vytahaná kolena, vybledlé barvy aseprané okraje. Jako by to všechno měli na sobě poprvé. Luxusní látky nebyly na jediném místěpomačkané.

Vzpomněl si na svého otce, jak sedí u televize jako velká opuštěná troska. Páchnoucí, unavená, tlustáhrouda ničeho, otupěná alkoholem v blikající záři z velké obrazovky. Cvak-cvak-cvak, jako oživlá mrtvola.

Asi se odtamtud nikdy nezvedne. Umírá. Pomalu. Už deset let.

No, a teď tohle. Dřívka od nanuků odhodili na zem, nastoupili a odjeli.

Co tady ksakru pohledávají?

24. – 27. června 2004

Gotlandské policejní anály obsahovaly nejednu zmínku o osobách veřejně proklamujících neonacistická arasistická hesla, která hraničila s vyhrožováním či podněcováním nenávisti k určité etnické skupině.

V oblasti Sudretu na jihu Gotlandu byli hned tři takoví. Nejvýše na pomyslném žebříčku stál Gert Fält z

Grötlinbo.

Když Fredrik s Gustavem předchozího večera procházeli relevantní záznamy, objevili rozsáhlý novinovýčlánek, vystřižený z místního deníku Gotlands tidning, zkráceně GT. Pojednával o politickém shromáždění,

které se konalo před třemi roky ve Visby. Zvrhlo se v bitku. Rozměrná fotografie zachycovala Gerta Fältaa v pozadí jakéhosi rozmazaného svalovce, který rozdával údery dalším neidentifikovatelným osobám.

„Ten chlapík od tajnejch, Fröhling, vypadal skálopevně přesvědčenej o tom, že klíčem k těm vraždám jeprávě napojení Saída Habíba na džihádisty,“ nadhodil Fredrik během čtyři kilometry dlouhé a jako hřebíkrovné cesty z Nissevikenu k jedné z hlavních dopravních tepen ostrova, silnici číslo sto čtyřicet.

Gustav zamyšleně poklepával prsty o volant.

„Pak je otázka, jestli má ta naše výprava za Fältem vůbec smysl, co? Vyslýchat nějakýho strejce, kterej se

nechal slyšet, že přistěhovalci by se vůbec neměli nechat vystoupit z trajektu, mi připadá dost absurdní,pokud vrazi už jsou dávno zpátky v Káhiře a právě z rukou prezidenta dostávají státní vyznamenání,“ rýplsi Gustav.

Jak se blížil ke statkům těsně před výjezdem na sto čtyřicítku, zpomalil.

„Pokud by to bylo takhle…“ přikývl Fredrik a chvíli se odmlčel. „Že je Saíd Habíb terorista, to je jedna věc.Ale že by se někdo vypravil až sem na Gotland, aby ho odpravil, no nevím… Tomu se mi nechce věřit.“

„Nic není nemožné,“ glosoval Gustav.

„Možná. Ale proč tady na Gotlandu? Rozumíš? Proč neudeřit ve Stockholmu, kde bydlí a kde můžou mítdaleko lepší přehled o jeho zvycích, kdy a kam chodí a tak podobně, nemyslíš? A když už se vydají ažsem, neměli by pak mít jasno v tom, koho vlastně mají zastřelit?“

„To máš pravdu,“ přitakal Gustav a zabočil doleva na pobřežní silnici, aby vzápětí zahnul opět doprava.„Ale když může i izraelská zpravodajská služba Mossad v nějaký díře v Norsku zastřelit úplně nevinnýhoAraba a ještě se při tom nechat chytit, pak je možný úplně všechno.“

Jejich rozhovor přerušil Fredrikův mobil. Gustav sjel doprava na úzkou štěrkovou cestu, za autem se zvedl

bílý oblak prachu.

Ninni zněla klidně a rozumně a bylo jasné, že nevolá jen tak zbůhdarma. Něco měla na srdci.

„Přemýšlela jsem o tom, co jsi řekl,“ začala.

‚Aha, že bych stihl říct něco, co by stálo za přemýšlení?‘ podivil se v duchu Fredrik.

„Samozřejmě, že se můžeš vidět s dětmi.“

Ninni strávila několik hodin z dnešní noci na telefonu s kamarádkou, za to by Fredrik mohl dát ruku do

ohně. Bylo téměř slyšet s kterou.

„Ano?“ řekl opatrně. „Máš nějaký návrh nebo se pokusíme…“

„Chci jet na midsommar do Stockholmu,“ přerušila ho Ninni, „takže kluci jsou tvoji, souhlasíš? Pro

začátek.“

„Dobrá,“ pronesl váhavě Fredrik. Tohle se extrémně nehodí. Ale upozorňovat na to Ninni, to by nemuselo

dopadnout dobře.

„Jedu dnes večer,“ dodala Ninni.

„Pojedete na Svartlögu?“ zeptal se Fredrik.

„Ne, budeme slavit s Anneli.“

„Aha.“

Fredrik se zarazil. Bral jako samozřejmost, že Ninni pojede za rodiči na jejich letní sídlo na jednom zostrůvků u Stockholmu. Než se přestěhovali na Gotland, vždy toužila slavit midsommar právě tam.

„No, a co chystáte?“ zeptal se po chvilce ticha.

V tentýž okamžik si uvědomil, že mu do toho vlastně nic není. Zvláštní nová zkušenost.

„Nevím. Ještě jsme nic nenaplánovaly,“ odpověděla Ninni neutrálně.

„Jasný. Tak jo, budu tam včas, abys stihla trajekt.“

Zavěsili.

Do háje. Proč to krucinál musí takhle komplikovat? Sakra, sakra, sakra!

Štěrkové kamínky křupaly pod koly vozu. Zkratka do Grötlingbo.

„Ninni?“ zajímal se Gustav.

„Hm.“

„Jak to jde?“

Fredrik si povzdechl.

„Je to teď jak na houpačce. Kruci!“ ulevil si Fredrik.

„Sám sis do ní nastoupil,“ připomněl mu Gustav a na několik vteřin se na něj podíval.

Fredrika to zaskočilo, nevěděl, co na to říct.

„To bych těžko popíral,“ odpověděl po chvilce váhání.

Vyhlédl z okýnka.

„Co se děje?“ chtěl vědět Gustav.

„Css. Tohle byla alespoň dobrá zpráva. Částečně.“

Vyprávěl Gustavovi o totálním krachu při pokusu o první vážný rozhovor dnes v noci a o obratu, který

přišel nyní telefonicky.

„To není zrovna nejlíp načasovaný,“ neodpustil si komentář Gustav.

„To mi povídej,“ odfrkl si Fredrik.

Čím víc na to myslel, tím víc si uvědomoval, jak moc nevhod Ninnin návrh přišel.

„Do háje,“ ulevil si nakonec. „Moc dobře ví, v jaký jsem teď situaci. Věděla o těch vraždách už včera ráno.

Zrovna mi volala, když jsme tam nad nima stáli.“

Gustav chápavě přikývl. Od té doby neuplynulo ještě ani čtyřiadvacet hodin.

„A ona si chce vyrazit do Stockholmu. Zrovna teď! To snad dělá naschvál! Chce mě naštvat. Nebo mě

zkouší. Říká si: Tak děti, jo? Dobrá, tak se o ně postarej! Co je důležitější, vyšetřování, nebo vlastní děti?“

Vztekle zafuněl.

„Nech toho, tohle nemá smysl,“ uklidňoval ho Gustav. „Přestaň si hrát na policajta ve svým vlastním

manželství.“

Fredrik na něj udiveně zíral.

„Ty se mnou nesouhlasíš?“

„Možná prostě potřebovala na pár dní vypadnout. Mně to tak alespoň připadá. Anebo tě chce naštvat,“připustil Gustav a pravou ruku významně zdvihl z volantu, „to je taky možný. Ale jak se věci zrovna teďmají, musíš uznat, že pravej důvod jejího chování je vedlejší. Hlavní věcí je, že tys jí zahnul. Možná že tonení podstata vašich problémů, o tom já nemám potuchy, ale přesto je to právě tenhle fakt, kterej vámoběma teď tak zkomplikoval život. A o tom se nezkoušej přít se mnou ani s ní, tím nic nezískáš.“

Fredrik se párkrát zhluboka nadechl. Svištěli lesem mezi vzrostlými stromy, nalevo za nimi prosvítala pole.

„Možná bys měl přesedlat, kamaráde. Nechtěl bys psát takový ty psychologický sloupky v příloháchnedělních novin?“ zavtipkoval po chvilce Fredrik.

Gustav se zašklebil.

„Hele, já stojím na tvý straně, jestli víš, jak to myslím, ale to ještě neznamená, že budu souhlasit se vším,co řekneš.“ „No jasně.“

„No, jestli budeš říkat takovýhle kraviny, tak to po mně fakt nemůžeš chtít, “ dodal Gustav prosebně. Podívali se na sebe a vzápětí oba vyprskli smíchy. Fredrik se nemohl zastavit. Ještě dlouho poté, coGustav utichl, se Fredrikovi občas zachvěla bránice a koutky se mu roztáhly. Malé neurotické výbuchy

radosti.

„Mňooo… Nějak se to zvládne. Jocke pohlídá Simona, v tom není problém. I když nadšenej z toho asi

zrovna nebude.“

„Hele, zítra je midsommar. Pár hodin volna snad dostanem, i když jsme uprostřed vyšetřování. Lena sMartinem jsou pozvaní k sousedům na oběd a určitě by nebyl problém, kdyby se Jocke a Simon chtěli přidat,“ navrhl Gustav.

„Jasný, nějak se to zařídí, ale… Vždycky to nakonec dopadne tak, že nás taháte z bryndy vy…“

„Nech si to projít hlavou, jo?“ dodal ještě Gustav.

Právě vyjeli na Burgsvikvägen, k rasistovi do Grötlingbo už to bylo jen kousek.

Za odbočkou na Kattlunds je překvapila krátká přeprška, ale po pár kilometrech nebylo po dešti anipamátky. Cesta se klikatila mezi malými statky, jeden jako druhý, které střídala naoko zapomenutástavení roztroušená v malebné tiché krajině. O dvě stě metrů dál bydlel Fält. Zářivě bílý cihlový důmčástečně ukrytý za clonou, tvořenou košatými korunami statných jabloní. Had se ukrývá uprostřed rajské

zahrady.

Krister do sebe naházel poslední zbytky jogurtu s vločkami. Odložil lžíci a pohledem zabrousil kpotemnělým dveřím do obývacího pokoje.

Tommyho otec seděl zabořený v pohovce, od okolního světa odříznutý staženými žaluziemi. Škvírkamimezi jednotlivými listy dovnitř pronikaly jen uzounké paprsky, jinak byla záře z televizní obrazovkyjediným zdrojem světla v místnosti. Neustálé blikání, zvuk jakoby zdálky. Před sebou na stolku mělovladač a šálek kávy, z jedné strany hnědě pruhovaný, jak při pití ubryndával. S každým douškem uniklazpod masitých rtů nejedna kapka, která po stěně hrnku vykreslila tmavou cestičku.

Ošuntělý prosezený divan opouštěl, jen když šel na záchod nebo do kuchyně pro něco k snědku. Anebo, a

to mělo pro něj ještě větší význam než jídlo či návštěvy toalety, když byl nucen doplnit termosku s kávou

nebo dofunět do sklepa pro další láhev pálenky.

Krister nechápal, proč se Stellan vůbec namáhá a láhev s alkoholem před ostatními schovává. Těchněkolik návštěvníků, kteří sem kdy zavítali, stejně věděli, že celé dny nedělá nic jiného, než sedí u televize

a… chlastá.

Dřív, když byl Krister ještě malý, bál se Tommyho táty. Ale kde jsou ty časy… Jak tak pozoroval topřekynuté, nevzhledné tělo, zdálo se mu to až nepochopitelně dávno. Tehdy pod montérkami vypínalmužnou hruď a bicepsy mu jen hrály, do jeho přísných ledově modrých očí bylo těžké pohlédnout zpříma.

Když ten zaťal pěsti a naštval se, to se jeden radši vytratil. A byl-li jím někdo osloven, neodvážil se ani

pípnout, dokud obávaný hromotluk nedomluvil.

A dnes? Sotva kdy něco řekl. I nyní bylo obtížné pohlédnout mu zpříma do očí, ale ze zcela jiných důvodů.Když už se o to člověk pokusil, zjistil, že v nich není zhola nic.

Tommyho otec začíná každý svůj den úplně stejně. Po snídani zvedne své mohutné tělo a vydá se naprocházku po prašných cestách v okolí statku. Po návratu klesne do pohovky a tam sedí, dokud není čas

jít spát. Ale stane se, že na svém ušmudlaném kavalci stráví i noc.

Zprvu Krister vnímal Stellanovy ranní vycházky jako určitou naději, jako znamení, že v té neforemnétělesné schránce ještě zůstal kus života. Jednalo se o celkem dlouhou túru, kterou Tommyho otec každéráno podnikal, přihlédne-li se k jeho fyzickým možnostem, ale Krister brzy pochopil, k čemu vlastně slouží.

Bylo to jen trpké vyměřování někdejších statků, krok za krokem, metr po metru.

Uplynulo už mnoho let od doby, kdy Stellan Johansson vlastnil nějakou půdu, kromě zarostlé zahrádky za

domem a dvorku u stodoly, dobrého tak akorát k parkování.

Seběhlo se to všechno tak rychle. Zprvu Stellan překypoval silou a zlobou. Zdálo se, že je schopnýčehokoliv. Tehdy víc než kdykoliv předtím. Ani když Tommyho matku odvezli do nemocnice a Stellan senajednou musel postarat i o věci, o které dřív ani nezavadil, tehdy ani na sebemenší okamžik neklesal pod

tíhou svého břímě. Ale pak, když Leila nadobro odešla, pak to s ním šlo rychle. A teď už tady jenom sedí

a hnije zaživa.

Krister nemohl pochopit, jak jen to mohl udělat, najednou všechno takhle vzdát. Byla to zrada! I kdybycítil, že už to nezvládá, tak ne kvůli sobě, ale kvůli Tommymu a Anně-Karin by se přece měl vzchopit.Zvlášť kvůli Anně-Karin. Byla to od něj rána pod pás. Nechat dceru, aby viděla otce v takovém stavu. ALeila? Totéž. Zrada nad zrady. Možná byla blázen, ale kvůli své dceři by měla v sobě najít tolik síly, abynezešílela úplně. Tolik jí ublížili.

Jestli Krister už dávno přestal ke Stellanovi cítit jakýkoliv respekt, Tommy jím opovrhoval. Chvílemi todokonce naprosto otevřeně projevoval, ale většinou se spokojil s tím, že se tvářil, jako by otec prostěneexistoval. Do obývacího pokoje za žádnou cenu nevkročil, kuchyni se vyhýbal obloukem, když se tamotec pohyboval. Jeho zvyky a celý denní režim se od otcových diametrálně lišily. Záměrně. Nikdy ani

prstem nepohnul, aby mu pomohl.

Krister se zvedl a uklidil kukuřičné křupky a mléko. Tommy už odešel. Pravděpodobně proto, aby sevyhnul setkání s tátou, jak jinak. Aby tam nemusel sedět v obavách, že se otec zničehonic přibelhá dokuchyně, aby si dolil do termosky kávu.

Krister nechápal, proč se Tommy ještě neodstěhoval. Jistě, teď byl nezaměstnaný, ale než přišel o práci,měl dost času na to, aby si něco našel. Něco svého. Měl by odsud zmizet. Nemusel brát na otce ohledy,vždyť věděl, že to tady zvládne i bez něj. Možná dokonce i lépe. Tommy mu žádné potěšení nepřinášel, anefungovalo to ani naopak. Proč tedy zůstávat?

Tomu Krister opravdu nerozuměl. Napadalo ho jen, že to snad Tommyho baví. Že mu činí potěšení znovua znovu se k otci obracet zády. Umlčet pohledem jakýkoliv náznak rozhovoru. A pokud tomu opravdu takbylo, pak to pro Kristera bylo ještě méně pochopitelné. To by bylo bohapusté mrhání životem. Měl by muto říct. Měl by Tommymu alespoň naznačit, že takhle jenom plýtvá drahocenným časem. Ale může si tovůbec dovolit?

Začínal litovat, že sem přijel.

Krister se otočil a chystal se vydat ven za Tommym, ale málem se srazil s Annou-Karin. Neslyšel ji přijet.

„Jejky,“ vyhrkla. A pak mile: „Ahoj, Kristře!“

Podle hlasu to vypadalo, jako by do schodů běžela. S úsměvem ve tváři se kolem něj protáhla dokuchyně. Lehké, jemné vlasy jí vlály kolem obličeje, jak je zvedal průvan z chodby. Pohladily ho po lících.

„Mám s sebou sledě na midsommar,“ zahlaholila a pozvedla těžký koš, který držela v pravé ruce.

Odložila ho na stůl a napřáhla ruce ke Kristerovi.

„Kristře, tak ráda tě zase vidím!“

Jak ráda? Jako starší dospělá sestra, která s radostí pozoruje, jak bratříčkovi kamarádi zase povyrostli?

Nebo i jinak ráda?

Objal ji. Opatrněji, než by si byl přál. Stihl ucítit, jak příjemně voní mýdlem a ještě čímsi, kávou snad? Cítilse trochu rozpačitě, málem zčervenal.

„Jak se máš?“

Nejlepší otázka, jakou mohl v téhle chvíli vymyslet.

„Dobře, děkuju, je přece léto. Ještě týden a budu mít prázdniny,“ odpověděla s úsměvem.

Světlé vlasy se třpytily, oblé boky jí ohromně slušely. Ledově modré oči zdědila po otci. Také budilyrespekt, jako kdysi ty Stellanovy, a také – alespoň podle Kristerova mínění – bylo někdy těžké do nichpohlédnout zpříma. Nevěděl přesně proč. Jestli je důvodem fakt, že je to Tommyho sestra, nebo strach,že příliš dlouhý oční kontakt by ho mohl prozradit. Anebo je to kvůli tomu, co se tehdy stalo?

Jako by nebylo dovoleno dívat se na ni tak, jak by byl chtěl.

Byla to právě Anna-Karin, kdo se o Stellana staral. Anebo alespoň dohlížela na to, aby nepadl až na dno.

To byla chyba, myslel si Krister. Ona má svůj život, svoje starosti. A víc než dost. A ještě má nést jejich

břímě? To nejenže není fér, ale je to úplně zvrácený, pomyslel si Krister.

„Ahoj, tati!“ zavolala přes rameno do obýváku.

„Ahoj,“ ozvalo se přidušeně od televize s několikavteřinovým zpožděním.

Anna-Karin se na Kristera shovívavě pousmála. Jako by tam uvnitř srkal kávu ředěnou pálenkou nějaký

roztomilý, trochu roztržitý stařík.

Krister se musel nad jejím úsměvem pozastavit. Není to zvláštní, že z celé rodiny právě ona měla skoro

vždy dobrou náladu? A pokud se ona mohla smát, neměli by její rodiče mít o to větší důvod k radosti?

Byla to zrada, to mu nikdo nevymluví. Zradili ji, když je nejvíc potřebovala.

„Kristře!“

Schody v předsíni zavrzaly a náhle se objevil Tommy. Zastavil se v polovině schodiště s novinami v ruce.

„Musíme si promluvit,“ řekl naoko vážně a ukázal na něj přeloženými novinami.

Přestože nasadil vážný výraz, v očích se mu blýskalo až dětinským nadšením.

Krister sklouzl pohledem na Annu-Karin.

„Povečeříš s námi, viď?“ zeptala se. „Rád,“ přikývl Krister.

„Tak co, jdeš už?“ zavelel Tommy.

Ruličkou novin si poklepával do stehna. Krátké nervózní pohyby.

Krister se tedy vydal po schodech dolů. Měl by mu to říct… Tohle je opravdu mrhání životem.

„Nasedni si,“ mával Tommy složeným bulvárním plátkem směrem ke dveřím na straně spolujezdce.

„Kam pojedem?“ pohlédl na něj tázavě Krister.

„Chci ti něco ukázat.“

Nejlepší bude, když budou sedět v autě. Bezpečnost nadevše. Zavření ve voze se zapnutým motorem.

Pak stoprocentně nikdo neuslyší, o čem spolu mluví.

Teď už si byl zcela jistý. Konečně nastal jeho čas! Konečně něco doopravdy chystá! Cítil to v každém

nervu, v každé buňce v těle.

K čertu se všemi starými plány, všemi řečmi, klukovskými fantaziemi, teď se to konečně stane! Měl to, co

potřeboval, a zároveň si byl jistý, že nastal ten pravý čas. Všechno kolem na něj skoro křičelo: Teď! Teďnastala ta chvíle! Stačilo se rozhlédnout. Zapnout televizi, promluvit si se sousedy. I noviny, které držel v

ruce, potvrzovaly, že má pravdu.

Všichni ho budou milovat. Budou oslavovat to, co udělal.

Aniž by o tom věděli, samozřejmě… Ale na tom nezáleží.

Konečně přišla řada na něj. Viděl to jasně před sebou, bylo to tak jednoduché. A tak správné, jak jen

takové věci můžou být. Doba, ve které žije, potřebuje hrdiny. A on se může stát jedním z nich.

Posadili se do auta a Tommy otočil klíčkem v zapalování.

„Tak kam pojedeme?“ zeptal se znovu Krister.

„Uvidíš,“ ušklíbl se Tommy a odhodil noviny na Kristerova kolena.

Tommy se podíval na svého přítele z dětství, jak zamyšleně sedí na předním sedadle vedle něj. Jejichpohledy se střetly. Co to viděl v Kristerových očích? Jako by snad chtěl on něco povědět Tommymu a ne

naopak.

Černé dvoukřídlé vstupní dveře domku nacisty z Grötlingbo zdobila dvě okénka z tvrzeného skla, chráněnáumělecky kovanými mřížemi v podobě vinoucích se květinových stonků. Gustav prostrčil ruku mezi

železnými poupaty a zaklepal na sklo.

Pravé křídlo dveří se prudce otevřelo. Na prahu stál dvoumetrový holohlavý muž oblečený do modrýchpracovních kalhot, bílé košile a saka z pevné zelené látky. Shlížel na ně ze své výšky s tázavým pohledem.

„Gert Fält?“ zeptal se Gustav.

„Ano, to jsem já,“ odpověděl muž hlasem zabarveným v tmavých chraplavých tónech.

„Jsme od…“

„Jo ták,“ přerušil je muž a vydal ze sebe krátký bručivý smích, „vy jste od policie.“

Po krátkém okamžiku ticha, v němž se Fredrik s Gustavem stihli vzpamatovat, ukázali své průkazy apředstavili se. Gert Fält se znovu hřmotně zasmál a předpažil ruce zaťaté v pěst, jako by byl připraven, že mu nasadí

pouta.

„Přišli jste si pro vraha?“ řekl s úšklebkem.

Fredrik ani Gustav mu neodpověděli.

„Proto jste přišli, že? Myslíte si, že jsem to byl já, kdo zastřelil ty dva cizince v Nissevikenu, ne?“

„Že bychom šli dál a posadili se? Nebo radši pojedete s námi do Visby?“ řekl Fredrik, který už začínal mít

toho představení plné zuby.

„Prosím, prosím, pojďte dál,“ pokynul jim Fält s hranou úslužností.

Ukročil stranou a teatrálním gestem je vítal ve svém domově. Policisté vešli do chodby. Gert Fält je

napřaženým ukazováčkem nasměroval a řekl:

„Prosím, pánové, pokračujte do salónu, to bude asi nejvhodnější místo.“

Možná je to blázen, ale určitě to není žádný hlupák, pomyslel si Fredrik cestou do takzvaného salónu.Jednalo se o velkou světlou místnost s rohovou sedačkou a televizí na jedné straně a empírovoupohovkou, umístěnou poblíž kulatého stolu s ozdobně vyřezávanými židlemi, na straně druhé. Nad stolemvisel mohutný křišťálový lustr, vybavený jak žárovkami, tak kalíšky na připevnění svíček. Žádné vlajky shákovými kříži rozvěšené po zdech, zato několik desítek pečlivě zarámovaných fotografií, pravděpodobněrodinných příslušníků.

„Prosím, posaďte se,“ vybídl je Gert Fält a pokynul k židlím, sám obešel stůl a uvelebil se na pohovce.

„Zdá se, že nerad chodíte kolem horké kaše, takže také přejdeme rovnou k věci,“ zahájil výslech Fredrik,jakmile seděli.

Gert Fält si pohodlně opřel pravou paži o područku a přehodil nohu přes nohu. Byl opravdu urostlý, alejak zapadl do vysokého neosobního divanu, zdál se být najednou rozměrově přijatelnější.

Fredrik pokračoval:

„Jak jste správně odhadl, naše návštěva u vás souvisí s vraždami v Nissevikenu. A proč jsme přišli zrovnak vám, to jistě také chápete.“

„Ano, jistě proto, že jsem před pár roky tady u nás na Gotlandu, v Almedalenu, nahlas vyjádřil svůj názora hájil práva a svobodu nás, obyčejných občanů,“ odpověděl Fält hbitě.

Široce se usmál. Jeho obličej vmžiku zestárl o několik let, na čele a kolem koutků očí se mu vyrýsovalonespočet vrásek. Z uší mu rostly malé chomáčky bílých chloupků, na jednom z nich uvízl žmolek žlutého

ušního mazu.

„Když jsem to naposledy kontroloval, tak podněcování nenávisti k jiným skupinám obyvatel a výtržnictví k

občanským právům ještě nepatřilo,“ kontroval Fredrik.

„To oni si začli,“ vyjekl Fält.

Muž, který jim otevřel, ať už to byl nacista nebo ne, vzbuzoval respekt. Nyní se naopak zdál až směšný.

„Byli to provokatéři! Přišli jenom proto, aby náš mítink sabotovali.“

Gustav si zívl.

„Myslel jsem, že jste chtěl přejít rovnou k věci,“ prohodil Gustav.

Gert Fält umlkl, neboť si uvědomil, že začíná ztrácet tvář. Lehkomyslnost a vtip, se kterou je uvítal, byla

tatam.

„Ovšem, jen račte. Vy máte klást otázky, tak si poslužte,“ snažil se zachránit situaci.

„Tak hned první otázka: kde jste byl v pondělí mezi osmou a devátou hodinou ráno?“ chopil se iniciativy

Fredrik.

„V pondělí? Aha, tak v pondělí ráno je zabili.“

Fredrik a Gustav nehnuli ani brvou a dál čekali na odpověď.

„Byl jsem doma.“

„Co přesně to znamená? Myslíte tím uvnitř v domě nebo někde na zahradě kolem?“ pokračoval Fredrik. „Dávám se do práce většinou tak kolem osmé, do té doby jsem tady v domě,“ upřesnil Fält.

„A co jste dělal v pondělí ráno po osmé hodině?“ řekl Fredrik.

„Jel jsem obstarat slepice.“

„To děláte každé ráno?“

„Ano, každé ráno jedu já nebo moje žena zkontrolovat slepičárny.“

„Toto pondělí jste tam tedy jel vy,“ zopakoval Fredrik.

„Ano, moje žena je na návštěvě u sestry v Ljungby.“

Gert Fält lehce poplácal rukou širokou područku pohovky.

„Vaše žena je ve Ljungby?“ „Ano.“

Gert Fält nebyl zrovna sdílný. Odpovídal krátce, až úsečně. Co si myslel? Že ho škrtnou ze seznamupodezřelých jenom proto, že prokoukl jejich záměr a odvážil se o něm vtipkovat?

„Takže jinými slovy: není nikdo, kdo by dosvědčil, že jste tu v pondělí ráno vůbec byl.“

„Ne, není.“

„Nepotkal jste cestou mezi slepičárnami nějakého souseda?“

„Pokud vím, tak ne. Cestou zpátky jsem potkal Engelberga, ale to už bylo po deváté, určitě tak čtvrt nadeset, možná půl desáté.“

„Nemluvil jste s nikým telefonicky? Myslím, z pevné linky tady z domu.“ „Ne.“

Gert Fält neměl na pondělní ráno žádné alibi. Klidně by stihl zajet do Nissevikenu, zastřelit Thomassona i

Habíbovou, vrátit se, a dokonce i zkontrolovat slepice, než potkal souseda Engelberga. Gustav cestu z

Nissevikenu až sem k domu Gerta Fälta změřil, trvala sotva patnáct minut.

Za zády jim něco zašramotilo. Pozlacené nástěnné hodiny se chystaly odbít jedenáctou. Po další chvilce

chrastění se rozezněly jasným zvonivým tónem. Museli počkat.

„Vy máte velice negativní postoj k přistěhovalcům, že?“ chopil se slova Gustav, když hodiny utichly.

„To tedy mám a za tím si stojím. Ale proto jste sem nepřijeli, to už jsme si snad vyjasnili, ne?“

Gert Fält položil levou ruku na opěradlo pohovky a snažil se tvářit, že mu situace není ani trochu

nepříjemná.

„Ale tyhle vaše názory nemají tady na Gotlandu příliš velký ohlas. Setkání, o kterém jsme před chvílí

mluvili, bylo organizováno z pevniny a vy – a s vámi ještě někdo další – jste na něj byli povoláni jako

místní záloha.“

„Tak v tom se pletete. Naše názory mají velký ohlas mezi lidmi, ale angažovanost chybí. A v tom právě

vězí to nebezpečí. Lidi se začnou zajímat, až když už je pozdě,“ vmetl jim do tváře Fält.

Najednou byl sdílnější, když přešli k jeho oblíbenému tématu.

„Jak to myslíte, že se začnou zajímat, až když už je pozdě?“ chtěl vědět Gustav a mírně naklonil hlavu.

„To je velice jednoduché, pánové. Tady na Gotlandu nejsou přistěhovalci velkým problémem z toho

prostého důvodu, že tu skoro žádní přistěhovalci nejsou. Nejsou tu žádné utečenecké tábory ani azylové

domy. Ten v Gustavsviku brzy zase zavřeli, bohudíky. A ti, kteří se sem dostanou po vlastní ose, ty lehcespočítáme a taky si je pohlídáme. Gotland je na tom dobře, zvládáme to. A tak se v tom lidi neangažujou,

nic je nepálí, rozumíte?“

„Aha, takže pokud tomu dobře rozumím, jde z vaší strany o čistě preventivní opatření. Proto hlásáte, žeby se přistěhovalci neměli nechat vystoupit z trajektu, aby tu náhodou něco neprovedli,“ reagoval naFältovo vysvětlení Gustav ne zcela neutrálním tónem.

To nebylo zrovna taktické, pomyslel si Fredrik.

„Heleďte,“ zavrčel Fält a bojovně na Gustava ukázal, „jste z Gotlandu, bydlíte si v klídku tady na ostrově.Uvědomte si, že jako místní jste ušetřen mnoha problémů, které způsobila neuvěřitelně nedomyšlenáazylová politika Švédska a se kterými se musí potýkat ti nebožáci na pevnině. Měl byste za to být vděčný.No ano, mohl bych vám přímo gra-tu-lo-vat.“ Fält s přehnaným důrazem hláskoval. „Ale buďte tak laskava neshlížejte svrchu na ty, kteří myslí dopředu, vidí problémy na mnoha místech v zemi a snaží se, abymy tady na ostrově – vás, pánové, nevyjímaje – jsme jich byli ušetřeni. Stačí se podívat na statistiky,abychom věděli, co nás čeká, pokud se nebudeme bránit. Přistěhovalci jsou nadměrně zastoupeni…“

Nakonec to možná nebyl tak špatný tah. Třeba nám tu přeříká celý stranický program včetně členské

základny, blesklo hlavou Fredrikovi.

„Je snadné být shovívavý a liberální, když tady žádné problémy nemáme. Ale na pevnině je situacediametrálně odlišná,“ pokračoval v kázání Fält.

Každé slůvko zlověstně zdůrazňoval.

Gert Fält znepokojeně kroutil hlavou, až si Fredrik vzpomněl na jednoho politika, zapřisáhlého odpůrcejaderné energie, který kdysi v koaliční vládě prosadil schválení kontroverzního energetického zákona zareciproční schválení ještě kontroverznějšího azylového zákona. Jádro za černochy, říkalo se tehdy v

kuloárech.

„V Ljungby, kde bydlí moje švagrová, tam se to jimi jen hemží. To byste viděli, jaké tam s nimi majíproblémy. Na pevnině už není prakticky jediné místečko, kde by byl klid. Došlo to tak daleko, že já osobně

už tam raději vůbec nejezdím.“

Gustav došel k závěru, že o poměrech v říši už toho slyšeli dost. Vytáhl přeloženou kopii novinovéhovýstřižku s fotografií a rozprostřel ji na stůl.

„Tohle asi znáte, že?“

Gert Fält se naklonil dopředu, rukou přejel po nablýskané dřevěné desce.

„Jistě. To hned tak nezapomenu. Velká nepříjemnost. Kam tahle země spěje, když už se tu nerespektujeani shromažďovací právo.“

„Kdo je ten muž?“ přerušil ho Gustav a zapíchl ukazováček do rozmazané postavy vedle Fälta.

„To nemohu říct, pánové,“ zamručel Fält a zavrtěl svou velkou hlavou. „Je úplně rozmazaný.“

Vzhlédl od fotografie. Gustav zaznamenal jeho rozladěný výraz.

„Vím, že ta fotka není ostrá. Ale vy jste tam byl. Osobně. Kdo byl ten muž, co stál po vašem boku?“

„Byl tam zmatek, hotová bouře. Taková škoda.“

Dal si záležet, aby umělecká pauza, která následovala, patřičně podtrhla lítost nad zmařeným mítinkem.

Jako korunu svému vystoupení nasadil zasmušilý výraz.

Fältovo dramatické vystupování bylo zkouškou trpělivosti. Fredrik začínal chápat, proč lidi tolik svádí dáttomuhle člověku přes hubu.

„Máte nějaké zbraně?“ zeptal se Fredrik.

Fält se na něj podíval téměř dotčeně.

„No ano, jednu starou brokovnici. A taky jednu tikku. Ale ta je vlastně synova. Proč se ptáte?“

Na rozdíl od kulovnice značky Tikka o brokovnici už věděli z registru. Někdy je dobré zeptat se i na věci,

na které člověk předem zná odpověď.

„Ta tikka, jaká je to ráže?“ zajímal se Gustav. „Sedm šedesát dva.“

„Tak tu musíme vzít s sebou,“ pronesl Gustav, spíš směrem k Fredrikovi než k majiteli zbraně.

„Prosím? Vzít s sebou? Jakým právem?“ ohradil se Fält. Fredrik si povzdychl a podíval se na Gustava.

„Kde máte trezor na zbraně? Zaveďte nás k němu, buďte tak laskav,“ požádal Fälta Gustav.

Fredrik přidržel zvonek vedle dveří vedoucích na technické oddělení. Od rekonstrukce policejní stanicemají k sobě daleko. Kriminálku a techniky rozsadili nejen do různých pater, ale i do opačných částí

budovy.

Dnes mají přístup do vyčleněných prostor jen sami technici. Dříve jim tam mohl kdokoliv bez varování

vtrhnout a riziko, že bude důkazový materiál znehodnocen, bylo značné.

Jak doufal, byla to právě Eva, kdo mu přišel otevřít.

„Ahoj!“ pozdravila ho radostně a koutky úst se jí nevědomky protáhly v úsměv.

Letmo ji pohladil po paži. Vtom Evě přes tvář přeběhl stín, rychle se rozhlédla po chodbě.

„Měls radši zavolat,“ pokárala ho šeptem a tvářila se už o něco méně radostně.

„Ta je od Gerta Fälta z Grötlingbo,“ vysvětlil Fredrik a ukázal na pušku, kterou během čekání za dveřmi

opřel o zeď. „K analýze,“ dodal.

„Aha,“ hlesla Eva a párkrát zmateně zamrkala.

„Taky spolu pracujeme, víš,“ zavtipkoval Fredrik.

Eva se jedním koutkem pousmála, spíš to ale vypadalo jako úšklebek.

„Sorry.“

„Co děláš o midsommaru?“ zeptal se.

„Mám děti u sebe. Pravděpodobně budeme u rodičů. A ty? Kde slavíš?“

„Taky s dětmi, zdá se,“ odpověděl.

„No jo, tak vidíš.“

Mohlo to znamenat cokoliv.

Podívali se na sebe a na malý okamžik se jejich ruce setkaly. Prsty se propletly. Pár vteřin poté už bylFredrik pryč.

Zbývající dva nacisté ze Sudretu, jižní části Gotlandu, zdaleka neoplývali takovou zdvořilostí apředstíraným nadhledem jako Gert Fält. Ani se nesnažili zahalit své názory do brilantních formulacíodkazujících na lidská práva. Možná toho ani nebyli schopni. Oba dva ale měli slušné alibi.

Během čtvrtečního dopoledne Gustav s Fredrikem odškrtal všechny ‚nácky‘ ze seznamu a jejich pátrání sezúžilo na statky v sousedství místa činu. Cesta, po které právě kličkovali, se vinula mezi poli, pár setmetrů jižně od Hablingbo. Minuli jelení farmu a blížili se k místu, kde se nedaleko od sebe rozkládaly tři,možná čtyři usedlosti.

„Zajedeme do Vingardenu na oběd?“ navrhl Fredrik.

„Hm, ale předtím vezmeme ještě tenhle,“ odvětil Gustav a ukázal na světle omítnutý dům s rozlehlou

stodolou šikmo za ním.

Vůz pomalu projížděl kolem malé zrezivělé cedule s nápisem ‚požární nádrž‘, která ukazovala po zarostléstezce kamsi do trní. Po levé straně, naproti směrovce na kácející se železné tyči, míjeli slepičárnu.Pootevřeným okénkem k nim doléhalo pokojné kvokání.

O padesát metrů dál objevili příjezdovou cestu ukrytou za živým plotem z šeříků, které už ovšem stihlyvzrůst do vysokých stromů se statnými, různě pokroucenými kmeny a prořídlým listovím.

Všechna okna směrem do silnice byla zatemněná žaluziemi. Dům působil značně zanedbaným dojmem.Jako by někdo už pěkných pár let neměl sílu ani chuť věnovat mu péči, kterou by si zasloužil. Z okenníchrámů se odlupovala barva a z okapů trčely větve. Ze štěrkem vysypané cesty od branky ke vstupnímdveřím vystrkovaly hlavičky různé květiny, které se sem rozšířily z okolních záhonů. Sad se zdál býtzpustlý, napůl divoký. Mohutné, už mnoho let neprořezané koruny četných jabloní clonily slunci avytvářely temnou, nehostinnou náladu. Zahrada i dům jako by napůl spaly.

Přijeli blíž. Zadní vchod do kuchyně byl otevřený dokořán a zajištěný dřevěným špalíčkem. Gustavzaparkoval. Vystoupili a chvíli se rozhlíželi kolem, než zamířili k otevřeným dveřím. V gotlandském měřítku

by se stavení s okolím dalo považovat za větší zemědělskou usedlost. Ale to už pravděpodobně bylaminulost. Vše nasvědčovalo tomu, že aktivita majitelů už dávno ochabla.

Gustav zaklepal na rám dveří, ale nečekal na odpověď, jak bylo na Gotlandu zvykem, a vystoupal počtyřech schůdkách vzhůru k dalším dveřím v chodbě a zaťukal i na ně. Fredrik ho následoval.

Gustav vzal za kliku, pootevřel a zavolal:

„Haló!“

Žádná odpověď.

„Haló?“ zkusil to Gustav znovu a otevřel víc. „Je tam někdo?“

Fredrik s Gustavem vstoupili do kuchyně. Stůl i linka byly čistě uklizené, téměř prázdné. Z útrob domu

byla slyšet hudba.

„Je tam někdo?“ zvýšil Gustav hlas.

Podívali se na sebe a popošli ještě o pár kroků dál. Kromě dveří, kterými se sem dostali, byly v kuchyniještě další dvoje. Jedny z nich vedly do temného pokoje, kde poblikávala televize. V modravém tlumenémsvětle se matně rýsoval obrys mohutné postavy s těžkou nadváhou, jejíž pohled byl připoután kobrazovce téměř jako v hypnóze.

Gustav rázným krokem vyrazil tím směrem, prudce zaklepal na otevřené dveře a téměř zakřičel:

„Dobrý den, jsme od policie z Visby.“

Až nyní tlustý muž na gauči zareagoval. S leknutím otočil hlavu za hlasem, zatímco zbytek těla se ani

nepohnul. Zamrkal a snažil se zaostřit, ale stěží mohl vidět víc než dvě tmavé siluety.

„Jsme od…“ začal znovu Gustav.

„Od policie z Visby, slyšel jsem,“ přerušil ho muž.

Mluvil pomalu a těžce. Nezřetelně, ale jen trochu, jako by nebyl zcela střízlivý. Záře z obrazovky mu

osvětlovala polovinu obličeje, odrážela se v jeho pravém oku. Zbytek obličeje byl utopený ve stínu. Bylo

těžké si představit, jak muž ve skutečnosti vypadá, kromě toho, že byl opravdu mohutný.

„Jste Stellan Johansson?“ zeptal se Gustav, který si předtím kontroloval údaje v rejstříku obyvatel.

„Ano, to jsem já.“

Stellan Johansson seděl tiše a bez hnutí. Pak se ale stalo něco nečekaného. Muž s celou svou váhou na pohovce nadskočil. Jako by se jeho objemné neforemné tělo vypružilo z polštářů o několik centimetrůvzhůru. Zřetelně slyšeli, jak polkl, než se zeptal.

„Stalo se snad něco?“

V jeho hlase nebylo možné přeslechnout strach.

„Stalo? Jak to myslíte?“ nechápal zpočátku Gustav.

Stellan Johansson na Gustava zíral svým jedním osvětleným okem.

„No ano, stalo, věci, co se stávají, nehody,“ odpověděl muž hlasem o poznání jasnějším. Jako by mu

strach zbystřil smysly.

Až teď Gustav pochopil.

„Ne, ne, nemusíte se obávat. Nepřišli jsme vás informovat o žádné nehodě. Jenom jsme vám přišli položit

pár otázek.“

Viděli, jak se svaly kolem vytřeštěného Johanssonova oka uvolnily. Víčko se přivřelo.

Gustav šmátral po zdi a hledal vypínač.

„Myslím, že bude lepší, když rozsvítíme,“ ohlásil muži a stiskl tlačítko vedle dveří.

Nic.

„Ten nefunguje,“ konstatoval suše Stellan Johansson.

Strach odezněl, hlas se vrátil do temného unaveného tónu. Muž naklopil tu obrovskou oblečenou masučehosi nalevo přes okraj pohovky a chvíli šátral rukou po zemi. Pak něco cvaklo a v rohu se rozsvítilastojací lampa. Příjemným nažloutlým světlem ozářila velkou část pokoje, stůl a gauč. Vrhla světlo i na

otylého muže.

Několik dlouhých vteřin stáli bez hnutí. Ten pohled jim vzal dech. Postava před nimi se zdála jakobybeztvará. Její majitel, podobně jako zahrada a stromy v sadu, ztrácel kontury a jasné hranice. Jeho tělopřetékalo a kypělo i v místech, kde obyčejně těla nepřetékají a nekypí. A to ani ta obtloustlá.

Aby zakryli své rozpaky, vykročili několika rozhodnými kroky směrem doprostřed místnosti.

Fredrik následoval Gustava a snažil se nevnímat nepříjemný zápach.

Oba se natáhli pro dřevěné židle s tyčkovými opěradly, které stály u zdi, a přistavili si ke stolku každý

jednu. Dvě umaštěná, potrhaná křesla byla zcela jistě nasáklá dusivým, čpavým odérem, který

bezezbytku naplňoval celou místnost, k posezení příliš nelákala.

„Kdybychom mohli vypnout televizi, bylo by to ještě lepší,“ navrhl Gustav.

Stellan Johansson měl ovladač vedle sebe na pohovce. Sáhl po něm, namířil a po chvilce zaváhání stiskl

červené tlačítko. Obrazovka zčernala, zvuk utichl.

„Takže… chtěli jste se na něco zeptat…“

Stellan Johansson namířil pohled jejich směrem. Prázdný pohled bez zájmu. Spodní víčka odhalovala pod

tíhou váčků pásky růžového živého masa. Umaštěné vlasy a černé ucpané póry kolem nosních dírek mu

na důstojnosti nepřidávaly. Při každém nádechu to v plicích námahou zasyčelo.

První Fredrikova myšlenka byla, že tenhle muž asi těžko stál za keříkem v Nissevikenu s flintou v ruce.

Bylo nadmíru pochybné, zda by vůbec byl schopen se bez pomoci zvednout z válendy.

„Jak možná víte, v Nissevikenu byli včera nalezeni dva mrtví. Dva zastřelení, abych byl přesný,“ řekl na

úvod Gustav.

„Ano, slyšel jsem, bylo to ve zprávách,“ odpověděl Stellan Johansson a ukázal na potemnělou obrazovku

ovladačem, který stále ještě držel v ruce.

V jeho obrovské tlapě se ta podlouhlá šedá krabička úplně ztrácela.

„Chtěli bychom vědět, jestli jste si v pondělí ráno, popřípadě během dopoledne, nevšiml něčeho

zvláštního,“ pokračoval Gustav.

Stellan Johansson otočil hlavu zpátky k černé televizi.

„V pondělí? Dny jsou jeden jako druhý…Plete se mi to.“

To nebylo těžké si představit. Fredrik zadržel povzdechnutí.

„Kde jste byl v pondělí ráno?“ zeptal se Gustav.

„Tady,“ odpověděl s překvapeným výrazem Stellan.

Přestože měl problémy rozlišit jednotlivé dny, zdálo se, že není pochyb o tom, kde se nacházel v pondělí

ráno. Asi proto, že jen zřídkakdy byl někde jinde než doma.

„Řekněte nám, co jste ráno dělal?“ zkusil to ještě Gustav.

„Šel jsem se po snídani projít.“

To bylo opravdu to poslední, co by člověk čekal.

„A kam jste šel?“

„Tady kolem,“ řekl Stellan Johansson a rukou pomalu naznačil půlkruh. „Ne moc daleko.“ „Neměl jste žádný konkrétní cíl?“

„Ne, jen jsem se šel projít.“ „A kdy to bylo?“

„Většinou chodívám tak kolem deváté.“ „Většinou? Chodíváte často na procházky?“

„Ano, každé ráno.“

„Ale nejste si jistý, že v pondělí to bylo zrovna v devět hodin, je to tak?“ ujišťoval se Gustav.

„Nevím přesně. Ale tak nějak. Mohlo to být i dřív. Je brzy světlo, budí mě to.“

„Jak dlouho jste byl pryč?“

„Tak hodinu, řek bych.“

„Všiml jste si něčeho neobvyklého během vaší procházky? Nepotkal jste třeba někoho?“

Stellan Johansson seděl tiše, z jeho tváře nebylo možné vyčíst jakýkoliv náznak myšlení, výraz zůstal

stejný. Přesto oba policisté doufali, že nastalé ticho svědčí o tom, že muž přemýšlí. Fredrik si běhemčekání uvědomil, že to, co zpočátku vnímal jen jako směsici nepříjemných pachů, nyní dokáže rozlišit aurčit původ: zašlá špína, kyselá vůně kávy, pot, prach rozpálený přehřátou elektronikou v televizi, pach zúst a moč.

„Ne,“ odpověděl nakonec Stellan Johansson. „Ne, nepotkal jsem za celou tu dobu ani nohu. Možná jsem

zdálky viděl nějaké to auto, ale na to člověk nijak zvlášť nemyslí.“

Gustav přikývl. Tvářil se nespokojeně.

„A co jste dělal ráno, než jste se vydal na procházku?“

Než stihl Stellan Johansson odpovědět, uslyšeli, jak na štěrkem vysypané prostranství před domem přijíždíauto. Bouchnutí dveří, hlasy rozléhající se ozvěnou mezi budovami, kroky na schodech. Vtom se dveře dokuchyně rozlétly, jak do nich vrazili dva mladíci, jeden zrzavý, druhý blond, oba vysocí a svalnatí.

Už si nemohl dovolit riskovat přespávání v chatkách. O Gotlandu sice nevěděl nic, ale Švédy znal dostdobře na to, aby věděl, že pokusit se schovat v některé z chat pouhý den před midsommarem, to by mohlrovnou spát před policejní stanicí.

Narazil na starý seník a vyšplhal nahoru, opatrně krok za krokem po nepříjemně praskajícím dřevěnémžebříku. Byl si jistý, že stodolu už nikdo nevyužívá. Nebo alespoň natolik jistý, že se odvážil zavřít oči a naněkolik hodin si odpočinout. Spal v tlejícím seně, obklopen starým nářadím červenohnědým od rzi.

Nacházel se v zemědělské oblasti, o různá hospodářská stavení tu nebyla nouze. Ale většina z nich senacházela poblíž usedlostí obývaných jejich majiteli. A sedláci? To znamená psi a střelné zbraně. Taktomu alespoň bylo v krajích, odkud Saíd pocházel. Alespoň to tak slyšel vyprávět. Byl městské dítě, covlastně mohl s jistotou říct o životě na venkově?

Už dost. Musí konečně přestat přemýšlet. Potřebuje si odpočinout. Takovéhle filosofování není k ničemu,jen zbůhdarma plýtvá energií.

Zachvěl se, zima a vlhko se mu vkrádaly pod šaty stejně jako pach plísně a mokré trávy. Být trochutepleji, bylo by to jednodušší. Snáz by se usínalo, snáz by se vstávalo. Věděl přesně, jak se bude cítit popár hodinách spánku. Tělo ztuhlé a promrzlé, v krku bodavé jehličky od počínajícího nachlazení.

Moc si přál mít alespoň nějaký plán.

Bože, prosím, dej, ať zavřu oči a probudím se v ruchu hlasů rozléhajících se mezi vysokými zdmi domůtam u nás, v El-Fallah. Bože, dej, ať se probudím doma, v bezpečí.

Myšlenka ho okamžitě probrala. Musel se zasnít, určitě dřímal. Prosil Boha, modlil se jako malé dítě. Veskutečnosti přece moc dobře věděl, jak se věci mají. V tomhle plísní prolezlém seníku je pravděpodobněmnohem víc v bezpečí než doma v Káhiře.

Bylo těžké najít podobu mezi Tommym Johanssonem a jeho otcem. Podkožní tuk Stellana Johanssonasmazal veškeré rysy obličeje, pozměnil gesta, mimiku i držení těla. Tommy byl statný, i když výšky svéhootce nedosahoval. Pod těsně obepnutým trikem se hlubokými, klidnými nádechy zdvihala urostlá hruď.

Tommyho Johanssona si policisté odvezli s sebou na stanici do Hemse. Aniž by si vyměnili jediné slůvko,cítil jak Fredrik, tak Gustav, že možná narazili na něco zajímavého. Otec, který přežívá téměř vevegetativním stádiu na pohovce před televizí. Zpustlý, ale přesto obydlený statek. Něco tu nehrálo.

Kristera Aspa nechali na místě, jakmile vyšlo najevo, že na ostrov přicestoval teprve předcházejícího dne.

„Kde jste se nacházel v pondělí ráno mezi osmou a devátou hodinou?“

Fredrik vedl výslech v jedné ze služeben policejní stanice v Hemse. U dubového stolu, který soudě podle

šrámů měl už leccos za sebou, seděl samozřejmě i Gustav.

„Byl jsem se projet,“ odpověděl Tommy Johansson. „Autem,“ dodal.

Vypadal podrážděně, i když se snažil emoce skrýt.

„Kam jste měl namířeno?“

„Vlastně nikam. Ale zastavil jsem se v kavárně Folkeryds, na kafe a něco k tomu.“

„Takže jste jel směrem na jih?“

„Ano.“

„Po okreskách mezi Hablingbo a Nisse?“

„Ne, jel jsem rovnou na sto čtyřicítku a pak z Fidenäsu přímo dolů na Burgsvik.“

„Měl jste s někým schůzku?“

„Ne,“ odpověděl Tommy Johansson s mírně opovržlivým výrazem naznačujícím, že na tuhle otázku už

přece jednou odpovídal. „Jen jsem se jel projet.“

Tommy Johansson měl oči jasně modré. Přesto je Fredrik vnímal jako tmavé. Jeho pohled byl temný.

Mhouřil oči, přestože sluneční svit pohlcovaly jak mraky, tak záclony v oknech služebny. Byl zdravě

opálený, ale kůže pod očima přecházela do tmavších odstínů.

„Kdy jste odjel z domova?“ pokračoval Fredrik.

„Tak kolem osmý. Možná i dřív, v půl.“

„Váš otec už byl vzhůru? Mohl vás vidět odjíždět?“

„To nevim, já ho neviděl.“

„Možná ani nebyl doma?“ Tommy rozhodil rukama.

„Ulehčíte nám situaci, když budete na otázky odpovídat slovně, a ne jen gesty,“ podotkl Fredrik.

Tommy obrátil oči v sloup.

„Nevim,“ zopakoval. „Neviděl jsem ho.“

Fredrik na sobě cítil, jak se pomalu přestává soustředit. Šedavé světlo kanceláře, páčení odpovědí z

neochotného svědka a nimrání se v detailech.

Myšlenky se toulaly bůhvíkde. Jenže když dospěly až ke vzpomínce na dvě zohavená těla v zakrvácených

dveřích pronajaté chatky, znovu nabyl ztracenou vůli.

„Váš otec uvedl, že každé ráno chodívá na procházku. Mohl už být pryč, když jste ráno vstal?“ zeptal se s

novou dávkou energie Fredrik.

Tommy si povzdychl, ale najednou si na něco vzpomněl.

„Vrátili jsme se zároveň,“ řekl, „no jasně… Přišel na dvůr, zrovna když jsem vystupoval. Ale jestli už byl

venku, když jsem vstával…“

O tom se Stellan Johansson nezmínil. Nějaké to auto v dálce, to ano, ale Tommy? Zapomněl na něj, neboho úmyslně vynechal?

„Jel jste sám?“ pokračoval Fredrik.

„Jo.“

„Ale stavil jste se ve Folkeryds.“

„Hm.“

„Jak dlouho jste se tam zdržel?“

„Tak patnáct dvacet minut, řek bych.“

„Potkal jste tam někoho? Myslím, jestli může někdo dosvědčit, že jste tam byl?“

„Jo, přišel tam zrovna Niklas. Niklas Ahlskog. Určitě si vzpomene.“

Fredrik si zapsal jméno a poposedl si na židli o několik centimetrů dozadu.

„Jaký je váš vztah k přistěhovalcům?“

„Cože? Co to s tím má co společnýho?“ vyhrkl Tommy.

Vypadal upřímně překvapený.

„Jistá spojitost tu existuje,“ nenechal se vyvést z míry Fredrik a vyčkával.

„No co, nijak zvláštní. Normálka. Nestarám se.“

„Nestaráte se?“ zopakoval Fredrik.

„Ne.“

„Co přesně to znamená? O co přesně se nestaráte?“ trval na vysvětlení Fredrik. „O co bych se měl starat, vždyť tu skoro žádný nejsou, tak co?“ objasnil Tommy.

„V Nissevikenu dva byli,“ podotkl Fredrik. Tommy si odfrkl.

„Přistěhovalci jsou mi ukradený, jasný?“

Tommy zkřížil ruce přes prsa a vzdychl.

„Už budeme brzy u konce, jen ještě několik otázek.“

„Jistě,“ pronesl mírně ironickým podtónem Tommy a netvářil se nijak vstřícně. Z jeho pohledu čišelo

nepřátelství.

„Kde pracujete?“

„Nikde. Jsem nezaměstnaný,“ zadeklamoval Tommy a podíval se Fredrikovi zpříma do očí, jako by nechtělani jediným mrknutím oka prozradit, co to pro něj znamená. „A před tím?“ vyzvídal Fredrik. „Dělal jsem na benzince v Hemse. Ale zautomatizovali ji.“ „Takže teď zrovna nemáte vůbec žádnou práci?“ „Sem tam něco, ale nic moc.“ „Jako například?“ „Chodim vybírat vejce, třeba,“ odpověděl Tommy neochotně.

„Aha, a kde?“ zeptal se Fredrik.

„V Grötlingbo.“

„A u koho?“

„U Fälta.“

„U Gerta Fälta?“

„Jo.“

Sáru dnes k obědu zlákala La Creperie v Hablingbo. Hosté zde posedávali v bývalých boxech někdejšíchstájí. Na talířích jim byly servírovány různé francouzské palačinky pokřtěné podle švédských krav. Jejichjména bylo dodnes možné si přečíst nejen v jídelním lístku, ale i na autentických cedulkách, které stálevisely na svých původních místech u jednotlivých boxů. U plotny stál ovšem pravý Francouz, po očkupozorující hosty zpod černé ofiny.

Sára si představovala, kolik úsilí museli majitelé vyvinout, než jim hygienici povolili restauraci v takových

prostorách.

Pak se ale v myšlenkách vrátila k mladému muži, s nímž měla cosi jako poměr. K onomu příliš mladémumuži. Musí si s ním promluvit. Ale až po midsommaru. Teď na to není vhodná chvíle, nemá na to dostklidu. Ostatně, nanejvýš deprimující byla představa midsommaru stráveného o samotě uprostřed bouřlivěoslavujícího města, jemuž v bujarosti nezabránil ani jeho zápis na seznam světového dědictví. Nemyslelatím přímo jeho, nevadilo by jí, že by svátky slunovratu trávila bez partnera, ale nechtěla zůstat bez přátel.

Není to ode mě zrovna fér, pokárala sama sebe s úsměvem. Vždyť já ho využívám. Je pro mě jenprostředkem, jak se seznámit s dalšími lidmi, jak se dostat do společnosti. To se ze mě stala ale pěkná

potvora.

Právě se chystala na poslední sousto, když zazvonil telefon. Rozsvícený displej hlásal ‚Fredrik Broman‘.Stiskla zelené tlačítko.

„Mohla bys nám ověřit alibi u jednoho svědka v Burgsviku?“ požádal Fredrik Sáru hned po pozdravu.

V rychlosti jí vysvětlil, o co se jedná.

„Dobře, můžu vyrazit vlastně hned teď. Kolik mám času?“ zeptala se Sára a vložila si do úst posledníkousek palačinky.

Chutnalo jí, ale že by byla sytá, to se říct nedalo.

„Kolik bys potřebovala? Můžeme to zatím protahovat.“

„Půl hodiny. Spíš něco málo přes půl hodiny, pro jistotu,“ zamumlala Sára s plnou pusou.

„V pohodě, máš hodinu minimálně.“

Fredrik jí nadiktoval údaje, které potřebovala. Zvedla se a vydala se k okachlíkovanému baru, abyzaplatila. Velkého lesklého automatu na espresso si všimla už při příchodu. Tehdy si usmyslela, že obědzavrší pořádným hrnkem silné černé kávy. Tak snad příště.

Fredrik zaskočil k Ninni, zatímco Gustav čekal v autě. Měl jasný plán: Joakim vymyslí něco k večeři, abude mít na starost i malého brášku do doby, než se Fredrik vrátí. Neměl by se tolik zpozdit, do sedmi

snad bude doma.

„Fajn, tak si to s Jockem domluv,“ pokrčila rameny Ninni.

Balila si věci na víkend a vypadalo to, že ji právě v ten okamžik ze všeho nejvíc zajímá, co si obleče naoslavu slunovratu. Pochopitelně. Nebyl to její problém, jak si to Fredrik zařídí s kluky. Hlavně že to nějakzařídí.

Jocke nebyl doma, ale Fredrik se mu naštěstí dovolal na mobil. Slíbil, že přijde domů včas a o bráchu se

postará. Žádné odmlouvání, žádné protesty ani demonstrativní povzdechy.

Od té doby, co se Fredrik odstěhoval z domova, padl na Jockeho mnohem větší díl odpovědnosti za chodrodiny. Fredrika ohromilo, jak za tu dobu dospěl. Přesto by byl radši, kdyby syna přiměly dozrát jiné

okolnosti než otcovy zálety.

Cestou zpátky do Visby zavolal Fredrikovi Jesper.

„Zdravim, chlape, nerušim? Nechci zdržovat, chápu, že musíte mít teď dost napilno… To je teda mazec, tiřeknu…“

Jesper mluvil překotně a trochu strojeně, jako obvykle. Nemělo to nic společného s avizovanými obavami,

že by snad mohl rušit.

„Žádnej strach, sedím zrovna v autě,“ ujistil ho Fredrik.

„Asi se někdy v týdnu objevím, ve středu, možná ve čtvrtek,“ oznámil Fredrikovi Jesper.

Fredrik zavřel oči. Původně Jesper mluvil o víkendu po midsommaru, nebo ne?

„Můžeš zůstat, vo to nejde, jen jsem tě chtěl informovat,“ uklidnil Fredrika Jesper.

„Určitě?“

„No jasně, kámo, bude aspoň větší švanda, ne?“

Fredrik oči opět otevřel. Za okny se míhal lesík v sousedství. Slatiniště Lojsta, proslulé početným stádem

volně žijících divokých poníků.

„Pak ten další týden někdy dorazí asi taky Ullis a od patnáctého tam mám na dva tejdny děcka, ale v

pohodě, barák je velkej.“

„Ale jestli tam budeš mít i děti…“ namítl Fredrik.

„Bez obav, chlape, jasně že se vejdeš, to se zmákne. Přinejhorším tě nastěhujem do komůrky pro

služebnictvo, víš, ten malej pokojík za kuchyní, ale to je samozřejmý, že můžeš zůstat.“

„Klidně i do kůlny,“ zažertoval Fredrik.

„Prosim tě, dyť je to velkej barák,“ zopakoval Jesper.

Jak bezstarostné. Ale spolubydlení se obvykle zdálo lákavé pouze v teorii. V praxi se pak vždy našli tací,

kteří nesnášeli vlasy v odtokovém kanálku, a jiní, kteří je po sobě zásadně neuklízeli, někdo mohl puknoutvzteky i nad kráječem na sýr ve špatném šupleti. Ale Fredrik byl ochoten to risknout. Popravdě řečeno,neměl moc na výběr.

„Co na to říct. Spadl mi ze srdce velký balvan,“ řekl upřímně.

„Ále,“ bránil se díkům Jesper. „Ještě se ozvu, až budu vědět, kdy přesně dorazím, O. K.? Tak příští týden,čau.“

A rázně zavěsil.

„Takže do Nissevikenu – zastřelit Thomassona a Habíbovou – by to mohl klidně stihnout,“ počítala v

duchu minuty Sára.

Vypadala unaveně. Pod očima se jí vykreslila síť tenoučkých žilek pokaždé, když málo spala. Jako zrovnateď.

Niklas Ahlskog si na setkání s Tommym Johanssonem v pondělí ráno pamatoval velmi dobře. Vybavila siho i pokladní. Problematický byl ale čas. Ahlskog si myslel, že Tommyho potkal tak kolem půl osmé, ale na hodinky se nedíval a vlastně si vůbec nebyl jistý. Podle pokladní se Tommy nacházel v kavárně ‚zhruba

v osm‘, ale i ona váhala.

Pokud Tommy Johansson odjel z domova nejdříve v půl osmé, jak sám tvrdil, rozhodně by to nestihl doBurgsviku na snídani a pak ještě zpátky na pobřeží zastřelit Habíbovou a Thomassona. Ale pokud by uFolkeryds byl už kolem půl osmé, situace by vypadala úplně jinak.

Celá mordparta se opět sešla v té dobře známé místnosti bez oken. Podlouhlý stůl, bílé zdi a v popředí

tabule. Bylo deset minut po páté. Ove vypadal sklesle, vlasy rozcuchané.

„Není to náhodou typické chování psychopata? Bezcílně se toulat krajinou, aby člověk sebral odvahu, apak se odhodlat k činu a vytáhnout zbraň?“

„Ale jenom trouba by lezl do kavárny, aby ho tam viděl někdo, kdo by později mohl dosvědčit, že to doNissevikenu rozhodně stihnout mohl, ne?“ namítl Lennart a hodil na ostatní vyzývavý pohled. „Pokud mělnavíc v plánu zastřelit nějaké přistěhovalce, musel si je přece vyhlídnout dopředu. Těžko kroužil poostrově, aby našel vhodnou oběť. No řekněte, kolik asi tak může být na jižním cípu Gotlandu cizinců?“

Lennart Svensson byl jediný, kdo nevypadal unaveně. Jeho pohled byl svěží a zároveň kapku zlostný.Svou řeč doprovázel rozmáchlými gesty, jako by se potřeboval zbavit přebytečné energie. Ove pokrčilrameny. Ta teorie o psychopatovi byla plácnutím do vody, jen přemýšlel nahlas.

„Možná jsme s Johanssonem zašli příliš daleko,“ ujal se slova Fredrik, „ale stálo za to jeho alibi prověřit.Kdybyste viděli to místo… Něco tam nehrálo. Ten kluk byl zkrátka podezřelej.“

„Fakt,“ přisvědčil Gustav, „to byste museli zažít. Takovej divnej pocit po těle.“

„Css,“ ohradil se Lennart s výmluvným výrazem ve tváři. „Na gotlandských statcích by člověk našel

nejednoho podivína, to je jistý, ale copak je trestný bejt jinej?“

„Všimněte si, že tuhle větu pronesl místní starousedlík,“ opáčila Sára žertem. „Žádám, aby to bylo

zaneseno do protokolu.“

„Když jsme se znovu ptali jeho otce, najednou si vzpomněl, že syna ráno opravdu potkal. Ale žádnýpřesný čas jsme z něj nedostali. Když jsme se ho ptali, jestli na vycházce někoho nepotkal, nevzpomněl si

prý na syna proto, že už to bylo vlastně skoro doma, a tak to jakoby nepočítal,“ doplnil Gustav.

„Na tom se moc stavět nedá,“ připustil Fredrik. „Uvidíme, co řekne analýza jeho zbraně.“

Jak se ukázalo, i Tommy Johansson vlastnil pušku ráže 7,62. Tentokrát Lynx Target. Zabavili i tu.

Göran si opřel předloktí o stůl a zahleděl se do svých poznámek.

„Koukám, že má sestru,“ podotkl.

„Ano,“ přisvědčil Gustav.

„Ale tu jsme ještě nevyslechli.“

„Ne.“

„Možná bychom měli. Třeba jenom proto, abychom zjistili víc o tom, co se tam vlastně děje. To alibi

Tommyho Johanssona není úplně neprůstřelné a existuje spojitost s Fältem. Stojí to za pokus, ne?“

„Hm. Bydlí v Rone. Můžu tam sjet zítra ráno,“ navrhl Fredrik.

„Zbraň Gerta Fälta každopádně můžeme vyškrtnout,“ poznamenala Eva. „Z té se nestřílelo.“

„I přesto je zatím Gert Fält náš nejžhavější kandidát. Nemá alibi, zato má ty správné názory. Náš

nejžhavější kandidát z řad místních, abych byl přesný,“ dodal Göran.

„Máme nějaké novinky od bezpečáků?“ zajímal se Gustav.

„Ne, zatím žádné zprávy. Ve studentském bytě Saída Habíba zabavili počítač a množství dokumentů, ale ovýsledek se ještě nepodělili. Předpokládám, že na tom ještě dělají.“

Göran se podíval na Evu.

„Máš pro nás ještě nějaké novinky, krom zbraně Gerta Fälta?“

„Mám předběžnou zprávu z patologie,“ přikývla Eva a krátce pohlédla na kolegy. „Potvrdili čas úmrtí,kterým jsme si beztak byli celkem jistí. Obě těla vykazují rozsáhlá zranění vnitřních životně důležitýchorgánů: srdce, plíce, velké tepny a tak dále. Smrt musela nastat prakticky okamžitě. Oba byli zasaženipouze jednou střelou. Tedy, ne tou samou. Jednalo se o tříštivé střely, jak už bylo řečeno, sami jste viděli

rozsah zranění.“

Na stole před sebou měla Eva štos papírů s předběžnými výsledky testů a s různými zprávami, ale dívatse do nich nepotřebovala. Všechno měla v hlavě.

„Taky tu máme analýzu projektilů. Potvrdila se ráže 7,62. Bohužel nebylo možné určit ani přesný typ, anikonkrétního výrobce. Projektily mohou pocházet ze série naprosto běžné munice používané při lovuzvěře.“

Fredrik spočinul pohledem na Evě. Za malou chvíli se jejich cesty opět rozdělí. Oba pojedou do svýchrozvrácených domovů slavit midsommar se svými dětmi a užírat se pocitem prázdnoty a stesku. Kdybyalespoň onen stesk byl méně komplikovaný, než ve skutečnosti byl.

„Na větvích, které jsme ořezali v Nissevikenu, se ne zcela překvapivě našly stopy po střelném prachu, alebohužel žádná krev ani kůže, a tedy žádná DNA. Prosili jsme písek z místa, kde pachatel stál. Museli jsmevyřezat to roští víc než do půlky, abychom se tam dostali. Žádné nábojnice jsme ale nenašli. Pachatel jetedy buď posbíral, nebo měl pušku opatřenou nějakým zachycovačem.“

„Dobrá,“ zamumlal Göran. „V závislosti na tom, jak se nám věci během víkendu vyvinou, bych rád vpondělí poslal Oveho vyslechnout rodiny Habíbové a Thomassona. V takovém případě bychom provedli idomovní prohlídku jak v Roslagsgatan u těch dvou, tak v Saídově pokoji v Hammarbyhamnen. Mohlo bybýt přínosné vidět to na vlastní oči.“

Fredrik zamžoural na hodinky. Aby přijel domů ve slíbeném čase, potřeboval by vyrazit už před dvaceti

minutami.

Sváteční den slavnosti letního slunovratu byl tu. Brzy ráno se nebe tvářilo bezvýrazně šedě.Pětadvacátého června a teploměr za kuchyňským oknem ukazoval čtrnáct stupňů.

Prvně po čtrnácti dnech spal Fredrik doma. Něco tvrdého a těžkého se svalilo z jeho prsou v okamžiku,kdy se schoulil pod peřinu ve své vlastní posteli. Spal hlubokým, vydatným spánkem a ráno se vzbudilodpočatý a klidný. Navzdory šedě potažené obloze a bezútěšným titulkům ranních novin.

Ve čtvrtek zemřelo nejméně sto lidí při pumových útocích v Iráku. Nálože umístěné v automobilechexplodovaly v Mosulu, Bákúbě, Bagdádu, Fallúdže a Ramádí. Zraněno bylo přes tři sta dvacet lidí,konstatovali novináři odevzdaně. Další bomby. Silnější. Větší počet. Víc mrtvých. Ale přesto je to stáletotéž. Co taky čekat týden před oficiálním předáním moci.

Mnohé útoky byly namířeny na policejní stanice.

Na schodišti se ozvaly pomalé, rozvážné kroky a zanedlouho se v kuchyni objevil Joakim. Jen výjimečněbýval ve volné dny vzhůru takhle brzy. Zamířil přímo ke stolu, sáhl po novinách, oddělil od nich kulturnípřílohu a otočil na poslední stranu, kde se nacházely zprávy o počasí. Měl na sobě jen trenýrky. Dozaduvyčesané dredy, které dostal od babičky jako dárek k Vánocům, byly po noci celé placaté.

„Do háje,“ ulevil si Jocke po chvilce zkoumání aktuální předpovědi.

Odmrštil noviny zpátky na stůl a klesl na židli. Fredrik se Jockeho zeptal, jestli si s ním dá kávu. Dostalo semu nesrozumitelné odpovědi, kterou si ovšem vykládal jako souhlas.

„Jak se domluvíme ohledně oběda,“ nadhodil Fredrik, když před Jockeho postavil kouřící hrnek.

„Jak jako?“ mumlal Jocke.

„Myslím, jestli se chcete přidat k Leně a Martinovi?“ připomněl mu Fredrik. Joakim si protíral oči.

„Jo, tohle… Uhm, se mi moc nechce.“

„Určitě?“ ujišťoval se Fredrik.

„Jo,“ potvrdil Jocke a prolistoval se přílohou Z regionu až ke společenské rubrice.

Fredrik už měl na jazyku, že tam určitě bude víc mladých lidí v jeho a Martinově věku, ale nakonec se

rozhodl být zticha. Jockemu už bylo šestnáct, po prázdninách nastupuje na gymnázium. Už nepotřebuje,

aby jeho volný čas organizovali jiní.

„Dobře. Tak vymyslíme něco společně, až se vrátím. Měl bych být doma zhruba v jednu.“

„Oukej,“ prohodil ležérně Joakim a zívl.

Fredrik zabrousil pohledem na digitální hodiny na displeji trouby. Byl nejvyšší čas odjet.

„Fajn, tak já jedu. Zavolej, kdybyste měli nějaká zvláštní přání, co bych měl po cestě koupit.“

„Třeba iPod,“ řekl Joakim, aniž by odtrhl zrak od novin.

„Myslel jsem spíš něco k jídlu… Kdybyste měli chuť na něco speciálního k obědu. Nebo k večeři.“

Žádná odpověď. Jakmile vyšel ze dveří, začalo pršet.

Anna-Karin bydlela v nevelkém domě ve tvaru krychle obložené falešnými žlutými cihličkami. Ležel přímo

za bývalým supermarketem Konsum v Rone.

Chvíli se Fredrik třásl zimou před zadními dveřmi, než mu Anna-Karin Johanssonová s tázavým výrazemve tváři otevřela. S rukou na klice se nesměle pousmála.

„Dobrý den, Fredrik Broman, policie Visby, volal jsem vám…“

„Ach ano, to jste vy, pojďte dál.“

Vlevo v malé předsíni vedlo strmé schodiště do sklepa.

„Copak nedostanete volno ani na midsommar?“ litovala Fredrika Anna-Karin, když stoupala o pár kroků

před ním po schodech do kuchyně.

„Na pár hodin snad ano,“ odpověděl Fredrik.

Fredrik následoval Annu-Karin do naklizené kuchyně, typické pro domácnosti z padesátých let. Zdálo se,že byla nedávno vymalovaná, jinak ovšem byla do nejmenšího detailu zachovaná v původním stavu. Nanablýskané pracovní desce stálo šest seřazených lahví se světle růžovým obsahem.

„Bydlíte tady už dlouho?“ zajímal se Fredrik.

„Pět let. Koupit si dům vyšlo tehdy mnohem levněji než dnes,“ poznamenala Anna-Karin.

Fredrik měl jen velmi matnou představu o tom, kam výslech směřovat. Vlastně ani nevěděl, po čem pátrá.

„Předtím jste bydlela doma?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Anna-Karin a usmála se, „kdepak. Bydlela jsem pár let v takovém malém bytě v

Hemse.“

„To jste se vlastně stala velmi mladou majitelkou domu,“ podotkl Fredrik, „v pouhých čtyřiadvaceti

letech…“

Fredrik si okamžitě uvědomil, že se prořekl.

Pokud ale Anna-Karin pochopila, že si na ni Fredrik už leccos zjistil, nedala to na sobě nijak znát.

„Hm, možná, nikdy jsem na to takhle nepomyslela… Jenom jsem chtěla něco vlastního. Pomohl mi táta,

stačilo to na zálohu v hotovosti. Tenkrát zrovna prodal polnosti,“ vysvětlila Anna-Karin.

Anna-Karin položila ruce na opěradlo jedné z dřevěných židlí, které stály kolem stolu s laminovanou

deskou.

„Neposadíme se?“ navrhla.

„Jistě.“

Fredrik si vybral místo naproti ní.

„Není to nic luxusního,“ pokrčila rozpačitě rameny Anna-Karin, když se posadili.

„Ne, ale je to moc pěkná malá vilka,“ odvětil Fredrik a myslel to upřímně.

Dům v něm vyvolával nostalgické vzpomínky na dětství: korkové podlahy, laminátové desky a tetka ze

sousedství s povislou kůží v podpaží, která nabízí na potkání domácí šťávu. Něco takého se dnes už asi

nenajde.

Jako by mu Anna-Karin četla myšlenky, nabídla mu sklenici právě vyrobené rebarborové šťávy s gestemsměřujícím k láhvím na kuchyňské lince. Fredrik s poděkováním odmítl. Cítil se trapně. Její pohostinnostbyla v přímém rozporu s účelem jeho návštěvy. Přišel slídit. Po čem? Sám nevěděl.

„Zajímalo by mě,“ řekl Fredrik rozvážně, zatímco se urputně snažil najít nějaký rozumný bod, u kterého

výslech začít, „jestli jste náhodou nenavštívila někdy během pondělka svého otce.“

„Ale ano, po práci jsem se u něj na chvíli stavila.“

„A v neděli?“

„Taky. Bývám tam tak třikrát do týdne, nejmíň. Táta potřebuje s ledasčím pomoct.“

Znělo to tak jednoduše. Prosté konstatování. Byl to její běžný všední den.

„Jak dlouho už je otec nemocný?“ Fredrik se snažil nalézt přípustnou formulaci, jakou by mohl vyjádřit

stav Stellana Johanssona.

„Od té doby, co umřela maminka. Víceméně. Ale každý rok je to horší a horší.“

„A kdy zemřela?“

„Před deseti lety,“ vypravila ze sebe Anna-Karin a úsměv jí na několik vteřin ztuhl.

Opět se cítil trapně.

„To je mi líto. Musela být ještě mladá. A vy, vy jste musela být velmi mladá.“

„Bylo mi devatenáct.“

„Jak se to stalo?“ přinutil se Fredrik do další otázky.

Cítil, že se dostává do velice osobní oblasti jejího života. Ale zároveň to byla jedna z možností, jak se orodině Johanssonových dovědět víc.

„Vzala si život.“ Nastalo ticho.

„To pro vás muselo být těžké,“ vysoukal ze sebe nakonec Fredrik.

„Bylo. Podívejte se na tátu.“

„Stalo se něco konkrétního, co…“

„Co by ji k tomu dohnalo?“ doplnila Anna-Karin, když viděla Fredrikovy rozpaky.

„Ano?“

„Vlastně ani ne. Dlouho předtím byla nemocná, trpěla depresemi. Byla několikrát hospitalizovaná…“

Přikývl.

Anna-Karin zkřížila ruce přes prsa a opřela se.

„Víte, někdy si říkám, že bych se možná měla odstěhovat. Z Hablingbo, nebo vlastně tady z Rone,“ svěřila

se Fredrikovi Anna-Karin. Rozhodila rukama, aby je vzápětí vrátila do původní pozice. „Z Gotlandu…

Udělat tlustou čáru a nechat to všechno za sebou. I tátu.“

Fredrik nic neříkal.

Za zavřenými dveřmi se tlumeně rozezněl telefon.

„Jenom to rychle vyřídím,“ ukázala tím směrem Anna-Karin.

„Jistě, prosím,“ vybídl ji Fredrik.

„To je určitě Tommy. Chystáme doma slavnostní oběd na jednu hodinu,“ vysvětlila.

Vzdálila se z kuchyně a za okamžik byl za přivřenými dveřmi slabě slyšet její hlas, rozumět jí však nebylo.

Fredrik se rozhlédl po kuchyni, nakoukl do obývacího pokoje. Když Anna-Karin nepřestávala mluvit,

odsunul židli a zvedl se. Dům byl malý a kompaktní, pokojíčky skromných rozměrů. Stačilo pár kroků a byl

ve vedlejší místnosti.

Stěny obývacího pokoje byly světle modré, nabubřelá rozkládací pohovka z Ikey s pestrobarevnýmpřehozem na opěradle stála naproti lakovanému policovému regálu s knihami, cédéčky a množstvímupomínkových předmětů. Na nejvyšší polici se vyjímala dlouhá řada stříbřitých pohárů různých velikostí atvarů. Fredrik šel zvědavě blíž, aby zjistil, ve kterém sportu byla Anna-Karin tak úspěšná. Natáhl se ponejvětším z nich.

‚1. cena, sportovní střelba; okresní přebor, kategorie junioři, dívky‘, stálo vyryto na podstavci.

„Už dlouho je nikdo neobdivoval,“ ozvalo se Fredrikovi za zády.

Otočil se. Neslyšel ji přicházet. Potěžkal uznale pohár v ruce.

„Věnujete se sportovní střelbě?“

„Věnovala. Teď už na to není čas.“

„Zdá se, že vám to celkem šlo,“ pokývl Fredrik směrem k polici přeplněné trofejemi.

„Ano, docela mi to šlo. Začínala jsem se vzduchovkou, když mi bylo třináct. Když jsem přišla potřetí na

trénink, bylo zrovna klubové mistrovství. Trefila jsem dvakrát desítku a vyhrála nerezovou termosku,“zavzpomínala Anna-Karin.

Ironicky se zasmála, ale bylo zřejmé, že je na své dávné úspěchy hrdá.

„Pak v patnácti jsme přecházeli na malorážky, měli jsme mauserovky. To mi taky šlo docela dobře.“

„Měla jste vlastní zbraň, nebo jste si půjčovala z klubu?“

„Tehdy jsem si ji půjčovala, ale teď už mám vlastní. Dostala jsem ji od Tommyho k pětadvacátým

narozeninám.“

„Pěkný dárek,“ poznamenal Fredrik.

„To ano. Dostal taky nějaké peníze za ty polnosti. Koupil si napřed jednu pro sebe, ale pak si řekl, že bychtaky měla mít vlastní pušku. Je to Lynx.“

„Ne Mauser?“ podivil se Fredrik.

„Ne, nakonec ne.“

„Máte ji tady?“

Zaváhala a pak se zatvářila provinile.

„Mám ji tu… ale není pod zámkem. Vím, je to chyba. Měla jsem ji u táty, on má trezor na zbraně, ale pak

jsem si ji sem jednou vzala, no, a už tady zůstala…“

„Ale určitě víte, kde ji máte, že ano?“

„To ano, jistě,“ přikyvovala horlivě. „Stojí ve skříni v ložnici.“

„Tak si tam pro ni zajdeme, musím si ji vzít s sebou.“

„To proto, že jsem ji neměla uzamčenou?“ zatvářila se zasmušile.

„Ne, to ne, jen teď kontrolujeme veškeré zbraně určitého typu,“ zalhal Fredrik. „Je to jen rutinní

prohlídka. To kvůli těm vraždám v Nissevikenu.“

„Rozumím,“ přikývla Anna-Karin a odkašlala si.

Zavedla ho do ložnice, otevřela jednu ze skříní a odhrnula šaty, pověšené na příčné tyči, aby se Fredrik

dostal ke zbrani.

„Má ještě někdo jiný klíč od vašeho domu?“ zeptal se Fredrik.

„Jeden klíček visí taky doma. Tedy doma na statku, u táty a Tommyho,“ odpověděla Anna-Karin.

Lynx Anny-Karin Johanssonové stál opřený u zdi naproti technickému oddělení, opodál vedle dveří čekal

Fredrik.

Srdce mu poskočilo radostí. Když se dveře otevřely, jeho city dostaly studenou sprchu. Na Fredrika se zabrýlemi s tlustými černými obroučkami mračil Per Granholm. Nový kolega, který už půl roku asistoval Evě

jako praktikant.

Fredrikovi neseděl. Nerozuměl mu.

„Eva už odešla,“ pronesl suše Granholm.

Na okamžik se Fredrikovi zdálo, že na Granholmově tváři zahlédl potměšilý úšklebek.

Zvedl zbraň a vysvětlil, oč se jedná.

„Mám taky odpoledne volno,“ zamručel Granholm.

‚Tak proč jsi sakra vůbec ty dveře otvíral?‘ pomyslel si Fredrik.

„Jenom jsem tu chtěl nechat zbraň, Eva se o ni v pondělí postará.“

Granholmův výraz napovídal, že si Fredrikovu poznámku vzal osobně. Není snad dostatečně kompetentní

pro takový úkol?

Fredrik jeho pohled ignoroval, otočil se a odešel. Zklamaný. Upřímně doufal, že se s Evou alespoň nachvilku setkají. Popravdě řečeno, celou cestu, se zabavenou puškou v kufru, se na to těšil.

Ve vstupní hale vedle zavřené kavárny blikala zapnutá televize. Právě vysílali upoutávku na večerníčtvrtfinálový zápas mezi Francií a Řeckem.

Anna-Karin na statku u otce prostírala sváteční tabuli. Na stůl rozložila vyšívaný ubrus, ten, kterýmaminka používala jen na midsommar. Sledě „mistra sklenářského“, tedy nakládané s mrkví a pórkem,sledě v sherry a sleďový salát s česnekem, to vše připravila sama. Gubbröran neboli „Staříkovumíchanici“, jinými slovy ančovičkový salát s vajíčky, to jí dnes ráno nakrájel Krister. Sledě s hořčičnouzálivkou, další švédskou specialitu podávánou tradičně ke slavnostnímu obědu na midsommar, koupila vrybárně v Hemse.

Krister jí s přípravami ochotně pomáhal. Tommy se moc nesnažil. Skočil sice do města pro pivo a pálenku,

to ano, ale jinak ruku k dílu nepřiložil. Kořalky se ale napil s chutí. Anna-Karin se strachovala, jestli seTommy dokáže ovládat, s otcem u jednoho stolu a alkoholem v krvi. Aby toho na něj nebylo moc. Mocpití, moc táty.

Otec a Anna-Karin seděli na lavici typu windsor, dříve tolik oblíbené ve švédských domácnostech, Kristernaproti nim a Tommy u kratší strany stolu poblíž Anny-Karin. Byl to trochu nešikovný zasedací pořádek,ale zároveň jediné řešení, kdy mohl Tommy sedět co nejdále od otce a zároveň se na něj nemusel dívat.

Zapálila svíce. Najednou si připadala spíš jako o Vánocích než o midsommaru, ale nevěděla, jak jinak podtím olověným nebem vytvořit příjemnou atmosféru.

Pustili se do jídla. Hned po prvních soustech napětí kolem stolu polevilo.

Midsommar. Jedna ze dvou příležitostí v roce, kdy se všichni sejdou u jednoho stolu. Tou druhou ještědrovečerní večeře. Jedině tehdy Tommy s otcem promluví pár slov. Ne že by si přímo povídali, Stellanzpravidla prohodí něco velmi obecného a Tommy s plnou pusou něco souhlasně zamumlá. Ale i tak je tovelký rozdíl oproti všedním dnům, kdy se Tommy tváří, jako by otec vůbec neexistoval.

Anna-Karin si přidala jeden brambor a poslala hrnec kolovat. Její pohled se střetl s Kristerovým. A opět touviděla. V jeho očích se letos zračilo něco zvláštního, něco, co v nich doposud nikdy nepozorovala.Způsob, jakým se díval na Tommyho, když něco říkal nebo když pozvedl číši k přípitku. Nebo když Tommy

odvracel zrak při tátových komentářích a raději sledoval Kristera, ji samotnou nebo cokoliv, jen ne otce.

Všimla si té změny, jakmile usedli ke stolu, ale teprve teď si uvědomila, co ji způsobilo. Krister vypadalunaveně. Nebo snad znuděně? Víčka se mu klížila, jen nepatrně, ale dost na to, aby působil nepřítomným

dojmem.

Byli každý úplně jiný, Tommy a Krister. Tahle myšlenka Annu-Karin napadla už tolikrát během posledníchlet. Stali se rozdílnými. Kristerův pohled směřoval vpřed, k budoucnosti. Zato Tommy je pevně zakouslý vminulosti. Tolik by si přála, aby Tommy byl alespoň trochu jako Krister. Ale to mu samozřejmě nikdynemůže říct.

Živě si vybavovala všechny ty řeči o elitních komandech a všem, co s nimi souviselo. Síla, odvaha a

metody boje zblízka. Vzpomínala, jak si Krister s Tommym hráli dole u požární nádrže na vojenský

výcvikový tábor. Každé prázdniny, od začátku do konce. Ještě v devatenácti jako by si stále ještě hráli,jako by se zasekli v nějakém jiném světě, jako by žili život hrdinů z oblíbeného komiksu. Krister sloužil navojně jako obyčejný pěšák, Tommy ale nečekaně dostal modrou knížku. Nikdy jí neřekl, jak k tomu tehdydošlo, ale dokázala si to snadno představit. Pravděpodobně v nějaký nejméně vhodný okamžik řekl, coneměl. Hrdě prohlásil něco, co pány z odvodové komise přimělo přes jeho jméno namalovat tlustoučernou čáru. Pro jistotu.

Ptala se ho tenkrát, ale on místo odpovědi jen něco zavrčel.

Pak celé měsíce na Kristerovi vyzvídal, se směsicí závisti a až dětinské zvědavosti. Chtěl vědět úplněvšechno. A Krister musel vyprávět. Zbraně, cvičení, strategie. Anna-Karin si byla jistá, že vyslovení těchtootázek bylo pro Tommyho mnohem více ponižující, než byla míra uspokojivosti Kristerových odpovědí,přesto si je nemohl odpustit.

Krister si odkroutil svých devět měsíců základní vojenské služby a pak tuhle kapitolu uzavřel. Všimla si, jak

se čím dál víc zdráhá se k ní v rozhovorech vracet. Ne že by se snad styděl za své nepříliš důstojnéumístění, zkrátka ho tohle téma přestalo zajímat. Kdysi měl dětský sen a ten se neuskutečnil. Dobrá,nechal ho tedy za sebou a šel dál. Pro Tommyho to ovšem znamenalo další velké zklamání.

Dobrý bože, jak ji to unavovalo! Ta bratrova prokletá zatrpklost…

Tommy sice častokrát prokázal, že mu nechybí rozhodnost a síla, bylo by vůči němu nespravedlivé tvrditcokoliv jiného, ale jako by byl stále přesvědčený, že řešení všech problémů lze najít v minulosti. Ano, takto asi bude. Ona ale přemýšlela jinak. Musí se zuby nehty držet přítomnosti.

Budoucnost totiž nepřeje tomu, kdo si s sebou vleče příliš těžké zavazadlo.

Opět pohlédla na Kristera. Letos je to určitě naposledy, co za nimi přijel. Cítila to. Vyčetla to z jeho očí, zjeho svěšených ramen.

O pár hodin později už byl otec zpátky na své pohovce v obývacím pokoji. I Tommy odešel od stolu.Možná si jen odskočil, to nevěděla.

Zůstali s Kristerem o samotě, povídali si. Únava z výrazu Kristerovy tváře byla tatam. Jeho pohled bylsnad jen trochu zamžený od mírného alkoholového opojení. Vypadal spokojeně, jak tam tak seděl vmírném předklonu, lokty opřené o stůl. Pevný, odhodlaný. Dělilo je jen pár decimetrů. Možná si to jennamlouvala, ale zdálo se jí, že na tvářích cítí teplý závan jeho dechu pokaždé, když se zasměje.

Prahla po jeho doteku. Intenzita toho citu ji samotnou překvapila. Spalující touha. Ale věděla, že on tonikdy neudělá. To, co se tehdy stalo, mu stálo v cestě. I on se zuby nehty držel přítomnosti.

Možná by to opravdu měla udělat. Tečku za minulostí. Nechat všechno za sebou. Všechno. A najednou siuvědomila, že to není jen vzdorovitá, neuskutečnitelná představa, naopak, vždyť je to možné. Cítila sesilná, měla plán. Bylo to nevyhnutelné.

Během odpoledne Göran své kolegy propustil oslavovat. Fredrik dokonce dostal o pár hodin volna navíc,protože byl s dětmi doma sám.

K večeru se u nich stavil Gustav s Lenou a s Martinem. Když vjížděli na dvorek, seděl zrovna Fredrik nalavici před domem a sledoval Joakima se Simonem, jak si rozpustile kopou s míčem. Sluníčko vykouklomezi mraky zhruba kolem třetí. Teď se usídlilo na střeše hospodářské budovy v sousedství a zlatavě setřpytilo ve sklenici, kterou si Fredrik odložil vedle sebe, naplněnou světle žlutozeleným francouzskýmvínem. Luxusní Chablis Premier Cru kdysi kupoval s tím, že si ho schová na nějakou ‚zvláštní příležitost‘.Život ho ale naučil, že takové ‚zvláštní příležitosti‘ bývaly často trpkým zklamáním. Víno pak na jazykuzhořklo i přes svou jedinečnou kvalitu. Lepší vytáhnout korek hned, jak člověk chytí slinu. Třeba naponurý, deštivý midsommar, vklíněný mezi vyšetřování dvou brutálních vražd, a rozvodové řízení, se hodívýtečně.

Domů přijel příliš pozdě na to, aby stihl připravit oběd a ještě včas vyrazit na vesnickou slavnost napalouku u hřiště. Ale zdálo se, že kluky to nijak nemrzelo, spíš naopak. A tak Fredrik se Simonovoupomocí nazdobil a vztyčil vlastní májku uprostřed dvorku. Byla jistě skromnější než ta obecní, ale zato

byla jejich.

Najednou si uvědomil, že Simon zatím viděl v den slavnosti slunovratu májku jen jedinkrát v životě. Kdyžbyl Joakim malý, důsledně při každém midsommaru vyráželi mezi oslavující dav a poctivě se zapojovali do

tance i zpěvu za doprovodu tahacích harmonik a houslí. Simon se ale místo toho musel spokojit spohledem na rodiče nacpávající se sledi na sto způsobů a upíjející panáky tvrdého alkoholu do pozdníhoodpoledne. Skoro se zastyděl.

Dnes tu ale stála, vlastnoručně osekaná, nazdobená zeleným listím a květy, i když po střetu s fotbalovýmmíčem byla trochu nakřivo.

„To vypadá úplně idylicky,“ zaševelila Lena a posadila se vedle Fredrika na lavici.

Gustav si přitáhl židli.

„Zdání klame. To, co tu vidíte, jsou zbytky rozbitého rodinného štěstí,“ objasnil Fredrik.

Bylo to míněné jako vtip, přesto zavládlo trapné ticho.

„Doopravdy?“ zeptala se nakonec Lena.

Fredrik jen pokrčil rameny.

Čím dál častěji se mu stávalo, že bez rozmyslu plácl něco, čeho vzápětí litoval.

„Právě teď to tak alespoň vypadá,“ rychle uzavřel téma Fredrik a nabídl Leně víno a Gustavovi minerálku.

Pak odvrátil zrak zpátky ke klukům hrajícím fotbal. Martin se k nim přidal a Simon jim tím pádem jentěžko stačil. Starší chlapci se na něj snažili brát ohledy, ale čas od času neodolali pokušení ho obehrát akrutě ponížit nějakou složitou fintou.

Teď nadešla ta chvíle.

Opatrně spustil poklop a dovalil barel zpátky na své místo. Dvě krabice s trhavinou odložil na podlahu, z víka setřel vrstvu prachu. Každý vzal jeden balíček a donesli ho k pracovní desce.

Tolik ničivé síly koncentrované v něčem tak malém. Až to bude sestavené, celé zařízení nebude větší než

deset dvanáct plat vajec. Nikdo si ho ani nevšimne.

Teď se to musí stát. Nadešel ten správný čas. Nastalé okolnosti několikanásobně zvýší už tak dost velikousílu toho malého balíčku. Teď přijdou jiné časy.

Všechno se změní, pomyslel si, všechno.

„Fajn,“ řekl nahlas. „Připravenej?“

„Klid, tohle dám i se zavřenejma vočima.“

„To vim taky, že tohle zmákneš. Já myslim pondělí.“ Kumpána pozoroval chladným pohledem.

„Co jako?“

„Víš, co máš dělat? Deš do toho?“

„Jak to jako myslíš? Jasně že do toho jdu, jsem připravenej.“

Zněl odhodlaně, ale nevypadal na to. Oči měl doširoka otevřené a v koutku úst mu zacukalo, kdyžodpověděl. Jako by to chtěl co chvíli zabalit a zbaběle ze všeho vycouvat.

28. června 2004

Jeden z křiklavě žlutých tažných vozíků společnosti Destination Gotland právě zavážel návěs naplněnýplaty vajec z jižního Gotlandu přes vyklápěcí příď do trajektu M/S Visby. Řidič zkušeně manévrovalnákladovým prostorem spodní paluby. Výstražný majáček tahače vrhal oranžovou záři na bílé vrcholkystovek vajec. V podpalubí to hučelo jako v úlu. Bručící motory, chraplání vysílaček a pokyny vykřikované

na kolegy s ochrannými sluchátky.

Technik v neonově žluté reflexní bundě zastrčil pod návěs velký klín, upravil ho a pak dal znamení řidičitažného vozíku, že ho může odpojit a odjet pro další.

Řidič otočil kabinu o sto osmdesát stupňů a namířil přes zelenou kovovou palubu ke zdviženému čelu.Technik zatím zajistil přední část návěsu dvěma pružnými gumovými lany a už spěchal podložit další,který byl připravený hned vpravo od něj. Řidič už netrpělivě poklepával prsty na volant.

Osobní automobily stále ještě netrpělivě čekaly na pevnině na znamení, že už se také mohou nalodit. Nadvě stě vozů stálo seřazených v očíslovaných frontách na oploceném prostranství v přístavu. V hornímpatře terminálu přešlapoval nespočet cestujících před zavřenými skleněnými dveřmi odjezdové haly. Celou

neděli od břehu odrážely lodě do posledního místa zaplněné výletníky, vracejícími se po slavnostechmidsommaru zpátky domů. Pondělní trajekt sice nebyl zcela vyprodaný, ale i tak se chystal přepravitnemálo pasažérů.

Ove Gangström stál opřený o zábradlí na horní vyhlídkové palubě. Za jeho zády zapraskal šedý amplión adopravce se zkroušeným hlasem opět omlouval za politováníhodné zpoždění. Ove už ani nevědělpokolikáté. Hlas z reproduktoru nyní tvrdil, že problém s nájezdovou rampou už je vyřešen, ještě párdrobných úprav, sklopit příď a budou moci vyrazit.

Ove na mobilu zkontroloval čas. Ukazoval 20:17, to znamená hodina a sedm minut zpoždění. Zatím.Podrážděnost, která s ním cloumala první půlhodinu, odezněla a na její místo se dostavila lhostejnost.Trpělivě vyčkával. Rozhlédl se po přístavu, který ve večerním slunci zářil jako pozlacený. Napravo velkécisterny s palivem, za nimi bývalé vězení a dál vlevo několik hospůdek, odkud až sem doléhala populárnírytmická hudba. Bylo teplo, ale tady nahoře Oveho příjemně ovíval podvečerní vánek.

Neměl naspěch, z lodi měl namířeno rovnou na hotel. Jestli přijede o hodinu dřív nebo později, naštěstínehrálo žádnou roli. Začít s prací měl až druhý den brzy ráno, kdy si naplánoval domovní prohlídku v bytě

Thomassona a Habíbové v ulici Roslagsgatan. Pak se podívá i na kolej do pokoje Saída Habíba v

Hammarbyhamnenu a v jednu si sjednal schůzku s rodiči Salíhy Habíbové.

V neočekávaném nadbytku času si přemýšlel o svých záležitostech. Myslel na pštrosy. Podivuhodnázvířata, velká a nebezpečná. Nebo alespoň mohou být. Oplocení musí být dostatečně vysoké a pevné.Nejvíc ho na nich fascinoval jejich pohled – velké temné oči olemované dlouhatánskými řasami skoro jako

lidské, které ho zkoumavě pozorovaly. Nikdy ze mě nebude opravdový farmář, pomyslel si Ove. Ke svýmzvířatům měl příliš osobní vztah.

S krocany takový problém neměl, ty klidně na jatka poslal. Byli agresivní, protivní a zaneřádili mu dvůrnaprosto neuvěřitelným způsobem. Těch mu líto nebylo, když se rozhodl ukončit tuhle vedlejší činnost a

všeho se zbavit.

Myšlenka pštrosí farmy ho lákala mnohem víc. Dočista mu učarovala. Zklamání nepřišlo ani po dokončenívýběhu, když první pštrosi začali tvrdošíjně vyšlapávat cestičku kolem oplocení. Natahovali své dlouhékrky a vyhlíželi ke svobodě. Neuměl si představit, že by je kdy poslal na jatka, a přesto právě to byl účel.Měly z nich být pštrosí bifteky, proto je choval. Nemohl si dovolit nákladný chov tak velkých zvířat jen tak

pro radost.

Třeba by mohl začít prodávat vstupenky zvědavcům, co zastavovali u cesty, aby si toho neobvykléhomajestátního ptáka prohlédli. Možná by časem mohl konkurovat i místní zoologické zahradě. Ke pštrosůmpřidá třeba nějaká morčata, která by si děti mohly pochovat, kozu…

Ove z dlouhé chvíle pozoroval okolí. Nalevo od něj dva muži v jeho věku utápěli nudu v plastovémkelímku s pivem. Jeden z nich byl právě uprostřed vzrušeného monologu o výši jízdného a monopolnímpostavení plavební společnosti, druhý se spokojil s přikyvováním a občasným zamručením: ‚Jo, jo, hrozný

je to.‘

Ove v ruce třímal mobil. Má zavolat domů? Bude pozdě, až dorazí na hotel, možná by bylo lepší zavolathned a ohlásit, že má trajekt zpoždění.

V okamžiku, kdy se rozhodl vytočit manželčino číslo, uslyšel kvílení elektrického navijáku zvedajícíhopříjezdovou rampu.

Konečně, blesklo mu hlavou.

O vteřinu později ho však srazila na zem obrovská síla. Telefon mu vylétl z ruky a svištěl po kovovépalubě, až se zarazil o stupínek u zábradlí. Stihl ještě zaslechnout děsivý řev z útrob lodi, než ho následná

zvuková vlna nakrátko naprosto ohlušila. Ostatní smysly ale zůstaly zachovány.

Viděl šlehající plameny, cítil horkost.

Výbuch v nákladním prostoru trajektu vytvořil dole v boku lodi obrovskou díru. Kusy roztrhanéhoocelového pláště trefily na břehu pracovníka z přístavu. Těžký, pokroucený plech s ostrými zubatými hranami mu odtrhl hlavu od trupu, tlaková vlna pak obě části těla odvrhla o dvacet metrů dál.

Postarší muž, který šel zkontrolovat své dvě kočky zavřené v autě, zrovna otevřel protipožární dveře na

spodní palubu, když bomba explodovala. Rozdrtila ho tlaková vlna. Benzín, který vytékal z poškozených

nádrží, okamžitě vzplanul a za několik vteřin nezbylo z muže nic než černá, seškvařená mrtvola.

Pneumatiky osobních aut a návěsů začaly hořet a nákladní prostor byl vmžiku zaplněn těžkým, dusivýmdýmem. Výbuch poničil i části protipožárního postřikovacího systému, který tak v boji s ohněm neměl

šanci.

Velký černý kouřový mrak visel nad trajektem jako Damoklův meč. Sedm set devadesát tři pasažérů napalubě prožívalo v ten okamžik podivnou směsici pokojného ticha a pekelného strachu. Oheň, dým,otevřená křičící ústa, ale žádný zvuk. Jako by někdo najednou otočil knoflíkem a stáhl hlasitost až na

nulu.

Jakmile pominul první šok a ti, které exploze povalila, se opět postavili, nahrnuli se všichni k východu. Ten

byl ovšem už víc než hodinu uzavřený. Můstek vyzývavě ležel na rampě jen pár metrů od lodi. Dva muži

z posádky se prodírali mořem běsnících lidských těl. Trvalo celou věčnost, než se probojovali až dopředu a

mohli konečně přistavit můstek zpátky k lodi. Jakmile se dveře otevřely, tlak zezadu se mnohonásobnězvýšil. Starší žena upadla, ale opět jí pomohli se postavit. Ti, co stáli vepředu, vyrazili tryskem na druhoustranu, aby unikli té hrozivé lidské mase za svými zády. Nešťastníci, kteří stáli po stranách, byli neúprosně

mačkáni ke zdem a s bezmocí v očích smýkáni směrem k východu.

Jeden z mužů posádky najednou varovně zvedl ruku a křičel něco na toho druhého. S obavami shlédl dolů

podél boku trajektu.

Loď začínala nabírat vodu a pomalu se nakláněla. Úhel, který svírala s pevninou, se zvětšoval.

Posádka se všemožně snažila zastavit proudící dav, ale jejich varování nikdo neposlouchal. Jejichnapřažené ruce nikdo neviděl. Všichni cestující měli na mysli jen jediné: dostat se na břeh.

Můstek díky stále většímu náklonu lodního trupu klouzal po nástupní rampě. Kousek po kousku, ažnakonec dosáhl jejího okraje. Dva muži, kteří byli právě v půli cesty mezi trajektem a pevninou, padlistřemhlav kamsi dolů. Jeden zmizel ve zvířené, zpěněné vodě mezi rampou a bokem lodi, ale o pár vteřinpozději se opět vynořil. Druhý se dunivě udeřil hlavou o asfalt.

Vyděšení pasažéři civěli na prostor, kde byl ještě před okamžikem můstek, jejich záchrana. Teď uvízli nahořícím trajektu.

Vzduch jako nůž prořízl pláč a křik. Pohledy zdivočelé panickou hrůzou. Adrenalinem zaplavené mozkymalovaly před očima ty nejstrašnější scénáře. Všichni tu uhoří. Utopí se. Anebo explodují spolu s další

náloží.

V nepravidelných intervalech bylo z nákladového prostoru slyšet tlumené výbuchy. Mladá žena v růžovémtriku s nápisem ‚pornohvězda‘, která stála až na samém konci zástupu, před sebou zmateně třepalarukama. Strašně moc by chtěla něco udělat, ale nevěděla co. Její tváře byly zkropené slzami.

Mladá maminka klesla na kolena ke svým dvěma dětem a křečovitě je k sobě přitiskla. Sedmiletá dívenkaa klouček, tak čtyřletý, v zářivě červeném tričku. Ruce zoufalé matky se ovinuly kolem jejich drobnýchtělíček. Jejich tváře byly přilepené k jejím. Umřou společně. Budou si blízko, propojení jeden s druhým,

když jejich životy vyhasnou.

Ze zadního schodiště se vyvalil hustý dým.

Přiběhli další členové posádky, jeden z nich s megafonem. Okamžitě začal rozdávat instrukce. Lidé mělizachovat klid, dostat se postupně nahoru na vyhlídkovou palubu. Nový můstek bude spuštěn, jakmile seloď podaří stabilizovat.

Fredrik si poslechl zprávu z hlasové schránky celý zadýchaný po osmikilometrovém běžeckém tréninku. S mobilem u ucha zůstal stát jako zkamenělý. Velké kapky potu mu stékaly po nose a s plesknutímdopadaly na dřevěnou desku jídelního stolu.

I v digitální verzi byl hlas operátorky Anny Gardellové roztřesený a obsah jejího sdělení jen těžkopochopitelný. Jistě, bylo to vážné, ale přesto… Zavolal na komunikační centrálu, ale do uší mu zaznělo jen

rychlé pípání, které nasvědčovalo tomu, že linka je přetížená. To mu jako potvrzení stačilo.

Rychle se převlékl, domluvil se s Jockem, že znovu bude muset vzít povinnosti doma na sebe a naskočildo auta. Tělo pod čistými svršky bylo celé rozpálené a zpocené. Měl žízeň, v tom spěchu se zapoměl

napít.

Exploze a požár na palubě trajektu M/S Visby v přístavním doku. Okamžitý nástup do služby.

Jakmile se dostal na první rovný úsek cesty za Hemse, zavolal Gustavovi.

„Mohla to být bomba. Nejenže mohla, jsou si tím celkem jistý,“ informoval Fredrika Gustav. „Kdyby jenom

explodovalo auto, nenadělalo by to takový škody. Ocelový plášť by to vydržel.“

„Ježišikriste, to snad ani nemůže být pravda.“

To bylo jediné, na co se Fredrik zmohl.

„Na pětadevadesát procent to pravda je,“ uzavřel Gustav.

Víc nevěděl.

Ove si znepokojeně prohlížel běsnící plameny, které, jak se zdálo, se zatím nepodařilo dostat podkontrolu. Oheň byl pro trajekt velkým nebezpečím. Až se plášť a kostra lodi dostatečně rozžhaví, jejívnitřní zařízení se samovznítí.

Jakmile se z podrážek začne kouřit, bude na čase se vrhnout přes palubu.

Rozhlédl se po cestujících, kteří se tísnili na svrchní palubě. Zaplavil ho neodbytný pocit, že to neskončídobře. Chaos dole v salónu byl proti tomuhle přece jen organizovaný. Teď ale jako by lidé ztratili veškeré

zábrany.

Všichni chtějí pryč. Jde o život. O vlastní život. A jestli se musí mačkat, šťouchat lokty, tlačit nebo odstrčit

slabšího souseda pro záchranu sebe sama, to bylo každému jedno.

Jedni byli zoufalí, přesvědčení, že nastala jejich poslední hodinka, z jiných se stala agresivní zvířata.Statný muž, tak metr devadesát, se bezohledně cpal dopředu až k místu, kam měl být přistaven novýmůstek. Dav se zezadu mačkal víc a víc, stávala se z něj neprostupná masa těl.

Děti v té tlačenici zůstávaly podivuhodně klidné, s vykulenýma očima ve sněhobílých tvářích. Některéplakaly, ale většina z nich stála na místě bez hnutí, pevně třímající ruku nějakého dospělého. Přímo předOvem se své maminky držela asi tak sedmi-až osmiletá holčička s blonďatými copánky a pevněsevřenými rtíky. V druhé ruce svírala černou herní konzoli.

Daleko před ním si urostlý muž ve středním věku předloktím odklidil z cesty desetiletého chlapce adruhým loktem vrazil do křehké drobné ženy, až málem ztratila rovnováhu.

Ove cítil, jak se v něm vzedmula touha toho muže popadnout za límec a připoutat ho k zábradlí až nadruhý konec paluby. Lákavá, ale neproveditelná představa, pokud se sám nechtěl prodírat stálesevřenějším řetězem lidských těl stejným způsobem jako ten neurvalec.

O patnáct minut později už byl můstek připraven. Šlo to rychleji, než se Ove vůbec odvážil doufat. V tédobě už trajekt M/S Visby ustálil svou polohu na dně přístavního bazénu, hlouběji už by klesnout neměl.Oheň z nákladového prostoru v podpalubí sice stále ještě šlehal, ale plameny se zmírnily.

Pro dva členy posádky nebylo jednoduché se protlačit vzrušenou, vyděšenou masou lidí k místu, kde serampa nejvíce přibližovala horní vyhlídkové palubě. Oba muži byli nakonec nuceni přelézt zábradlí aposouvali se po jeho vnější straně. Přivázali můstek k lodi a začali pomáhat prvním cestujícím na druhoustranu. Arogantní svalovec, který se mezitím procpal až dopředu, jejich pomoc nepotřeboval. Jako jeden z

prvních hbitě vyskočil na můstek a dal se na úprk.

Jak lidé pospíchali na pevninu, s nenadálým, prudkým škubnutím se natlačili o několik kroků dopředu. Dav

byl vržen vpřed. A najednou začaly celé shluky těl padat a na principu domina srážet k zemi všechnyokolo. Lidé se cpali pořád dopředu, ale neměli kam stoupnout, a tak byli převálcováni těmi, co stáli zanimi.

Ove okamžitě pochopil, jak vážné nebezpečí hrozí.

Vykřikl varování. Dál křičel na všechny v chumlu před sebou, snažil se zbrzdit ten neovladatelný pohyblidské masy. Posádka křičela s ním, stále pronikavěji.

Marně. Lavina už nešla zastavit. Někteří se pokoušeli bránit, když viděli, jak před nimi lidé padají, jak jsoumačkáni k zemi, ale nezmohli nic. Ti vzadu tlačili dál, neviděli, co se děje o kus dál, nebo je to zkrátkanezajímalo. Jenom chtěli pryč. Za jakoukoliv cenu.

Překračovali lidská těla, stoupali na ně, dál se strkali dopředu, trhali, rvali se o své místo, dokonce šplhalijeden po druhém, hlavně aby právě oni neskončili nejníž. Ove v zoufalém pokusu chytil pár těch, kteřístáli úplně vzadu, ve snaze je zadržet, ale rychle byl odvržen na stranu. Pozvedl zrak a zhruba uprostředdavu uviděl, jak ve změti lidských nohou a mávajících rukou mizí dvě děti ve věku šesti, možná sedmi let.Přes ně se valí další a další bezohlední vyděšení pasažéři. Jako by je vcucla neviditelná síla, jako by je dohlubin moře vtáhly silné spodní proudy.

Bez rozmyslu se Ove vrhl do běsnícího, panikařícího davu, škubal těžkými těly, tahal za ně, odstrkovaldospělé muže, kteří bez rozlišení dupali po padlých. Bylo to něco mezi řeckořímským zápasem a turnajem

v boxu, až se nakonec dostal na místo.

Viděl je! Viděl pohledy těch dětí, byly tedy naživu, jen pár metrů od něj. Pak už ale tlak těl neustál, ztratilrovnováhu a byl vlečen dál, dopředu, dolů, někdo na něj spadl, nebo snad stoupl, někdo těžký,neúprosný. Nemohl se pohnout, ani trochu, ani jediným prstem. Nemohl zvednout hrudník ani o těchněkolik životně důležitých centimetrů. Začínaly se mu dělat mžitky před očima, až se mu zatmělo docela.

Pohled, který se Fredrikovi naskytl, když sjížděl dolů do přístavu, byl jen těžko pochopitelný. Z bokutrajektu na něj zírala obrovská díra. Spodní část loga společnosti Destination Gotland, dvojitá šipka,původně černá a šedá, chyběla a původně bílý plášť lodi se černal sazemi. Z lodi, zapadlé do přístavníhobazénu podivuhodně hluboko a nápadně nakloněné, stále ještě stoupaly tmavé pásy kouře. Shluktemných dýmových mračen hnal vítr směrem na pevninu.

Na západě barvily červánky nebe do růžova až oranžova, jak se slunce blížilo k horizontu. Kouzelné pozadí

tragického výjevu.

V přístavu nevypadalo nic jako obvykle. Celá oblast byla uzavřená a vyklizená, všude pohotovostní vozidla

policie a záchranné služby. Po asfaltu se plazily požární hadice, vplétaly se otevřenou ranou do nitratrajektu a mizely kdesi v jeho útrobách. O jeho boky bylo opřené množství žebříků. Už z dálky slyšelFredrik sirény blížící se sanitky, jiná naopak právě opouštěla chaos v přístavu, aby vzápětí maximální

rychlostí vyrazila podél pláží a promenád.

Vysoko nad poničenou lodí se ve větru vznášelo hejno racků, kteří nerušeně vykřikovali své sípavé

‚krýýáá‘.

Fredrik se už blížil k zátarasům, které byly střeženy členy gotlandské speciální zásahové jednotky v plnézbroji, a tak zpomalil a stáhl okénko. Vystrčil z něj hlavu, aby kolegovi usnadnil identifikaci.

Byl poznán, ale přesto musel zaparkovat před modrobílou páskou.

Vystoupil z auta. Zápach spálené gumy byl tak silný, že ho přiměl k nedobrovolnému úšklebku. Po cestěke vchodu do přístavní haly nabyl dojmu, že pach téhle tragédie už nikdy nezmizí. Od této chvíle budeneodmyslitelnou součástí Visby. Bude čpět z každé reklamy lákající potenciální turisty k návštěvě ostrova.

Na pahorku nedaleko přístavu zahlédl čtyři postavy s dlouhými černými teleobjektivy namířenými přímona roztrhaný lodní plášť. Jedna z nich se krčila nad notebookem. Fotografie tragické události jsou už teďpřes satelit rozesílány do celého světa.

Fredrik pokračoval k terminálu. Skleněné dveře na fotobuňku se otevřely, eskalátory za nimi jezdilynahoru a dolů, jako by se nechumelilo. Překvapený, že v téhle situaci vůbec něco funguje, vyjel nahorudo čekací haly.

Na konci jezdících schodů se zastavil. Překvapilo ho to lidské moře těl na horním podlaží, po oboustranách odbavovacích přepážek. Na tvarovaných plastových židlích, ale i na zemi sklesle seděli a leželizkroušení pasažéři. Tu a tam se z nějakého rohu ozývaly vzdechy a tlumený pláč, jinak tu ale bylonečekaně ticho. Jen málokdo se bavil se svým sousedem.

Polovina haly nyní sloužila jako provizorní polní nemocnice. Tady se ošetřovala lehčí zranění, která nebylatak akutní, ale na volnou sanitku tu čekaly i těžší případy. Sportovně odění výletníci v pestrých, zářivýchbarvách spolu s těmi v kostýmcích a oblecích, kteří jistě měli na pevnině brzy ráno sjednanou obchodníschůzku. Stovky otřesených, rozrušených, bledých, zneklidněných lidí. Ošetřovatelé v červených vestáchse snažili pomoct co největšímu množství osob v co nejkratší možné době.

I ti, kteří vyvázli bez zranění, byli nuceni počkat v odjezdové hale, což mnozí zjevně trpěli jen s velkou

nevolí.

Fredrik zamířil ke kavárně. Za skleněnými panely, které za normálních okolností skýtaly hostům alespoňtrochu klidu oproti ruchu na terminálu, našel Görana a ostatní. Všichni už byli na místě: Eva, Lennart,

Sára i Gustav.

„Kde je Ove?“ zeptal se Fredrik, když zjistil, kdo jim chybí. „Neměl být na palubě?“

Podívali se na něj s vážnou tváří.

Proč na mě sakra tak civíte? Řekněte něco! blesklo hlavou Fredrikovi.

„S Ovem to nedopadlo dobře,“ začal Göran.

Fredrikovi začalo cukat ve spáncích.

„Je v nemocnici. Vím jenom, že žije,“ pokračoval Göran.

„Co se stalo? Byl u toho výbuchu?“ vyhrkl Fredrik.

„Ne. Lidé při vystupování zpanikařili. Podupali ho. A nejen jeho.“

Göranův pohled potemněl.

„Pokračuj…“ požádal ho Fredrik.

„Zprávy z nemocnice jsou velmi chmurné. Zatím víme o sedmi mrtvých, a to jen v průběhu samotné

evakuace. Z toho čtyři děti. To číslo zdaleka nemusí být konečné,“ dodal Göran.

Největší ztráty na životech nezpůsobil tedy samotný výbuch, jak Fredrik pochopil, ale paradoxně právěevakuace. Sedm mrtvých a k tomu několik dalších, jejichž stav byl kritický. Zlomeniny, natržené svaly,pohmoždění kůže i orgánů by se daly počítat ve stovkách.

„Musíme ty lidi nechat trochu vydechnout, ale ne moc,“ chystal se Göran rozvrhnout práci. „Chci, abyste

začali s členy posádky a s techniky, kteří byli u nakládání. Pak budeme pokračovat s cestujícími. Každéhoidentifikovat a vyfotit. Nikdo neopustí halu dřív, než si ho zapíšeme a vyslechneme. Nikdo. Personál, děti,dospělí, mimina, to je jedno. Zeptejte se každého, kde bude v nejbližší dny k zastižení, pokud to nebudena domácí adrese. Jakmile kolegové uvedou situaci tam venku trochu do pořádku a budou mít podkontrolou zraněné, přijdou nám na pomoc.“

Zdálky opět zazněly sirény. To se sanitky vracely z nemocnice. Na druhé straně skleněných panelů někdohlasitě zaklel a Göran na okamžik ztratil nit.

„Fajn,“ řekl po chvilce váhání, „než se do toho dáme, tak ještě pár informací pro vás: jednotka rychléhonasazení, tajná služba i experti na výbušniny z Linköpingu už jsou na cestě sem, ať už helikoptérou nebo

vládním speciálem. Jinak se ovšem na ostrov nikdo nedostane. Trajekty jsou až do odvolání zrušeny,

stejně tak všechny lety. Lodě, které už byly na cestě sem z Nynäshamnu a Oskarshamnu, dostaly povýbuchu příkaz k návratu. Celý přístav je uzavřený. Veškerá letecká a lodní doprava v celé zemi jepozastavena, dokud se nepodaří zvýšit bezpečnostní opatření.“

Ať už doprava fungovala či nikoliv, na Gotland se potřebovalo dostat nemalé množství lidí. Civilní letadlaale přistávala jen se speciálním povolením, zatímco zdálky byl slyšet hukot stíhaček. Z prvních strojůvystoupili policisté a další úřední osoby, zdravotníci a několik žurnalistů, kteří se vešli do předem

stanovené kvóty.

Zdálo se, že tisk a televize jsou v případě katastrofy připraveny nastoupit do služby stejně rychle jako ti,kteří mají zachraňovat životy a pátrat po zločincích. Dvě hodiny poté, co se na vršku nad přístavem sesvými teleobjektivy a počítači vynořili první fotografové, už se ztráceli v davu jim podobných. Jako prvnína místo dorazili zástupci velkých švédských deníků a těch světových periodik, která měla stáléhokorespondenta ve Stockholmu. S každým letadlem jich bylo víc a víc. Začínali se objevovat i první novináři

ze sousedních zemí.

Okresní policejní ředitelka Agneta Wilhelmssonová už stihla krátkou tiskovou konferenci. Nemohla všaknic než konstatovat zřejmá fakta. Cosi explodovalo na palubě M/S Visby. Jisté indicie nasvědčovaly tomu,že se nejednalo o nešťastnou náhodu, ale nelze vyloučit, že se kdosi pokusil přepravit nebezpečný náklad,

aniž by ho řádně nahlásil. Veškeré úvahy ohledně možnosti, že by se jednalo o teroristický útok – anebylo jich málo – byly ponechány bez komentáře, podobně jako spekulace o souvislosti mezi explozí avraždami Egypťanů v Nissevikenu. Ano, už se z nich stali Egypťané. Alespoň v nadpisech a titulcích.Mluvit o Švédech s egyptskými kořeny se pravděpodobně zdálo v obsahově zhuštěných úvodnících málo

úderné.

Fredrik právě ukončil výslech jednoho z techniků, když zavolala Ninni. Zrovna se nacházel v odbavovací

hale. Popošel stranou, aby mohl mluvit.

„Co se to tam, proboha, děje?“ vyhrkla Ninni hned na úvod.

„Co se to děje? Někdo na trajektu odpálil bombu. Máme tu asi deset mrtvých, většinou ušlapaných během

evakuace. A Ove je v nemocnici, to je asi tak všechno.“

„Ove? Ove Gangström?“

„Jo.“

„Bože můj, co se mu stalo?“

„Přesně nevím, ale zvládne to.“

„Kristepane, to je strašný.“

„Jo, je to strašný. Stojím uprostřed toho všeho tady.“

Průrvu v lodním plášti měl přímo před nosem, ani ne sto metrů daleko.

„A co Jocke a Simon, kde jsou?“ strachovala se Ninni.

„Doma.“

„Sami?“

„Jo.“

„Ale to přece…“

Zarazila se. „Co?“

„Ne, nic,“ pokračovala Ninni. „Jenom bych si strašně přála být tam a ne tady. To je hrozný, že musí býtsami zrovna teď.“

„Já vím, ale neměl jsem na výběr. Všichni, kdo mají ruce a nohy, jsou ve službě. Pokud by se to protáhloaž do noci, určitě můžou přespat u Leny. To se zařídí.“

„Ale ona už je noc,“ podotkla Ninni.

Podíval se na hodiny v odbavovací hale. Za jedenáct minut bude jedna hodina. Letní noc za prosklenými

dveřmi vypadala v kontrastu s osvětleným vestibulem černá jako uhel.

„Zavolám Leně. Hned teď,“ ujistil Ninni Fredrik.

„Prosím, budu klidnější,“ zřetelně slyšel, jak se jí zachvěl hlas.

„Neboj, Jockemu bude za měsíc šestnáct, poradí si.“

Ninni si povzdechla.

„Nevím, jak to vypadá s dopravou, ale myslím, že asi těžko budu moct přijet zítra, jak bylo v plánu,“

poznamenala.

„Ne, s tím opravdu nepočítej.“

Bude ráda, když se sem dostane do konce týdne. Oba budou rádi.

„Víš něco víc?“ zeptala se.

„Moc ne. Vím, že teď nejezdí vůbec nic. Nedokážu odhadnout, kdy budou moct přístav zase otevřít.Možná by mohli dočasně jezdit z Kappelshamnu nebo možná ze Slite, pokud by se jim podařilo dostatečnězajistit bezpečnost. Ale i tak jim teď chybí jedna loď. Už zítra budou mít skluz ve výši několika plněobsazených trajektů, to si asi dokážeš představit.“

„Ale já se přece nějak musím dostat domů! Tak nás prostě musí navozit po částech, někoho si najmout.Stát by přece měl… nebo vláda…“

„Klid, to zvládnem. Nám žádný nebezpečí nehrozí. Pro nás je všechno jako obvykle, víceméně. Nikoho z

nás neušlapali na trajektu po teroristickým bombovým útoku.“

„Takže to přece jenom byli teroristi?“

A kruci, tady se asi trochu unáhlil.

„Teroristi, no, já vlastně nevím. Každopádně to nebyla žádná nehoda. Ale prosím tě, to si vážně nech prosebe. Hlavně bráchovi to neříkej, jasný?“

„Slibuju, neřeknu ani slovo.“

Ninnina švagrová pracovala v rozhlase a Fredrik by opravdu nerad byl ten ‚důvěryhodný zdroj‘, kterývypouští na veřejnost neověřené fámy.

„Asi mi nezbude, než vyrazit do Sandhamnu a podplatit tam nějakýho jachtaře,“ uvažovala Ninni.

„Dobrej nápad. Tak hodně štěstí,“ odpověděl Fredrik.

Uprostřed té katastrofy najednou pocítil závan štěstí: dokážou vést rozhovor, který není nabitý zlobou,osočováním a pocity viny. Tragická událost s nimi tak zamávala, až z nich všechny nevyslovené výčitky anevraživost vytřásla. Mluvili spolu jednoduše a přímo o holých faktech, třebaže děsivých.

Po 28. červnu

Jakmile rozhlasová hlasatelka dočetla zprávy, zamířil Gert Fält rovnou k poštovní schránce pro noviny.

Nyní už seděl s nosem zabořeným na dvoustraně s aktuálními komentáři a pohled mu kmital po krátkýchřádcích.

Mluvilo se o teroristických útocích. Že nikdo není v bezpečí. Že cílem je celý svět.

Znovu se tu psalo o mnohých pochybných existencích, které ve Švédsku našly azyl. Pisatelé opětzdůrazňovali, že lidé, ve svých zemích podezřelí z osnování teroristických útoků, mohou ve švédské zemibez skrupulí působit a připravovat další násilné činy. Sami sebe nazývají disidenty, tvrdí, že jsou za svénázory pronásledováni, a tak je Švédsko přijme s otevřenou náručí. Ve skutečnosti jsou to však zločinci ajako s takovými by se s nimi mělo také zacházet.

Gert Fält souhlasně přizvukoval. Až moc dobře věděl, jak to chodí. Levičáci ve Stockholmu tleskají,zatímco se peníze daňových poplatníků rozhazují kriminálníkům, kteří se mávnutím kouzelného proutkuzměnili v ubohé uprchlíky. Ty báby ze sociálky mají určitě pokaždý orgasmus, když můžou vyplatit dávkynějakýmu Arabovi, pomyslel si Fält. Přitom je to záludnej vrahoun, kterej sice předstírá vděčnost, ale vduchu už plánuje, jak by nejsnáz někoho připravil o kejhák.

Příliš mnoho lidí se už nechalo ošálit. Každý chtěl přispěchat na pomoc a uchlácholit chudinku utečence.Ale teď je všechno jinak. Najednou se může říct pravda nahlas. Hesla, kvůli kterým před třemi roky dostal

v Almedalenu co proto, může zničehonic vyřknout i vážený šéfredaktor solidního deníku.

No podívejme se. Už bylo načase.

„Přesně o tomhle jsem celou tu dobu mluvil!“ mával složenými novinami manželce nad talířem. „Proč tomusí vždycky dojít až takhle daleko, než jsou lidi ochotný poslouchat, co člověk říká? Podívej, co se teď

píše.“

„Je to strašný,“ vzdychla Margareta Fältová, která na titulní straně zahlédla fotografii zničeného trajektu.„Pořád nemůžu pochopit, že se to stalo tady u nás na Gotlandu.“

Gustav dvakrát důrazně zaklepal na dveře nemocničního pokoje, než spolu se Sárou a Fredrikem vstoupilidovnitř. Byl to čtyřlůžkový sál a všechny postele byly zaplněné. Modré lino a bílé zdi, dvě velká okna svýhledem na moře. Policisté mžourali proti slunci v napjatém očekávání.

Ove Gangström ležel napravo hned u dveří. Poznal je dřív, než se jim v silném protisvětle podařilo ho

najít. Jako první se k Ovemu dostala Sára a položila mu ruku na paži kousek nad loktem.

„Jak se cítíš? Ani nevím, jestli se tě vůbec můžu dotknout,“ řekla hned na úvod.

„Tam jo,“ usmál se Ove a kývl směrem k Sářině ruce, „ale to je asi tak jediný místo, který mě teď zrovna

nebolí.“

„To mám teda kliku,“ oddychla si naoko Sára.

„Anebo já,“ zažertoval Ove.

Ove měl sedřenou tvář a mezi ní a uchem velkou červenofialovou modřinu, pravou ruku v sádře, na levé

bandáž.

„Jak je?“ zeptal se tentokrát Fredrik. „Už jsme leccos slyšeli…“

„No, až na to, že mě bolí doslova celý tělo, je to docela dobrý,“ odpověděl Ove.

Nad nemocniční postelí si vyměnili rozpačité úsměvy. Nevěděli, co na to odpovědět.

„To víte, není to úplně podle mých představ,“ pokračoval Ove a zdvihl zasádrovanou paži, „zlomená ruka

a tři přeražená žebra. Ale mohlo to být horší.“

Fredrik s Gustavem jen tiše přikývli.

„Fakt jsme se o tebe hrozně báli, než jsme dostali zprávu z nemocnice,“ ujišťovala ho Sára.

„Omlouvám se. Nestihl jsem zavolat,“ zavtipkoval Ove.

„Dobrá, jako by se stalo.“ mrkla na něj Sára.

Ove zakašlal s ovázanou rukou před ústy a posunul se na lůžku o kousek výš, opřel se o zvednutou

matraci.

„Snad mě odsud odpoledne pustí. Nebo nejpozději zítra ráno,“ dodal.

„Zavolej, odvezeme tě domů,“ nabídl se Gustav.

„Ne, ne, to nepřipadá v úvahu,“ bránil se Ove. „Helena slíbila, že se pro mě staví. Vy se radši soustřeďtena toho magora, co to má na svědomí. Nebo jestli jich bylo víc, vím já… Ale díky za nabídku.“

Řidičský průkaz Oveho dcery byl ještě teplý. Její počínání díky Oveho pravidelnému zpravodajství napjatě

sledovala celá kriminálka. Od první rozpačité jízdy – kdy ji instruktor vybídl, aby na kruhovém objezdu jelarovně a ona udělala přesně to, o co ji požádal: přejela přímo prostředkem přes zatravněné prostranství –až po úspěšně složené zkoušky před necelým měsícem.

Ove pohlédl na Gustava a Fredrika, pak na Sáru.

„Musíme ty hajzly dostat. Musíme,“ řekl vážně a v jeho hlase byla slyšet bezútěšnost. „Víte, co jsem viděltam na palubě…“

Zavrtěl hlavou a polkl, pak teprve pokračoval.

„Vždycky se tak rozčílím, když na to pomyslím, to si nedokážete představit.“

Musel se usebrat, než se odhodlal dokončit, co jim chtěl povědět. Trpělivě čekali.

„Dospělí mužský, velký chlapi jako já, jenom měli, krucinál, přes dva metry…“

Oveho neslýchali klít moc často, pomyslel si Fredrik, a mluvit sprostě, to už vůbec ne. Snad je to vůbecpoprvé, co ho něco takového slyšel říct.

„Dospělí mužský, co šlapou po malých dětech, desetiletých, pětiletých, jen aby zachránili sami sebe.Totálně bezohledný. Rvali se dopředu, odstrkávali ženy, muže bez rozdílu, každého, kdo jim přišel docesty. Všechno jenom proto, aby sami sebe zachránili. Ale ty děti, to bylo prostě strašný. Velký silnýchlapi dupou po těch bezbranných tělíčkách, jen aby se jako první dostali z hořící lodi do bezpečí. ProstěŠvédi, obyčejní Svenssoni. Nejhorší na tom bylo, že tou dobou už byla situace více či méně pod kontrolou,

žádné velké nebezpečí jim už nehrozilo. Možná to tak nevnímali, ale…“

Ove se na ně podíval tázavýma zavlhlýma očima. Neměli, co na to říct.

„Všichni ti lidé, co zahynuli tam na palubě při evakuaci, všechny ty děti zemřely naprosto, ale naprostozbytečně. Byla to jen panika, lidská hloupost, která jim vzala život, nic jinýho. Chlapi, co klidně ušlapoudítě k smrti.“

Povzdychl si.

„Snažím se si namluvit, že to byl nějakej pud, který se v těch mužích probudil, prostě něco, co nemohliovládat, co nešlo zastavit. Ale ani šílenej terorista, ani exploze na parníku neomlouvá člověka, kterej svojíbotou pětačtyřicítkou drtí zádíčka malýmu děcku. Dvě mi zmizely v tom chumlu přímo před očima.Zkoušel jsem… Dostal jsem se k nim. Byl jsem přímo u nich, jedno z těch dětí jsem už držel. Ale pak…“

Jejich pohledy se setkaly, ale říct nic nedokázali. Neexistovala žádná vhodná slova.

„Nevím, co se pak stalo,“ odvrátil zrak Ove. „Ztratil jsem vědomí. Ani nevím, jestli se zachránily, nebojestli jsou z těch, kdo…“

Sára soucitně stiskla jediné Oveho nebolavé místo.

„A teď tady mám jenom tak ležet s rukou v gipsu,“ ulevil si Ove a pokusil se rozhodit rukama, ale prudká

bolest, která projela jeho polámaným hrudníkem, mu v tom zabránila.

Mlčky procházeli parkovištěm. Fredrik myslel na své děti. Jak by asi během evakuace dopadly? A pak sám

na sebe: jak by se asi zachoval on?

Zraněný kolega vždy člověku důrazně připomněl rizika spojená s jejich povoláním. Ale nahlas se o tom

nemluvilo.

Nasedli do auta a vyrazili zpátky na stanici.

Loď M/S Visby stále ještě odpočívala na dně přístavního bazénu. Nejprve se musí přivařit záplata na otvor

po výbuchu, aby se mohla vypumpovat a dostat zpátky na hladinu. Společnost Destination Gotland užmluvila o zprovoznění jiného trajektu jako náhradu za M/S Visby. Plavidlo bude totiž pravděpodobněmimo provoz na velmi dlouhou dobu. Nejprve musí svou práci odvést kriminální technici a vyšetřovacíkomise a teprve potom bude možné začít s opravami.

Do absolutního vrcholu sezóny zbývalo pět dní. Otázkou ovšem bylo, jak atraktivní bude letos Gotlandjako turistická destinace, po všech těch násilnostech. Před dvěma roky, po sérii třech brutálních vražd,zaznamenal cestovní ruch na Gotlandu citelný pokles. Jaké následky bude mít exploze na trajektu a šířící se zvěsti o teroristech?

Předseda vlády svolal předchozího dne večer tiskovou konferenci, kde svým charakteristickým způsobem,tedy otcovsky a rozhodně, nabídl občanům jakési mlhavé sliby. Stát se musí k situaci postavitzodpovědně, doprava mezi ostrovem a pevninou nesmí v žádném případě utrpět. K čemu přesně se státbude stavět zodpovědně nebo kolik je schopen přispět na obnovení dopravy, to z jeho řeči nevyplynulo.Komentátor v televizním studiu na tuto skutečnost neopomenul poukázat. Na druhou stranu by asi bylobláhové chtít po Göranu Perssonovi nějaké přesné údaje pouhých pár hodin po atentátu.

Ninni se na druhý den ozvala znovu, hned brzy ráno. Lodní doprava mezi pevninou a Gotlandem je do

odvolání přerušena, a tak nebylo vůbec jasné, kdy a jak bude schopná se na ostrov vrátit. Dělala sistarosti a toužila být doma s dětmi. Anneli chodila do práce a Ninni, sama v jejím bytě na Karlsvägen, senezmohla na nic jiného než sedět u televize a přepínat mezi zvláštními zpravodajskými relacemi

jednotlivých stanic.

„Nemohl bys mě dostat do letadla v rámci nějaký policejní kvóty?“ ptala se s naléhavostí v hlase.

Kdyby tu možnost měl, už dávno by ji využil. Jenže on byl jen obyčejný detektiv. Navíc tušil, že vsoučasné situaci by se v plně vytížených spojích nepodařilo zařídit volné místo pro svou drahou polovičkuani policejní ředitelce.

„Nebylo ani patnáct minut do odjezdu, když tudy prošel,“ tvrdila korpulentní žena, kterou Fredrik

doprovodil do vrchního patra budovy přístavního terminálu.

Během pondělního odpoledne pracovala právě tady na odbavovací přepážce.

Agnes Janssonová bydlela ve Farösundu, ale jako mnoho dalších ani ona se předcházejícího dnenedostala z práce domů. Blonďaté jemné vlasy jí dosahovaly po ramena, zdála se bledá. Stále ještě mělana sobě pracovní uniformu, ale bílá košile i tmavomodrý kostýmek byly celé pomačkané. Vypadalo to,

jako by v nich spala.

„Bylo tu tehdy hodně lidí?“ chtěl vědět Fredrik.

„Docela jo, šlo to pomalu. Lidi s sebou měli hodně zavazadel.“

Během prvních let provozu pravidelné lodní linky nechávali pasažéři svá zavazadla na předem určenémmístě před budovou terminálu. Z bezpečnostního hlediska se jednalo téměř o výsměch. Kdokoliv mohlodložit na hromadu nějakou tašku, aniž by pak s trajektem opravdu odjel. V současné době se kufry

odevzdávaly personálu až poté, co se cestující prokázal platnou jízdenkou.

Nezdálo se ale, že by se bomba na loď dostala tímto způsobem. Všichni se shodovali na tom, že náložmusela být umístěna v autě, osobním nebo nákladním, nebo v některém z návěsů. Vozíky se zavazadly se

umisťovaly do přední a zadní části nákladového prostoru, kdežto k explozi došlo zhruba uprostřed. Přesto

byla informace o muži, který se prodíral davem nastupujících v opačném směru, zajímavá. Pokud by řidič

vozu věděl, jaký náklad veze, samozřejmě by se snažil opustit loď dřív, než odrazí od břehu.

„Kde přesně jste ho viděla?“ zeptal se Fredrik.

„Stála jsem tady za přepážkou, a jak jsem zvedla oči, když jsem po pásech odeslala jedno ze zavazadel,uviděla jsem ho. Šel ke kontrole jízdenek. Támhle někde,“ Agneta Janssonová ukázala směrem k severníčásti čekací haly.

„Tak jdeme tam,“ rozhodl Fredrik. „Postavte se prosím tam, kde si myslíte, že jste viděla toho muže.“

Udělala, o co ji Fredrik žádal. Krátkými krůčky si to namířila napříč halou, až se její zavalité tělorozhoupalo. Zastavila se přesně v půli cesty mezi turnikety a východem, vedoucím obvykle k nástupnímumůstku.

„Byl dost rychlý. Asi to bylo právě proto, že šel s takovou razancí proti všem, víte, že jsem si ho vůbec všimla,“ vysvětlila.

„Jak dlouho jste ho pozorovala?“

„Byl až u turniketů, když jsem dávala na pás další tašku. A pak, když jsem se znovu otočila, už byl pryč.“

„A neviděla jste ho vracet se zpátky na loď?“

„Mmm, no… to ne, neviděla,“ řekla po chvíli váhání.

„A nemohl být na cestě někam jinam? Třeba k automatu na pití nebo na toaletu…“ navrhl Fredrik.

Zadívala se k místům, která Fredrik jmenoval.

„To ne,“ zavrtěla rozhodně hlavou. „Vlastně byl přímo u těch turniketů, rozhodně měl namířeno ven. A

navíc by mi to přišlo nelogický. Proč by si šel pro pití nebo na záchod sem, když už se mohl dávno nalodit

a dojít si tam?“

Agnes Johanssonová stála doširoka rozkročená s rukama spuštěnýma volně podél boků. Zdálo se, že si je

jistá tím, co říká. Celý výhled z velkého okna za ní zabíral očouzený bok lodi.

„Je to běžné, že se lidi po vstupní kontrole ještě vrací ven?“ zajímal se Fredrik.

„Běžné… no, stává se to tu a tam. Řekněme několikrát denně.“

„A důvod?“

„Nejčastěji proto, že si něco zapomněli. Někdy se taky stane, že si lidi svou cestu na poslední chvíli

rozmyslí. Třeba jim zavolá někdo z rodiny, že se něco přihodilo a tak. Někdy se zeptají, jestli je to v

pořádku, ale většinou se prostě seberou a jdou. Máme přehled o těch, co chtějí dovnitř, a ne o těch, co

spěchají ven.“

‚Samozřejmě,‘ pomyslel si Fredrik.

„Ještě něco vás napadlo při pohledu na toho muže?“

„Ne, nic zvláštního.“

„Nedělal mu třeba někdo další společnost? Nebo nekomunikoval nějakým způsobem ještě s někým

jiným?“

„Ne, nevšimla jsem si.“

„Jak vypadal?“

Zamyslela se, než odpověděla.

„Měl tmavé vlasy, tmavší pleť, vysoký asi jako vy a štíhlý. Štíhlý, ale ne hubený, měl sportovní,

vytrénovanou postavu.“

„A co obličej, nemohla byste ho popsat detailněji?“

„To bude těžký, byl ode mne dost daleko a já jsem si ho taky nijak zvlášť neprohlížela, jenom jsem si ho

všimla, spíš mimochodem.“ „Pokuste se o to, prosím!“

„Hm. Byl tmavší, to už jsem řekla. Nemyslím, že by to byl Švéd. Asi to byl cizinec.“

„Cizinec, to je docela široký pojem.“

„Jo, to máte pravdu,“ zasmála se. „Vypadal evropsky, ale ne tak docela. Mohl to být třeba Turek nebo takněco.“

Přestože Agneta Wilhelmssonová ukončila tiskovou konferenci již před dvaceti minutami, byl hlavní vchodna policejní stanici obležen žurnalisty, kteří vykřikovali své otázky ve švédštině i v angličtině na každého,

kdo se tudy pokoušel projít.

Novinářský sbor se rozrůstal každou hodinu. Na ostrově přistávali další a další reportéři z velkýchtelevizních stanic z celého světa, BBC, NBC, CBS, ZDF, RTL, France 2… A samozřejmě CNN.

V autech z půjčovny kmitali mezi policejní stanicí, přístavem a nemocnicí. Občas se někde na okamžikzastavili udělat pár idylických fotografií přírodních krás ostrova, aby ukázali, jaký to ráj na zemi bylrozmetán na kousíčky. A pak zase rychle pryč aktualizovat a zaslat své příspěvky.

BALT ZASÁHL TEROR

VE ŠVÉDSKU UDEŘILI TERORISTÉ

Visby, Švédsko

Bombový útok na trajekt, 9 mrtvých, 300 zraněných

Světový tisk nečekal na výsledky expertíz několika kriminálních techniků.

Kdyby bomba explodovala ve chvíli, když by se trajekt M/S Visby nacházel uprostřed Baltského moře,jednalo by se pravděpodobně o největší teroristický útok po jedenáctém září.

Ochromující představa, ale na druhou stranu poněkud bizarní. Novináři vyráběli světovou senzaci zněčeho, co se sice nestalo, ale mohlo se stát.

Fredrikovi bylo cestou na poradu těžko. V puse cítil zahořklou chuť kávy. Spal málo a špatně. Jen těžkomohl zklidnit mysl po včerejším intenzivním zásahu, navíc s vědomím, že následující dny budou vyžadovat

maximální, pokud možno čtyřiadvacetihodinové nasazení co možná nejvyššího počtu osob.

Trápily ho noční můry. Viděl Joakima se Simonem, jak stáli sami uprostřed moře na malém skalnatémvýběžku. Tříštily se o něj vlny a chlapci měli stále větší potíže se na něm udržet. S každým dalšímnárazem zpěněné mořské vody se zvyšovalo riziko, že je živel strhne s sebou a vtáhne do hlubin. On sámseděl na chatrné, vratké loďce a doufal, že se slabému motoru podaří překonat dravou sílu větru amořských proudů. Ale marně. Jak se snažil a přidával plyn, nepohnul se z místa ani o píď.

Posadil se vedle Gustava. Kolem stolu bylo nezvykle mnoho neznámých tváří. Místo vedle něj obsadilažena zhruba v jeho věku. Napřáhl ruku na pozdrav. Byla z ústředí.

V místnosti nebylo k hnutí. Kromě vrchního komisaře Görana Eideho a jeho nejbližších spolupracovníků tuseděla i policejní ředitelka, dále velitel městské policie, žalobce, vrchní komisař z ústředí Stefan Pettersson

a jeho tři kolegové, Ake Fröhling ze Säpo, švédské tajné služby, a velitel národní jednotky rychléhonasazení.

Fredrik viděl v jejich tvářích odhodlané sevřené výrazy, ale věděl, že pod rouškou nebojácnosti arozhodnosti byl každý z nich rozechvělý. Události z předchozího dne jimi otřásly a oni si jen s obtížemipřipouštěli, že to nebyl jenom zlý sen.

Bomba na trajektu a smrt devíti lidí, to byla velká rána pro celou zemi. Pro obyvatele Gotlandu to všakbylo strašlivé a naprosto nepochopitelné.

Šokovaní lidé plakali do televizních kamer a vzlykavě opakovali své ‚Nikdy by mě nenapadlo, že se něcotakového může stát tady u nás.‘ Pokaždé, když tuhle frázi někdo vyslovil, se stávala větším a větším

protimluvem.

Ani policisté shromáždění v poradní místnosti nebyli žádnou výjimkou. Také jejich srdce po včerejším dnikrvácela. Ale nikdo to nechtěl ukázat.

Po krátkém představování se ujal slova Göran, aby shrnul současný stav vyšetřování.

„Už teď můžeme s jistotou říct, že nálož byla umístěna v některém z aut, případně v samostatném návěsu

na spodní z obou palub určených pro náklad. Bohužel je tato paluba stále ještě pod vodou, což námkomplikuje vyšetřování. Technikům se přesto povedlo odebrat nějaké vzorky, a tak můžeme doufat, že už

k večeru bychom mohli vědět víc o tom, co přesně vlastně explodovalo. Podle svědectví jednoho muže zposádky, který asistoval u lodního můstku, během nalodění jeden muž z lodi vystoupil a zamířil zpět kterminálu. Pracovnice z odbavovací haly si pak všimla muže, který, jak tvrdí, vyšel ven kolem kontrolyjízdenek. Popisy muže nejsou zcela jednotné, ale v několika bodech se shodují. Oba svědci hovoří ovysokém, štíhlém muži s vypracovanou postavou ve věku okolo dvaceti, maximálně třiceti let, s černýmivlasy, buď tmavší pleti, nebo výrazně opálený. Svědkyně z odbavovací překážky celkem s jistotou uvedla,že to byl muž mimoevropského původu, kdežto druhý svědek nic takového nezmínil. Na přímý dotaz pakodpověděl zamítavě, přesněji řečeno, nemyslí si, že by to byl cizinec. Tato svědectví mohou svědčit otom, že na loď někdo přivezl auto s náloží a pak trajekt opustil.“

Göran pohlédl na Lennarta, který dodal:

„Od letecké společnosti jsme si vyžádali údaje o všech cestujících, kteří odletěli z Visby od doby kolem

pravidelného odjezdu trajektu až do okamžiku, kdy byla zastavena doprava, a dále je sledujeme.“

Slovo dostal Stefan Pettersson z ústředí. Nedávno překročil padesátku. Měl štíhlý, kostnatý nos a ježaté,krátce ostříhané vlasy, které obkružovaly na temeni hlavy hladké, lesklé kolečko. Než začal mluvit, roztáhl

prsty na obou rukou.

„Pokud by se jednalo o pachatele nešvédského původu, nabízejí se dvě možná vysvětlení. První je, že

útok na trajekt má být pomstou za vraždy v…“

Pettersson na okamžik zaváhal nad místním názvem, podrbal se na spánku, ale pak s jistotou pokračoval:

„V Nissevikenu. Atentátníci mohli vycházet z předpokladu, že ty dva zavražděné odpravila napříkladegyptská tajná služba a že operace byla schválená švédskou vládou. Pak by tu existoval motiv, pročzaútočit na ryze švédský cíl. Volba gotlandského trajektu je v takových souvislostech přirozená.“

Pettersson pohlédl na Fröhlinga, který se s nádechem napřímil, než si vzal slovo.

„Všichni tady víme o tom, že na Saída Habíba je vydán zatykač kvůli jeho údajné spolupráci s organizacíEgyptský islámský džihád. To z něj samozřejmě dělá myslitelný cíl egyptských tajných služeb, ale imnohých dalších. Ale nějaké další indicie, že by al-Muchábarát působil na švédské půdě, zatím nemáme.“

„Lze se také domnívat, že oběti z Nissevikenu byly nějakým způsobem zapojeny do přípravy atentátu,“začal Pettersson rozvíjet teorii číslo dvě. „Ti lidé mohli být zavražděni, aby se předešlo atentátu, který seale přesto mohl uskutečnit vzhledem k tomu, že již zmíněnému Saídu Habíbovi se podařilo uprchnout.

Možná by bylo vhodnější toto vysvětlení vnímat jako variantu prvního než jako dvě zcela odlišné verze.Tak jako tak je naší prioritou číslo jedna dostat Saída Habíba, ať už se skrývá na Gotlandu, na pevnině

nebo kdekoliv jinde.“

„Tady ve Visby se také spekulovalo o tom, že vrah mohl zastřelit nepravou osobu, respektive osoby,“podotkla Sára. „Mohl mít spadeno na Saída Habíba, ale místo něj zastřelil jeho sestřenici s přítelem.“

Pettersson horlivě přikyvoval, jako by už s touto skutečností byl dávno obeznámen.

„Ano, jistě, to je další z variant, kterou nelze zcela opominout. Shoduje se ostatně s hlavní myšlenkou.“

„Ta první varianta, msta, se zdá být nejpravděpodobnější. Pokud by někdo věděl o přípravě atentátu nabombový útok a měl by zájem na tom ho překazit, pak by přece kontaktoval příslušné švédské úřady,že?“ opáčil Gustav.

„Ne tak docela. Pokud by zároveň potřeboval dostat dané osoby ze hry, mohl by pro něj být kontakt súřady zcela kontraproduktivní,“ odporoval Fröhling.

Místností se rozhostilo ticho, jak policisté v duchu přemítali, jak to vlastně pan Fröhling myslel.

„Dobře, ale není to přece jen trochu málo času – od středy do pondělka – na to sehnat bombu, která jetak malá, že bude v autě nenápadná, a přesto může potopit celý trajekt?“ namítla Sára.

„Bohužel,“ odkašlal si významně Fröhling, „musím souhlasit s názory publikovanými během letošního jarav mnohých médiích. Ve Švédsku panují mylné představy a především fatální neznalost, dokonce i vorgánech veřejné moci – snad bych dokonce měl říct – zvláště v orgánech veřejné moci o tom, čeho jsoutito lidé skutečně schopni. A jaké prostředky mají k dispozici. Švédsko po dlouhá léta bylo – a stále ještěje – rájem pro pochybné existence a osoby s neskrývanými sympatiemi k různým teroristickýmorganizacím. Často jsou to opravdu utečenci a mají více než dobrý důvod prchnout ze své rodné země.Potud by bylo vše v pořádku. Jenže oni se tu neusídlili jen proto, aby unikli svým pronásledovatelům. Titolidé přišli proto, aby se připravili. Jsou v nejvyšší možné míře aktivní, budují síť kontaktů, vzdělávají se ashánějí vybavení. Víme, že v zemi je několik osob, které jsou ve velmi kr
átké době schopny uskutečnitatentát, jakého jsme právě byli svědky. A mohou ho uskutečnit tady nebo kdekoliv jinde v Evropě. Ty sesamozřejmě snažíme mít pod kontrolou. Ale jsem si jistý, že existují i další, o kterých nemáme sebemenšítušení. A právě oni mohli stát za včerejší akcí. Nebo k ní nějakým způsobem mohli přispět. Kromě tohozapomínáte na Saída Habíba. Mohl kontaktovat své kumpány už během pondělka, což by na přípravuútoku atentátníkům poskytlo celý týden. A to je moře času.“

Byl příliš zbabělý, teď už to ví a za svou zbabělost zaplatí. Měl se postarat o to, aby se z ostrova dostal co

nejdřív. Měl lhát, krást, podvádět, schovat se v náklaďáku, cokoliv, jen aby se dostal pryč. Místo toho seskrýval a strachoval o svůj život. A jak tak přespával a krčil se v rozích zavlhlých chat, stala se pro nějsituace najednou zcela bezvýchodnou. Jeho vlastní zbabělost ho zahnala do slepé uličky.

Nejprve tomu nemohl uvěřit, přesvědčený, že jen jeho nedostatečná znalost švédštiny ho vede kchybnému chápání obsahu. Rozhovor, který vyslechl, se zcela jistě týkal jen nějaké drobné události vpřístavu, možná vybuchla tlaková láhev, vzplálo auto, cestující byli nespokojení kvůli zpoždění… Ale pakuviděl titulky, zahlédl fotografie a zanedlouho už nebylo pochyb. Nikdo nemluvil o ničem jiném, noviny,televizní i rozhlasové přijímače, všichni omílali stále dokola to stejné téma. Zprávy o neštěstí se linuly zotevřených oken chatek a duněly mezi stromy, kde se jako stín tiskl k jejich kmenům.

Po několika hodinách měl jasno. Pro něj to znamenalo katastrofu. Teď bude totiž ještě mnohem větší

problém se odsud dostat. Možná to bude zhola nemožné. V tento okamžik neexistuje žádný rozumný

způsob, jak ostrov opustit. Leda ukrást nějakou jachtu a vydat se sám napříč Baltským mořem. O lodíchtoho věděl pramálo, navigovat se neučil, ale hloupý nebyl. Poznal, kde je sever a kde jih a uměl používatkompas. Pokud by si kdy pomyslel, že by to mohlo vyjít, měl by se chopit příležitosti a jít do toho. Ale sbezpečnostními opatřeními, které nutně budou následovat po teroristickém útoku, by ho policie nebopobřežní hlídka lapila dřív, než by se stihl vzdálit pár kilometrů od břehu. Jeho vyhlídky nebyly růžové.Došel k závěru, že to nejlepší, co teď může udělat, je dál se skrývat.

Přemítal, co by mohla vražda jeho přátel mít společného s bombou na trajektu. Jen těžko si mohlpředstavit, že by tyto dvě události nijak nesouvisely, ale stejně obtížné bylo vymyslet, jak by souviset

mohly.

Že by za explozí na palubě stáli stejní lidé, kteří zabili jeho drahou Salíhu a Josefa? Těžko. Takoví, jakoMohammedovi kamarádi, vyhazují do povětří lodě a nádraží a podobné věci. Ale Salíhu a Josefa zavraždilijejich protivníci, nějaké bezpečnostní složky. Mohamed ho přece varoval, že by se něco podobného mohlo

stát, upozornil ho, že jsou všeho schopní. Že může dopadnout špatně jenom proto, že se s ním setkal.Děkuji ti, drahý příteli, ještě jednou ti srdečně děkuji za dobře míněné varování. Děkuji ti nastokrát, žestolik stál o setkání s kamarádem ze školních škamen a nalákal mě do Teheránu, a tím mi vysloužil nálepku

‚nepřítel egyptského státu‘.

Nedokázal si to v hlavě srovnat. Nehrálo mu to. Pokud ty vraždy a bombový útok spolu nějak souvisejí,pak by to provedla organizace, která zlákala Mohameda. Ta by musela tahat za nitky v obou případech.Nedokázal si představit jiné řešení. Přesto mu to celé přišlo naprosto šílené. Nedávalo to žádný smysl.Opřel si čelo o kolena a spojil si ruce za krkem. Seděl skrčený, zády opřený o strom, kde nebyl vidět a kde

doufal, že ho neobjeví ani dovádějící děti prahnoucí po dobrodružství. Zavřel oči, na několik vteřin opustil

svou ostražitost a dovolil si odpočívat.

Z domu v těsné blízkosti se ozývaly hlasy. Před pouhými deseti minutami poslouchal televizní reportáž obombovém atentátu na trajektu. Teď byla ale přestávka, zvláštní zpravodajské relace se v krátkýchintervalech opakovaly na všech kanálech. Olej na pánvičce zaprskal, tlumené hlasy dospělých přehlušilradostný křik venku na zahradě. Děti si hrály. Za chvíli dostanou oběd. Život jde dál.

Pevně semkl víčka a zacpal si rukama uši, aby se úplně odřízl od okolního světa.

V hlavě mu ale vířily myšlenky o to víc.

Spustil ruce podél těla a vzhlédl ke korunám borovic a smrků, kudy se proplétaly paprsky světla.Rozjásané hlasy dětí chvílemi mizely, aby se vzápětí rozezněly v plné síle. Balzám na duši poslouchatjejich výskot. Žijí okamžikem, lhostejné k tomu, co se právě přihodilo. Zároveň ale jejich přítomnostpředstavovala hrozbu. A obzvlášť pak přítomnost jejich rodičů. Kdyby ho zahlédli, uvidí bezohledného,šíleného arabského teroristu s rukama potřísněnýma krví nevinných.

Ve středu se mediální orkán dále stupňoval. Během úterý se švédská média omezila převážně na prostézpravodajské služby: fotografie z ptačí perspektivy, mapy, nákresy, šipky, tiskové konference policistů,ministr spravedlnosti se svraštělým obočím a koutky úst staženými dolů přímo ve Visby a tak dále. Vestředu se ale probrali všichni debatéři, komentátoři, pisatelé sloupků, kronikáři a jim podobní, ti všichni sichtěli také přisadit.

Šéfredaktor celostátního deníku Dagens Nyheter ve svém úvodníku žádal pro jistotu hlavu jak ministra

spravedlnosti, tak předsedy vlády. První z nich měl rezignovat kvůli tomu, že bral hrozbu mezinárodníhoterorismu na lehkou váhu a připustil, aby se země stala útočištěm padouchů a vrahů.

Ale i předseda vlády by měl odstoupit jako osoba nanejvýš zodpovědná za laxní a naivní postoj celé vlády.

Po útocích z jedenáctého září Göran Persson na mezinárodní scéně horlivě prokazoval svou účast avyjadřoval podporu postiženým, ale zdálo se, že vůči vlastní zemi z toho hrůzného činu žádné závěrynevyvodil.

Ve stejném deníku se v rámci rubriky Komentáře dva poslanci pustili do současného ministerskéhopředsedy ještě ostřeji. Zoufali si nad tím, jak je Švédsko mizerně připravené na události tohoto typu.Kladli si otázku, jak je možné, že nebyla radikálně zvýšena bezpečnostní opatření v okolí potenciálních cílů

útoku na Gotlandu hned po těch brutálních vraždách, které byly jasnou předzvěstí blížícího se nebezpečí.

„Neschopnost Görana Perssona zvládat krizové situace se již stává notoricky známou. Naladí na otcovskou

vlasteneckou strunu a jen mluví, místo aby činil, pod tíhou zodpovědnosti, jíž se zajíká. Ve Švédskuzmítaném tragédiemi je tento ministerský předseda pro zemi sám katastrofou.“

Fredrik a Gustav měli namířeno na jih, kde chtěli vyslechnout dva cestující z M/S Visby neboli bombovéhotrajektu, jak byl médii nyní pokřtěn.

Cesta do Eskelhemu trvala tak dvacet minut. Široký černý asfaltový pás byl nezvykle liduprázdný. Počínaje

midsommarem bývá silnice podél pobřeží mezi Visby a Toftou ucpaná, podobně jako Stockholm vdopravní špičce. Dnes bylo ale všechno jinak a mělo to své opodstatnění. Žádné trajekty, žádní turisté. Kdnešnímu dni Gotland přišel o téměř jednadvacet tisíc potenciálních návštěvníků.

Stav jednoho zraněného pasažéra byl nadále kritický, ale jinak se počet obětí od pondělí nezvýšil. Ustálil

se na devítce.

Robert Uddens, 28 let, byl zabit při explozi, Ingvar Jansson, 69 let, uhořel krátce po ní. Zbylých sedmzahynulo během evakuace. Lisa Franssonová, 11 let; Kristina Gustafssonová, 62 let; Axel Karlsson, 6 let;

Anders Lundström, 56 let; Gustav Lundström, 6 let; Annika Mildová, 34 let a Mitilda Skogová, 4 roky.

Samé ženy a děti, pomyslel si Fredrik. Tenhle výčet dává úplně nový rozměr nepsanému pravidlu přizáchranných akcích: ‚ženy a děti jako první‘.

Jen co zabočili z hlavní silnice do vnitrozemí směrem k Eskelhemu, zaznělo v rádiu hlášení: chataři vosadě poblíž Gnisvärdu ve svém domku přistihli při činu zloděje.

Až potud to pro ně nebylo příliš zajímavé, ale pak přišlo pokračování: popis pachatele odpovídá

hledanému Saídu Habíbovi.

„Otoč to!“ vyhrkl Fredrik na Gustava.

Přitáhl si mikrofon.

„Šest-nula-dva-jedna slyší, jsme kousek odtamtud, přepínám.“

„Dobře, zavoláme s přesným popisem cesty, přepínám,“ ozvalo se z rádia.

„Volejte mě, ne Wallinovi, končím, přepínám.“

Slyšeli, jak na hlášení odpovídají další kolegové, a po chvíli Fredrikovi zazvonil telefon. „Slyším.“

„Jeďte směrem na Gnisvärd a pak třetí doprava. Je to první hnědý dům na levé straně.“

„První dům nebo první hnědý dům?“

„První hnědý dům,“ opakovala trpělivě Carina.

Gustav už mezitím stihl otočit vůz a vrátit se na hlavní silnici, po které teď ujížděli dál na jih ke Gnisvärdu.V této oblasti na jihu, navazující na oblíbenou pláž Tofta strand, bydleli jak starousedlíci, tak lidé, kteří na

Gotland jezdili jen v období letní dovolené.

Fredrik uviděl odbočku.

„Jsme v Gnisvärdu, budeme na místě za několik minut,“ ohlásil do telefonu.

„Vyčkejte posily. Zásahová jednotka je na cestě. Počkejte na ně, muž může být nebezpečný,“ nabádala je

operátorka.

Fredrik cítil, jak mu kvůli adrenalinu buší srdce na plné obrátky. „Rozumím. Podáme hlášení, až budem na místě.“

Zaklapl telefon.

„Máme počkat. Posílají zásahovku.“ Gustav odbočil směrem na Gnisvärd a šlápl na plyn, až se před penzionem u cesty zvedlo mračno prachu.Brzy vjeli do oblasti s řídkým lesním porostem, která byla hustěji osídlená. Mezi stromy se míhaly malé

hnědé chatky, postavené ve čtyřicátých, možná padesátých letech, silně připomínající perníkovéchaloupky. Občas se mezi nimi objevil velký dům z vápence. Blížili se k třetí odbočce doprava. Gustav zatáčkou projel v příliš vysoké rychlosti, a tak ohodil řadu

poštovních schránek štěrkem. Za okny jim prosvištěl bílý dům, pak žlutý, bílý a ještě jeden bílý a pakFredrik zahlédl tři ženy a jednoho muže, jak stojí na okraji cesty a někoho vyhlížejí. Za nimi probleskovalasluncem zalitá mýtinka obklopená temnou zdí z vysokých smrků. Na palouku stála hnědá chata. Gustav sjel z cesty na travnaté prostranství na pravé straně, kde byla půda rovná a skýtala spoustu místa. Rychle vyskočili z auta a prokázali se služebními průkazy. „Co se tu stalo?“ začal Fredrik.

„Jörgen ho přistihl při činu,“ vyhrkla žena, oblečená jen v tričku a spodním dílu plavek. „Vyběhl do lesa.“

Ukázala směrem k lesu na druhou stranu od cesty, kde zaparkovali auto. Ostatní hned ukazovali stejným

směrem a snažili se jeden přes druhého vylepšit, co žena právě řekla.

„Dobrá, jeden po druhém, prosím, ať si to ujasníme,“ utišil je Fredrik. „Kdo vyběhl do lesa?“

„Ten chlap, co se nám přehraboval ve věcech, když vešel Jörgen do chaty. Utekl přes verandu rovnou do

lesa.“

„To vy jste Jörgen?“ zeptal se Fredrik muže.

„Ne,“ zavrtěl hlavou muž.

„Běžel za ním,“ dodala žena.

„Jörgen běžel za ním?“ ujišťoval se Fredrik.

„Ano.“ „Sám?“

„Ne, taky Kenny a Leif, když slyšeli, co se stalo,“ upřesnil muž.

„Kenny si vzal sebou brokovnici,“ pípla jedna z žen a s obavami se podívala na detektivy. „Říkala jsemmu, ať ji tu radši nechá, ale…“

Fredrik a Gustav se na sebe podívali. Bylo jim jasné, že musí něco udělat.

„Kam se přes ten les člověk dostane?“ zeptal se Gustav a ukázal směrem, kudy měl prchnout přistižený

zloděj.

„Je tu jenom pás stromů, hned za nimi jsou další domky.“

„A oni vběhli přímo tam? Viděli jste je?“

Žena přikývla.

„Jak přesně vypadal ten muž, kterého jste přistihli při krádeži?“

„Jenom jsem ho zahlídla, jak utíkal, ale byl vysoký a štíhlý, měl tmavou pleť a černé vlasy. Původem ze

severní Afriky nebo možná Španěl. Podle zevnějšku teda.“

„Dobře, zůstanete tady u cesty, nikam nechoďte, za chvíli je tu posila.“

Aniž by čekali na odpověď, pospíchali mezi vzrostlé stromy. Byl to risk, ale museli doufat, že výpověď

ženy byla přesná. Že opravdu běželi rovnou do lesa. Fredrik za běhu vytáhl mobil a pokoušel se dovolatna centrálu, ale nikdo se mu neozval. Zastrčil tedy telefon zpátky do zadní kapsy a předpokládal, že ažCarina uvidí jeho číslo, zavolá mu zpátky, jakmile to bude možné.

Mezi vysokými jehličnany bylo šero, ale oči brzy přivykly, a tak postupovali dál, jak nejrychleji to bylomožné. Kličkovali mezi stromy a ostražitě sledovali půdu pod nohama, aby se vyhnuli vyčnívajícímkořenům.

Utíkali od sebe s pětimetrovým odstupem. O sto metrů dál už les začínal řídnout, mezi stromy zářilo ostré

slunce.

Fredrik byl udýchaný a srdce mu bilo jako o závod, víc kvůli stresu než z fyzické námahy. Pohledem sesnažil proniknout mezi stromy, zdálo se mu, že mezi nimi vidí nějaké domy v podivné zelenošedé barvě.Půda pod nohama byla měkká, cítil, jak se pod ním boří.

„Támhle,“ sykl Gustav a prudce se zastavil. „Kde?“

„Támhle,“ zopakoval Gustav a ukázal Fredrikovi směr.

Fredrik ukročil kousek stranou. Pak teprve uviděl dva muže, zhruba šedesát sedmdesát metrů od nich.Jeden v džínsech a džínové košili, druhý v šortkách a černém triku s nápisem. Muži stáli na místě a

rozhlíželi se kolem.

Najednou se mezi stromy objevil i třetí, také v šortkách a triku. Na hlavě měl kšiltovku a v rukou

brokovnici.

Fredrik s Gustavem automaticky vytáhli zbraně.

„Policie!“ křikl Gustav. „Odhoďte zbraň!“

Muži se pomalu otočili čelem k nim, ale vzápětí se ukryli za kmeny stromů.

„Položte zbraň na zem,“ zvolal znovu Gustav, „jsme od policie!“

Muži stáli bez hnutí, aniž by naznačili, že by se chystali udělat, o co byli požádáni.

„Jsme na vaší straně,“ zvolal ten v džínovém oblečení, „hledáme toho grázla.“

„To je sice pěkné, ale přesto odložte zbraň. Hned!“ zahřměl Gustav.

Muž s kšiltovkou rozvážným pohybem zlomil zbraň, sehnul se a odložil ji na zem.

„A teď o pět metrů zpátky,“ rozkázal Gustav.

Tentokrát uposlechli bez protestů. Fredrik a Gustav došli až k mužům, Fredrik zvedl zbraň a vysypal si

náboje do dlaně.

„Mám na ni povolení,“ zabručel majitel zbraně.

„Věřím, ale na lov lidí asi ne…“ opáčil Fredrik a zastrčil si náboje do kapsy.

„Kde je?“ zeptal se Gustav. „Běžel tímhle směrem?“

„Viděli jsme ho jenom vběhnout do lesa,“ odpověděl muž v džínech.

„Takže nevíte jistě?“ ujišťoval se Gustav.

„Ne,“ zavrtěl hlavou dotázaný.

Fredrik pohlédl směrem k zelenošedým stavením, byla to chata a dva malé zahradní domky.

„Může se ukrývat tam uvnitř,“ řekl Fredrik tlumeně a naznačil ostatním, aby se také ztišili. „Byli jste tam?“

Všichni tři zavrtěli hlavou.

„Dobře. Vy zůstanete tady,“ rozhodl Gustav a důrazně ukázal prstem před nohy tří odvážlivců.

„A budete zticha, jasný?“ dodal Fredrik.

Pomalu se blížili ke skupince tří domků, Fredrik s brokovnicí v levé ruce. Netěšilo ho, že ji musí vláčet ssebou, překážela mu. Ale nechtěl ji tam nechat těm samozvaným ochráncům zákona, nevěřil jim.

„Začneme se zahradními domky,“ špitl Gustav.

Zeď chaty, která sousedila s oběma menšími domky, neměla žádná okna. První z přístřešků bylpravděpodobně suchý záchod. Druhý byl o něco větší, nejspíš kůlna na nářadí nebo možná miniaturnídomeček pro hosty. Mezi nimi se zelenal upravený trávník, ale jen o pár metrů dál rostly kapradiny aborůvčí.

Na střechu chatky spadla se zřetelným zaduněním smrková šiška. Oba policisté sebou trhli. Počkejte nazásahovou jednotku, tak zněl rozkaz. Situace se ovšem nevyvíjela podle očekávání. To se ostatně stává

málokdy.

Fredrik přemýšlel, jestli ten s kšiltovkou na prchajícího muže vystřelil. Na muže, který pravděpodobně byltou třetí osobou z chaty v Nissevikenu a tím pádem jejich klíčový svědek. To by měl poznat podle pachu. Přičichl k zadní části hlavně otevřené brokovnice, ale neucítil nic než chladný odér promazaného kovu. Jakmile se dostali mužům z dohledu, zasunul brokovnici pod chatu.

„Kryj mě,“ zašeptal Gustavovi. Gustav přikývl a napřáhl pistoli. Nestál víc než tři metry od záchodku. Fredrik přiskočil ke dveřím a prudceje otevřel. Prázdno. Polystyrenové sedátko na trůnu z nelakovaných prken. Rulička toaletního papíru. To

bylo všechno.

Fredrik kývl směrem ke druhému domečku a oba se neslyšně přesunuli o několik metrů do strany.Podívali se na dveře, pak jeden na druhého. Petlice visela vyháknutá z očka rovnou dolů. GustavFredrikovi naznačil, že je připraven. Fredrik natáhl ruku a prudkým trhnutím otevřel dveře.

Saída Habíba poznali okamžitě podle fotografie z pasu. Seděl na převráceném hliníkovém zahradnímkolečku a díval se na ně doširoka rozevřenýma, vyděšenýma očima. Nebyl to ale Saídův obličej, kterýupoutal zrak detektivů nejvíce.

Z ošklivých ran na jeho zápěstích tekly krvavé potoky, na zemi před ním ležela zkrvavená cirkulárka.

„Do háje,“ zaúpěl Fredrik.

Oba se vrhli k němu, aby mu pomohli z těsné kůlny.

V ten okamžik se Saíd Habíb rozhodl, že se bude bránit. Šermoval kolem sebe zpola zaťatými pěstmi a

podařilo se mu trefit Fredrika do krku. Fredrikovi přes obličej cákla krev, ale on si toho ani nevšiml. Byl

příliš zaměstnaný snahou chytit Saídovu krvácející ruku a pevně ji držet.

I hubený, vysílený člověk dokáže vyvinout znatelný odpor, když se rozhodne, že v žádném případě o

pomoc nestojí.

Fredrik a Gustav bojovali každý s jednou paží. Saíd s každým pohybem zasupěl a zároveň vydával tiché

přerývavé vzlyky.

„Saíde,“ oslovil ho Fredrik a doufal, že se uprchlík bude cítit víc v bezpečí, když uslyší své jméno.

„Pomůžeme ti, Saíde.“

„Potřebujete pomoct?“ ozval se hlas za jejich zády.

„Neměli jste být zticha?“ zařval Gustav.

Křik ovšem Saída Habíba znovu vybudil právě ve chvíli, kdy se Fredrikovi zdálo, že jeho odpor už

povoluje.

„Musíme ho dostat na zem, než vykrvácí,“ odhadl situaci Fredrik.

Vrhli se na něj a přitlačili ho k zemi vahou vlastních těl. Vzápětí už mu Fredrik klečel mezi lopatkami asvíral obě jeho paže. Ruce pevně obemknul kolem poraněných zápěstí. Pravděpodobně to příšerně bolelo,ale pomohlo to zastavit krvácení. Bolest zřejmě také způsobila, že Saíd ztratil veškerou chuť dál bojovat.Ležel teď v trávě zcela bezvládně. „Budeš muset skočit do auta pro obvazy,“ podotkl Fredrik. „Zmákneš to tady?“ ubezpečoval se Gustav. „Běž už. Jestli s ním budou problémy, řeknu si holt o pomoc támhle těm hrdinům.“

Gustav vyskočil na nohy a otočil se, aby vyrazil zpátky k autu.

Zůstal ale stát jako přikovaný. Cestu mu zastoupila speciální zásahová jednotka, která na ně mířila

odjištěnými samopaly MP5.

„Na co si tu sakra hrajete?“ zaburácel zpoza helmy hlas velitele zásahu.

„Na co si to krucinál hrajete?“

Tentokrát to nebyl vrchní velitel speciální zásahové jednotky, ale jejich vlastní šéf Göran Eide. To ovšemcelou záležitost nijak nevylepšilo.

Otázka byla oprávněná. Opravdu to nevypadalo dobře. Zadržený byl zbrocený krví, stejně jako polovinatrávníku před chatou. Fredrik měl krev úplně všude, na triku, na kalhotách, na rukou i na obličeji. Gustavto zvládl jen s několika fleky na košili.

„Měli jste počkat na zásahovku, ne nějak zasáhnout. Byl to rozkaz! Co na něm sakra bylo tak strašnětěžkýho pochopit?“

Fredrik viděl Görana už mnohokrát podrážděného, zvlášť od minulého léta, kdy nadobro přestal kouřit.Nikdy ho ale nezažil doopravdy rozčileného. A už vůbec ne tak, že by jeho zlost byla namířena vůčivlastním podřízeným.

„Neměli jsme na výběr,“ odpověděl smírně.

„Co jste tu hergot dělali? Vždyť to tam vypadalo jako na jatkách.“

Fredrik věděl, že jim nakonec dají za pravdu. Jednali správně. Život Saída Habíba byl v ohrožení, a takzasáhli, a pokud nevystavili nebezpečí nikoho jiného než sami sebe, těžko je za to někdo mohl plísnit. Amít podezřelého přišpendleného k zemi – i když trošku zkrvaveného – v okamžiku, kdy se na místo přivalízásahová jednotka s neprůstřelnými vestami, maskami a samopaly, to jim v dlouhodobém horizontu takéjistě nepřitíží. V kuloárech policie Visby bude kolovat další veselá historka, která pro ně nakonec vyznípozitivně.

Ale teď byli všichni rozrušení a v šoku, navíc vrchnímu veliteli zásahové jednotky svým jednánímevidentně šlápli na kuří oko a k tomu Pettersson z ústředí po nich metal blesky z ne zcela jasnéhodůvodu. Takže pro dnešek a možná i po zbytek týdne měli utrum. Půjdou na kobereček. Nezbude jim než‚držet hubu a krok‘, jak by asi trefně vyjádřil Fredrikův současný hostitel z Vamlingbo Jesper.

„Tak vy jste neměli na výběr?“ propichoval je pohledem Göran, rudý v obličeji a s rukama v bok.

Stáli u vozů dole u cesty. Saíd Habíb byl už na cestě do Visby, doprovázen pěti po zuby ozbrojenýmitěžkooděnci. Jeho vyděšený pohled jen stěží najde útěchu.

„Přeřezal si žíly cirkulárkou, co jsme měli dělat?“

Göran se nadechl, aby vypustil další smršť nadávek, ale rozmyslel si to.

„Vraťte se do Visby, promluvíme si tam.“

Kývli, jakože rozuměli.

„A vy dva do té doby neopustíte stanici, jasný?“

Prudce se k nim otočil zády a vyrazil ke svému autu dřív, než stihli přitakat či jakkoliv odpovědět.

„No, to se povedlo,“ utrousil Gustav, když za sebou Göran zabouchl dveře.

Fredrik neřekl nic.

„Myslím, že mám ve skříňce náhradní košili, kdybys chtěl,“ nabídl Gustav.

Fredrik sklonil hlavu a prohlížel si svoje zakrvácené oblečení.

„Hm, asi si budu muset vzít uniformu.“

A tak se také stalo. Gustavův vstřícný návrh by ho vzhledem k rozsahu skvrn nezachránil. A proto bylFredrik po mnoha letech poprvé oblečený v uniformě, když se o pár hodin později na chodbě hádal sPetterssonem z ústředí.

Viděl už po několika úvodních větách, že pouštět se do rozhovoru s ním nebyl zrovna nejlepší nápad, ale

nemohl si pomoct.

Zprávu o tom, že Saíd Habíb nebude vyslýchán na Gotlandu, ale bude bezodkladně transportován doStockholmu, se Fredrik dozvěděl od Sáry Oskarssonové. Egypťan byl uvědomen o tom, že je po něm vjeho rodné zemi vyhlášeno pátrání a že proto může být vyhoštěn ze Švédska. Rozhodnutí, zda se takdoopravdy stane, je zcela v rukou švédské vlády. Teď čekal pod přísným dohledem na transport.

„Ale jak máme vést vyšetřování, pokud nám neumožníte vyslechnout našeho nejdůležitějšího svědka?“

vylétlo nakonec z Fredrika, když rozohněný zíral na Petterssona.

Nekřičel, ale ani při nejlepší vůli se tomu už nedalo říkat rozvážná diskuse.

Stefan Pettersson dlouho mlčel, aniž by ukázal jakékoliv emoce.

„Pokud vím, tak vy osobně žádné vyšetřování nevedete,“ řekl nakonec a naklonil hlavu na stranu.

Na to Fredrik nenalezl žádnou vhodnou odpověď.

„Máte-li nějaké nejasnosti v tom, jak vykonávat své povinnosti, možná byste si měl promluvit s vaším

nejbližším nadřízeným,“ dodal Pettersson. „Předpokládám, že on by si zajisté rád promluvil s vámi.“

Poté se protáhl kolem Fredrika a zmizel na schodišti do prvního patra.

Pettersson měl samozřejmě pravdu. Göran s ním opravdu chtěl mluvit. Teď ještě víc, než když za seboupráskl dveřmi dole v Gnisvärdu.

„Jeď domů.“

„Prosím?“

Nechtěl se teď začít hádat i s Göranem, jenom zkrátka nerozuměl, co tím myslí. Nebo spíš nechtělrozumět.

„Myslím, že bude nejlepší, když si na zbytek dne vezmeš volno. Máš za sebou náročné dopoledne. Podílelses na – mírně řečeno – nestandardním zatčení, které, i když by se mohlo zdát…“

Göran se zarazil. Jako by si uvědomil, že pokud bude pokračovat, má před sebou dlouhou a složitouúvahu, na kterou právě teď nemá ani čas ani sílu.

„Běž domů a postarej se o děti. Zítra začneme nanovo. To už bude Katarína doma a ty budeš mít alespoň

o jednu starost míň.“

Katarína. Dlouho ji tak nikdo nepojmenoval. Göran musel mít jméno v čerstvé paměti, jak jí pomáhal

zajistit místo na prvním možném trajektu z Nynäshamnu.

Tak takhle ho kolegové viděli? Přetažený muž uprostřed rozvodu, který má problém sladit požadavkymanželky, dětí a milenky. Kriminální inspektor středního věku, který má namále, nezvládá své povinnostidoma ani v práci, hádá se s nadřízenými a kašle na rozkazy. Nebylo na tom něco pravdy?

„A co Saíd Habíb? Nebudeme mít možnost ho vyslechnout?“ snažil se Fredrik vrátit rozhovor na profesní

úroveň.

„O to se postarám já, Fredriku. Ty jeď domů, ano?“

Bylo to obyčejné turbovrtulové letadlo, jaké obvykle létá mezi Visby a Brommou, ale let to byl přesto zcela

neobyčejný. Posádku letadla tvořil mladý muž z Egypta, kterého doprovázelo šest policistů včetněkomisaře Stefana Petterssona a šéfa tajné služby Akeho Fröhlinga.

Egypťan podstoupil první výslech už v nemocnici ve Visby krátce poté, co mu byly zašity rány nazápěstích. Spolu s další analýzou stop z místa činu ho jeho výpověď zprostila podezření na podílu navraždách v Nissevikenu. Ale podezření z terorismu v jeho rodné zemi tu bylo stále. A s ním i mezinárodnízatykač.

Obloha byla jasně modrá, pruhovaný větrný rukáv u přistávací dráhy se líně vlnil.

Nic nebylo ponecháno náhodě. Budovu letiště i její okolí zajistila před příjezdem eskorty s podezřelým

teroristou zásahová jednotka.

Jakmile se letadlo vzneslo, připojil se k němu z každé strany jeden Gripen ze speciální jednotky F17.

Saídovo srdce tlouklo rychle a prudce pod zelenou vězeňskou košilí. Triko, které měl na sobě, mu vzali.Bylo zbrocené krví. Zápěstí ho bolela. Pokusil se zvednout pravou ruku, ale odpovědí mu bylo prudké

škubnutí.

Seděl spoutaný a vedle sebe v sedadle vpravo měl muže v civilním obleku. Přes uličku na levé straně hostřežil policista v uniformě. Další byli za ním, ale neodvážil se otočit. Nevěděl, kdo jsou ti muži, mohljenom hádat. Policisté, příslušníci tajných služeb, členové vlády? Letadlo jich bylo plné. Alespoň tak se mu

to zdálo.

A to všechno kvůli němu. Děsilo ho to.

Zatím alespoň žádné čípky, ani pleny, nedostal ani černý pytel přes hlavu. Četl o dvou svých krajanech,které vyhostili před třemi roky, a živě si vzpomínal na diskusi, která se strhla poté, co vyšlo najevo, jakým

způsobem to probíhalo. Smířil se s tím, že zemře, přinejhorším bude umučen k smrti.

Ale hluboko uvnitř živil jiskřičku naděje, že se z toho dostane živý. Nevěděl přesně, jak by se to mohlopodařit. Byl přesvědčený, že cena bude vysoká a že to bude bolet. Přesto ale stále chtěl věřit, že svět není

tak zkažený a nespravedlivý, že by člověk musel zemřít jen proto, že měl kdysi v dětství přítele, který senechal zlákat špatnou ideologií.

Ale možná se plete.

Odpoledne se vítr utišil docela. Mělká laguna v Ekevikenu jako zrcadlo odrážela světle modré nebe na svétyrkysové hladině. Malý exotický ráj, kde se uštvané duši s přespříliš krátkou dovolenou dostane takpotřebného klidu. Konečně se zdálo, že se uspěchané léto na chvilinku zastaví.

A teď tohle!

Ministr spravedlnosti se rozhlédl po zátoce z oken svého letního sídla na jižní části ostrova Farö. Zneznámého důvodu se tohle místo na sever od Gotlandu stalo oblíbeným letoviskem všechsociálnědemokratických ministrů, politiků a dalších významných podporovatelů strany. Něco jakoBrommersvik nedaleko Stockholmu, kde si sociální demokraté založili vzdělávací a konferenční centrum,jenže tady na Farö to vzniklo neplánovaně. Vždycky se sem sociální demokraté stahovali, ukrývali se tupřed novináři a užívali si dovolenou ve svých letních sídlech. Už v dobách, kdy on byl ještě malý kluk.

Zítra v devět hodin ráno už má být ve Stockholmu. Musí být přítomen na zvláštním zasedání vlády, které má rozhodnout o vyhoštění Egypťana podezřelého z terorismu. Dopadli ho na Gotlandu před párhodinami. Ani ne dva dny poté, co explodovala loď M/S Visby.

Ministr spravedlnosti si povzdychl. Po zasedání bude muset ve Stockholmu zůstat. Nevěděl, jak dlouho.Ale hrozilo, že už se letos na Farö nevrátí. Jediný důvod, proč tu stále ještě je, bylo ostatně rozhodnutípředsedy vlády, že je vhodné mít někoho z odpovědných ministrů na místě ještě pár dní po atentátu.

Byl zvyklý pracovat naplno, těžce a tvrdě. Tak jako celá ta léta v advokátní kanceláři. Ale mezi pracíministra a právníka byl přece jen jeden výrazný rozdíl. Jako advokát si totiž mohl vzít dovolenou. A to sipak mohl být relativně jistý, že nebude rušen. Sem tam nějaký ten telefonát, dobře, ale jinak měl klid.Jako ministr spravedlnosti může s rodinou na Farö strávit dovolenou maximálně dva týdny v kuse. Nikdynebyla nijak zvlášť nerušená, ba co hůř: kdykoliv ho z ní mohla vytrhnout nějaká mimořádná událost.

Nestěžoval si. Tedy v zásadě ne. Jedna z hlavních dopravních tepen Švédska byla vystavena atentátu,devět mrtvých a stovky zraněných. Mezi nimi i jeden policista. Existovala celkem vysokápravděpodobnost, že exploze souvisela s mezinárodním terorismem a islámským fundamentalismem. On,jako soukromá osoba, se jevil za těchto okolností nedůležitým.

Zároveň ale nemohl nevidět, že už je unavený. Nemít možnost se odpoutat od starostí, ani na chvílispočinout a nabrat nový dech, to člověka něco stojí. A nejhorší je, když se nechá uchlácholit slibem dvoutýdnů volna, a tak jede na plný plyn. A pak jen co uvěřil, že to tentokrát doopravdy vyjde, vidí mizet svůj sen v nedohlednu.

Raději se vydá do Stockholmu až zítra brzy ráno. Oddaloval svůj odjezd, jak jen mohl. Tak moc by si přálsejít dolů na pláž a na chvíli se posadit do měkkého písku. Jenom na půl hodinky. Nechat se prohřátslunečními paprsky a pomalu zhluboka dýchat. Udělalo by mu to dobře. Jistým způsobem by to prospělocelé vládě a tím i celé zemi, kdyby měl její ministr možnost naplnit plíce čerstvým vzduchem a relaxovat.O tom byl přesvědčený. Ale copak je to možné? Poznali by ho a titulky by následujícího dne neúprosně hlásaly:

Švédskem zmítá terorismus: ministr se válí na pláži.

Nebyl si ani jistý, jestli by ho ti dva tajní strážci ze Säpo, kteří už od pondělí večer parkují před jehodomem, vůbec pustili.

Rozhodl se, že počká, až se slunce začne blížit západu a písek v Ekevikenu už nebudou brázdit desítkydalších nohou. To už by měl mít pláž jen pro sebe. Půjde se projít po pobřeží a basta. V tom mu nikdo nezabrání.

Domů jel Fredrik v uniformě, zakrvácené oblečení leželo v igelitové tašce v kufru. Vztek a pocit křivdy muvydržely do Hemse, ale pak z něj všechno spadlo.

Zastavil se v místní rybárně a koupil kilo okounů. Na pultech byli čím dál vzácnější, a proto bylo třebavyužít příležitosti, když se náhodou objevili mezi tuňáky a hřebenatkami.

Už si odvykl pohybovat se mezi lidmi v uniformě. Jako by všichni kolem najednou sledovali, co dělá.

Podívejte, policajt nakupuje okouny…

Vzal to oklikou kolem fotbalového hřiště a – přesně jak předpokládal – našel tam Simona. Společně sepak zastavili koupit jahody u Svena a Eivor, jejich bývalých sousedů, kteří prodávali domácí zemědělsképrodukty. Hned u vchodu je přiběhl vzteklým štěkotem uvítat malý, ale snaživý pes. Vzápětí se z útrob domu ozvalo Eivořino přísné: „Borisi, ticho!“ Hlídač sklopil uši a odbelhal se pryč.

Koupili dvě bedýnky, Simon dostal nádavkem od Eivor zmrzlinu.

Fredrik projížděl pomalu mezi poli po prašné cestě určené především pro zemědělská vozidla, až přijeli kdomu, který se otřásal hudbou Boba Marleyho. Jocke tím, že zůstal doma sám, evidentně netrpěl. Snesl si zesilovač do obýváku, svalil se na pohovku a cvičil svoje oblíbené marleyovské hity. Fredrika úplněpraštilo do očí, jak moc se jeho syn podobá svému idolu, jehož černobílou podobiznu má vyvěšenou vpokoji. Stejný účes, stejná kytara – i když samozřejmě jen levná kopie – stejné držení těla.

Po prázdninách nastoupí Jocke na střední školu, na jakousi uměleckou větev Donnerova gymnázia vHemse. Fredrik z toho nebyl zrovna nadšený. Nebyl úplně přesvědčený, že právě v hudbě je budoucnost.Z téhle větve se alespoň ještě dá jít na vysokou školu, kdyby ho to přestalo bavit, a to se o všechstudijních oborech místního gymnázia říct nedalo. A tak držel jazyk za zuby a byl vděčný, že se Jockenerozhodl pro školu ve Visby. Mnozí mladí lidé, kteří dojížděli denně až do hlavního města, si tam radějipronajali nějaký pokojík na přespávání a postupem času se více či méně odstěhovali z domu. Ve věku šestnácti let.

Tašku s rybami si odložil v kuchyni a šel do koupelny, kde nastrkal zkrvavené oblečení do pračky. Jakstiskl tlačítko start, jakoby smazal část toho, co se dnes událo. Příjemný pocit. A navíc si byl jistý, že vtomhle stavu ty šaty už nikdo z rodiny neuvidí. Soudě podle šatů to vypadalo mnohem horší, než jaké tove skutečnosti bylo. Alespoň z jeho pohledu.

Převlékl se z uniformy do civilního oblečení a začal filetovat okouny. Měl v plánu nadívané okouny s

bramborem.

Jídlo bylo hotové přesně ve chvíli, kdy na dvůr vjelo Ninnino auto. Úplně zapomněl, že jeho žena už je nacestě domů. Simon se mamince vrhl do náruče a Fredrika přepadl tísnivý pocit. Co teď? Má je tu nechat is upečenými okouny a zmizet?

„Pozvete mě taky?“ vysvobodila ho z rozpaků Ninni.

V jejím hlase nedokázal vypozorovat ani špetku ironie či dvojsmyslnosti.

„Jistě,“ pousmál se Fredrik a přidal na stůl ještě jeden talíř a příbor. V oblasti žaludku ho zaplavilnepříjemný pocit.

„Mami, proč jsi nebyla pozvaná?“ vyzvídal Simon.

„Vždyť jsem byla, podívej. Jenom jsem se zeptala.“

„A proč ses teda ptala?“

„Člověk nikdy neví… Mohli jste si plánovat pánskou jízdu, třeba…“

Vše už bylo připraveno, a tak si sedli ke stolu. Fredrik byl jako na trní. Ne bezdůvodně, vzhledem k tomu,jak poslední dobou končívala jejich setkání. Poslal kolem stolu tác s rybami, pak hrnec brambor a stále po očku sledoval Ninnin úsměv. Bylo méně pravděpodobné, že by vypěnila před dětmi, ale zcela vyloučenéto nebylo. Kdyby jí najednou něco přelétlo přes nos, mohla by se přestat ovládat.

Jídlo bylo na talířích a všichni se do něj s chutí pustili, aniž by se schylovalo k nějakému konfliktu. K jehovelkému překvapení se ze společné večeře nakonec vyklubala příjemná chvilka s rodinou u jednoho stolu.Jako by se ve stínu katastrofy semkli a na chvíli odložili všechny vzájemné spory. Alespoň pro dnešek.

Musel se sám sebe ptát, jestli to náhodou nebyl jeho záměr. Třeba ve skutečnosti vůbec nezapomněl nato, že se Ninni má dnes vrátit, a načasoval večeři tak, aby vyšla přesně na její příjezd. A pokud to tak doopravdy bylo, co to znamená?

Ministr spravedlnosti stál osamocen ve výtahu cestou na časné jednání vlády.

Cítil hluboký vnitřní odpor k rozhodnutí o vyhoštění, které ho dnes čekalo. Případ až příliš připomínalsituaci s těmi dvěma Egypťany v roce 2001. Před třemi roky ale neexistovalo žádné podezření ze zapojení do teroristické činnosti na území Švédska. Dnes se proti tomuto rozhodnutí stěží někdo postaví.

Ale to bylo dnes. Nikdo nevěděl, jak tomu bude za pár měsíců nebo třeba za dva roky. Pokud se obviněnímuže, jistého Saída Habíba, studenta Stockholmské univerzity, ukážou být neopodstatněná, a on budepřesto v zemi svého původu vystaven zacházení v rozporu s listinou základních lidských práv a svobod,může se postoj společnosti rychle změnit. Jediné, čím si může být jistý už teď, je, že bude případ bedlivěsledován médii, a to ještě dlouho.

Než přijal post ministra spravedlnosti, často zastupoval uprchlíky při řešení sporů při žádání o azyl a bylvelmi aktivní v oblasti migrační politiky. Pokud by se ke své práci ještě někdy chtěl vrátit, nemůže sediskreditovat účastí na dalším sporném vyhoštění, podobném jako před třemi lety. A přesto se teď muselzúčastnit, pokud by se nerozhodl rezignovat, tady a teď. A to rozhodně v plánu neměl.

Bezvýchodná situace. Pokud se v Egyptě něco zvrtne, za půl roku už se nikdo nebude ptát, jaké okolnostipanovaly v okamžiku vyhoštění. Vrhnou se na něj novináři a budou soutěžit o jeho skalp. Bez milosti.Jediné, co mohl dělat, je držet si palce, aby to dobře dopadlo.

Pořád byl ještě v politice nováčkem, ale pravidla pochopil rychle. V tom byli advokáti dobří, stejně jako fotbalisté. Rychle se zorientovat.

Ministr spravedlnosti zadržel povzdech. Vzpomněl si, že večer hraje Portugalsko s Nizozemím semifinálovéutkání, ale byla to jen chabá útěcha.

„Takže byla vyrobená ze švédské vojenské trhaviny?“ podivil se Gustav a sedl si na jednu ze židlí u zdi.

„To mi nezní úplně jako Al-Kajda,“ podotkla Sára.

Slunce na ně pražilo přes velké střešní okno nad schodištěm, na které bylo vidět z Göranovy kanceláře.

„Počkejte,“ zadržela je Eva a zvedla obě dlaně do vzduchu. „Trhavina M46, která byla použita na výrobubomby na palubě M/S Visby, byla opravdu vyrobená v Boforsu speciálně pro účely švédské armády. Až sem je to pravda…“

„Ale?“ zeptala se nedočkavě Sára.

„Sedmdesát kilogramů M46 zmizelo při vloupání do vojenského skladu v Härjedalenu v roce 1993,“ dodala

Eva.

„V devadesátém třetím? Před jedenácti lety!“ nemohl uvěřit Lennart.

„Lennarte, co my bychom si bez tebe počali,“ usmála se na něj mírně Eva.

Pozdě večer předcházejícího dne byla díra v boku trajektu M/S Visby svařena a voda vypumpována.Technici mohli konečně začít pečlivě prozkoumávat loď. Menší armáda pracovníků byla právě teďzaměstnána tím, že ve zkoumaném objektu a zvláště na parkovací palubě obraceli všechno naruby.

Už bylo možné s jistotou určit, že nálož byla umístěna v nějakém návěsu nákladního auta. Jinými slovy toznamenalo, že na palubě lodi řidič vozu nebyl. Muž, který se přes turnikety vracel z lodi zpátky dopřístavu, pravděpodobně neměl s atentátem nic společného, ať už to byl kdokoliv.

Bomba se sestávala z většího množství M46, zhruba okolo dvaceti kilogramů, s výbušnou silousměřovanou k boku lodi a elektrickou rozbuškou. Byla načasovaná.

„Měli štěstí,“ poznamenala Eva. „Vzhledem k tomu, že nálož byla nasměrovaná, opravdu bylo záměremzpůsobit v boku lodi díru, aby nabrala vodu. Ale pokud by návěs byl zaparkovaný blíž k přídi, anebo snáloží nakloněnou na špatnou stranu, nevyšlo by jim to.“

„Třeba do toho byl namočený i někdo z nakladačů,“ napadlo Gustava.

„Anebo to prostě riskli,“ zamručel Göran. „Tolik trhaviny způsobí značné škody, ať už ji postaví kamkoliv.“

Göran stál před stolem, který se poslední týden čím dál víc prohýbal pod štosy papírů a šanonů různých

barev.

„Jak si někteří z vás možná pamatují, loupež v Härjedalenu měla na svědomí stejná skupina, jakopřepadení skladu LV3 v Norrtälje. Tehdy zmizelo pět samopalů AK5 a velké množství munice.Pravděpodobně se jednalo o členy malé nacistické organizace nebo spíš skupiny, mluvilo se tehdy omaximálně deseti členech. Dva z nich se podařilo zadržet po bankovní loupeži před necelým rokem.“

„Ten jeden teď sedí v Hallské věznici, jestli se nepletu,“ podotkl Fredrik.

Postavil se na opačný konec místnosti, daleko od svého šéfa. Po včerejší roztržce bylo v jeho vlastním

zájmu držet se co nejvíc zpátky.

„Přesně tak,“ přitakal Göran. „Dostal šest let za ozbrojené loupežné přepadení. Ten druhý, tuším, vyvázl s o něco kratším trestem. V každém případě podle zbraní a balíků s trhavinou, které se našly doma u toho

prvního lumpa, Wall se jmenoval, bylo možné jeho osobu spojit i s loupežemi v Härjedalenu.“

„Ale ani to nezní jako Al-Kajda,“ trvala na svém Sára.

Seděla na židli vedle Gustava. Protáhla si záda a zakotvila pohledem na velkém bílém trezoru nalevo odedveří.

Před pár dny, uprostřed chaotického vyšetřování, se definitivně rozhodla, že rozchod s tím mladýmmužem nemůže odkládat už ani o jediný den. Následek nadmíry stresu, pravděpodobně. Musela se zbavitalespoň některé ze svých starostí, aby vysoké tempo vůbec zvládla.

Bylo to nakonec mnohem jednodušší, než si myslela. Vypadal sice trochu sklesle, ale rozešli se jako

přátelé. Ona si to tak alespoň vykládala.

Předchozího dne pozdě večer ale najednou zazvonil na dveře, zpitý téměř do němoty, a chtěl jí klástvšechny ty otázky, které spolkl den předtím. Žádala ho, aby odešel. Když trval na svém, pokusila se hovystrkat ze dveří a zabouchnout. A tehdy se to stalo.

Udeřil ji. Ne nijak prudce, ale to jen proto, že se stěží držel na nohou a jeho pohyby byly těžkopádné aneohrabané. I tak to bolelo. Zareagovala instinktivně. Pravačkou ho trefila těsně nad okem. Ale jejípohyby rozhodně nebyly ani těžkopádné, ani neohrabané.

Podal na ni trestní oznámení. Leželo zamčené v tom bílém trezoru, kde obvykle končívají takové citlivé

záležitosti.

Samozřejmě že i ona jeho nahlásila. Neměla se čeho obávat, spíš ji pobavilo, že její osobní život se může stát předmětem interního vyšetřování.

„A co ti ostatní? Zmínil ses, že skupina měla kolem deseti členů. Co o nich víme?“ zajímal se Fredrik.

„Jsou vyslechnuti. Přesněji řečeno: ti, kteří zrovna nesedí. Mají na pondělí alibi, dobré alibi,“ vysvětlil

Göran.

„Možná by i přesto stálo za to si promluvit s tím Wallem,“ navrhl Fredrik. Někdo třikrát rázně zaklepal, až sebou všichni škubli.

„Vstupte,“ zavolal Göran.

Dveře se otevřely a v nich se objevil Ove Gangström, zasádrovaný, ovázaný, s modřinami v obličeji. Naokamžik celý tým zapomněl na výsledky expertíz a místnost se zaplnila radostným vítáním raněnéhokolegy, zvědavými otázkami a vyjadřováním podpory. Gustav přisunul Ovemu svou židli a přinutil ho seposadit. Když ruch ustal, podíval se Göran na Oveho s otazníky v očích.

„Ne že bych tě neviděl rád, ale neměl bys teď být spíš někde jinde?“

„Žádný strach, nemám v plánu se takhle pokoušet pracovat,“ pozvedl Ove své sádrové brnění. „Jen jsem

vás chtěl pozdravit. Za chvíli pojedu domů za pštrosy.“

Göranovi se viditelně ulevilo. Nerad by si zvykal posílat své inspektory domů proti jejich vůli.

„Tak jak to vypadá?“ zajímal se Ove. „Slyšel jsem, že jste dostali toho třetího z Nissevikenu.“

„Přesně tak. Po poněkud improvizované akci zásahové jednotky Broman-Wallin,“ vysvětlil mu s cukajícím

koutkem Göran.

Ove tázavě pohlédl na oba své kolegy, ale Fredrik jen mávl rukou.

„Věřím, že tě v průběhu rekonvalescence určitě navštíví a vše ti dopodrobna vylíčí, že pánové?“ navrhlGöran a gestem naznačil, že by to mohlo být zajímavé vyprávění.

Namísto toho se slova ujala Eva a zopakovala detaily technické analýzy plynoucí z dosavadního

vyšetřování.

„Zdá se mi to trochu přitažené za vlasy, že by za tím vším měli být arabští teroristé,“ poznamenal Ove.

„Ale je třeba si uvědomit, že už je to jedenáct let, co se trhaviny zmocnil ten nacistický spolek,“ namítl

Gustav.

„Myslíš, že to rozprodali?“ zamyslel se Ove.

„Ano, během tak dlouhé doby mohly balíčky s trhavinou projít rukama hned několika organizací. Bandanacistů by je asi neprodala rovnou islamistům, ale jiní by určitě neváhali.“

„Přesně to si taky myslím,“ přikyvoval Göran. „Kdyby ke krádeži té trhaviny došlo třeba před rokem, určitěbych to považoval za horkou stopu. Ale po tolika letech … Za tu dobu mohla ujít dlouhou cestu přesmnoho majitelů.“

Göran si ukazováčkem popostrčil brýle na čelo.

„Ale samozřejmě nemůžeme vyloučit, že s tím mají něco společného ti nacisté. Musíme si na ně posvítit.“

Pak se podíval na Oveho. „Tak co, spokojený?“

„Nadmíru spokojený. Nemám strach, že byste to beze mě nezvládli.“

Čtyřiadvacet hodin poté, co Saída Habíba převezli z Visby do Stockholmu, nastal čas, aby se opět vznesldo oblak. Tentokrát ale cílová destinace ležela mnohem dál a nebylo pravděpodobné, že švédskou zemiještě kdy spatří. Přinejmenším hodně dlouho ne. V malém tryskovém letadle pro třicet pasažérů, které hotransportovalo do Káhiry, bylo obsazeno jen deset míst. Kromě policejní eskorty s ním letěli dva vládníúředníci a jeho právní zástupce. Mohl s nimi cestovat i zástupce Amnesty International, který ale nakonecodmítl s tím, že by jeho účast byla na mezinárodní scéně vykládána tak, že Amnesty Internationalschvaluje vyhoštění do země, kde – jak je obecně známo – nejsou základní lidská práva a svobody zcelarespektovány. A proto se nezúčastní ani jako nezávislí pozorovatelé.

Rachot motoru nabíral na síle, jak pilot přidával těsně před startem plyn. Saíd měl želízka jak na rukou,tak na nohou. Byly propojené nepříjemně krátkým řetězem. Nohy mu spoutali až v letadle,pravděpodobně proto, že už se necítili tolik vázáni švédskými pravidly, která určovala, jak se má zacházets vězni. Trochu mu to pomáhalo, soustředit se na drobné detaily, ale i přemítání o takových jednoduchých praktických věcech jako by v sobě ukrývalo předzvěst toho, co ho čekalo po přistání.

Měl strach.

Právník mu vysvětlil, že s ním nemůže dál než do letištní budovy, kde bude Saíd předán egyptské policii.Za možnost ho doprovázet až do Egypta vlastně vděčí jen kritice, která se strhla po sporném vyhoštěníjeho dvou krajanů před třemi roky. Saídova rodina mu už zajistila egyptského advokáta, který na nějbude čekat na letišti. Saíd sice nemůže počítat s tím, že by si s ním mohl rovnou promluvit, ale i tak jedobře, že bude při předání přítomen, mínil ten švédský právník. Jako znamení.

Znamení, pomyslel si Saíd. Znamení čeho?

Pořád ještě nemá přes hlavu pytel. Ale okénka jsou zatažená. Asi aby svým teroristickým kumpánůmnemohl signalizovat, až přispěchají na jeho záchranu v uneseném tryskáči.

Měl strach. Opravdový strach. Byl obyčejný student, představa vězení, násilí a terorismu ho děsila. Bylvyhublý mladík, intelektuál z rodiny vysokoškoláků, střední třída. Nebyl rváč, ani tvrďák.

Strach byl velký, ale ještě větší bylo jeho zoufalství.

Ukradli mu jeho budoucnost. Ať už to dopadne jakkoliv, nikdy už nemůže prožít svůj život tak, jak si hovysnil. Bude muset udat svého znovunalezeného přítele. Neměl žádný důvod to neudělat. I když smýšleljinak a rád by si zachoval čest, věděl, že mlčet nebude možné. A pak? I kdyby byla v Egyptěspravedlnost, i kdyby se prokázala jeho nevina a on byl propuštěn na svobodu, život už nikdy nebudetakový jako předtím.

Paradoxně hledal útěchu ve svém zoufalství. Útěchu a bezpečí. Neboť to zoufalství bylo větší než jeho

strach.

Jesper seděl zapadlý do jedné z rozkládacích kempinkových židlí z vybledlé červené látky, které si přivezl ssebou. Vzhlédl k blížícímu se autu, několikrát si přejel po hladce oholené hlavě a odložil knihu.

„Zdravíčko!“ zavolal na Fredrika svou chraplavou stockholmštinou. „To mi sakra řekni, co to tady vyvádíte, dyk jsem se sem skoro nedostal. Musel jsem se trochu připomenout šéfíkovi z Destination Gotland, abymě protlačil na trajekt, něco jsem pro ně kdysi dělal.“

Fredrik dlouho přemítal nad tím, jak se jim bude žít pod jednou střechou s Jesperem a pak i s jeho dvěma

dcerami a novou přítelkyní. Ale teď, když ho viděl, jak si na zápraží v podvečerním sluníčku vychutnávápivo, uvědomil si, jak moc bude vděčný za společnost. Zatraceně vděčný.

Jesper vyskočil a šel Fredrikovi vstříc s napřaženou pravicí. „Zachránce v nouzi největší,“ pozdravil ho Fredrik s úsměvem.

„Co? Nechápu…“ zarazil se Jesper.

„Dům,“ napověděl mu Fredrik. „Ty jsi ten zachránce a já jsem v nouzi.“

„Jo ták, prosim tě… Vždyť to tady stojí, tak proč to nevyužít. No a jak to jde? Rozvod? Nebo usmíření?

Jaký jsou plány?“

Fredrik pokrčil rameny.

„Popravdě řečeno nevím.“

„Oukej,“ přikývl Jesper a změnil téma.

Popadl knihu, kterou před chvílí odložil.

„Tohle si, chlape, musíš přečíst.“

Jesper ji podržel tak, aby si Fredrik mohl prohlédnout titulní stranu, kde stálo ‚Joyce Carol Oates: OnBoxing‘.

„Na sto dvaceti stránkách ta ženská dokázala zachytit podstatu boxu. Naprosto dokonalý. Kdyby mělčlověk přečíst jen jedinou knížku o boxu, tak je to tahle. A nejlíp v angličtině.“

„Nejsem si jistý, jestli mám potřebu číst byť jen jedinou knihu o boxu,“ oponoval mu Fredrik.

„Ale prosim tě. Nebudeš zklamanej, věř mi to. Večer ji mám přečtenou, tak pak je tvoje,“ nedal se Jesper.

Než se Fredrik odstěhoval na Gotland, vyvinul Jesper nemalé úsilí, aby Fredrika dostal do ringu. Nakonecpodlehl, sbalil si saky paky a vyrazil. Podstoupil čtyři potupné tréninky během dvou týdnů, lezl po čtyřech,až mu bylo na omdlení, kryl se před údery krvežíznivých svalnatců ve středním věku, zatímco Jesper na něj pokřikoval instrukce: „Do hlavy, sakra, do hlavy, nemáš trefit rukavice, miř na obličej!“

Líbilo se mu to, ale jinak, než by si byl přál. Cítil, že v něm box probouzí k životu ty stránky jehoosobnosti, které by klidně mohly dál v klidu spát. Jak rychle začal, tak taky skončil.

„Css… To radši golf než box,“ odvětil Fredrik a vzpomněl si na další z pokusů nalákat ho ke sportu od

jiného ze svých známých.

„Golf!“ vyštěkl Jesper a zavrtěl hlavou.

Odhodil knihu na stolek.

„Můj trenér tvrdí, že bych mohl za rok debutovat mezi profesionály na zápasu v Mombase.“

Vyprskl smíchy a zadíval se na Fredrika divokým pohledem.

„Co si o tom myslíš? Mombasa. Kruci, dyk je mi čtyřicet!“

„Go for it!“ povzbudil ho Fredrik. „Proč ne? Jdi do toho. Co ti brání?“

„Ho-cho-ho-chó! Jedinej háček na tom je, že bych musel až do zápasu trénovat sedm dní v týdnu, celej

rok, chápeš? To mi asi u Emmy neprojde.“

Jesper se otočil jak na obrtlíku, vřítil se do domu a za okamžik byl zpátky s pivem i pro Fredrika.

„Dáš si taky, ne?“ podotkl jakoby mimochodem Jesper a svalil se zpátky na židličku. Fredrik se posadil

naproti.

„Dám, rád. Díky.“

„Ty vole, já ti zrovna včera slyšel takovou vtipnou historku,“ začal Jesper. „Jeden známej, to je jednokterej, mi vyprávěl, jak se chtěl loni zabít.“

„To zní fakt vesele,“ poznamenal Fredrik.

„No počkej,“ zarazil ho Jesper a dychtivě se napil piva.

Potřísnil si u toho své obnošené triko s motivem metalové kapely Mötley Crüe, které si koupil v second

handu v Los Angeles.

„Byl fakt na huntě, už pár let, deprese a tak. Zkoušel i chodit na terapie, ale nepomáhalo mu to. No, a tak se prostě jednoho dne rozhodl: a dost. Takhle už to dál nejde, skoncuju s tím a hotovo. Zašel si kdoktorovi a stěžoval si, jak ho příšerně bolí záda, protože si někde přečet, že silný prášky proti bolestispolu s alkoholem jsou jednoduchým a bezbolestným způsobem, jak to udělat. Doktor mu předepsalosmdesát tablet nějakýho svinstva, a tak se milej zlatej sebral, a že pude domů. No jo, jenomže tu bylproblém. Že prej doma to neudělá, nechtěl totiž tejden ležet a hnít na podlaze v kuchyni, než ho někdonajde.“

„Jak ohleduplné,“ neodpustil si komentář Fredrik.

Jesper se bavil, byl v povznesené náladě, zatímco Fredrik zatím nechápal, v čem spočívá komičnostpříběhu. Sám byl několikrát při tom, když policie vstoupila do bytu, kde sebevrazi několik dní ‚leželi a hnili‘

na podlaze v kuchyni. Bylo celkem snadné zdržet se smíchu.

„Řešením bylo přespat jednu noc v hotelu. A tak popadl prášky a dvě láhve vodky a vydal se do hotelu.Když to udělá takhle brzy z večera, bude mít čas si v klidu umřít, než ho někdy během dopoledne najdou.Takovej byl plán. Ale,“ zdůraznil poslední slůvko Jesper a vztyčil ukazováček, „tady chlapec udělal chybunebo jak to říct… Prostě začal s chlastem, a to se mu stalo osudným. Řekl si, že se napřed pořádněvožere a pak do sebe teprv nahází ty prášky. Pořád ještě trochu váhal, to víš, ono vzít si život není nic tak lehkýho, i když je člověk rozhodnutej to udělat, nebo ne? Ale alkohol mu dodá kuráž. A fakt že jo, pochvíli je úplně namol, rozjařenej a v náladě, najednou se chce bavit.“

Teď už Jesper neodolal a hlasitě se zasmál vlastnímu vyprávění.

„No, a co se dělo dál? Vykašlal se na tabletky a doklopýtal dolů do hotelovýho baru. Celej večer si pakužíval u baru, kde hrálo piano, lidi se bavili a on si tam nabrnknul ňákou holku, dali se do řeči a on jinakonec dostal i k sobě na pokoj. Vzbudil se s příšernou kocovinou, ale živej! Chápeš to? A vtom siuvědomil, že tohle je to, co chce. Žít a užívat si, kdepak sebevražda. Prášky spláchnul do záchodu,zacáloval účet a odkráčel.“

„Mohl si aspoň jednu vzít na bolest hlavy,“ podotkl Fredrik.

„No, není to fantastický?“ zahlaholil nadšeně Jesper.

„To tedy je, happy end jak vyšitý. A poučení? Víc vodky pro naše deprimované.“

„Nech toho, ty bručoune. Přece musíš vidět poezii toho příběhu, ne? Nechoď na mě s kriminalistikou,

chlape jedna mizerná.“

Tak tohle bude náročné léto.

Eva Karlénová přišla s dalšími výsledky osobně.

„Gotlandsfrakt?“ povytáhl obočí Göran Eide. „Není o tom pochyb?“

„Ne, je to na sto procent jisté,“ přikývla Eva.

Necelé čtyři dny po explozi na M/S Visby se kriminálním technikům podařilo určit, že návěs, ve kterém

nálož vybuchla, patřil společnosti Gotlandsfrakt AB.

Moderní registrační značky se roztavily, nezbylo z nich zhola nic, ale byly tu naštěstí i jiné stopy: druh návěsu, barva, zbytky loga firmy, značka chladicí jednotky, úlomky s čitelnými částmi výrobního čísla a

tak dále. Vše bylo porovnáváno se seznamy společnosti Destination Gotland a s údaji, které poskytly firmy

přepravující v pondělí 19:10 na palubě M/S Visby svůj náklad.

„Prošla jsem záznamy,“ pokračovala Eva, „Gotlandsfrakt měl na palubě celkem tři návěsy.“

„A nálož byla umístěná v tom s poznávací značkou FLG 891, jak vidím,“ vyčetl Göran z papírů, které mu

položila na stůl.

Göran nečekal na odpověď a jeho ruka už směřovala k telefonnímu seznamu. Prolistoval se až k číslu

společnosti Gotlandsfrakt a natáhl se pro sluchátko.

Když chtěl vytočit první číslici, zjistil, že je v místnosti sám.

„Dobrá práce!“ zavolal do otevřených dveří a doufal, že Eva je ještě na doslech.

Po chvíli vysvětlování a přepojování konečně dostal k telefonu člověka, který byl schopný mu pomoci.

„Ták se na to podíváme, to by neměl být problém zjistit,“ ozval se rozvážný ženský hlas na druhém konci.

Slyšel, jak vyťukává něco do klávesnice, trpělivě čekal.

„Tady ho máme, už to vidím, FLG 891, pondělí, dvacátého osmého června,“ pokračovala nervy drásajícím

rozvláčným způsobem.

„Ano?“ snažil se ji popohnat Göran.

Tužkou netrpělivě poklepával do poznámkového bloku.

„Svážel vejce ze čtyř různých adres, dvě v Burgsviku a dvě v Grötlingbo.“

„Takže návěs byl plný vajec?“

„Ano. Asi tak půl milionu vajec, přibližně.“

„A zákazníci?“

„Hm, v Burgsviku tu máme zapsanou společnost AB Suderägg, stejný zákazník na obou adresách, a v

Grötlingbo je to Gert Fält HB. Taky stejný zákazník na obou adresách.“

Dozorce v modrých kalhotách a šedé košili Fredrika doprovodil do jedné z výslechových místností v

Hallské věznici. Malý pokojík byl vybavený masivním stolkem, přišroubovaným k podlaze, s tmavězeleným, téměř černým povrchem a doplněný dvěma židlemi. Zamřížovaným oknem, vedoucím na sever,dovnitř proudilo namodralé světlo. Dveře se za ním zavřely. Pohlédl na Mikaela Walla, který už seděl ustolu. Statný, devětadvacetiletý muž, narozený v Eskilstuně, s obdivuhodně dlouhým trestním rejstříkem.Z vážnějšího zločinu se ho ale podařilo usvědčit až před necelým rokem.

Fredrik k němu natáhl pravici a pozdravil. Wall ji stiskl beze slova. Byl vysoký a urostlý, měl rozložitáramena a paže se bezpochyby už něco navzpíraly. Jeho pohled byl chladný a odtažitý. Fredrik si povytáhlžidli, jejíž nohy nepříjemně zaskřípaly o podlahu, a posadil se.

„Před jedenácti lety jste se podílel na loupeži ve vojenském skladu v Härjedalenu,“ začal Fredrik. „Vy, PerNilsson a pravděpodobně několik dalších jste si tehdy kromě zbraní odnesli i sedmdesát kilogramů trhaviny M46.“

„Tak to stojí v protokolu,“ odvětil Wall, aniž by hnul brvou.

Fredrik mu vrátil upřený nevlídný pohled. Tohle nebude jednoduché.

„Čtyři balíčky, každý s jedním kilogramem trhaviny, byly nalezeny u vás ve sklepě. Co se stalo se zbylými

šestašedesáti kilogramy?“ zeptal se Fredrik.

Mikael Wall si zkřížil ruce přes prsa. Už tak velké svaly se vyrýsovaly ještě zřetelněji. Konce rukávůobepínající bicepsy se napínaly k prasknutí. Na jedné paži se přesně v těch místech objevilo černétetování. Vypadalo jako blesk s jedničkou a devítkou po stranách.

„Prodali jste je?“

Nepatrný usměv přeběhl po Wallově tváři. Opovržlivý. Neřekl nic.

„Za tu loupež už jste plnoprávně odsouzen, nepomůžete si, když budete mlčet. Nepotřebuju vás z ničeho

usvědčit, jen chci vědět, kde teď je ta trhavina,“ vysvětlil Fredrik.

„Co já vím. Už je to dávno. Zeptejte se těch ostatních, o kterých jste mluvil, třeba budou mít lepší

přehled.“

„Kdy jste ty balíčky viděl naposledy?“ zkusil to Fredrik znovu.

„Podle toho, co říkáte, bylo do loupeže, za kterou já sedím, zapojeno víc lidí. To znamená, že jsem je

třeba neviděl vůbec, nemyslíte?“

„Čtyři kilogramy se našly u vás ve sklepě.“

„Hm, to je právě ta záhada. Už rok a půl přemýšlím nad tím, jak se tam mohly dostat. Jediné, co mě

napadá, je, že mi je tam musel někdo podstrčit.“

Totéž tvrdil i u soudu.

„Devět lidí pravděpodobně zemřelo díky téhle trhavině. Devět nevinných švédských občanů, žen a dětí. To

pro vás nic neznamená?“

Mikael Wall zarytě mlčel.

Při odchodu z věznice Fredrik využil příležitosti zeptat se dozorce na Wallovo tetování.

„Aha, už vím, co myslíte,“ vzpomněl si hlídač. „Rádi si hrají s čísly, tihle týpci, ale většinou jsou to dost

primitivní symboly.“

„Ale ne tak primitivní, abych je pochopil i já,“ podotkl Fredrik a přál si, aby už dozorce přešel k věci.

„Ten blesk, to není žádný blesk, ale písmeno ‚s‘ a Storm 19, to je název jedné takové malé roztomilé

nacistické organizace, která si jako cíl vytyčila reformu švédské společnosti. Násilím, bude-li třeba.Existuje moře takových skupinek, ale většinou nemají víc než pět šest členů.“

„A ta devatenáctka? Co symbolizuje?“

„Devatenácté písmenko abecedy. A to je…?“ dozorce se obrátil na Fredrika s pedagogickou otázkou.

Fredrik si to musel odpočítat.

„Aha, SS, chápu,“ odpověděl po chvíli.

„Přesně tak. Schutzstaffel. Nic hlubšího v tom nehledejte.“

Gustavovi začínalo kručet v břiše a právě se rozhodl najít někoho, kdo by s ním šel na oběd, když do jehokanceláře vtrhl Göran.

„Bomba na M/S Visby byla umístěna v návěsu spolu s půl milionem vajec, pocházejících mimo jiné zGrötlingbo ze slepičáren Gerta Fälta,“ vyhrkl překotně a hodil před Gustava na stůl stránku vytrženou ze svého poznámkového bloku.

„Fält. Tak to je síla,“ vydechl Gustav. „Myslíš, že to byl on?“

„Každopádně si pro něj dojedeme. A ten jeho statek obrátíme vzhůru nohama. Včetně slepičáren. Alenapřed bych chtěl, abys důkladně vyslechl řidiče, který ten náklad v pondělí svážel. Tady je jméno atelefon,“ rozkázal Göran a ukázal na papírek. „Je mi jedno, kde je a co dělá, vyslechnutý budebezodkladně. Teď hned!“

„Doufám, že alespoň není na pevnině,“ utrousil tichý komentář Gustav.

„Je na ostrově, žádný strach,“ ujistil ho Göran. „Prázdný návěs vyzvedl ve Visby v pondělí v sedm hodinráno a odevzdal ho k přepravě v přístavu ve tři čtvrtě na tři. Chci mít vteřinu po vteřině přesný přehled otom, co se během dne dělo, a to až do okamžiku, kdy předal odpovědnost za náklad přepravci v přístavu.Chci přesné časy, místa, intervaly, kdy nechal návěs bez dozoru, kdo mu eventuálně pomáhal snakládáním, koho během práce potkal, jména všech, koho během dne byť jen zahlédl. Prostě všechno. A hned.“

Björn Holst seděl v kabině jednoho z tahačů společnosti Gotlandsfrakt, aby ve Visby vyzvedl prázdnýpřívěs, když se mu ozval ten policista.

Jel nenaložený. Většinou se snažil si práci zorganizovat tak, aby vždy nějaký návěs odevzdal, když si jeljiný vyzvednout, ale tentokrát brázdil silnice jen s tahačem.

Björn Holst se snažil vysvětlit, že jen sjede pro ten kontejner a rychle ho přepraví k zákazníkovi doSmittenslundu, nebude to trvat víc než půl hodiny a pak pojede rovnou na stanici. Ale o tom policistanechtěl ani slyšet. Striktně požadoval, aby se na stanici dostavil bez prodlení. Stejný jako všichni ostatnízákazníci, pomyslel si Björn Holst. Okamžité dodání, už včera bylo pozdě, to známe. Taky nikdy nechtějíposlouchat, když má člověk nějaké námitky.

Teď už sedí ve výslechové místnosti v přízemí policejní stanice a polekaně se škrabe v plnovousu, který siletos nechal narůst poprvé.

„To snad není možný, děláte si legraci? Ta bomba byla v mým návěsu?“

„Přesně tak,“ přikývl Gustav.

Björn Holst se oklepal. Myslel na to, že s osudovým návěsem na tahači strávil téměř celý den, měl ho jenpár metrů za zády. Vzpomněl si na protržený bok lodi, kolem které projížděl před pouhými několikaminutami, na vlastní oči viděl sílu nálože. Kdyby explodovala po cestě někde na sto dvaačtyřicítce napříčostrovem, sbírali by ho po okolí pinzetou. Pokud by ho vůbec našli.

„Jak se tam proboha mohla dostat? Vždyť ten návěs byl prázdný, když jsem ho vyzvedával.“

Pokud ji tam nainstaloval on sám, pak je opravdu dobrý herec. Zatraceně dobrý. On sám by ale sázel spíš

na Gerta Fälta, nacistu z Grötlingbo.

„To právě nevíme. A proto od vás potřebujeme co nejpodrobnější popis všeho, co se během dne událo.“

„Chápu,“ přikývl trochu ustrašeně Björn Holst.

Položil předloktí na stůl a svěsil ramena.

„Člověk může být rád, že ti teroristi nezpackali časovač,“ pokusil se o vtip.

Podíval se na Gustava.

„Já vím, o tom se nežertuje. Jenom si říkám, co by se stalo, kdyby…Vím, že na tom trajektu taky zemřeli

lidé…“

„Devět,“ poznamenal Gustav.

„Já vím…“ přikývl Holst a ztichl.

„Začneme od začátku,“ ujal se slova Gustav. „Kde jste návěs vyzvedával?“

„Jezdím do města ke společnosti Gotlandsfrakt. Je to po ránu moje první štace, takže asi kolem sedmé.“

„A první zákazník?“ zeptal se Gustav.

Výslech byl nahráván, ale Gustav si přesto klíčová slova zapisoval.

„Jel jsem do Burgsviku, firma Suderägg. Mají tam dva závody. No, je to vlastně oblast Öja, ale říká se

tomu Burgsvik, je to blízko. První závod leží v Unghanse. Tam mají i statek. A pár kilometrů dál vykáceli kus lesa jižně od Sibbernarve, aby tam mohli vystavět novou slepičárnu, asi tak pro pětatřicet tisíc slepic.“

„Takže do Unghanse jste jel s prázdným návěsem?“

„Ano. I když s prázdným… Měl jsem tam palety a taky prázdná plata od vajec, víte, co myslím,“

vysvětloval Björn Holst a rukou vyskládal do vzduchu komínek.

„A ty jste vyzvedl někde po cestě?“ zajímal se Gustav.

„Ne, to ne, ty dostáváme ze Stockholmu a skladujeme u nás. Ale měl jsem je v návěsu nachystané už od

předchozího pracovního dne, tedy od pátku.“

„Palety a prázdná plata byly tedy naložené v návěsu už v okamžiku, kdy jste ho ráno vyzvedával?

Rozumím tomu dobře?“ ujišťoval se Gustav.

„Ano.“

„A byly už od pátečního večera naskládané v návěsu, který stál zaparkovaný někde u skladu společnosti

Gotlandsfrakt?“

„Ano, od pátku od čtyř hodin, asi tak. Ale v nich nic být nemohlo, jestli to myslíte takhle. Prázdná plata i palety jsem totiž vyložil u Suderägg a pak u Fälta a místo nich jsem nakládal plná.“

„Dobře,“ přikývl Gustav. „Rozumím. A nikde jinde bomba být nemohla?“

„Ne, myslím, že ne. Nejsou tam žádné šuplíky nebo tak něco, kam by se dala schovat. Gumy na upevnění

nákladu visí po stranách.“

„V kolik hodin jste přijel k prvnímu zákazníkovi do Unghanse?“

„Lehce po osmé.“

„A tam jste vyložil palety a naložil vejce.“

„Jo.“

„Jak dlouho vám to trvalo?“

„Řekl bych tak hodinu,“ zamyslel se Björn Holst.

„To je dost dlouhá doba,“ podivil se Gustav.

„To víte, jsou to vejce. Nemůžete je tam jen tam naházet.“

„Jistě, chápu. Nakládáte sám, nebo vám pomáhá někdo z místních?“

„Většinou mi někdo pomůže. V pondělí jsme to dělali dva.“

„A kdo byl ten druhý?“

„Víte, já vlastně ani nevím, jak se jmenuje. Pracuje tam spousta různých lidí. Nějací Poláci a pár

Jugoslávců, řek bych.“

„Jugoslávců?“ podivil se Gustav.

Tam jsou přece muslimové, nebo ne? Neprchli náhodou do Jugoslávie mudžáhedíni z Afghánistánu, když

tam skončila válka? A byli to muslimové, co museli utéct, nebo ti druzí? O tom měl jen chabé povědomí…

„Jo, myslím, že jsou z Jugoslávie,“ přisvědčil Holst, „nebo jakže se to tam teď jmenuje.“

„Takže vy si myslíte, že ten, kdo vám v pondělí pomáhal s nakládkou, pocházel z některého z bývalých

států Jugoslávie?“ ujišťoval se Gustav.

„Ne, to nemůžu říct. Jenom mám pocit, že tam zaměstnávají Jugoslávce, ale jestli zrovna tenhle kluk byl

odtamtud…“

„Rozumím,“ kývl Gustav a zapsal si ‚Jugoslávec?‘, ale zároveň cítil, jak jeho zájem o tuto osobu klesá.

Nejžhavějším kandidátem byl stále Fält.

„Máte návěs během nakládky celou dobu pod dohledem?“ pokračoval ve výslechu Gustav.

„Víceméně ano. Ale kdybyste se mě zeptal, jestli ho mám celou dobu na očích, tak musím říct, že ne.

Chodím dovnitř do slepičárny pro ta vejce.“

„Po jak dlouhou dobu na návěs nevidíte?“ chtěl vědět Gustav.

„Css, vím já, tak pět minut, možná. Maximálně deset, kdyby se člověk zapovídal s někým ze

zaměstnanců.“

„A stalo se to v pondělí? Zapovídal jste se?“

„Kdepak, víte, ti kluci moc švédsky neumí…“

„Jezdí tutéž trasu každé pondělí. Od září, kdy byla zahájena produkce i v novém závodě u Burgsviku,dodržuje přesně stejné schéma. A podle svých slov bývá velmi přesný.“

Gustav seděl v Göranově kanceláři spolu s žalobcem Peterem Klintem, Sárou a Fredrikem, který se právěvrátil z Hallské věznice.

„Jinými slovy, o pravidelném svozu vajec vědělo mnoho lidí,“ odtušila Sára.

„Přesně tak,“ přitakal Gustav a pokračoval ve svém výčtu. „Se závody v Burgsviku je Holst hotový zhrubave čtvrt na jedenáct. Mimochodem, ten kluk, který mu v pondělí pomáhal, je Polák, ověřil jsem si to usvých známých z okolí. Potom, tedy někdy mezi čtvrt a půl, odpojil návěs a s tahačem odjel do Folkerydsna oběd. Byl pryč asi tak půl hodiny, cesta netrvá víc než pár minut. Tohle je jediná chvíle, kdy nechalnávěs bez dozoru po delší dobu. Poté zamířil do Grötlingbo a naložil vejce ve dvou Fältových závodech.Pak už jel bez zastávky rovnou do přístavu.

„Byl někdo v závodě, když tam ten návěs stál?“ zajímal se Fredrik.

„Ne, ten Polák odjel na kole někam pryč, jakmile byli hotovi s nakládkou. Já bych tu viděl tři možnévarianty. Buď nálož někdo nastražil do návěsu, zatímco byl Holst na obědě, anebo byla už připravená naněkteré paletě, schovaná mezi platy vajec, a to buď mezi těmi od Suderägg nebo od Fälta.

„Co si myslíš o přístavu?“ obrátil se Göran na Sáru.

„Vsadila bych spíš na Burgsvik nebo Grötlingbo. Na oploceném prostranství společnosti DestinationGotland určeném pro tyto účely stál návěs sice téměř čtyři a půl hodiny, než byl odtažen na palubu M/SVisby, ale zboží je zde oddělené od úseku, kde parkují osobní auta, a tak se tam pohybuje jen personál. A samozřejmě také řidiči, kteří sem dovážejí další návěsy. Přestože návěsy nejsou pod stálým dohledemnějakého hlídače, tvrdili shodně všichni zaměstnanci, které jsem vyslýchala, že by si určitě někdo z nichvšiml, kdyby se mezi nákladem pohybovala nějaká nepovolaná osoba.“

„To je pochopitelné, že to tvrdí…“ podotkl skepticky Fredrik.

„Nesázela bych na to už jenom proto, že je to pro pachatele nejhorší možná varianta. Je tu největší riziko, že ho někdo překvapí. I ty krátké časové úseky, kdy Holst mizí s vozíkem ve slepičárně, aby vyzvedl další palety, jsou méně rizikové než přístav,“ nedala se Sára.

Göran se zvedl ze židle a sundal si brýle.

„Musíme zjistit, kdo přesně se v okolí návěsu pohyboval, a taky prohledat všechny ty slepičárny.“

Pak se obrátil na Klinta.

„Ale ze všeho nejdřív tu chci mít Fälta a taky Tommyho Johanssona. Přestože zrovna v pondělí v závoděnepracoval, určitě věděl, jak to chodí s transporty vajec. Mohl se na to připravit.“

„Dobrá, zatkneme s ním i Stellana Johanssona a uděláme důkladnou domovní prohlídku. U nich i u Fälta.Ale když nic neobjevíme, a pokud nic závažného nevyplyne z výslechů, nemůžeme je tu zadržet déle neždo večera.“

„Mimochodem, ten kluk, co Tommymu Johanssonovi poskytl alibi pro vraždy v Nissevikenu,“ vzpomněl siGöran a živě gestikuloval s brýlemi v ruce.

„Niklas Ahlskog,“ připomněla mu Sára.

„Jo, ten. Toho bych si tu taky rád proklepl. Možná že se s Tommym zdaleka neznají tak povrchně, jak se

nám pokouší namluvit.“

„Dobře, souhlasím. A domovní prohlídka i u něj, píšu si,“ přikyvoval Klint.

„Výborně. Ale tentokrát to musíme naplánovat do nejmenšího detailu. Nerad bych tu měl další

krveprolití,“ podotkl Göran.

V sobotu sedm minut po šesté hodině odbočily ze silnice číslo sto dvaačtyřicet směrem na Kattlund dvavozy. Na jasně modré obloze zářilo bledé ranní slunce.

Civilní policejní volvo a mikrobus značky Volkswagen zastavily tři sta metrů od statku Gerta Fälta.Šestičlenná zásahová jednotka rychle a tiše vystoupila z mikrobusu. Po krátkém zopakovánínaplánovaného postupu se společně vydali směrem k domu, kde Margareta a Gert Fältovi ještě nerušeněspali. Ovšem za předpokladu, že výpověď Gerta Fälta, popisující jeho ranní rituály, byla pravdivá.

Ve druhém autě seděl Göran Eide, Gustav a dva městští strážníci, kteří měli za úkol uzavřít během zásahu příjezdovou cestu. Akce byla opravdu velmi dobře připravena.

Po rozhovoru s policejní ředitelkou bylo rozhodnuto, že budou povolány speciální jednotky. Nikdo nechtělzbytečně riskovat. Pokud byl člověk dostatečně šílený na to, aby nastražil bombu na loď plnou lidí, určitěby ve vypjaté situaci neváhal použít násilí ani proti policistům.

Blížili se k domu ze strany. V zákrytu za vzrostlým jasmínem se mohli dostat až k vile, aniž by je kdokoliv mohl zahlédnout. Okna byla zasazená vysoko, ani se nemuseli krčit, aby zůstali ukrytí, když stálipřitisknutí k fasádě.

S vůní jasmínu, lechtající v nose, se členové zásahové jednotky rozmístili do předem určených pozic. Čtyři čekali u vchodu, další dva o kus dál, každý na jedné straně domu, aby hlídali okolí, kdyby se kdokolivzevnitř domu pokusil o útěk.

Teď už jen vyčkávali na znamení velitele zásahu. Podle plánu měl být Gert Fält zatčen kolem půl osmé,kdy očekávali, že bude opouštět dům. Gert Fält byl statný a vysoký, kdyby se rozhodl se bránit, mohl byjim způsobit nemalé potíže. Proto na něj u dveří čekali hned čtyři muži. Jakmile bude mít Fält na rukoupouta, dva z nich vběhnou dovnitř a zajistí dům.

Takový byl plán. Proto také čtyři zakuklenci na okamžik zaváhali, když se dveře vily rozlétly už čtyřiminuty před sedmou a na schodiště vyšel sám pan domácí.

Ve stejném okamžiku, kdy Gert Fält otevřel dveře svého domu v Hablingbo, vracel Niklas Ahlskog mlékodo lednice a zastrkoval tubu s taveným sýrem se šunkovou příchutí do jedné z přihrádek ve dveřích. Šeldo koupelny vyčistit si zuby. Poctivě odpočítal tři minuty.

Niklas Ahlskog kladl na ranní hygienu velký důraz a na zuby obzvlášť. Jenom pomyšlení, že by někdymusel vstoupit do čekárny zubního lékaře, ho naplňovalo nesmírnou hrůzou. Představa vlastního zákroku už ležela zcela mimo dosah jeho fantazie.

Chrup mu zářil čistotou, a tak vyšel ven do chodby, zkontroloval svůj dnešní outfit v zrcadle, zastrčil sivlasy za uši, nasadil čepici a už zavíral dveře svého bytu. Jeho garsoniéra byla součástí velké staré vily,kterou majitelé přestavěli na činžovní dům.

Namířil si to napříč travnatým prostranstvím, které bylo zastíněné třemi vzrostlými kaštany. Do truhlárnyto měl jen pár minut chůze.

Právě když zavíral branku, vynořil se po jeho levici policejní inspektor Leif Knuttson a rázným, ale nikolivnásilným způsobem ho popadl za paži. Téměř zároveň se napravo objevil Knutssonův kolega JohannesPersson a chytil jeho pravou paži. Za zády mu cosi zachrastilo a on najednou ucítil kolem zápěstí chladný kov.

Knutsson mu klidně a srozumitelně vysvětlil, že jsou od policie a on byl právě zatčen. Bude převezen k

výslechu do Visby.

Niklas Ahlskog zůstal stát beze slova jako omráčený, naprosto užaslý. Opatrně se rozhlédl a objevil dalšídva policisty, jednoho třicet metrů před sebou na křižovatce a druhého deset metrů za sebou. Všichniměli na sobě neprůstřelné vesty a v rukou pistole, kterými mířili rovnou k zemi.

Niklas nasucho polkl a podíval se vystrašeně na Knutssona. Nemohl se ani pohnout, ani se zatčení nijak

nevzpíral.

„Teď půjdeme támhle za roh a posadíme se do vozu,“ řekl Knutsson pedagogicky.

Niklas Ahlskog se šoural po chodníku. Pomalu, co noha nohu mine. Všechno kolem mu najednou

připadalo neuvěřitelné, jako z jiného světa. Jakmile zahnuli za roh a on spatřil policejní vůz, napadlo ho,že je to pořád lepší než jít k zubaři.

Tahle myšlenka ho uklidnila.

Nikdo nepočítal s tím, že se Gertu Fältovi zachce si přečíst úvodní sloupek šéfredaktora ranního tisku,snad i dnes nabitý lehce nacionalistickými úvahami o škodlivosti přistěhovalectví. Nemohl odolat, přestože většinou dával přednost rozhlasovému zpravodajství.

Zásahová jednotka zaváhala jen několik okamžiků. Jakmile Gert Fält sešel pár kroků ze schodů směrem kpoštovní schránce, už byli na něm. Svalnatý muž ztuhl, ale vzápětí se pokoušel ubránit se těm neznámýmrukám, které ho přepadly ze zálohy. Ale nezmohl toho moc, vždyť se na něj vrhli čtyři cvičení policisté a strhli ho k zemi.

Netrvalo to víc než pár vteřin a Gert Fält ležel na břiše s nosem zabořeným do travnaté podušky.

Při pohledu na dva muže v plné zbroji se samopaly, kteří vnikli do jejich domu, začala Margareta Fältováhystericky křičet. Nebyla z těch žen, které by ječely při každé příležitosti, ale zásah speciální jednotky vevlastním domě by vyvedl z rovnováhy i největšího flegmatika. S tím se musí počítat.

Zajistit dům jim zabralo přesně půl minuty. Pak už mohl dovnitř vstoupit i Göran a pokusit se rozrušenoupaní Fältovou uklidnit a vysvětlit jí, co je právě potkalo. Tou dobou už se stihla Margareta Fältová natolikvzpamatovat, že si všimla bílého nápisu POLICIE na zádech černých zakuklenců, a tak než Göran vůbecotevřel ústa, žádala po něm vysvětlení. Neopomněla zdůraznit, že má svá práva a že hodlá na příslušnéúřady podat trestní oznámení pro porušení nedotknutelnosti soukromého obydlí.

Vrána k vráně vždycky sedá, pomyslel si Göran a vysvětlil jí, že ona osobně není zatčena, ale musí je

následovat do Visby a podrobit se výslechu. Riziko, že bude trucovat a odmítne spolupracovat, se zdálo

opravdu vysoké. Po několika minutách, kdy trpělivě poslouchal její námitky, se mu čím dál víc zamlouvalamyšlenka ji popadnout, hodit přes rameno a kopající a prskající ji vynést ven.

Méně než půl hodiny poté, co Fältovy svalnaté paže skončily spoutané za jeho zády – ano, tentokrátopravdu dostal želízka – dostala druhá zásahová jednotka gotlandské policie znamení, na které čekala.

Vstupní dveře do domu Johanssonových ani nebyly zamčené, což jim znatelně ulehčilo práci. Mohli sedostat dovnitř do domu a pak dál až do kuchyně v naprosté tichosti. Kdyby se byli tolik nesoustředili nasvůj úkol, určitě by zaslechli i kokrhání sousedova kohouta.

Monstrózní postavu Tommyho otce odhalili téměř okamžitě – ležel na pohovce v obýváku. Zastavili se anapjatě naslouchali. Bylo jasné, že spí. Zhluboka, pravidelně oddechoval.

Dva muži se oddělili od ostatních a zůstali u Stellana Johanssona. Vzbudí ho až poté, co zatknou syna.

S nejvyšší možnou opatrností postupovali zbývající muži nahoru do patra.

Tommy Johansson měl evidentně lehké spaní. V okamžiku, kdy zásahová jednotka lokalizovala jehopokoj, už seděl na posteli a vytřeštěnýma očima hypnotizoval dveře.

Pohled, který se mu naskytl, když se otevřely, mu vzal chuť k jakémukoliv odporu. Čtyři policisté včerném, z nichž dva mířili svými samopaly na jeho hruď. Bez protestů uposlechl rozkazu a založil ruce v týl.

„Pánové, vy jste se snad zbláznili! To nemůžete myslet vážně, že bych já úmyslně zabil devět svýchspoluobčanů, žen a dětí,“ burácel hromovým hlasem Gert Fält a dotčeně gestikuloval před Gustavem a Fredrikem.

Postavil se tak prudce, až se za jeho zády židle s řachnutím skácela.

„Máte štěstí, že nejsme u mě doma. To bych vás totiž vyhodil, doslova a do písmene.“

Gert Fält si založil ruce v bok a vrhal zuřivé pohledy na oba policisty na druhé straně stolu.

„Krucinálfagot, do háje se vším!“

Každé slovo vřelo opovržením.

„Teď ale nejsme u vás doma. A pokud se opět neposadíte a nebudete odpovídat na naše otázky, budeme

nuceni vás vzít do vazby, abyste se trochu uklidnil,“ upozornil ho Fredrik.

„Proč ne, do vězení se mnou, jen do toho, pánové! To radši budu sedět v cele, než abych vás dva muselposlouchat,“ křičel Fält.

Zdálo se, že se svým vystoupením snažil vyhecovat především sám sebe. Možná si představoval, že secelá scéna odehrává před publikem, které ho oslavuje jako hrdinného bojovníka za svobodu.

Gustav si povzdychl.

„Jste si tím jistý?“ zeptal se Fälta.

„Do vězení se mnou,“ teatrálně zahlaholil Fält a vymrštil nad hlavu zaťatou pěst jako velitel vojska nabojišti při zahájení útoku.

Panebóže, pomyslel si Gustav.

Z okna pokoje Tommyho Johanssona byla vidět stodola, část dvorku a pak už jen pole a louky. Místnost měla zkosený strop. Pod oknem stůl s počítačem, naproti posteli starý příborník a na něm moderní stereo.

Eva otevřela skříň. Našla v ní na ramínku pár košil a černý společenský oblek, který Tommymu už musel být o několik velikostí malý. Na podlážce se válely různé sportovní pomůcky, chrániče na hokej,pravděpodobně taky malé míče na fotbal a na volejbal, několik párů kopaček.

Zavřela skříň a nahlédla do horního šuplíku u stolu. Tužky, mince, papíry, prázdná CD připravená kvypálení, špína, drobné odpadky. A v příborníku? Další oblečení, další kompaktní disky.

Dnes už se to nejzajímavější často skrývá v počítači, alespoň pokud člověk nehledá přímé technickédůkazy.

Zapsala si číslo harddisku a jméno výrobce a odnesla ho do auta.

Dostala na pomoc dva muže. Ti budou prohledávat zbytek domu, zatímco ona se pustí do té gigantické

stodoly. Jestli něco najdou, tak tam venku, o tom byla skálopevně přesvědčená. Kdo by schovávaltrhavinu pod postelí, kdyby měl k dispozici celou ohromnou stodolu.

Zvedla mohutnou, těžkou petlici, která držela vrata. Pravé křídlo se samovolně otevřelo. Popadla kabelu skriminalistickým nářadíčkem a vešla dovnitř.

Zdálo se, že byla využívána spíše jako přístřešek pro zemědělské stroje než jako klasická stodola. Pluh,brány a další náčiní, které ani neznala jménem, stály pečlivě seřazené vedle několika balíků slámy. Seník byl prázdný.

Za jejími zády se cosi zatřepalo a pod střechu vklouzla vlaštovka. Se závratnou přesností zmizela v otvorukulatého hnízda, přilepeného pod trám tak šest sedm metrů nad Evinou hlavou.

Pomalu procházela obrovským prostorem a všímala si detailů, jako například komínku dřevěných beden čivyřazených pneumatik od traktoru. Dobré úkryty, ale ty prohlédne až později.

Nejprve si chtěla udělat celkový obrázek.

Prošla dvířky ve vyzděné příčce a ocitla se ve stáji s dlouhou řadou boxů, které už dlouhá léta nebylyvyužívány. V jednom z nich byly odložené staré včelí úly, v jiném lodní motor značky Mariner o síle dvaceti koní.

Na opačném konci se červenala další příčka, tentokrát z lakovaných prken. Odstrčila dveře a nahlédla dotmavé, podlouhlé místnosti. Nalevo od vchodu nahmatala vypínač. Tři velká, kulatá svítidla se silnýmižárovkami zalila místnost ostrým světlem.

Byla to dílna, vybavená truhlářským i jiným náčiním. Opotřebovaná pracovní deska, vrták s podstavcem,kovový svěrák, poličky s ručním nářadím, elektrická pokosová pila. Místnost čpěla terpentýnem, olejem a pilinami.

Tady tomu věřila. Odložila brašnu na podlahu, otevřela ji a vylovila z ní gumové rukavice, vatové tyčinky a větší vatové polštářky. Setře vzorky z pracovní desky i z nářadí a pak je odešle po kurýrovi do státnítechnické laboratoře, aby je kolegové analyzovali v detektoru výbušnin. Pokud je tady někde sebemenšístopa po výrobě bomby, najde ji.

Gerta Fälta nakonec neodvedli do vazební věznice, ale na hodinu ho zavřeli do policejní cely.

„Šest plus šest, víc ani minutu,“ kroutil hlavou žalobce Klint. „Musíte mít v rukou něco víc než ten návěs, abych ho mohl dále zadržet.“

„Vždyť je tu důvodné podezření ze sabotáže spojené s vraždou,“ ohradil se Gustav.

„Ale podezření je jen obtížně prokazatelné. Kdokoliv mohl nainstalovat nálož mezi ty palety s vejci. Že

před třemi lety provolával rasistická hesla na veřejnosti, to nám nestačí. Musíte přijít ještě s něčím dalším.

Technický důkaz. Jakékoliv svědectví. Nebo alespoň nějaký protimluv v jeho výpovědi, něco, co nedokáže

rozumným způsobem vysvětlit,“ naléhal Klint.

„Protimluv! On s námi ale odmítá komunikovat!“ opáčil Gustav.

Klint pokrčil rameny.

„Na to má právo.“

Gustav si znovu povzdechl.

Klint zastrčil ruce do kapes u kalhot a shlížel ze své výšky na čtyři zdrcené kriminální inspektory, kteří se sním radili na chodbě státního zastupitelství. Jak tohle dopadne?

„Navrhuju udělat rošádu,“ řekl nakonec Göran. „Sáro, ty to zkusíš na Fälta, já si vezmu Ahlskoga a vy dva si podejte otce a syna Johanssonovy.“

Sára přikývla, stejně tak Fredrik a Gustav. „Za pokus to stojí,“ přitakal Fredrik.

Peter Klint vytáhl pravou ruku z kapsy a chvíli zkoumal hodinky.

„Máte na to devět hodin.“

Niklas Ahlskog si nervózně přejížděl pravou rukou po levé paži a úzkostlivě sledoval pohledem komisaře

Eideho.

„Rád bych si s vámi promluvil o minulém pondělí. Pondělí dvacátého osmého června,“ začal Göran.

Udělal krátkou pauzu, ale Niklas Ahlskog ani nepřikývl, ani jinak nepotvrdil, že rozumí.

„Povězte mi, co jste dělal v pondělí?“ pokračoval Göran.

Niklas Ahlskog se zhluboka nadechl, jako by měl na jazyku opravdu dlouhou větu, která spotřebuje hodně

vzduchu. „Byl jsem v práci, jako obvykle.“

„Začněme od začátku. Kdy jste se vzbudil?“

„V půl sedmé.“

„A kdy vám začíná práce?“

„V sedm.“

„Tak to jste moc času neměl,“ podotkl Göran.

„Mám to do práce jen dvě minuty rychlou chůzí,“ vysvětlil Niklas Ahlskog.

„Rozumím,“ kývl Göran. „Kontaktoval jste ráno někoho, než jste šel do práce?“

„Kontaktoval? Jak jako?“ povytáhl obočí Ahlskog.

„Mluvil jste s někým po telefonu nebo jste někomu poslal SMS nebo třeba mail?“ vysvětlil Göran.

„Ne.“

„Žádná snídaně, nic? Cokoliv vás napadá…“

V pondělí ráno se Niklas Ahlskog probudil s erekcí jako už dlouho ne, a tak si dal jednu rychlovku vlastnídlaní, s vilným pohledem na jednu spoře oděnou celebritu v nedělní příloze Aftonbladetu. Ale tohle snadšéfovi kriminálky z Visby říkat nemusí.

„Dobře, tak jdeme dál,“ usoudil Göran z jeho mlčení.

„Pak jsem šel do práce. Prošel jsem všechny dodávky, který se měly ten den udělat, no, a naložil jsem todo pickupu. Pak jsem opracovával dřevo až do pauzy na kafe v půl devátý, no, a po ní jsem jel rozvážet hotovej nábytek.“

„A během pauzy jste dělal co?“ zeptal se Göran.

„Jo tak, no, to jsem šel k Folkeryds. Většinou se tam stavím takhle po ránu, nestíhám totiž skoro nikdy

posnídat doma.“

Niklas Ahlskog přejížděl špičkou palce a ukazováčku po hraně stolu. Už nebyl tak vyděšený. Měl pocit, žesi s komisařem nakonec ‚celkem pokecá‘. On ten výslech nakonec nebude taková hrůza, jak se obával.

„Potkal jste u Folkeryds někoho, kdo by si pamatoval, že jste tam byl?“ chtěl vědět Göran.

„No jasně,“ zahlásil Niklas Ahlskog a zněl téměř nadšeně. „Proto tam chodím. Ostatní s truhlárny tam nasváču nechodí, ale vždycky se tam potkáme s kámošema, co tam taky často choděj na gáblík, zhruba ve stejnou dobu.“

„Tam jste potkal Tommyho Johanssona v pondělí před dvěma týdny?“

„Jo, přesně tak.“

„Taky patří k těm, kteří se tam objevují touhle dobou pravidelně?“

„Co? Jo tak, ne, Tommy ne. Ten tam moc často nebývá. Ani se s ním vlastně tak dobře neznám. Ale

Bullen a Henke, ty jsou tam každej den.“

Pak Niklas Göranovi vysvětlil, že se po svačině už do truhlárny nevracel, ale rovnou s pickupem odjel za

zákazníky. Nábytek rozvážel až do půl dvanácté.

„Takže od za deset minut devět až do půl dvanácté vám nemůže nikdo dosvědčit, kde jste se pohyboval?“

„Ale jo, může, zákazníci, kterým jsem přivezl zboží.“

„Tak si napíšeme jejich seznam.“

Tommy Johansson se na Fredrika díval temným, ale prázdným pohledem. Kruhy pod očima se zdály ještě

tmavší než při výslechu minulý týden. I dnes mluvil pomalu a rozvážně.

„A jak se Tobias jmenuje příjmením?“ zeptal se Fredrik a špičku propisky zabodl do poznámkového bloku.

„Sundin,“ odpověděl váhavě Tommy.

„A bydlí kde?“ „V Burgsviku.“

Zase Burgsvik. Zrovna teď se zdá, že všechny cesty vedou do Burgsviku, pomyslel si Fredrik.

Tommy Johansson tvrdil, že se v pondělí dvacátého osmého června celé dopoledne s Tobiasem Sundinem

vrtali v Tobiasově autě. Tobias Sundin přijel k němu domů kolem deváté. Pak strávili bez přestávky třihodiny opravou auta až do okamžiku, kdy kolem půl jedné Tobias odjel. Jinými slovy, Tommy nemohl býtv Burgsviku v ten kritický okamžik, kdy opuštěný návěs stál u závodu firmy Suderägg.

„Co má Tobias za auto?“ zjišťoval Fredrik detaily.

„Volvo 240,“ zněla odpověď.

„Barva?“

„Co?“

„Jakou má to auto barvu?“

„Jo tak. Černou.“

Z chování Tommyho Johanssona bylo těžké cokoliv vyčíst. Na první pohled se zdál klidný, ale Fredrikpřesto váhal. Jako by se kolem něj rozprostírala jakási temnota.

Fredrikovi připomínal jednoho spolužáka ze základky. Vždycky nasadil tentýž prázdný výraz, ať už bylpřistižen při nějaké klukovské rošťárně, nebo byl neprávem z něčeho obviněn. Ať už si myslel cokoliv,střežil své pocity uvnitř.

A nebyl to jen jeho nepřítomný výraz, který ve Fredrikovi vyvolal vzpomínku na dávného kamaráda.Nemohl se totiž zbavit pocitu, že před ním ve výslechové místnosti sedí malé dítě. Jako by byl Tommynajednou zatažen do něčeho, co se ho vůbec netýkalo. Policie, výslech, vyšetřování, to všechno patřilo do světa dospělých, který jako by mu stále unikal. Nemohl se zbavit představy malého chlapce, který bylzavolán do ředitelny, aby tam zodpověděl pár nepříjemných otázek. Nějak to vydrží a pak bude po všem.

Ta myšlenka Fredrika zneklidnila. Přece není žádné děcko, pomyslel si, je mu třiadvacet.

„Když Tobias odjel, co jste dělal?“ vyptával se dál Fredrik.

„Naobědval jsem se, prolistoval novinama, no a pak jsem jel nakoupit,“ odpověděl Tommy.

„To bylo kolik hodin?“

„Něco kolem druhé.“

„Kam jste jel nakupovat?“

„Do Icy.“

„Myslíte supermarket Ica v Hemse?“

„Ne, ten v Havdhemu.“

„Platil jste hotově, nebo kartou?“

„Kartou.“

To si policie lehce ověří. Zbývá jeden a půl hodiny mezi tím, co Tobias odjel od nich z Hablingbo, a

okamžikem, kdy se Tommy vydal na nákup.

Podíval se na Tommyho.

Prázdno, pomyslel si.

„Co je vlastně s vaším otcem?“ zeptal se nakonec Fredrik.

Malé škubnutí hlavou, ale stále stejný neutrální výraz.

„Co s ním je? Copak to není vidět?“ ohradil se Tommy. „Má problémy s pitím?“ chtěl vědět Fredrik.

„Jo, pije.“

„Vždycky pil?“ „Ne.“

„A kdy to začalo?“ „Asi před deseti lety.“

„Po smrti vaší matky?“

Nastala krátká chvíle ticha a pak:

„Jo.“

Zdánlivý klid v jeho tváři se pojednou stal výhružným. Žádný údiv, ani náznak povytaženého obočí, kterése ptá: ‚A co tohle s tím má co společného?‘ Co se asi Tommymu Johanssonovi honí hlavou? Jeho chovánívyvolávalo téměř fantastické představy.

„Souvisí to spolu? Myslím smrt vaší matky a otcův alkoholismus.“

„To je možný. Nevím.“

To je přesně ono. Nepřítomný výraz, nezájem. Nevím. Ta hraná lhostejnost. Jako by se nikdy aninezamyslel nad tím, proč se jeho otec stáhl ze života, podobně jako umírající zvíře zaleze do své nory.Tomu má věřit?

Jaký vliv to může mít na mladého muže? Jak ho poznamená pohled na vlastního tátu, který přežívá jako

améba, ve stavu téměř vegetativním, nikdy, ani za bílého dne při plném vědomí…

„Moc spolu nemluvíte…“ pokračoval Fredrik.

Tommy se na něj podíval, ale neodpověděl.

„To byla otázka,“ upřesnil Fredrik.

„Ne. Není o čem.“

Fredrik nevěděl, kam vlastně svými dotazy míří. Vedla ho spíš intuice. Zdálo se, že Tommy Johansson má

na pondělí dostatečně silné alibi. Možná by se s tím měl spokojit. Že Tommy Johansson schovává

kostlivce ve skříni, to z něj ještě nedělá vraha, co sestavuje bomby pro útoky na trajekty plné lidí. Možná by měl výslech ukončit.

„Vaše matka si vzala život?“ zeptal se přesto Fredrik ještě jednou na citlivou otázku.

Tommy Johansson zíral na Fredrika pohledem, který naznačoval, že se snad detektiv úplně zbláznil.

Místnost naplnilo dusivé ticho. Fredrik si odkašlal.

„Víte proč?“

„Na to jste se už ptal sestry,“ zavrčel Tommy.

„Ano a teď se na to ptám vás,“ odvětil Fredrik.

Tommy Johansson sevřel rty a mlčel.

Fredrik si říkal, že si počká, třeba z něj nakonec něco vypadne. Snažil se prolomit jeho zdánlivě laxní,

lhostejný postoj, kterému nevěřil. A to se mu podařilo. Ale jen na okamžik.

Tvář Tommyho Johanssona opět zkameněla. Díval se znovu na Fredrika svým prázdným, nic neříkajícím

výrazem. V jeho očích Fredrik viděl jen odraz toho, co se sám domníval, že si Tommy myslí.

„Aha, tak teď mám změknout pod palbou ženských zbraní? Takhle jste to mysleli?“ zahlaholil Gert Fält,když ho přivedli zpět do výslechové místnosti.

„Hm, nemyslím, že to byl záměr,“ odpověděla Sára. „Ale díky za kompliment.“

Gert Fält si odfrkl, ale pak se mu hlas trochu zatřásl. Mohl to být neplánovaný smích, který se mu vkradl do hraného opovržení.

„Chápu, že jste rozrušený. Není to nic příjemného být tímto způsobem donucen dostavit se k výslechu.Ale zasáhla nás otřesná událost, chápejte, atentát s tak vážnými konsekvencemi si žádá…“

„Moment, mladá dámo! Já vám řeknu, proč tak zuřím,“ skočil jí do řeči Gert Fält.

Fajn, řekla si v duchu Sára. Dokud nebudou lítat židle, ať si mluví, co chce.

„Zuřím, protože ti dva panáci mě tu obviňují z toho, že jsem způsobil smrt devíti svých krajanů. Že jsem v nějakém ideologickém pomatení smyslů snad nastražil tu bombu na M/S Visby. Už jenom to, že jsemtady, je vážné obvinění. Tomu říkám otřesná zkušenost, chápete to? Že mě přepadli před mým vlastnímdomem, ponížili a spoutali, to je patrně jen následek toho, že v téhle zemi člověk využívá svobody slova,nemýlím-li se. Nutno dodat: bohužel.“

„Ano, je to závažné obvinění, s tím s vámi naprosto souhlasím,“ přitakala Sára.

„Pff,“ vyfoukl vzduch pusou Fält a založil si ruce přes prsa.

„Ale jedná se také o závažný trestný čin a my musíme dělat svou práci. My nemůžeme říct, že jste doatentátu přímo zapleten, a přestože jsem u výslechu nebyla, předpokládám, že nic takového nevysloviliani moji kolegové. Ale jsou tu jisté okolnosti, které podezření směřují k vaší osobě, a ty, jak jistě chápete, musíme prošetřit.“

Připadám si jako učitelka v první třídě, pomyslela si Sára po svém trpělivě vysvětlujícím monologu. A říkatsi tak tvrdohlavému člověku při výslechu na závěr o souhlas a pochopení? To je jako říkat si o malér.

Göranova ‚rošáda‘ jí zalichotila a zároveň ji vylekala. Cítila, že se od ní očekává nějaký výsledek. Musí zněj dostat něco, co jim pomůže. Göran nezpřeházel vedoucí výslechu kvůli Niklasu Ahlskogovi neboTommymu Johanssonovi. Gert Fält, to byla ta největší ryba.

Snažila se nepodlehnout tlaku a soustředit se na muže na druhé straně stolu z břízy ve tvaru vlny.

„Vím naprosto přesně, proč jsem tady,“ ohradil se Gert Fält svým dunivým barytonem.

Ale nepovídej.

„Podívejme se, řekli si jednoho dne policisté, tady máme vhodného adepta, šíleného extremistu, který sevyjádřil ne zcela korektně o přistěhovalcích před asi tak půl desetiletím. Nastražil bombu na trajekt súmyslem svést to na arabské teroristy, na ty, co se vzájemně postříleli dole v Nissevikenu, aby vespolečnosti uměle vytvořil protiarabskou nacionalistickou náladu. Stará osvědčená metoda všechteroristických organizací a tajných služeb po celém světě. Někde něco vyhodit do povětří a pak tvrdit, žeto má na svědomí nepřítel. Ano, jsem šťastný, že se konečně společnost otevřeně postavila k problému příliš benevolentní azylové politiky Švédska, že se konečně brání přívalu přistěhovalců. To rád přiznávám.Ale nikdy, a to zdůrazňuju, nikdy bych nikomu neublížil jen proto, aby společnost k tomuto názorudospěla. A nikdy bych nelhal, ani se nesnažil zmanipulovat fakta, abych tak zdiskreditoval nevinn
épřistěhovalce, kteří vděčně přijali pravidla této země. Není třeba žádných lží. Stačilo by, kdyby se lidéodvážili podívat pravdě do očí. To je všechno, nic víc k tomu není zapotřebí.“

Konec svého vystoupení podpořil plácnutím pravou dlaní do desky stolu.

Sára se na něj zpříma podívala, čekala, až zase nabere dech.

„Nálož, která v pondělí explodovala na palubě M/S Visby, byla umístěna v návěsu. A ten jen pár hodinpředtím svážel vejce z vašeho závodu,“ řekla do ticha.

Gert Fält oněměl. Na židli se s prudkým škubnutím opřel. Jeho pohled se setkal s jejím, ale zdaleka užnebyl tak vzteklý jako před chvílí.

Byla to hra vabank. Samozřejmě se to mohlo ukázat jako chyba, říct mu, co už věděli, a zároveň tímodhalit, na co ještě nepřišli. Ale mohlo to také přinést výsledky. Mohla z něj takhle vymámit nějakávysvětlení, ať už pravdivá nebo ne. Třeba by v nich našli onen vytoužený protimluv.

„No a co? To si myslíte, že jsem to udělal já? Že jsem snad krmil slepice střelným prachem nebo co?“

vypravil ze sebe nakonec Fält.

Hlavně proto, aby se vzpamatoval a alespoň něco řekl.

„Potřebujeme vaši pomoc. Chceme, abyste spolupracoval, abyste nám přesně popsal, jak probíhalo

nakládání vajec, kdo vám pomáhal s balením plat a skládáním na palety, kdo se v pondělí pohyboval v

okolí vašeho statku případně u slepičáren.“

„Na to vám odpovím snadno, jenom já a Margareta,“ odpověděl Fält.

Jeho hlas zněl temně, ale zaraženě, zdaleka ne tak hřmotně jako obvykle.

„Nikdo vám nepomáhal?“

„Ne. Ten řidič vždycky pomáhá s nakládáním, to ano, ale jinak tam v pondělí nikdo jiný nebyl.Samozřejmě že ne všechna vejce jsou balená ten den, dávají se na plata postupně, jak je slepice snášejí.To se musí dělat několikrát denně.“

„S tím vám během týdne někdo pomáhal?“ zajímala se Sára.

„Hm, no, právě si říkám, jestli se tam neobjevil Tommy,“ chytil se Gert Fält zamyšleně za špičku nosu.

„Máte na mysli Tommyho Johanssona?“

„Ano, ano… Ale přemýšlím, jestli tam vůbec byl. Kdepak, minulý týden nepřišel.“

„Přestože vaše žena byla tou dobou pryč?“

„Ano, býval bych potřeboval pomoct. Ale myslím, že měl doma na návštěvě někoho z pevniny, či co.“

„Takže jste ho žádal o pomoc a on odmítl?“

„Přesně tak to bylo. Byl u nás ten týden předtím.“

Sára vytáhla novinový výstřižek, který si naštěstí neopomenula vzít s sebou k výslechu. Položila hodoprostřed na stůl tak, aby na něj viděli oba.

„Kdo je tohle? Ten muž, který vám pomáhá?“ řekla Sára důrazně a položila ukazováček na rozmazanoupostavu stojící na obrázku před řečnickým pultem.

„Už zase? Na to jste se mě už přece ptali,“ zavrčel Fält a celým tělem se odvrátil od lehce zažloutlého

ústřižku na stole.

„Já vím. Neodpověděl jste.“

„Jo,“ odsekl Fält podrážděně. „Nevim. A to jsem už jednou řekl.“

„Ještě před chvílí to vypadalo, že vás těch devět mrtvých na trajektu opravdu rozezlilo,“ podotkla Sára.

Udělala uměleckou pauzu a nechala ho chvíli přemýšlet nad tím, co právě řekla.

„Chcete nám pomoct tu událost vyšetřit, nebo ne?“

Fält vzdychl. Celý hrudník se mu propadl, svěsil ramena.

„Nelíbí se mi, když se po mně chce, abych udával,“ vysoukal ze sebe.

„Kdo je to?“ trvala na svém Sára a ukázala znovu na fotografii. „Jeho jméno. Pokud s tím nemá nic

společného, záhy se to dozvíme a necháme to plavat. Pokud by ale čistě náhodou byl zapleten do tohoatentátu, určitě ho nechcete krýt, že ne?“

Fält uhnul očima, pak se ale opět podíval na Sáru.

„Je to Tobias Sundin. Tobias Sundin z Burgsviku.“

A máme to! Alespoň něco, pomyslela si Sára Oskarssonová. Její práce přinesla výsledky.

„Kriste pane, to je ženská! Asi jsem se zamiloval,“ zaržál Lennart Svensson a poté ztěžka dopadl na jednuze židlí v Göranově kanceláři.

Jeho vyznání se týkalo Margarety Fältové a všichni věděli, že ho nelze brát doslovně. Lennartovi senepodařilo z ní dostat jediné rozumné slovo, a to i přesto, že mluvila téměř nepřetržitě.

Lennart Svensson a Margareta Fältová. A marriage made in hell.Takovou kombinaci by opravdu museli

ukout jedině v pekle. Lennart vypadal zcela vyčerpán, ale to se pravděpodobně týkalo jich všech. Ručička hodin se blížila k sedmé. Všichni byli na nohou už od pěti od rána. Kromě Gerta a Margarety Fältových, Tommyho a Stellana Johanssonových a Niklase Ahlskoga vyslechli také majitele firmy

Suderägg, oba Poláky, kteří u nich byli zaměstnaní, sedm dalších lidí, kteří pracovali nebo bydleli vbezprostřední blízkosti závodů v Burgsviku i v Grötlingbo, personál v restauraci Folkeryds a samozřejmě také Tobiase Sundina.

Výše jmenovaní opustili policejní stanici před necelou hodinou.

Göranův výraz prozrazoval nejen únavu, ale i zklamání. Seděl tiše ve svém kancelářském křesle apozoroval paprsek podvečerního slunce, který do jeho pracovny odráželo střešní okno na chodbě.

Jméno, které jim Gert Fält nakonec prozradil, jim dalo novou naději, která ale vyhasla stejně rychle, jakovzplála. Tommy Johansson mu přece poskytl alibi už na samém počátku. Měli sice pádný důvod nevěřitjeho tvrzení, ale jeho verzi nakonec potvrdil i Stellan Johansson, který si vzpomněl jak na Sundina, tak najeho černé volvo.

Ani skupince pod vedením Evy Karlénové se během domovních prohlídek nepodařilo nalézt nic, co byněkterého z podezřelých byť jen náznakem usvědčovalo z podílu na pondělním atentátu. Všechny vzorky se na detektoru výbušnin ukázaly být negativní. Jediný výsledek jejich celodenní práce bylo to, že všechny vyslýchané mohou škrtnout ze seznamu podezřelých.

„Hm, nic moc, co?“ zamumlal Göran.

„Mnoho povyku pro nic,“ parafrázoval Gustav název známé hry.

Göranovi se zastesklo po Ovem. To on v těžkých chvílích dokázal tým podržet, zvednout všem náladu.Teď jim opravdu do smíchu nebylo. I neúspěchy se během vyšetřování mohou ukázat jako krok správným směrem, ale Görana teď trápilo něco jiného. Ještě včera večer byl přesvědčený o tom, že rozuzlení majína dosah, že se skrývá tady, na Gotlandu. Věřil, že pachatel – nebo s největší pravděpodobnostípachatelé – nejsou mezinárodní teroristé, kteří už dávno opustili ostrov i zemi.

Pečlivě si prostudoval časové údaje z pondělního odpoledne. Kdyby bombu do návěsu nastražili v době,kdy stál v Burgsviku, měli by dost času a možností z ostrova uprchnout, než nálož na palubě M/S Visbyvybuchla. Mohli si vybrat ze dvou různých linek lodní dopravy a dokonce z deseti různých letů. Nemluvě otom, že mohli mít k dispozici motorový člun a mohli se tak z ostrova dostat po vlastní ose.

Zadržel vzdech. Nechtěl fňukat před svými podřízenými.

„Můžeme vůbec věřit Stellanu Johanssonovi?“ zkusila to ještě Sára, zatímco se ovívala náborovoubrožurkou, která zůstala ležet na jedné z židlí v Göranově kanceláři.

„Myslíš, že je do toho zapletený?“ zeptal se Fredrik.

„To nevím, spíš mě napadá, že je dost mimo. Jak moc vůbec vnímá okolní svět z toho svýho brlohu?“

Jejich úvahy přerušil Göran.

„Poslechněte, dneska jste všichni odvedli skvělou práci. Naše úsilí sice nevedlo tam, kam jsme doufali, žepovede, ale to už se stává. Pro dnešek to uzavřeme. Jděte domů a myslete na něco jiného. To je tonejlepší, co pro tenhle případ můžete udělat.“

Sára se sice zmohla k chabému pokusu o protest, ale ostatní nebylo třeba dvakrát přemlouvat. Pomalu sezačali zvedat.

„Uvidíme se v pondělí v devět, svěží a odpočatí.“

Dobrá pověst přístavního hostince v Herrviku, který otevřel novou provozovnu před necelým rokem, serychle šířila. Zahrádka byla zaplněná do posledního místečka. Fredrik a Eva se museli spokojit se stolemuvnitř restaurace. Vlastně to tak bude lepší, je to diskrétnější, pomyslel si Fredrik. Člověk nikdy neví, kdozrovna půjde kolem… Aby náhodou zase nedostal pěstí.

Vlny pleskaly o kamenné bloky na pobřeží. V docích několik rybářů nakládalo sítě na noční lov. Tři mladéservírky kmitaly mezi náročnými hosty.

Dnes si dopřáli, Eva si objednala mořského ďasa a Fredrik steak z halibuta, žádné baltské ryby. Evapopíjela australské bílé víno, ale Fredrik řídil, a tak se spokojil s nízkoalkoholickým pivem.

„Dáme si ještě něco?“ navrhla Eva.

„Můžeme se alespoň podívat do jídelního lístku,“ usoudil Fredrik a zamával na jednu z vyčerpaných

servírek.

Eva se spokojeným úsměvem vyhlédla k přístavu a pak se s láskyplným pohledem obrátila na Fredrika.

Vtom to vyslovila:

„Myslíš, že se můžeme dál takhle scházet?“

Její slova ho zasáhla jako blesk z čistého nebe. Bylo to směšné, vždyť on sám měl tutéž otázku na mysli

už mnohokrát.

Oba svým způsobem věděli, že současný stav je dlouhodobě neudržitelný. Věděli, že pokračovat znamenázaplatit cenu, která byla nepřiměřeně vysoká. On sám si to velmi dobře uvědomoval, ale snažil se před tím zavírat oči a oddávat se tomu bláznovství tak dlouho, jak jen to bude možné. Teď mu ale Eva očiotevřela, byla to ona, kdo tu otázku vyslovil nahlas.

Cítil se vyvedený z rovnováhy.

Navíc si nebyl jistý, proč se ho ptá. Opravdu to chtěla ukončit, nebo ho jenom zkouší? To je přece klasickýženský způsob: naznačit, že sama váhá, a sledovat reakci muže. Nebude-li dostatečně přesvědčivá, je s ním amen.

Vtom si uvědomil, že asi příliš dlouho mlčí. Eva už znala odpověď na svou otázku.

Natáhl se pro její ruku. Něžně ji stiskl. Cítil, jak mu dotekem odpovídá, palcem ho lehce hladila poprstech. Dívala se mu zpříma do očí, Fredrikovi se zdálo, že stále ještě láskyplně. Nebyl ale její úsměv užpřece jen poznamenán špetkou nostalgie?

„Já… jsem s tebou šťastný. Moc se mi to líbí, moc… Ty jsi… Opravdu tě mám rád. Upřímně. Ale…“

Prosím? Co to tady plácá? Odkud se vzalo to váhavé ‚ale‘? Copak to teď všechno chce zničit? A co by sipřála ona? Co vlastně chce on sám? Že by se v něm ozvala upřímnost, nebo se jen neobratně vyjádřil?Vyklouzlo mu z úst něco, co nechtěl, čím jí ublížil?

Před dvěma hodinami se milovali na pohovce v Evině obývacím pokoji. Vášnivě. Teď tu sedí a diskutují o

tom, jestli se nadobro rozejít. Jak se to stalo? Jak se mohli tak rychle dostat odtamtud až sem?

Chuť na zákusek je oba rázem přešla. Zaplatili a vydali se na procházku ke Snabbenu, majáku na samémkonci skalnatého výběžku. Při chůzi mlčky vyhlíželi k ostrůvku Östergarnholm opodál. Zapadající slunce bylo stále dost silné na to, aby je pálilo do zátylku.

„Věděli jsme přece, že to nemůže vydržet dlouho,“ prolomila ticho Eva a zastavila se.

Ženské dovedou v takových situacích říkat tak strašlivě rozumné věci, ach jo.

Hřejivé podvečerní slunce se třpytilo v Eviných očích. Její rty se opět protáhly do toho neodolatelněsvůdného úsměvu. Musí se takhle usmívat zrovna teď, když se s ním rozchází? Na chvíli se pod ním země rozhoupala.

Líbali se a pak se na parkovišti vydali každý svou cestou. Nabídl se, že ji odveze, ale odmítla s tím, že se ještě chce projít.

Sedl si do auta a vtom si uvědomil, jak je nesmírně vděčný, že ho ve Vamlingbo nečeká prázdný dům asamota. Jesperovy děti přijely předchozího dne večer. Společnost, povyk a tlachání, to přesně teďpotřeboval. Ať si klidně Jesper celý večer vykládá o boxu nebo o nejroztodivnějších značkách německých piv, on dnes bude jedno velké ucho.

V pondělí pátého července se v domluvenou hodinu celý tým sešel u Görana.

Fredrik se usilovně snažil soustředit se na práci, ale myšlenkami byl stále v přístavním hostinci v Herrviku.

Ve vzpomínkách si stále přehrával tutéž scénu: rozhovor s Evou, slovo od slova. Jeho osudové zaváhání.Anebo nehrálo až tak velkou roli, co řekl? Když se mu po čase výjev začal pozměňovat a on si hopředstavoval v jiných, více žádoucích variantách, začal se cítit trapně. Jako sedmnáctiletý studentík, kterýsi zmařil životní šanci u své lásky, a teď sedí a představuje si, jaké by to bylo, kdyby se býval odhodlal…

Není to takhle nejlepší? napovídal mu jeho vnitřní hlas. To se asi ozval rozum, pomyslel si. Musí si udělatv životě pořádek. Nebyly v tomto případě náhodou náklady mnohem vyšší než výnosy? Z deseti procentpotěšení a z devadesáti procent úzkost. Ale jakých deset procent to bylo!

Matně si vybavoval, že předcházející večer zakončil pivními orgiemi s Jesperem, které vyústily v trapný anevhodný telefonát Evě někdy k ránu. Odvolávání, sliby a prosby. A pak už jen přerušovaný zvuk zesluchátka, jak Eva zavěsila.

Vzpomínky nebyly neurčité proto, že by vypil až příliš mnoho piv, nýbrž proto, že dělal, co mohl, aby jepotlačil. Teď o ně v mysli nedobrovolně zakopl, proti své vůli si musel připomenout ten ostudný okamžik,ale pak se rychle přinutil upnout pozornost jiným směrem.

Na poradě Eva nebyla, alespoň že tak.

„Musíme udělat krok zpátky, možná ne jeden,“ zahájil setkání Göran. „Chci, abychom se vrátili až kvraždám v Nissevikenu. V pondělí byl Ove na cestě do Stockholmu vyslechnout rodinné příslušníky obětí.Budeme pokračovat tam, kde jsme byli přerušeni.“

Rozhodnutí to bylo jistě správné, ale bylo k němu třeba notné množství sebezapření a odhodlání zároveň.Tlak byl veliký, zevnitř i zvenčí. Mnozí po nich požadovali výsledky, a to hned.

„Sáro, tentokrát pojedeš ty,“ určil Göran.

Lennartu Svenssonovi se povedlo vklínit své nohy mezi Gustavovy naleštěné polobotky, a tak se mukonečně podařilo je v celé délce natáhnout. Z čela mu zmizela ustaraná vráska.

„A jak to bude s Tommym Johanssonem a Tobiasem Sundinem?“ zeptal se s úlevou ve tváři.

„Dám někomu za úkol je pořádně proklepnout. Sice si myslím, že už většinu víme, ale ještě bych chtělzkusit na ně vyšťourat, co se dá, než je necháme úplně být.“

„Sundin má na svém kontě pár hospodských rvaček a pak taky tu akci v Almedalenu, ze které tehdy uniklbeztrestně. Na toho druhého ale nemáme zhola nic. Není přece jen trochu přitažené za vlasypředpokládat, že se z ničeho nic najednou rozhodnou vyhodit do povětří trajekt?“ namítl Gustav.

„Je to trochu přitažené za vlasy, to uznávám. Ale extrémní ideologie mohou člověka dohnat k extrémnímčinům, i když nemá nijak násilnickou minulost. Důkazů jsme za poslední roky viděli ve světě víc než dost,“

oponoval mu Göran.

„To se ovšem bavíme o fanaticích,“ poznamenal Gustav.

„Ano. Možná že se tady o nic takového nejedná. A jak to vypadá zrovna teď, možná opravdu nemají svýbuchem nic společného. Ale jsou tu jisté indicie, které nám napovídají, že bychom je neměli nechat jentak jít. Fältovy ultrapravicové názory, jeho spojení se Sundinem a Johanssonem, návěs s bombou, kterýbyl nakládán ve Fältově závodě a taky v Burgsviku, kde Sundin bydlí…“

„Ale kde se tou dobou nevyskytoval…“ namítl Gustav.

„A dále trhavina, která také má – nebo alespoň může mít – určitou spojitost s ultrapravicovými radikály anacistickou ideologií,“ zakončil Göran svou argumentaci.

„Jistě, v této ideologické bažině bychom zcela jistě mohli nalézt motiv,“ souhlasil Gustav, „ale co je námto platné, když na ně nenajdeme nic konkrétního, ať už jsou to fanatičtí nacisté nebo ne.“

„Krister Asp,“ vzpomněl si najednou Fredrik a vyslovil svou myšlenku dřív, než Göran stihl Gustavoviodpovědět.

„Krister Asp?“ podivila se Sára.

„Ano, je to přítel Tommyho Johanssona, byl u něj slavit midsommar. Zastihli jsme ho tam, když jsme se vyptávali lidí z okolí Nissevikenu, ale nikdy jsme ho pořádně nevyslechli, jelikož se ukázalo, že na ostrovdorazil až ve středu, tedy dva dny po vraždách. Jenom mě napadlo, že by možná stálo za to si s nímpromluvit. Zná Tommyho od dětství, jestli jsem to dobře pochopil.“

„A kde bychom Kristera Aspa mohli zastihnout?“ chtěl vědět Göran.

„Bydlí v Nyköpingu, tak jestli není někde na dovolené…“

„Dobře. Ověř si to. A jestli je doma, zajedeš za ním,“ rozhodl Göran.

Po chvíli poradu ukončili a Fredrik šel na sekretariát požádat o objednání lístků. Na cestě zpátky muvytanula na mysli překvapivá zpráva od tajné služby Säpo, kterou dostali den poté, co byla v Nissevikenunalezena těla.

Vrátil se do své kanceláře, ještě vestoje si našel to správné telefonní číslo a zvedl sluchátko.

„Ake Fröhling?“ ozvalo se po třech zazvoněních.

„Zdravím, tady Fredrik Broman, policie Visby. Byl jsem s vámi před dvěma týdny na místě činu v

Nissevikenu.“

„Ano, ano, pamatuju si.“

„Rád bych vás o něco požádal,“ začal Fredrik.

Zvedl telefonní aparát ze stolu a otočil se zády k prosklené stěně vedoucí na chodbu.

„Prosím, pokud to bude v mých silách…“ odpověděl Fröhling.

„Narazili jsme během vyšetřování na pár jmen…“

„Myslíte vyšetřování těch vražd v Nissevikenu?“

„No, spíš se jedná o ten trajekt. V první řadě. Ale člověk nikdy neví…“

„Jestli to spolu nějak nesouvisí, že, rozumím.“

„Přesně tak. Napadlo mě, že by bylo dobré zjistit, jestli se některé z těch jmen neobjevilo v nějaké

souvislosti i ve vašich spisech.“

„Jistě,“ souhlasil Fröhling, „pošlete mi jména a rodná čísla. A také telefonní čísla, která si myslíte, že by mohli používat.“

„Výborně. Ještě něco k tomu?“ ujišťoval se Fredrik. „Ne, to bohatě stačí.“

„Pošlu to do deseti minut.“

„To zní, jako byste měl velmi naspěch?“ zarazil se Fröhling.

„Znáte to, při vyšetřování má člověk vždycky více či méně naspěch,“ odvětil Fredrik.

„Hm… Udělám, co bude v mých silách, ale slíbit vám nic nemůžu.“

„Ech… Jak to myslíte?“ zarazil se Fredrik.

„Myslím z časového hlediska. Nevím, jak dlouho mi to bude trvat. Ale předpokládám, že do konce týdnebych se k tomu měl dostat.“

„Rozumím,“ přitakal Fredrik.

Nastala krátká chvíle ticha.

„Nevíte náhodou, jak to dopadlo s tím Habíbem?“ zajímal se Fredrik.

„Nemám ponětí,“ odpověděl Fröhling. „To už není naše starost. Naštěstí.“

Možná by to i on měl pustit z hlavy. Ale ono není tak snadné vymazat z paměti obraz muže, který načlověka zírá s panickou hrůzou v očích a s krvácejícími zápěstími. Pohled muže, který je přesvědčený, žeprávě spatřil svého kata.

Zavěsili. Fredrik vyhledal údaje, o které si řekl Fröhling, a odeslal mu je.

Dům byl postavený v osmdesátých letech a dnes stál jen několik bloků od východu z metra ve staniciAspudden. Copatá holčička ve věku asi tak sedmi let shlížela na Sáru z jednoho z balkónů, které nájemníci zaplnili zahradním nábytkem a zimními pneumatikami. Vyfoukla z brčka pár pestrobarevných bublin,které ladně odpluly ulicí.

V rozpisu u hlavního vchodu Sára našla Thomassonovy téměř okamžitě. Druhé patro. Raději půjde po

schodech.

Žena, která jí přišla vstříc, Anna Thomassonová, vypadala přiměřeně svému věku. Jak si Sára předemzjistila, bylo jí třiapadesát. Střední postavy, dlouhé blond vlasy protkané šedivými pramínky. Její pohledbyl živý, ale posmutnělý.

Anna Thomassonová si se Sárou potřásla rukou a pak odsunula tašku s tříděným odpadem.

„Pojďte dál, jestli se protáhnete,“ vyzvala Sáru.

Sára vešla do chodby. Za otevřenými dveřmi na pravé straně tušila obývací pokoj. Anna Thomassonovározhodila nejistě rukama.

„Tak nevím. Kam se posadíme, co myslíte?“

„Třeba tam?“ navrhla Sára a ukázala k předpokládanému obývacímu pokoji. „Je to na vás. Rozhodněte

sama.“

„Tak dobře,“ přikývla Anna Thomassonová a nechala Sáru jít první.

Anna Thomassonová ukázala na staré klubové křeslo, potažené zlatavým sametem, a Sára se do nějusadila. Sama si vybrala místo na pohovce s šedým plátěným přehozem, která však nevypadala přílišpohodlně.

„Moc mě mrzí, co se stalo Josefovi,“ řekla na úvod Sára.

Anna Thomassonová odvrátila zrak směrem k oknu a cosi zamumlala. Vzrostlá monstera natahovala své velké listy ke světlu.

„Jak jste daleko?“ zeptala se.

Oprávněná otázka, se kterou Sára měla počítat. Nemůže se z ní jen tak vykroutit.

„Pachatele jsme ještě nedopadli. Důvod, proč jsem tady, je ujistit se, že jsme během vyšetřování něcodůležitého nepřehlédli.“

„Takže to moc dobře nejde,“ odvodila Anna Thomassonová.

Sára zrovna otevřela pusu, aby se ospravedlnila, když ji Anna Thomassonová přerušila omluvným gestem,jako by chtěla odmávnout svou kritiku, a řekla: „Víte, někdy mám pocit, že je to vlastně úplně jedno. Josef je pryč, Salíha je pryč. Bez ohledu na to, jestlichytíte toho, kdo to udělal, nebo ne. Život jim to nevrátí.“

Umlkla a několikrát se zhluboka nadechla, jako by se potřebovala vzpamatovat po značné fyzické námaze.

„Ale pak si zase říkám, že to tak není. Že si v tom musím udělat jasno. Prostě proto, že je to taknepochopitelné. Já… já tomu zkrátka nerozumím. Kdo mohl něco takového udělat? Mám potíže uvěřit, že se to doopravdy stalo.“

Pomalu zavrtěla hlavou a pak pohlédla na Sáru.

„Vy tomu rozumíte?“

„Taky s tím mám problém,“ připustila Sára.

Na dlouhou chvíli naplnilo místnost ticho. Za okny bylo slyšet, jak nějaké auto přeřadilo na nižší převod, aby se snáz vyšplhalo do strmého kopce.

„Holt je to tak. Stalo se,“ prolomila mlčení Anna Thomassonová. „Ptejte se, na co chcete.“

Její výzva zněla velmi trpce a Sára by ze všeho nejraději odtamtud zmizela. Snažila se namluvit si, žejejich rozhovor snad i Anně Thomassonové může v něčem pomoct.

„Ráda bych, abyste mi pověděla o Josefovi něco víc. Jaké byly jeho zájmy, jeho zvyky, s kým se stýkal apodobně.“

„Nevím… nevím, kde začít,“ řekla matka, která právě přišla o syna.

Chvíli přemýšlela a pak se jí v očích zažehla jiskřička radosti. Odhodlala se a začala.

„Měla jsem radost z něj a Salíhy. Potkali se před třemi roky a myslím, že pro něj to byl zásadní zlom.Josef byl vždycky ambiciózní a taky důkladný. Už odmala. Měl vysoké cíle a dovedl zabrat, aby jichdosáhl. Ale často byl taky nespokojený, zdálo se mu, že od života dostává míň, než by si zasloužil. Měldobrou práci, dobře placenou, alespoň tak jsem to viděla já, ale on měl pořád pocit, že je to pod jehoúroveň. Vzhledem k jeho vzdělání a tak. Někdy byl dost zatrpklý. Vždycky jsem mu říkala, že je ještěmladý, že si nemůže myslet, že bude mít všechno hned. Velká část jeho zatrpklosti zmizela, když seseznámil se Salíhou. Najednou si dokázal v životě vážit i jiných věcí, vidět jiné důležité hodnoty. Tedyalespoň si to myslím. Možná že mu jenom chyběla láska. Často vidím, jak se dnes mladí lidé snaží ze svékariéry vyždímat něco, co tam ale není a být ani nemůže. A proto jsem byla tak vděná za Salíhu. Asamozřejmě taky proto, že to bylo tak hodné a milé děvče.“

Sára pochybovala, že tohle bude k něčemu dobré. Byla přesvědčená, že Josef a Salíha jsou jen oběti.Náhodné oběti. Tečka. Oni, jako samostatné osobnosti, nebyli s to podat vysvětlení, proč byli zavražděni.Řešení tohoto případu se nenachází doma u Anny Thomassonové.

„A rodiče Salíhy? Jak oni se dívali na jejich vztah?“ ptala se dál i přes své pochybnosti.

Vypadal starší, než si ho pamatoval. To bylo to první, co Fredrika napadlo, když se opět setkal tváří tvář sKristerem Aspem. Na své vizáži nic nezměnil, ale přesto se zdál být dospělejší, zralejší než posledně.

Dlouho se nemohl rozhodnout, jestli Kristera Aspa nechá předvolat k výslechu na policejní stanici vNyköpingu, anebo si s ním sjedná schůzku u něj doma. Vybral si nakonec tu druhou variantu a teď viděl,že to byla správná volba. Kristeru Aspovi bylo pouhých třiadvacet let. Zavřít ho do výslechové místnosti by u něj možná vyvolalo jen vzdor a zatvrzelost a on by z něj nevytáhl to, co potřeboval.

Pokud tu ovšem vůbec bylo něco zajímavého, co by se dozvědět měl.

„Znáte se asi dlouho, že? Vy a Tommy.“

Krister Asp bydlel v malém bytě v zapomenuté čtvrti na okraji města. Před kuchyňským oknem se zelenalnevelký dvorek se stojanem na klepání koberců, lavičkou přikovanou k zemi a dvěma jeřabinami, jejichžvětve se nervózně třepaly ve větru. Pak hned další dům, na chlup stejný jako ten, ve kterém se teď nacházeli. „Hm, dvacet let.“

„Takže od tří let. Tehdy si vaše rodina koupila chatu na Gotlandu?“

„Ano, bylo to ve čtyřiaosmdesátým.“

„Jak jste se spřátelili?“

Krister Asp se pousmál.

„Tak to si nepamatuju. Vždyť nám byly tři roky. Naše chata ležela dvě stě metrů od jejich statku. Vtomhle věku k přátelství nic víc nepotřebujete. Stejně starý děcko jen pár minut chůze od baráku a jsou zvás kamarádi, tak to prostě je.“

V bytě bylo překvapivě čisto a uklizeno. Od mladého muže, který bydlí sám, by se dal očekávat mnohemvětší nepořádek. Pokoje byly provoněné čerstvým vzduchem, jako by se právě větralo.

„To je pravda. Ale teď už je vám třiadvacet, takže něco společného určitě máte, když vám přátelství

vydrželo.“

Krister Asp si odfrkl a odfoukl zrzavou ofinu, která mu visela přes oko.

„Jste tady kvůli Tommymu?“ zeptal se.

„Kvůli čemu jste myslel?“ odpověděl Fredrik otázkou.

Odpověď ale nedostal.

„Vaši rodiče už chatu v Hablingbo prodali?“

„Jo.“

„A Tommy, jezdí i on za vámi sem, do Nyköpingu?“

„Ani moc ne, vlastně tu byl jen jednou.“

„Jak to?“

„Rád se podívám za ním na Gotland, a navíc teď Tommy ani nemá práci, takže ani moc peněz…“

„Rozumím, to nikomu není příjemné. Je to dlouho, co přišel o práci?“

„Myslím, že už vloni v listopadu, takže kolik to je, nějakejch osm měsíců?“

„Ale příležitostně pracuje u Gerta Fälta, nemýlím-li se.“

„To jo, ale to je jenom sem tam nějaká ta hodina, krátkodobá brigáda,“ vysvětlil Krister Asp.

„Gert Fält má velmi negativní postoje k přistěhovalcům,“ nadhodil Fredrik.

„Slyšel jsem,“ přikývl Krister Asp.

„A Tommy? Jak ten se staví k přistěhovalcům?“

„To se zeptejte jeho, ne?“ ohradil se Krister Asp.

„Ale já se ptám vás,“ trval na svém Fredrik a zpříma pohlédl do Kristerových pomněnkových očí.

„Já to nechápu,“ vypravil ze sebe Krister namísto odpovědi. „Copak je Tommy z něčeho podezřelej? Nebo

co se to tu děje?“

„Jenom chci, abyste odpovídal na moje otázky, to je všechno,“ uťal Kristerovu zvědavost Fredrik.

Krister Asp přikývl a nerozhodně nadzvedl ruku. Co to mělo znamenat? Že od teď už bude odpovídat?

„Jaký je váš postoj k přistěhovalcům?“ zeptal se tedy Fredrik.

Krister Asp vyvalil oči, zaskočen tím, že se rozhovor najednou může točit i kolem něj. Pak si o několik

centimetrů přisunul židli blíž ke stolu. Odkašlal si a povolil ramena. „Abych byl upřímnej, nejsem z těch, kdo by oplakával každýho vyhoštěnýho černocha, ale obecně nejsemproti přistěhovalectví.“ Nebývá tohle to první, co vám řekne rasista, když se ho zeptáte přímo? pomyslel si Fredrik. Nejsem proti přistěhovalectví, ale… Ta osudová ale… Cizinci? Ano, proč ne, ale ne odtud a ne odtamtud a taky ne,

když… Na konci zbude jen skupinka upjatých seveřanů.

„Míval jsem tak trochu… no, dost extrémní názory na tyhle věci… Ale to bylo kdysi. Ještě na škole,“

přiznal Krister Asp.

„Co vás přimělo změnit postoj?“ vyzvídal Fredrik.

„Tak, znáte to, člověk se v tomhle věku lehce nechá strhnout. Není to domyšlený. Prostě jsem z toho

vyrost.“

„A Tommy? Jak je to s ním? Ten z toho ještě nevyrostl?“

„Víte, Tommy… U něj je to trochu jinak. Člověk u něj určitý věci prostě musí vzít na vědomí,“ řekl váhavě

Krister Asp a ztichl.

Sklopil oči a mnul si nervózně šev na vnější straně nohavice.

„Jako například?“ chtěl vědět Fredrik.

„Na jednu stranu ho chápu, ale zároveň…“

Krister Asp pevně skousl a vyfoukl vzduch nosem.

„Člověk by se měl od toho oprostit a prostě jít dál,“ dodal Krister Asp.

„Oprostit se od čeho?“ zajímal se Fredrik.

Krister Asp dlouho váhal, než se odhodlal k odpovědi.

„Já nevím, jestli vám to můžu říct.“

„Jestli něco víte, tak to dokonce musíte říct,“ připomněl mu Fredrik. „Je zcela jasné, že s rodinou

Johanssonových není něco v pořádku. To každý pochopí během pár vteřin. Ale to ještě neznamená, že to,co tají, je zajímavé pro nás. Pokud nám můžete pomoct se o nich dovědět něco víc, může se stát, že setím konečně objasní naše pochybnosti, a my je budeme moct přestat podezřívat a necháme je být.“

„Když já nevím…“ vypravil ze sebe Krister Asp.

„Co nevíte? Co se mi tu pokoušíte naznačit?“ trval na svém Fredrik.

„Tohle je strašně těžký. Já… Nechci nikoho krýt, to ne, o tom to vážně není. Ale… Tommy…“

Krister Asp se odmlčel. Rukou si přejel přes čelo a pak dál, až přes vlasy. Silně tlačil na pokožku hlavy,

jako by chtěl myšlenky zatlačit zpátky.

„Víte, je to takový zvláštní kamarádství, když se znáte už od tří let,“ řekl nakonec Krister Asp a pohlédl na

Fredrika. „Přijde den, kdy to prostě už nestačí jako důvod se dál stýkat. Jak jste se na to ptal na začátku, člověk si říká: co spolu vlastně ještě máme společnýho? Po dvaceti letech?“

Opět se odmlčel.

Pokud se nepokoušel někoho krýt, jak sám tvrdil, co v sobě tedy přemáhá? Zdálo se, že je to pro něj

opravdu těžké. Krister Asp s něčím usilovně bojoval.

„Co je to, co musí člověk u Tommyho vzít na vědomí?“ snažil se mu pomoct Fredrik.

„Nejde o Tommyho. Vlastně jde, jasně že jde. O Tommyho, o Stellana… Jde o to, že oni o tom neradi…

Připadal bych si jako zrádce.“

Krister Asp vrhl na Fredrika prosebný pohled.

„Nevím, co přede mnou tajíte,“ odpověděl Fredrik. „Ale ať už je to cokoliv, zdá se, že ani Tommymu, aniStellanovi příliš neprospělo uchovávat takové tajemství. Mlčení jim nijak nepomohlo, nemyslíte?“

Zdálo se, že odpor Kristera Aspa byl zlomen. Znovu si popostrčil židli o pár centimetrů blíž a položilpředloktí na stůl. Díval se stranou, když začal vyprávět.

„Stalo se to před třinácti lety,“ hlesl tiše.

Klas Hagman přivezl veliký silážní vak a složil ho do rohu stodoly. První žně. Vejde se jich tam do řadyněco přes dvacet, zbytek uskladní venku. Ve stodole musí zbýt místo i pro seno.

Zrovna se chystal vycouvat, když zahlédl něco, co ho přimělo vyskočit z kabiny traktoru. Se zapnutýmmotorem ho nechal stát u vrat a rázným krokem se vydal ke zděné příčce na druhé straně.

„To snad není pravda,“ zamumlal.

Dříve pečlivě vyskládané balíky slámy byly všechny otevřené a jejich obsah rozházený všude kolem.

Vrátil se k traktoru a vypnul motor. Zavládlo příjemné ticho, když zvuky stroje odumřely.

Otevřel dveře do bývalých stájí. Naskytl se mu tentýž pohled – zmatek a nepořádek. Nic nebylo na svém

místě.

Cestou k dílně podrážděně bručel. Dveře rozrazil ramenem a natáhl se po vypínači. Okamžitě poznal, že

některé z nástrojů, obvykle pečlivě rozvěšených na předem určená místa na zdi, chybějí.

„Tak tohle je příliš,“ ulevil si nahlas Klas Hagman.

Když se mu Stellan zmínil, že se ve stodole byla podívat policie, vrásky mu to nenadělalo. Brzy na to

zapomněl. Obcházeli přece všechny statky v okolí. Ale tohle ho vážně rozlítilo.

Vytáhl z kapsy montérek mobil a už téměř vyťukal 112, když ho napadlo, že by asi bylo vhodnější vytočit

nějaké číslo přímo na stanici ve Visby. Nestál o to mluvit s operátorkou na tísňové lince, potřeboval

zastihnout člověka odpovědného za tuhle spoušť. Nějakého šéfa.

Zhasl v dílně a vrátil se k traktoru. Pojede domů a najde si přímé číslo do Visby.

Jak couval ze stodoly, zahlédl na dvoře Tommyho Johanssona. Zamířil k němu a zastavil jen pár metrů od

Tommyho.

„To snad ani není možný, co tam vyváděli, viděls to?“ začal rozzlobeně Klas Hagman. „Vždyť tam chybí inářadí a vůbec, ten nepořádek!“

Tommy si zastínil rukou slunce a vzhlédl ke Klasu Hagmanovi v kabině traktoru.

„Cože?“

Tommy stál bez hnutí s rukou lehce prohnutou, přilepenou k obočí.

Klas Hagman vypnul motor.

„Policie. Co tam proboha dělali? Musí to přece po sobě uklidit!“ řekl Hagman a ukázal palcem přes

rameno.

Tommy nechal ruku spadnout dolů a podíval se ke stodole.

„Zavolám tam, ať sem někoho pošlou. Víš, kdo přesně tu byl? Nějaké jméno bys nevěděl?“ zeptal se

Hagman.

„Ztráta času. Stejně sem nikoho nepošlou,“ odfrkl si Tommy.

Klas Hagman pokrčil nos. Byl přesvědčený, že postoj Tommyho je v tomto případě zcela chybný. Anipolicie si nemůže dělat, co chce. Ale s Tommym se o tom přít nebude. „To se ještě uvidí,“ pronesl Klas Hagman napůl výhrůžně, nastartoval, zařadil rychlost a odkodrcal na silnici.

Anna Thomassonová se opět usadila poté, co pootevřela balkónové dveře. Příjemný závan čerstvéhovzduchu osvěžil i Sáru v klubovém křesle.

„Takže tu nevznikaly žádné kulturní ani náboženské konflikty?“

„Vůbec ne,“ přisvědčila matka Josefa Thomassona. „Josef je napůl Egypťan… a taky Arab. Myslím, že

tomu byli rádi. Ale i kdyby si Salíha vybrala Švéda, nemyslím, že by to byl problém.“

„A co Josefův otec?“ vyptávala se Sára.

„Byl přešťastný. Salíhu přímo zbožňoval. Také se s ním setkáte?“ chtěla vědět Anna.

„Ano,“ přitakala Sára. „Máte spolu ještě jednoho syna, je to tak?“

Anna přikývla, zatímco si pohrávala se stříbrným přívěškem.

„Napřed se nám narodil Petter. Sámí si strašně moc přál, abychom ho pojmenovali nějak švédsky. Měl

takové období, chtěl udělat tlustou čáru za svou minulostí a začít nový život, naučit se perfektně švédsky,stát se Švédem až do morku kostí. Když se měl narodit Josef, už trochu povolil. Proto jsme ho nakonecpojmenovali Josef, vlastně Yussuf, po dědovi.“

Prohrábla si vlasy s přirozeným šedavým melírem a odhodila je na záda přes ramena.

„Rozvedli jsme se, když bylo Josefovi sedm. O tři roky později se mi narodila ještě Anja.“

„Takže je jí tak šestnáct sedmnáct?“ odpočítávala Sára.

„Ano, v září jí bude sedmnáct.“

„Chlapci po rozvodu vyrůstali u vás, nebo jste zvolili střídavou péči?“

„Dá se říct, že vyrůstali se mnou, ale se Sámím byli v kontaktu, to ano. Trávili u něj víkendy a tak… Petter

měl problémy akceptovat Roberta, a tak býval u otce častěji než Josef.“

„Robert je otec Anji?“ odtušila Sára. „Ano.“

„Neměli se rádi s Petterem?“

„Myslím, že se Petter spíš těžko smiřoval s celou tou novou situací: napřed rozvod, pak Robert a nakonecještě Anja. Bylo mu třináct, když se narodila. Myslím, že největší problém nastal až s ní. Teprve tehdy siasi uvědomil, že jsme kompletní, nová rodina. Představuju si, že malé dítě si často namlouvá, že semamka s taťkou k sobě zase vrátí a že bude všechno jako dřív.“

„A Josef? Jak ten se s tím vyrovnával?“

„Mnohem lépe. Byl taky mladší, když jsme se rozvedli, Petterovi už bylo deset, asi k otci víc přilnul. Alenevím, jestli to mělo nějaký význam. Jsou každý úplně jiný, už od malička. Josef byl vždy klidný, nadaný,cílevědomý… Petter je víc… neklidný, měl i problémy ve škole, no… dost se mě zkrátka natrápil. Taky jenadaný, šikovný, ale nedokáže se soustředit jen na jednu věc. Roztříštěná osobnost, neříká se tomu tak?Obrovské množství energie vyplýtvá na nejrůznější pitominy, které nikam nevedou,“ přiznala AnnaThomassonová a protáhla si prsty. „Jeden čas jsme se o něj opravdu báli, to mu bylo tak šestnáctsedmnáct, možná osmnáct. Chtěl bydlet u Sámího, ale to vůbec nefungovalo. Sámí na něj neměl čas nebo prostě jen nezvládal péči o tak divokého teenagera. Buď mu nadával, nebo prostě nebyl doma. A u měPetter bydlet nechtěl. Za žádnou cenu. Zkoušela jsem ho přemluvit, trochu ho ukáznit,
ale neměla jsemna něj žádné páky. A když se o něco pokusil Robert, tak to skončilo naprostou katastrofou. Prostě sesebral a zmizel. Tehdy si mohl dělat, co chtěl… Tedy – mohl – ne, že by mu to někdo dovolil, ale nevědělijsme, jak mu v tom zabránit. Žil si svůj vlastní život už jako šestnáctiletý.“

Anna si povzdechla.

„Vždycky jsem si myslela, že jestli někdo z nich špatně skončí, bude to Petter, ne Josef.“ „To zní vážně,“ podotkla Sára. „Víte, co tehdy vůbec dělal?“

„Mám-li být upřímná, moc toho nevím. Ani teď, po tolika letech, vám nedovedu říct, co tehdy prováděl.Jak jsem už řekla, žil si svůj vlastní život a my jsme s tím nemohli nic dělat. Ale věděli jsme, že to nenídobré. Stalo se, že jsem na něj narazila někde ve městě, na něj a na ty jeho kamarády. No, už odpohledu to nebyli žádní svatouškové. Ale nevím o nich nic. Jestli brali drogy, kradli v obchoďácích nebo si jenom hráli na gangstery… Nevím. Výtržníci. Kluci, co rostou pro kriminál.“

Při té vzpomínce se zatvářila velmi trpce.

„Jak to s ním dopadlo?“ vyzvídala Sára.

„Teď už je to dobrý, díky bohu. Sice to trvalo, než se vzpamatoval, ale teď už s ním nejsou problémy.Bydlí v Malmö a pracuje jako makléř. Studoval v Lundu a pak už tam zůstal. Takže by se dalo říct, že obadva dělají totéž, jsou z nich prodejci… Vlastně… dělají… dělali…“ připomněla si smutnou skutečnost Anna Thomassonová.

Umlkla a prázdnýma očima pohlédla do neurčita.

„No,“ vzpamatovala se za chvíli a zvedla se. „Možná byste se ráda podívala na nějaké fotky?“

Aniž by čekala na odpověď, pospíchala k jedné z polic a začala hledat mezi popsanými hřbety.

Sára neměla nic proti tomu, když jí lidé nechali nahlédnout do rodinných alb. Většinou se uvolnili a na

povrch vypluly staré vzpomínky. Otázkou však bylo, jestli to může přinést něco užitečného zrovna

tomuhle případu.

Anna Thomassonová se vrátila se dvěma tlustými fotoalby. Položila je na stůl, posadila se a jedno z nich

rozevřela.

„Tak se na to podíváme. Tohle vás asi zajímat nebude,“ vytušila Anna Thomassonová a rychle prolistovala

první stránky, „ale tady, to je klukům tak šest a devět, řekla bych.“

Otočila album tak, aby si ho mohla Sára dobře prohlédnout.

„Neříkala jste, že jsou každý úplně jiný?“ podivila se Sára.

„Ano, charakterem ano, ale jinak jsou si strašně podobní. Jako vejce vejci.“

Anna se uchichtla, ale pak popotáhla nosem. Zdálo se, že je jí do pláče.

„Na tuhle se podívejte,“ otočila ještě dva listy a ukázala na jednu ze čtyř fotografií, přilepenou na černý

arch průsvitnými růžky.

„Je mezi nimi tři roky rozdíl, to je trochu znát, ale jinak jsou si opravdu neuvěřitelně podobní.“

„To tedy ano,“ musela uznat Sára.

S údivem zírala na fotografii. Chlapci na ní by klidně mohli být dvojčata.

Eva Karlénová se natáhla po tvrdošíjně vyzvánějícím telefonu.

„Karlénová?“

„Dobrý den, Klas Hagman jméno mé. Dovolal jsem se na technické oddělení?“

Z úsečného tónu okamžitě pochopila, že hlas na druhém konci se rozhodně nechystá pět chválu.

„Ano, to jste se dovolal správně,“ připustila.

„Chtěl jsem původně mluvit s nějakou odpovědnou osobou, ale komisaře nebylo možné zastihnout, a tak

mi nabídli, že mě přepojí přímo na vás.“

„Rozumím. Čím vám mohu pomoci?“ optala se Eva.

„Mám statek v Hablingbo. Pravděpodobně jste u mě ve stodole provedli jakousi domovní prohlídku, či co,

a já bych měl pár připomínek k tomu, jak to tam teď vypadá.“

„Ach tak… Pan Hagman, je to tak?“ pátrala v paměti Eva.

„Klas Hagman. Vypadá to tam jako po bitvě. Věci nejsou na svém místě, všude je rozházená sláma a co

je nejhorší, chybí mi tam spousta nářadí. Trvám na tom, aby byly věci uvedeny do původního stavu. Navíc

si myslím, že byste člověka o něčem takovém měli alespoň informovat.“

„Moment, kdy měla proběhnout ta domovní prohlídka, o které mluvíte?“

„No, teď někdy,“ ozval se podrážděně Klas Hagman.

„Klas Hagman v Hablingbo?“ přemýšlela nahlas Eva.

„No ano! Copak nemáte už ani přehled o tom, kam vpadnete? To k tomu dneska už ani není zapotřebí

povolení?

Eva se cítila čím dál víc zmatená.

„Prosím vás, kde přesně to místo leží?“

„To snad není pravda, vy si to nepamatujete? Vždyť jste tam prý byla vy osobně!“ rozčiloval se Hagman.

Vážně? pomyslela si Eva.

„Ano, jistě, ale neznám všechny statky v okolí podle jména majitelů,“ napůl zalhala Eva. „Tak kdybyste mi

mohl popsat…“

„Ta stodola hned u stavení Johanssonových,“ přerušil ji zprudka Klas Hagman.

Slyšela ho ve sluchátku, jak supí.

„Moment, neříkal jste náhodou, že to byla vaše stodola?“ zarazila se Eva.

„Moje, moje… Jsem to já, kdo ji využívá, abych tak řekl. Jako bych ji měl v pronájmu.“

„Takže vy si pronajímáte Johanssonovu stodolu? Rozumím tomu dobře?“ začalo Evě svítat.

„No, žádnou smlouvu na to nemáme, to je pravda. Ale jsem to já, kdo ji využívá, jak už jsem řekl. Oni si

tam někdy zaparkují auto nebo tak něco, ale jinak si s ní můžu nakládat, jak chci, tak jsme se domluvili.“

Uf, alespoň že jsme neporušili zákon, oddechla si Eva.

„Jak dlouho už tenhle stav trvá?“ zajímala se.

„No, to už je dlouho. Vlastně od té doby, co jsem od nich před deseti lety koupil i polnosti a půdu kolem.Mají tam takovou větší kůlnu, no, nebo spíš sklad, tam uprostřed polí, kterou Stellan už neměl síluvyklidit, no, a tak jsme se dohodli, že místo toho můžu využívat jejich stodolu.“

„Říkáte sklad? Ještě je tam někde sklad?“ zavětřila Eva.

„No, ano. Jak říkám, taková velká kůlna.“

„A ta je Johanssonových?“ Eva se na židli napřímila.

„No… ano,“ nechápal Hagman.

„A stále ji ještě používají?“ vyzvídala Eva.

„Jo, asi jo. Je plná starého harampádí, pokud vím.“

„Hm, ale teď už ji nikdo nevyužívá. Myslím tím, jestli se tam ještě uskladňují stroje nebo jiné věci.“

„To se mě moc ptáte. Občas tam někoho zahlédnu, ale opravdu jen zřídka.“

„Něco s tím uděláme,“ řekla Eva zamyšleně. „Mohla bych vám zavolat za pár minut zpátky? Pokusím se

napřed zastihnout vrchního komisaře.“

„Dobře,“ souhlasil Klas Hagman a jeho hlas zněl mnohem přívětivěji, jakmile se Eva zmínila o komisaři.

„Pokud to bude jen pár minut… Nemůžu totiž…“

„Jen malý okamžik,“ přerušila ho Eva, „nikam neodcházejte.“

Zavěsila a obratem zavolala Göranovi. Nezastihla ho ale ani v kanceláři, ani na mobilním čísle. Co teď?

Prsty poklepávala na plastový kryt telefonu a snažila se něco vymyslet.

Pak zvedla sluchátko a vytočila číslo Klase Hagmana.

„Ráda bych se přijela podívat na tu kůlnu,“ oznámila mu, když zvedl telefon.

„Na kůlnu?“ řekl Klas Hagman, jako by to byla ta nejpodivnější věc, jakou kdy slyšel.

Je snad senilní nebo co? pomyslela si Eva.

„Ano, na tu kůlnu, o které jste mluvil,“ připomněla mu.

„No, já myslel, že se tu bavíme o té stodole…“

„O to se postaráme, nemějte obavy. A veškeré nářadí vám vrátíme hned, jak jen to bude možné. Teď jeale velmi důležité, abychom se mohli podívat do té kůlny, kterou jste zmínil. Mohli bychom se tam setkat,řekněme, tak za hodinu?“

Pohlédla na hodiny nade dveřmi, ukazovaly dvanáct hodin a deset minut.

„Ve čtvrt na dvě?“ dodala.

„Mňo, asi… To by asi neměl být problém…“ souhlasil nepříliš nadšeně Klas Hagman.

„Oceňuji vaši ochotu, opravdu,“ zalichotila Hagmanovi Eva. „Je důležité, abychom tentokrát opravdu našli

tu správnou kůlnu.“

„No, to víte, taky to má svoje výhody mít ji takhle uprostřed pole. Ale… uvnitř mají věci Johanssonovi,

nemělo by se jim…“

„Ne,“ řekla Eva rázně, aby bylo Klasu Hagmanovi jasné, že o žádnou spolupráci ze strany Johannsonových

nestojí.

„No, tak ne, no… To ostatně není moje starost.“

„Jak se tam dostanu?“ zeptala se Eva.

Do vazební věznice si pro něj přišli bez varování. Neměl sebemenší tušení, kde se teď nachází, jen věděl,že je stále ještě někde v Káhiře. Rozhrkaným minibusem nejeli víc než půl hodiny. Stěny těsné cely bez oken byly z neomítnutého betonu. Strčili ho do ní, drsně, ale bez použití násilí. Seděl na lůžku, připevněném ke zdi, s pohledem upřeným na velký hrnec. Všiml si ho hned, jak otevřeli dveře do té děsivé místnosti. Jen byl tehdy příliš vystrašený a příliš uzavřenýsám do sebe na to, aby si uvědomil, že je na jeho přítomnosti něco neobvyklého. Došlo mu to, až když ho strážní nechali o samotě. Byl to veliký kastrol, určitě na deset litrů, možná víc. Stál na plotýnce, která spočívala na malém, ale velmi stabilním dřevěném stolku. Jaký to má účel nechat vězně samotného v cele s obrovským těžkým hrncem a vařičem, zapojeným dofunkční zásuvky? O tom, že do plotýnky opravdu p roudí elektřina, svědčilo malé červené světýlko.

To přece musí být proti předpisům, pomyslel si. Ve vazební věznici u sebe nesměl mít ani tužku a teď

tohle.

Mají v úmyslu ho vyděsit?

To jediné ho napadlo za celou tu dobu, co civěl na ten kastrol. Zdálo se to jako mnoho hodin, ale snad to bylo mnohem méně. Nevěděl. Stále ještě nedostal žádnou zprávu o tom, kam ho převezli a proč.

Musí to tak být, chtějí ho vyděsit.

Pomalu se přiblížil k hrnci. Do dvou třetin byl naplněn vodou.

Vyděsit.

Protože kdyby snad člověk uvažoval o… To by přece nechtěli dát vězni možnost se na to připravit, ne?

Určitě to muselo být tak, jak si myslel. Chtějí ho jenom postrašit. Upnul se k tomu. Účelem je ho vyděsit.

Tečka.

Hrnec na stolku. Tak, aby ho měl stále na očích. Plotýnka. Červené světýlko. Představy o vařící vodě v

cele bez oken.

„Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Všechno se změnilo. Jediná událost zničila celou rodinu. Nechápu

to.“

Podpíral si čelo o prsty pravé ruky.

„Paradoxně jsem v ten moment zrovna Tommyho nařknul, že podváděl,“ zasmál se Krister suše. „Skorojsme se začali hádat, když jsme uslyšeli jeho mámu zakřičet. Vím, že podváděl. Vždycky to dělal. Zvlášťkdyž jsme soutěžili. Ale třeba i při hře Monopoly, to kradl peníze z banky. Věděl jsem to.“

Zarazil se a zatvářil se provinile, jako by si uvědomil, že takové poznámky v této souvislosti nejsou zcela vhodné.

„Nejvíc to zasáhlo Tommyho mámu. Mám za to, že byla dokonce v blázinci. Jak na tom tehdy byla Anna-Karin, to nevím, ale dokážu si to představit. Přesto to zpočátku jakž takž fungovalo. Bylo mi teprve deset,neměl jsem z toho rozum. Spoustu věcí jsem pochopil až mnohem později. Ale co si tak pamatuju a taky podle toho, co jsem si pak domyslel, to byl Stellan, kdo se tenkrát postaral o to, aby doma všechno

šlapalo. Škola, úkoly, svačiny, postarat se o jídlo, vím já, co ještě. Ale potom, když si Leila vzala život,sesypalo se to všechno jako domeček z karet. Bylo to tak zatraceně nepochopitelný. Tommyho mámaspáchala sebevraždu. Nedokázal jsem si to v hlavě srovnat.“

Tehdy bylo Tommymu třináct let. A jeho matka raději volila smrt, než aby se musela starat o něj a jeho

sestru.

„Pachatel byl tedy někdo s přistěhovaleckým původem? Jste si tím jistý?“ ujišťoval se Fredrik.

„Naprosto. Vždyť to si můžete lehce ověřit, ne? Byli za to odsouzeni, to jo. Nebo alespoň dva z nich. Aleten třetí byl taky přistěhovalec, v tom Anně-Karin věřím. Naprosto.“

„Takže to byla ona, kdo vám o tom řekl?“

„Ne. Nebo vlastně nepřímo. Ale Tommy tvrdil, že byli tři.“

„Jinými slovy, přímo od Anny-Karin jste to nikdy neslyšel?“

Krister Asp si povzdechl nad detailem, který se mu – na rozdíl od Fredrika – zdál naprosto nepodstatný.

„Já to prostě nechápu. Jak může někdo všechno takhle vzdát? Třeba s tím člověk prostě nic nezmůže…Ale stejně! Víte, jak to myslím – Anna-Karin přece… jasně, bylo to strašný, příšerný, prostě hrozný, toano, ale přežila to! Byla tady! Živá! No a pak Tommy… To nebylo správný. Nechat se tím ochromit, úplnězničit, jako Leila. A co teprve Stellan – vždyť já jsem se ho bál, když mi bylo deset! Ale teď? Vždyť jste ho sami viděli…“

Desetiletý chlapec by ze Stellana Johanssona měl pravděpodobně hrůzu i dnes. Ale ze zcela jiných důvodůnež před třinácti lety.

Krister si zkoumavě prohlížel policistu, který se usadil u něj v kuchyni. Fredrik Broman z Visby. Zabíralmoc místa. Ne snad proto, že by byl tak statný a naháněl takovou hrůzu jako Stellan Johansson předtřinácti lety, kdy bylo Kristerovi deset let a on se mu neodvážil pohlédnout do očí. Kdepak, to spočívalo vněčem úplně jiným. Seděl tam, jako by mu to tam celý patřilo. Jako by měl právo zůstat si tam sedět,dokud nedostane odpověď na všechny svoje otázky. Okupoval celý byt. Nebylo kam uniknout.

Krister mu pověděl všechno. Dobrý pocit z toho ale neměl. Co na to řekne Tommy, mu bylo srdečně

jedno, ale myslel na Annu-Karin.

Nikdy ho neprosila, aby o tom mlčel. Vlastně ani Tommy, ani Stellan. Ale to nebylo třeba, to se rozumělosamo sebou, že se o takových věcech nemluví.

A přesto neudržel jazyk za zuby. Byl to totiž jediný způsob, jak o Tommym, Anně-Karin a Stellanovi říct vůbec cokoliv srozumitelného.

A taky to byla pravda. Opravdu se to takhle stalo. Ten polda si to všechno může ověřit. Tři zvrhlípřistěhovalci přepadli Annu-Karin, když byla ve Stockholmu za kamarádkou. Šestnáctýho června 1991 byla Anna-Karin znásilněna na parkovišti v průmyslové oblasti v Enskede. Vrhli se na ni jako divá zvěř.

To všechno mu řekl.

Neměl ale žádný důvod tomu policistovi popisovat všechny ty řeči, které pak Tommy měl. Popravděřečeno, ani on nezůstával pozadu. Ale byly to jenom žvásty. Proč by mu o tom měl říkat? Všechny tyjejich velký plány, který se samozřejmě nikdy neuskutečnily. Všechny sliby a přísahy, které slavnostněpronášeli po probdělých nocích nad domácí pálenkou a jiným levným chlastem. Všechno to vyhrožování,podrobný popisy toho, co se s těma hajzlama má udělat. A se všema jim podobnýma, černochama,Arabama, prostě všema přistěhovalcema.

Kecy, kecy, kecy. Proč by tomu policajtovi měl zrovna tohle strkat pod nos? Řekl mu toho i tak až moc,připadal si trochu jako zrádce.

Zdálo se, že se to tomu detektivovi zamlouvalo. Během první hodiny, co u něj seděl, se na poznámkovýblok skoro ani nepodíval, ale jakmile začal vyprávět o Anně-Karin, zapisoval si skoro každý jeho slovo.

„To je zvláštní, že se to nikde neobjevilo,“ podivila se Sára Oskarssonová s mobilem u ucha.

Stála opřená o kapotu golfu, který zaparkovala v ulici Sigfridsvägen v Aspuddenu. Měla ráda tenhle vůz.Vypadala díky němu spíše jako žena lehce nad třicet na cestách než jako policistka ve službě. Trochuješitné, ale pravdivé. Příliš se lišila od žen kariéristek, případně dobře situovaných paniček v domácnosti, než aby se hodila za volant zbrusu nového volva. Zpráva od Fredrika na ni zablikala, hned jak zapnula mobil.

„To bude asi tím, že se to stalo na pevnině,“ odhadoval Fredrik. „A navíc, na znásilnění je přece

informační embargo.“

„No, ale stejně. Myslela jsem si, že se to vždycky provalí,“ divila se Sára.

„Taky že se to už provalilo,“ připomněl jí Fredrik.

Odemkla auto a usedla za volant.

„Zajedu tam a řeknu si o spis. Ty se už se vracíš?“

„Jo, nevidím důvod, proč bych měl jezdit do Stockholmu. Jedu do Nynäsu. Ozvi se, až projdeš tymateriály, prosím tě.“

„Jasný, zavolám.“

„Podle Kristerovy verze se na znásilnění podíleli tři mladíci, ale odsouzeni byli jen dva. Třetího senepodařilo dopadnout, jestli jsem to dobře pochopil. Zkontroluj, prosím, výpověď Anny-Karin zpředběžného vyšetřování.“

„Vezmu si radši celý spis,“ ujistila Fredrika.

S tím nebude problém. Stalo se to v oblasti Söderort, kde Sára dřív pracovala.

Z kapsy u kalhot vylovila klíček od vozu a zasunula jej do zapalování. Za tu chvíli, kterou strávila u Anny Thomassonové, pokryla čelní sklo téměř neprůhledná vrstva pylu.

„Říkals před třinácti lety?“ zeptala se Sára.

„Ano,“ potvrdil Fredrik.

„Hm, před třinácti lety…“

„No ano, vždyť jsem to zrovna řekl…“ nechápal Fredrik.

„A Petter Thomasson to měl tehdy dost nahnuté…“ přemýšlela nahlas Sára.

„Prosím?“

„Uvidíme. Třeba se nám podaří najít víc, než jen motiv.“

„Co? Nerozumím. Petter Thomasson? Myslíš bratra Josefa Thomassona?“ „Ano.“

„Co ten s tím má co společného?“

„Hm… Pravděpodobně nic. Uvidíme. Musím si napřed pročíst ten spis,“ vysvětlila Sára. „Řeknu ti to

potom.“

„No počkej! Co to má…“

„Zavolám později, ano?“ přerušila ho Sára.

Fredrik to vzdal a zavěsil. Bylo za pět minut jedna. Měl by si někde v Nyköpingu zajít na oběd. Do odjezdudalšího trajektu měl času dost, ale ne tolik, aby se stihl sejít se Sárou ve Stockholmu. Přece jen by to byla zajížďka.

Měl hlad. Od snídaně na palubě v půl osmé ráno nic nejedl.

Co tím kruci mohla myslet? Petter Thomasson?

„Moc mě to mrzí. Prostě jsem nemohl jinak.“

„Ale to je přece samozřejmé, vždyť byl od policie. Proč bys mu měl lhát?“

Anna-Karin dopoledne nakoupila jídlo svému otci a teď se chystala zajet si na pláž s kamarádkou z práce.

Vše potřebné už měla sbalené. Koš s domácími houstičkami, rebarborovou šťávou a termoska s kávou už

stály na stole.

„Když já nevím. Nemám z toho dobrý pocit.“

„Netrap se tím. Jasně že člověk odpoví, když se ho někdo od policie zeptá,“ uklidňovala ho.

„Viď, asi jo,“ přisvědčil.

Stála tam s plavkami v ruce. Látku, jemnou jako hedvábí, třela mezi prsty.

„Už jsi mluvil s Tommym?“ zeptala se. „Ne.“

Aha, takže mně volal jako první.

„Nechápu, co se tady děje. Policie vyslýchala Tommyho i tátu ohledně té bomby na trajektu. A nejen je, inějakého Tommyho kamaráda a taky Gerta Fälta z Grötlingbo a spoustu dalších. Zdá se mi to úplně šílený.“

„No jo, už jsem o tom slyšel,“ zamumlal Krister.

„Představ si, že si pro ně přišla speciální zásahová jednotka. Brzy ráno, když ještě spali. Tommy vypadalstrašně vyčerpaně, když se pak vrátili. Hrozný, viď?“

„Hm.“

„A táta, no řekni, copak si umíš představit našeho tátu, jak chystá bombu, aby vyhodil do povětří nějakouloď? Nechápu, co tím sledujou, přijde mi to úplně padlý na hlavu.“

„To jo.“

Čekala, že Krister řekne ještě něco, ale na druhém konci bylo ticho.

„Chystám se zrovna ven, Mia už na mě čeká. Jdeme plavat. Ale jsi hodný, že jsi zavolal.“

„Oukej,“ hlesl Krister.

„Tak zase příště,“ rozloučila se Anna-Karin a zavěsila.

Plavky uložila do košíku a na cestě ven se ještě natáhla po časopisu. Důsledně za sebou zamkla.

Takže teď už to vědí. To znamená, že se zase přijdou vyptávat. Jí i Tommyho. A otce taky. Rozhodla se,

že se tím nebude trápit, přesně tak, jak poradila Kristerovi. Stejně s tím nic nezmůže.

Položila košík na zadní sedadlo a usedla za volant. Koupání, moře a slunce. Nebe bez mráčku.

Velký traktor značky New Holland se zářivě modrou kapotou stál zaparkovaný vedle skladu. Cestu semtvořily jen zablácené koleje vyježděné zemědělskou technikou mezi poli.

Na nízké zašedlé obvodové zdivo byla nasazená dřevěná přístavba, nabarvená tradiční falunskou červení sbílými okraji. Jakmile se Evě konečně podařilo najít tu správnou odbočku, sklad i traktor vedle něj uvidělauž z dálky. Jak se blížila, otevřely se dveře vozidla a z nich vyskočil muž v modrých montérkách a v košili s krátkými rukávy.

Zamířila k traktoru, který se tyčil jako obr nad jejím autem plným kriminalistického náčiní.

„Klas Hagman?“ zeptala se, jakmile vystoupila. „Ano, to jsem já.“

„Eva Karlénová, těší mě,“ napřáhla Eva ruku na pozdrav.

„Takže vy jste kriminální technička, je to tak?“ potřásal jí pravicí Klas Hagman a od shora dolů si jidůkladně prohlížel.

Jen se podívej, kamaráde, pomyslela si Eva. Takových jako já ve Švédsku moc nenajdeš.

„A tohle má být ta kůlna?“ zeptala se na oplátku Eva.

Odloupaná barva vytvářela jak na dřevě, tak na panelu veliké mapy. Na střeše, mechem a lišejníky celézčernalé, chybělo několik tašek. Vrata byla zajištěná mohutným zámkem na široké, částečně zrezivělépetlici. Zdálo se, že byla připevněná nedávno. Nerezové hlavičky šroubů zřetelně svítily v černém laku.

Klas Hagman si všiml Evina zkoumavého pohledu.

„Řádila nám tu nějaká tlupa nevybouřených mladíků, asi před rokem. Proto tam Tommy dal ten zámek.To víte, když je nějaké stavení opuštěné, nebo se zdá být opuštěné, je to hotové lákadlo pro všelijaké pobudy.“

Ukázal na rozpraskané sklo ve vrchním patře.

„Taky rozbili to okno támhle.“

Eva přikývla a pomalu sklad obešla. Na pastvině, která ho obklopovala, se loudal dobytek. Několik metrův nejbližším okolí skladu bylo proto ohrazeno. Vzadu Eva objevila ještě jedna dvířka, i ta byla zamčená.Ale hned vedle dvě okénka v přiměřené výšce, takže nebude těžké dostat se dovnitř.

„Moc vám děkuji, že jste si udělal čas,“ usmála se Eva, když dokončila obchůzku. „Bez vaší pomoci bych

sem netrefila. Anebo jen s obtížemi.“

Hagman na ni tázavě pohlédl.

„Už vás nebudu déle zdržovat,“ napřáhla k němu opět ruku. „O ten nepořádek ve vaší stodole se

postaráme, slibuju. Jen si nejsem jistá, jestli to stihneme ještě dnes.“

Aha, asi mě právě žádá, abych se odsud zdekoval, domyslel si Klas Hagman.

„Dobře, no, hlavně jestli byste mi mohli vrátit to nářadí,“ odpověděl a krátce stiskl její pravici.

Traktor s ohlušujícím rachotem nastartoval. Jakmile se vzdálil po cestě, která se snad ani cestou nazývat

nedala, vytáhla Eva mobil a opět se pokoušela dostihnout Görana. I tentokrát neúspěšně. Zanechala mu

tedy krátkou zprávu.

Pomalu se rozhlížela kolem a přemýšlela. Na západě, směrem k pobřeží, se rozprostíraly lesy, z ostatních

stran ji obklopovaly pole a pastviny.

Má se pustit do práce? Bez svolení šéfa? Může přece tvrdit, že tu existovalo nebezpečí z prodlení. Ano.Potřebuje jen malou chviličku, aby se tu porozhlédla a nabrala pár vzorků.

Rozhodnuto. Tohle si obhájí.

Otevřela kufr a vyložila jednu ze svých brašen. Vyndala z ní vše, co potřebovala na odebírání vzorků, ataky pár sáčků, kdyby musela zajistit nějaké konkrétní předměty.

Cestou ke stavení se zarazila. Vrátila se pro policejní pásku a natáhla ji přes cestu od jedné ohrady k

druhé.

Jak předpokládala, nemusela se ani moc snažit, aby se okno otevřelo. Klička povolila bez většího odporu.Opodál stála dřevěná koza na řezání dřeva, kterou jen kousek posunula a mohla snadno vlézt dovnitř.

První, co uviděla, byla jakási pracovní deska hned pod oknem. Na tu by neměla stoupnout. Natáhla se anechala jeden ze sáčků se pomalu snést až na místo, kam chtěla vkročit. Nerada by, aby nejdůležitějšídůkazní materiál uvízl na její podrážce. Pokud by se v téhle kůlně opravdu dalo něco najít, pak to bude snejvětší pravděpodobností právě na této pracovní desce.

S rukou kolem okenního rámu a jednou nohou na sáčku se odrazila a skočila. Na místě, kam dopadla, sezvedl oblak prachu. Podlaha nebyla ničím jiným než udusanou hlínou, na které byl sklad postaven.

Kromě pracovní desky stálo uvnitř několik vysokých, tmavozelených plechových skříní podobných těm, které bývají v převlékárnách, dále stařičký malý traktůrek, zčásti přikrytý plachtou, rezavé brány ahromada starého haraburdí. Rozebrané automobilové díly, rozbité bedny různých velikostí a tak dále. Před zabarikádovanými vraty stálo staré Volvo 343.

Prohlížela si podlahu. Vlastně udusanou půdu pod nohama. Všude byly zřetelné čerstvé stopy. S těmi aleteď nic nezmůže.

Pustila se do práce u truhlářské desky. Její povrch spolu s přilehlou zdí rozdělila do sekcí. Načrtla sijednoduchý plánek a jednotlivým úsekům přiřadila čísla, shodující se s těmi na sáčcích se vzorky.

Jakmile tady byla hotová, rozhodla se porozhlédnout se i po zbytku skladiště.

Držela se při stěně, aby zbytečně neponičila stopy na hliněné podlaze. Když došla až do rohu a vydala sepodél druhé zdi, po několika krocích ucítila, že se cosi změnilo. Trvalo jí několik vteřin, než si uvědomila, co to je.

Podloží. Stalo se pevnější a rovnější. Už nestojí rovnou na zemi.

Několikrát pošoupla špičkou ze strany na stranu, až se pod tenkou vrstvou půdy objevila prkna. Několikrát opatrně poposkočila a naslouchala. Připadalo jí, že dunění se rozléhá v nějaké větší dutině, než jakou byvytvořila obyčejná dřevěná podlaha kousek nad zemí. Ale jestli je tam sklep, musí tu někde být vchod. Amusí být tady uvnitř, venku si žádných dvířek nebo poklopu nevšimla.

Tři metry od ní stál modrý barel největšího možného objemu. Došla až k němu a zkusila ho postrčit. Bylprázdný, a tak se nechal snadno odvalit. A tam, přesně v místech, kde barel zanechal v prachu ostřevyrýsované kolo, objevila poklop. Byl zajištěn visacím zámkem, sice ne tak mohutným, jako byl ten navratech, ale dostatečně pevným na to, aby ho nedokázala otevřít náčiním, které měla s sebou. S

elektrickou pilkou na kov by bylo za minutu po starostech, ale tu ve svých brašnách nenosila. Možná by

měla.

Prohlížela si petlici připevněnou k poklopu. Ta by se dala vypáčit snadno. Otázkou ovšem je, jak daleko simůže dovolit zajít.

Když už se ale jednou rozhodla předejít nebezpečí z prodlení, tak proč v tom nepokračovat?

Celý vyšetřovací spis k případu znásilnění Anny-Karin Johanssonové už byl připravený, když se Sáradostavila na své bývalé pracoviště v ulici Västberga Gardsväg. Po záplavě srdečných pozdravů, objetí auznalých poplácání po zádech se konečně usadila a dala se do čtení.

V rychlosti prolétla vybrané části, aby si udělala obrázek. Materiál byl příliš rozsáhlý, a proto by honemohla prostudovat celý, než bude muset vyrazit do přístavu, aby stihla trajekt. Rozhodla se zkopírovatsi stěžejní stránky a bývalé kolegy poprosila, aby zbytek poslali.

Téměř okamžitě si uvědomila, že znásilnění se odehrálo na druhé straně železnice, jen pár set metrů odmísta, kde právě seděla.

V létě roku 1991 jela Anna-Karin Johanssonová na návštěvu ke své kamarádce v Enskede. Se SofiíBlomgrenovou se poznaly během letních prázdnin a v době návštěvy se přátelily už šest let.Inkriminovaného večera, šestnáctého června, odešly Anna-Karin a Sofie z domu zhruba v osm hodin. Měly namířeno k Sofiiným kamarádům. Sofiini rodiče ten den odjeli ke známým v Grottröře severně odStockholmu a měli v plánu u nich zůstat přes noc. Na děvčata dohlížela Sofiina starší sestra, která jim měla pomoct, pokud by bylo třeba. Rodiče s tímto plánem souhlasili.

Během večera se Anna-Karin spolu se Sofií přemisťovaly mezi několika byty Sofiiných kamarádek, v jejichspolečnosti se objevilo i několik chlapců v jejich věku. Popíjeli alkohol, většinou nízkoalkoholické pivo,které chlapci sehnali v obchodě poblíž. Z vyšetřování vyplynulo, že jak Sofia, tak Anna-Karin požily určitémnožství alkoholu, ale ani jedna sama sebe ani svou kamarádku nepovažovala za opilou. Stejně takostatní mladí lidé, kteří se spolu s nimi nacházeli v posledním z bytů, které obě kamarádky společněnavštívily, je označili za celkem střízlivé.

Co to s tím stupeň opilosti u těch holek vlastně má co do činění? pomyslela si Sára.

V jednu hodinu v noci opustily dívky byt ve čtvrti Enkede gard a zamířily domů. Měly před sebou zhrubajeden kilometr chůze, Sofia bydlela v blízkosti stanice metra Svedmyra. Jak dívky přecházely parkovištěpřed sportovní halou, která leží mezi průmyslovou oblastí a obytnou čtvrtí Enskedefältet, narazily na třimladé muže. Jednoho zhruba dvacetiletého, další dva o něco mladší. Podle výpovědi dívek měli všichni třipřistěhovalecké vzezření, odpovídající arabskému nebo severoafrickému. Jeden z mužů, ten nejstarší, jeoslovil a ony se zastavily a daly se s nimi do řeči. Podle dívek se nejednalo o víc než pět minut. Podledvou mužů, kteří byli později zatčeni a identifikováni poškozenou, spolu mluvili určitě víc než půl hodiny.

Když se jich dvacetiletý mladík zeptal, jestli by s nimi dívky nezašly na párty, odmítly a rozhodly se

odtamtud odejít. V ten okamžik byly ovšem oním mladíkem zadrženy. Muži je znovu přemlouvali, aby snimi odešly na zmíněnou párty. Dívky se po opakovaném odmítnutí jejich nabídky pokusily kolem nichprotáhnout, ale oni jim v tom zabránili a pevně je uchopili. Sofii se podařilo ze zajetí vyprostit a dát se naúprk. Mladík, jemuž unikla, ji začal pronásledovat, ale nepovedlo se mu ji dostihnout.

Anně-Karin se ale nepodařilo vymanit se z jejich sevření. Muži ji na prostranství za sportovní halou povalilina zem a znásilnili. Oba dva. Třetí, který se vrátil v průběhu aktu, se do něj pak také zapojil. První dva muži pak Annu-Karin zbili a potom z místa utekli.

Sofie Blomgrenová zavolala policii, jakmile doběhla domů. Když ovšem hlídka dorazila na místo činu včase 01:34, Anna-Karin už tam nebyla. Snažila se dostat domů za kamarádkou, ale ztratila se. Bloudilavyděšená po okolí neznámo jak dlouho, až se nakonec schovala v zahradě jedné z vil. Později vypověděla, že se bála, že by na násilníky mohla narazit znovu. Byla nalezena až ráno. Rodiče byli informováni teprve poté, co byla ošetřena v nemocnici.

Dva obvinění, a později i odsouzení muži, celou dobu popírali, že by se jednalo o znásilnění. Účast třetíhoodmítali přesto, že jak Anna-Karin, tak Sofie svědčily jinak.

Obhajoba tvrdila, že Anna-Karin se souloží souhlasila. Tahle verze ale u obžaloby neslavila žádný úspěch.Dvacetiletý muž, který byl označen za iniciátora celé akce, byl odsouzen za znásilnění na čtyři rokynepodmíněně, mladší osmnáctiletý dostal dva roky. Oba dva museli Anně-Karin zaplatit odškodnění. Anijeden z nich svého činu nelitoval, nikdy se nepřiznali.

Sáru překvapilo, že znásilnění mladistvé šestnáctileté dívky spojené s přepadením nebylo klasifikovánojako těžší trestný čin než jen znásilnění. Na druhou stranu bylo využito nejvyšší možné trestní sazbyurčené pro tuto kategorii. To zavánělo kompromisem.

Třetího muže se nikdy nepodařilo identifikovat. Bylo vyslechnuto několik mladíků z okruhu lidí, kteří sepohybovali v okolí obviněných, jejichž vizáž jakž takž odpovídala popisu. Všechna podezření alezkrachovala při konfrontaci s poškozenou. Anna-Karin velmi přesvědčivě tvrdila, že je nezná. Jejípřítelkyně Sofia měla o vzezření třetího z mužů jen chabé ponětí.

Anna-Karin během výslechu vylíčila třetího pachatele velmi podrobně. Jeho popis by mohl odpovídat

Petteru Thomassonovi.

Eva hledala něco, čím by uvolnila petlici. Páčidlo už zkusila, ale bylo příliš široké. Po chvíli přehrabování

mezi haraburdím našla dlouhý kovový prut. Zasunula ho do oka s visacím zámkem a zabrala. Jeho délka zvýšila efektivitu páčení. Výborně. Cítila, jak šrouby povolují. Pak se prorezivělý prut zničehonic zlomil aEva se zapotácela a nedobrovolně škobrtla o dva kroky vpřed.

Tiše zaklela, sedla si na bobek a zjišťovala, jaký výsledek měla její snaha. Petlice povolila zhruba o půlcentimetru. Teď už se pod ní určitě dostane i páčidlem. Odložila zlomený kovový prut a došla si propáčidlo. Netrvalo dlouho a poslední ze šroubů povolil.

Lehce zadýchaná se předklonila, zasunula prsty do úzké škvíry a zvedla poklop. Do tmy pod ní vedlypříkré schody podobné žebříku. U pasu měla připevněnou malou kapesní svítilnu. Dala by přednostlepšímu osvětlení, ale protentokrát to bude muset stačit.

Zcela odklopila víko, vyndala z pouzdra baterku a zapnula ji. Šla pozpátku dolů po schodišti, rukou sepřidržovala poklopu na podlaze. Mezi teplým vzduchem ve skladu, který voněl vysušeným dřevem a chladem podzemní skrýše, byl markantní rozdíl. Cítila, jak se jí zvedly chlupy na holých pažích.

Sklepní prostor nebyl ani tak hluboký, aby se v něm mohla narovnat. Pokud by stála vzpřímeně, hlava byjí vyčnívala otvorem ven. Podřepla si a posvítila si kolem dokola baterkou. Stěny tady dole byly z betonu a rámovaly čtverec o rozměrech asi tak třikrát tři metry. Nebylo tu nic než nízká černá dřevěná bednapřistrčená k jedné ze zdí a něco zasunutého za ní.

Odložila si svítilnu na schůdky, zatímco si natáhla rukavice. Opět sebrala baterku a v podřepu se blížila kdřevěné bedně. Posvítila si napřed na strop, aby se ujistila, zda z něj netrčí hřeby, na které by se snadno mohla nabodnout, až se bude zvedat.

Svítilnu si položila na podlahu. Viděla jen velmi špatně a znovu zatoužila po lepším osvětlení. Mohla by sidojít pro reflektor do auta, ale chtěla se tu jen rychle porozhlédnout a pak zavolat posily a projít celý sklad milimetr po milimetru.

Naklonila se nad truhlu a uchopila balíček, který byl zastrčený za ní. Byl to kus srolované plachty. Tušila,co najde uvnitř, jakmile to začala rozmotávat. Identifikovat model bylo snadné, takových mnoho není.Psg90. Armádní odstřelovací puška, jedna z nejlepších na světě, užívaná ke zneškodnění cíle na střední a dlouhé vzdálenosti. Používaly ji i britské speciální jednotky SAS.

Ani se jí nedotkla. Opět ji zabalila a položila zpátky na své místo.

Odepnula patentní zavírání na bedně, odklopila víko a vzápětí její pohled spočinul na šesti balíčcíchtrhaviny. Osm dílů v každém kilovém balíčku. Intuice jí napovídala, že ještě před nedávnem jich v bedně bylo víc.

Když si pozorněji prohlédla samotnou truhlu, zjistila, že se jedná o originální armádní bednu, jennabarvenou načerno, aby nebylo hned na první pohled jasné, že se jedná o zbloudilý vojenský materiál.

Eva rychle odebrala vzorek, spustila víko a uvedla zavírání do původní polohy. Natáhla se po srolovanéplachtě, zvedla ze země baterku a plížila se přikrčená zpátky ke kuželu světla, které do sklepa dopadalootvorem na poklop. Než vstoupila na první schůdek, zhasla svítilnu a připnula ji zpět k opasku.

Stín muže se jí před očima jen mihl. Co ji udeřilo, to se nikdy nedozvěděla.

Konečně zase zpátky v klimatizovaných prostorách policejní stanice. Göran Eide se protáhl s rukama nadhlavou, pak je nechal volně klesnout za krk. Bezostyšně si zívl. Tam venku na čerstvém vzduchu bylo dnes horko a dusno.

Vytáhl z kapsy mobil, zapnul ho a odložil na stůl.

Právě se vrátil z pracovního oběda s policejní ředitelkou a velitelem městské policie. Jednalo se openězích. Na rozdíl od mnohých jiných policejních okrsků se gotlandské policii po finanční stránce dařilo.Personální zdroje bylo za posledních pár let možné navýšit o téměř dvacet procent, a to dokonce podleplánu a v souladu s rozpočtovým omezením. Kromě toho prošla celkovou rekonstrukcí stará omšelábudova policejní stanice ve Visby. Prognózy na příští rok ale najednou předpovídaly záporné hodnoty.Nebylo to ovšem jejich zaviněním. Jedna z dříve přislíbených příjmových položek možná vypadne. Naústředí kdosi rozhodl o stanovení nových priorit.

Bombový útok na trajekt samozřejmě také velmi zatížil rozpočet. Jenže Agneta Wilhelmssonová tutoskutečnost nevnímala jako něco především negativního, ale naopak jako příležitost. Když se stane něcotak mimořádného, že se o tom mluví v celé zemi, pak je o to obtížnější postavit se zády k onomunepřiměřeně zatíženému maličkému policejnímu okrsku uprostřed Baltského moře a zamítnout mu žádost o finanční příspěvek.

A proto se sešla rozpočtová rada právě teď, uprostřed honu na bombové atentátníky a rasistické vrahy.

Göran Eide si povzdechl a chystal se poslechnout si zprávy z hlasové schránky. Význam finančníhoplánování pochopil velice záhy. Jednalo se tu samozřejmě o zdroje a jejich rozsah, ale především o moc.Člověk si mohl naporoučet, co chtěl, ale co naplat, když neměl prostředky, které by mu umožnily jehorozhodnutí uskutečnit. Jistě, je to důležité téma. Přesto když Göran Eide přijímal nabídku na práci v pozicivrchního komisaře, představoval si svou agendu trochu jinak. Že se bude muset ohánět pojmy jako lidskézdroje, s tím příliš nepočítal. Co ho lákalo nejvíc, bylo vést vyšetřování podle svého. A je to tu zas. Pokudchce člověk budovat kriminální oddělení podle vlastních představ, musí na to ze všeho nejdřív sehnatfinanční prostředky.

Eva Karlénová se ve své zprávě na záznamníku z mobilu zmínila o jakési kůlně Johanssonových vHablingbo, která ušla jejich pozornosti při domovní prohlídce. Göran cítil, jak se rychle probral z letargie.Rád odsunul starosti s rozpočtem na vedlejší kolej ve prospěch poctivé policejní práce.

Hlas Evy Karlénové utichl, načež ho digitální operátorka poučila o tom, že zpráva byla volajícím zanechána ve třináct hodin a třicet pět minut. Tedy zhruba před dvaceti minutami. Následující sdělení bylo odFredrika Bromana, který svého nadřízeného informoval o tom, že výslech Kristera Aspa vnesl do případunové informace, snad motiv pro Tommyho Johanssona. Pak se ne zcela srozumitelně zmínil o výslechu,který vedla Sára Oskarssonová. Prý se ozvou s podrobnostmi, až se společně nalodí na trajekt.

Göran pohlédl na hodinky. Brzy budou dvě hodiny. Loď zpátky na Gotland odplouvá až kolem páté.

Má teď volat Fredrikovi? To nemá smysl. Vyťukal místo toho číslo na Evu, zněla, jako by to spěchalo.Čekal na spojení.

Evin telefon byl vypnutý. Dostal se rovnou do hlasové schránky.

Eva se pomalu probírala k životu. Otevřela oči a uviděla… neuviděla vůbec nic. Několik dlouhých vteřin simyslela, že oslepla. Pak ji napadlo, že je asi noc. Až potom si uvědomila, že je stále ve sklepěJohanssonovy kůlny. K tomuto závěru dospěla díky nepříjemnému chladu a uzounkému proužku světla, které sem pronikalo škvírkou v podlaze a který objevila teprve po chvíli.

Opatrně se posadila. Projela jí prudká bolest. Hlava třeštila. Za uchem a dál směrem ke krku měla na dotek velmi citlivé místo.

Musela být chvíli v bezvědomí… Copak dostala ránu? Pravděpodobně ano, ale nic si nepamatovala. Byl tu někdo? Musel zde někdo být, když ji praštil.

Pozvedla levou ruku a opatrně si ohmatávala obličej a hlavu. Žádná krev. Vzadu na temeni hlavy, trochuze strany, to ale na omak nepěkně bolelo.

Spustila ruce k pasu. V ten okamžik si uvědomila, že ji ten neznámý prohledal. Vesta, kterou si vzala, abyměla kam umístit potřebné náčiní, byla prázdná. Všechno bylo pryč. Mobil, klíče, dokonce i ta malá baterka z opasku. A taky všechny vzorky.

Najednou uslyšela nastartovat auto. Musí to být velice blízko, snad přímo za vraty? Ne, je to uvnitř! Hlukmotoru jí duněl přímo nad hlavou. Široká prkna, která tvořila strop sklepa, zapraskala.

Pach výfukových plynů ji už štípal do nosu. Zachvátil ji panický strach. Postavila se na nohy i přesparalyzující bolest hlavy a vrhla se k místu, kde tušila poklop. Držel jako přikovaný. Nepohnul se ani o jediný milimetr.

Skončí udušená v tomhle zpropadeném sklepení? Otrávená výfukovými plyny? Tohle měl neznámý v plánu?

Začala zuřivě bušit pěstí na poklop.

„Haló! Tady dole! Pusťte mě ven!“

Rachot motoru se stále stupňoval, pach byl čím dál ostřejší. Zaťatou pěstí tloukla do dřevěného víka.

Byla si vědoma toho, že její šance jsou mizivé, pokud jsou její obavy správné. Jestli se ta osoba nahoře

opravdu rozhodla se jí zbavit. Ale naděje umírá poslední. I vrah se někdy ustrne a od svých plánů ustoupí.Ostatně, nedokázala by svému jednání zabránit, ani kdyby byla přesvědčená, že je to naprostobeznadějné. Byl to instinkt. Pud sebezáchovy.

Má přece dvě malé děti! Viděla před sebou jen je, nic jiného.

Hluk motoru znenadání utichl. Tentýž instinkt, který ji před okamžikem přiměl bušit na poklop, ji teď donutil přestat. Nedokázala vysvětlit proč. Stála bez hnutí, s pěstí napřaženou a špicovala uši.

Nahoře se otevřely dveře od auta a vzápětí se zase zavřely. Uslyšela rychlé kroky, napřed přes prkennou podlahu, pak po udusané zemi. Panty u vrat zavrzaly, těžká kovová petlice zaklapla.

Pak se najednou vrata zase otevřela a kroky se vracely.

Eva spustila pěst, ale jinak stála ve stejné pozici. Jako socha. Téměř nedýchala.

Tommy opatrně přiklopil kapotu. Nastražit nálož mu netrvalo dlouho. Obdivuhodně se soustředil. Jako by mu přes rameno svítil silný reflektor. Okolí se utápělo v šedi. Mlhavé a nejasné. Ale to mu nevadilo.

Nebyla to zrovna výstavní práce. Ani ji nezamaskoval. Ale co, nikoho nenapadne tu něco hledat. Nebyl to

zrovna jeho obor, ale leccos se přiučil. To nejdůležitější umí.

Otevřel dveře u řidiče a s klíčkem v ruce zaváhal. Měl v úmyslu ho nechat v zapalování, ale něco mu v tom zabránilo. Tohle fakt není jeho silná stránka. Nebyl si na sto procent jistý, jak to vlastně funguje.

Zastrčit klíček do zdířky přece nemůže být nic nebezpečného. Z technického hlediska to nemůže mít žádný význam. Ale přesto…

Ruka se mu roztřásla. Nemůže tady jen tak stát a čumět do prázdna, řekl si. Ztrácí čas. Ta ženská tam dole… Tímhle to nekončí,to je jasný. Jen se to tím možná pozdrží. Musí to dotáhnout. Musí jít dál. Hon pokračuje. Mrštil s klíčky na sedačku a lehce přivřel dveře. Spěšně vyběhl z kůlny. Petlici zajistil mohutným visacím zámkem.

Na palubě byly spolu s Fredrikem a Sárou davy lidí. Buď nedávný atentát nakonec turisty příliš neodradil,anebo to byl stále ještě následek několikadenního přerušení všech dopravních tepen na Gotland.

Fredrik se proplétal mezi pasažéry, kteří hledali svá místa. Cestovali menší, ale poněkud rychlejší lodí.Fredrik dostal lístky na palubu s restaurací. Se Sárou si domluvili schůzku u baru.

Viděl ji už ze schodiště. Na opačné straně barového pultu právě jedna z hostesek plnila osvětlenýskleněný box chipsy s příchutí slaniny. Jejich vůně se linula po celém širokém okolí.

Ukázalo se, že Sára dostala místo v podpalubí, a tak Fredrik navrhl, že by mohli vyjít nahoru navyhlídkovou palubu.

Baltské moře se v přístavu Nynäshamn rozprostíralo jako velká tyrkysová deska. Ani jediný závan větrunezčeřil jeho hladinu. Slunce pálilo do tváří. Nemohli jinak než se opřít o zábradlí a zasněně vyhlížet k horizontu.

Kdyby se býval tehdy neporouchal ten motor elektrického navijáku rampy a pasažéři nebyli nuceni čekat,vybuchla by nálož na trajektu M/S Visby právě tam někde. A následky? Radši ani nemyslet… Poklidná nálada byla ta tam.

„Podívej se na tohle,“ podržela Sára Fredrikovi před nosem barevnou kopii několika rodinných fotografií.

Fredrik si papír pootočil.

„To je Thomasson?“ odhadoval Fredrik, zatímco si prohlížel dva mladé muže, kteří se na něj usmívali

každý z jedné fotografie.

„Ano. A ještě jednou ano. Tohle je Josef Thomasson a tohle jeho starší bratr Petter. Posunula ukazováček zprava doleva.

„Vidíš tu podobu?“

„No jasně, že vidím,“ opáčil Fredrik.

Trajekt HSC Gotlandia už se vzdaloval od přístavního mola, zpočátku tak pomalu, že si toho sotva všimli.

„Napadlo mě to, když mi Anna Thomassonová ukazovala rodinné album. Mluvili jsme přece už dříve o

možnosti záměny, ale mezi Josefem Thomassonem a Saídem Habíbem.“

„Ano, ano,“ popoháněl ji Fredrik.

„Tyhle dva by si člověk snadno spletl, nemyslíš?“

Fredrik přikývl.

„To určitě.“

„Byla to jen taková myšlenka, ale přece jen mi zůstala kdesi v podvědomí. Kdo by si je mohl splést a

proč? Podle jeho matky se Petter Thomasson svého času pohyboval na tenkém ledě. Drogy, výtržnictví,byl vzdorovitý a tak dál. Slovy starostlivých rodičů: dostal se do špatné společnosti.“

„Hm.“

„Ale to už je dávno. Alespoň to tvrdí jeho matka. Teď je z něj prý dobře situovaný makléř někde v Malmö.

Proklepla jsem si ho v registru a údaje souhlasí. V rejstříku nemá od podmínky za napadení z rokudevadesát šest už nic dalšího. Pak jsi mi ale zavolal ty a řekl mi o tom znásilnění.“

Fredrik pohlédl na Sáru. Neřekl nic, ale před očima se mu míhaly obrazy z posledních týdnů. Statek vHablingbo, groteskně tlustý Stellan Johansson a jeho nepřítomný výraz, temný pohled TommyhoJohanssona při posledním výslechu, čistý a pečlivě naklizený domeček Anny-Karin Johanssonové a jejínebojácné přímočaré chování.

„Ten třetí? Ten, co ho nikdy nechytli? To tím chceš říct?“

„Přesně tak,“ přikývla Sára.

„Css.“

„Cože? Css? Nic víc?“

„No… Ale jo, jasně, tohle je vážnější než všechno, co jsme zatím našli, ale přesto… Jsou to pořád jenom pouhé dohady…“

„Dohady? To je už podezření, důvodné podezření! Žalobce Peter Klint s tím určitě bude souhlasit.“

„Pokud Petter Thomasson opravdu byl tím třetím pachatelem. To je ten háček. Zatím to nevíme jistě.“

„To si samozřejmě uvědomuju. Pokoušela jsem se kontaktovat tu kamarádku Anny-Karin z Enskede,dovolala jsem se k ní do práce. Ale bohužel je až do soboty na dovolené v Řecku.“

„Takže to probereme rovnou s Annou-Karin,“ vyvodil si z toho Fredrik.

„Ano.“

„Pokud Pettera Thomassona označí jako pachatele, máme tu samozřejmě spojitost, kterou nelze přehlížet.

Dobrá, řekněme, že Petter Thomasson je ten třetí neznámý útočník z Enskede z roku 1991. O třináct letpozději se Josef Thomasson objeví v Nissevikenu, je zaměněn se svým bratrem a Tommy Johansson hozavraždí jako pomstu za znásilnění sestry. Má mu co vracet. Urpení sestry, matčinu sebevraždu, otcůvstav podobný huspenině, svůj vlastní zpackaný život. Nezaměstnaný, zatrpklý, zrazený. Kvasilo to v němmnoho let. Moct se tak pomstít… Když se mu Anna-Karin svěří s tím, že ve městě asi zahlédla onohonásilníka, Tommy se dostává do velmi vyostřené situace. Vrací se mu stará traumata, musí něco udělat,aby se jich zbavil, aby se osvobodil. Musí jednat, vrátit to tomu hajzlovi.“

„No vidíš, jak ses do toho vžil,“ podotkla Sára.

„No jo, jenomže pořád nemáme žádný pořádný důkaz. Žádného svědka, ani nějaký technický důkaz, nic.Tommyho alibi sice není stoprocentní, ale dostačující. Všechny zbraně v držení rodiny Johanssonovýchbyly zkontrolovány, žádná z nich nebyla při vraždě použita.“

Trajekt už vymanévroval z přístavu a vyplul na širé moře. Motor běžel na plné obrátky. Vibrace, které sešířily ocelovou konstrukcí pod jejich nohama, nabývaly na intenzitě. Vůně moře se mísila s výpary dieselového motoru.

Sára složila arch papíru s kopiemi fotografií a uložila jej zpět do kabelky, kterou si vzala s sebou na vrchní palubu.

„Zkusme se vrátit zpátky k tomu, co už víme. Čeho se můžeme držet?“ snažila se shrnout Sára. „Máme kdispozici deformovaný projektil z náboje ráže 7,62 milimetrů. Jak Anna-Karin, tak Tommy jsou členyKlubu sportovních střelců v Havdhemu. Oba vlastní zbraň této ráže, ale ani z jedné se nestřílelo v Nissevikenu na Thomassona a Habíbovou.“

„Jak jsem právě řekl,“ skočil Sáře do řeči Fredrik. „Takže závěr? Hledáme vražednou zbraň.“

„Ano, někde musí být ještě jiná zbraň, nehlášená. Při domovní prohlídce sice Eva nic nenašla, ale schovatzbraň není zas až takový problém. Může být někde zakopaná, zničená, nebo může ležet třeba na dněmoře.“

Sára při posledních slovech kývla směrem k té tyrkysové nádheře, v níž trajekt právě vyorával širokou brázdu.

„Nebo to Tommy Johansson prostě neudělal. To by bylo to nejjednodušší vysvětlení,“ oponoval Fredrik.

„Držme se teď téhle teorie,“ nevzdala se Sára.

„Taky že jo, jen se snažím upozornit, že to není tak jisté. Trocha přiměřeného nesouhlasu neuškodí,“vysvětloval Fredrik.

„Dobře,“ pokračovala Sára. „Možná že to byl někdo jiný. Možná otec. Nebo dokonce sama Anna-Karin.Pokud by můj odhad byl správný, oba by k tomu měli dobrý důvod.“

Fredrik se předloktím opřel o zábradlí.

„U otce bych o tom pochyboval. Je naprosto neschopný po všech stránkách. A Anna-Karin? Krom toho, že statistiky mluví proti ní jako možnému vrahovi, a to velmi významně, je také jediná z rodiny, které sepodařilo dostat svůj život zpátky do zajetých kolejí. Alespoň to tak vypadá.“

„Ale nikoho z nich nelze zcela vyloučit,“ poznamenala Sára.

„To je pravda,“ musel uznat Fredrik.

Sedmdesátiletá žena právě vycházela ze dveří na vyhlídkovou palubu. Naučeným pohybem si okamžitězapálila cigaretu. Kouř šel přímo na ně. Fredrika štípal v nose, přesto se neodvážil ženu požádat, abypopošla kousek dál. Kuřáci to dnes mají už beztak těžké.

„A co ten atentát?“ přemýšlel nahlas Fredrik. „Máme tu pár indicií, které i v tomto případě ukazují na nějjako na možného pachatele. Krom jiných. Otázkou je, jestli to spolu nějak souvisí.“

Sára se zašklebila a zamávala si rukou před obličejem. Kuřačka si jejího gesta všimla a razantně se k nimotočila zády.

„To jsou dvě naprosto odlišné věci,“ namítla Sára. „V prvním případě je cíl velmi konkrétní a motivhluboce osobní, v druhém případě je naopak cíl poněkud neurčitý a motiv je postaven na ideologickémzákladě. To si nedokážu spojit. Navíc se mi zdá naprosto nelogické zabít dva lidi týden před tím, nežčlověk plánuje vyhodit do vzduchu celý parník, vzhledem k tomu, co nutně musí následovat – zvýšenápolicejní aktivita a tak dále… Zvlášť když člověk bydlí v blízkosti místa činu a musí počítat s rizikem, že užjen díky tomu se může dostat na seznam podezřelých.“

„Ano, ale to jenom za předpokladu, že je ta tvá teorie opravdu správná. Že Petter Thomasson byl onímtřetím násilníkem,“ namítl Fredrik.

„Ano, jistě,“ připustila Sára a prohrábla si vlasy. „Uvidíme, co na ty fotografie řekne Anna-Karin. Budememuset začít u ní.“

17. června 1991

Krister pelášil jako o život na druhé straně březového hájku, s nohama vysoko nad nerovným podložím.

Míhal se mezi stromy. Tmavá silueta obíhající zarostlou požární nádrž.

Tommy zamžoural na displej žlutých stopek. Třiadvacet vteřin. To byl nevídaný start. Krister byl rychlý,rychlejší než Tommy. Ale až přijdou překážky, zabrzdí ho to.

Teď se dostal k té první: vrhl se na zem a plazil se pod dráty, které byly natažené půl metru nad zemí. Na druhém konci vyklouzl ven a už byl na nohou, tepláky i mikinu celé od prachu a špíny.

Bleskově přiskočil k další překážce. Přehoupl se přes závoru, přibitou mezi dva smrky. Přeskočit, podlézt a zase znovu. Desetkrát. Tommy opět zkontroloval čas. Krister si vedl dobře, ale bylo znát, že už začíná být unavený. Zastavil se a dvakrát se zhluboka nadechl, než se vyhoupl na závoru, aby ji přešel. Jako pokladině, tam a zpátky.

Pohybovali se v oblasti mezi stodolou a silnicí, sousedova slepičárna co by kamenem dohodil. Snepravidelnými rozestupy odtud vítr přinášel nelibý závan slepičinců. Krister si nikdy neopomenulpostěžovat.

Zasténal své protáhlé ‚Fůůůůůj‘ a oběma rukama si demonstrativně chytil nos. Ale jenom během prvníchdnů. Pak ho to přestalo bavit anebo si možná zvykl. Tommy už zápach ze slepičárny vůbec nevnímal, doprovázel ho celý jeho desetiletý život.

Zrovna začaly prázdniny a Krister přijel na Gotland za Tommym, že u něj bude týden bydlet. Kristerovirodiče měli svou malou, nahnědo namořenou chatku jen pár set metrů od statku Johanssonových, aledovolená jim začínala až příští týden.

Krister a Tommy se znali už od svých tří let. Letos potřetí bude Krister bydlet u Johanssonových celý týden.

Den předtím, než Krister dorazil z Nyköpingu, vyrazila Anna-Karin do Stockholmu za svou kamarádkouSofií. K trajektu ji doprovázela celá rodina. To byl čtvrtek. Krister přijel v pátek.

Překážkovou dráhu začali stavět ještě týž den. Za jejich velkým bílým domem s růžovočervenou střechouse rozkládaly louky, březový háj s několika vzrostlými smrky a neudržovaná požární nádrž, z polovinyzarostlá nálety. Místo jako stvořené pro jejich cvičení.

Půjčili si sekačku a ve vysoké trávě s ní vyrýsovali pravidelný čtverec. Tam se budou vykonávat některé ze cviků a také zde bude stát zapisovatel. Krister, který uměl hezky malovat, vytvořil krásné zapisovacíarchy se třemi korunkami v levém rohu a textem ‚Armáda‘ hned pod nimi. Už třetí den běhali jak šílení popřekážkové dráze a jejich nadšení ještě neopadlo.

Krister už začal dělat kliky. Tommy ležel na břiše vedle něj, hlavu zavrtanou v trávě, a kontroloval, jestli je všechno, jak má být.

„Nos až k zemi, vojíne!“ rozkazoval Tommy.

Z výrazu Kristerovy tváře bylo znát, že by ho nejradši poslal k šípku, ale neřekl nic. Byl příliš zadýchaný aplný kyseliny mléčné. V obličeji zrudl tak, že ani pihy nebyly vidět.

Poklidným dopolednem se rozezněl venkovní zvonek domácího telefonu. Kovový, řezavý zvuk vibrovalmezi obytným domem a stodolou. Už po třetím signálu utichl. To znamenalo, že Stellan a LeilaJohanssonovi zrovna seděli v kuchyni u kávy po dopolední svačince. Jinak by trvalo mnohem déle, než byse dostali ke sluchátku, pokud by telefon vůbec stihli zvednout.

Tommy bedlivě pozoroval Kristerovu zrzavou ofinu a klukovský nosík pod ní.

„Osm, devět, deset,“ počítal nahlas.

Krister s Tommym spolu trávili každé léto. A podzimní dušičkové prázdniny a také ty velikonoční. Mezi tím

o sobě ale téměř nevěděli. Poslední roky si sice jednou dvakrát zavolali, ale jen těsně před odjezdem,aby si ujasnili plány a domluvili se, jakou hru ze sady pro Game Boy si má Krister přibalit.

Znali se od nepaměti, a to doslova. Krister byl Tommyho nejlepší přítel. Každé prázdniny netrpělivě čekal,až se u dřevěné chatky namořené nahnědo objeví saab rodiny Aspových. V týž okamžik, kdy z autavystoupil Krister, naplnil se Tommyho den horečnatou aktivitou. Ale Krister někdy Tommyho dokázal ipěkně vytočit. Obzvlášť když hráli nějaké hry nebo v něčem soutěžili. Jako by před ním Krister něco tajil.Jako by měl nějaké zvláštní schopnosti. Tvářil se, že o nich nic neví, a pak je zničehonic použil, abydokázal, že je lepší než Tommy. V takových chvílích Tommy cítil, jak se mu v břiše cosi kroutí. V hlavě semu zatmělo, nohy se roztřásly, nedokázal jasně myslet.

Na překážkové dráze byl ale Tommy jasná jednička. Určitě už ji oběhli alespoň desetkrát od doby, coKrister letos přijel. Oba dva se zlepšovali, ale po každém dalším okruhu to byl vždy Tommy, kdo drželrekord tratě.

Teď už Kristerovi zbývala jen cílová rovinka. Proběhnout vysokou trávou a pak po klikaté prašné cestě ažk hranici pozemku, kde byl cíl. Byl na tom velice dobře. Porazí Tommyho skoro o deset vteřin.

Tommy zdvihl stopky s palcem připraveným ukončit měření. Krister se blížil k cíli. Vymrštil se přes příkopjako kočka a hnal se po stezce, jako by ho všechny ty překážky ani trochu neunavily. Tommy věděl, že hosetrvačnost požene ještě hezký kus cesty. Bude to trvat, než se mu podaří zastavit. Teprve pak se sočekáváním otočí a vzhlédne k Tommymu, aby se dozvěděl, jaký má čas. Možná se ještě předkloní a bude chvíli lapat po dechu.

Už se blíží. Posledních pár metrů.

A je v cíli!

Nad cestou se vznášelo mračno prachu. Krister pokračoval dlouhými skoky směrem ke slepičárně, nakloněný dozadu, aby se mu lépe brzdilo. Tommy vyčkával s palcem na stopkách. Má už zmáčknout?

Krister má stále ještě několik vteřin náskok.

Vtom Krister prudce zastavil, až suť pod jeho podrážkou zapraskala. Doběhl akorát k zásobníku na

krmnou směs pro slepice. Tommy stiskl tlačítko. Už nemohl déle čekat. Neměl jinou možnost.

Krister se k němu obrátil s hlavou mírně pozdviženou. Chtěl slyšet čas. Tommy civěl na displej. Do háje. I takhle ho Krister porazil o dvě vteřiny. Přesněji řečeno, o 1,6 vteřiny, budou-li počítat desetinky.

„Tři čtyřicet tři, novej rekord trati,“ konstatoval suše.

Zapsal čas do příslušné kolonky.

„Tři čtyřicet tři?“ opakoval Krister s údivem.

„Jo.“

Vypadal zklamaně, a to si přivlastnil rekord dráhy, co je to s ním, kruci?

„Zrovna mi to tak šlo! Zmáčknuls to, když jsem proběh cílem?“

„No jasně, že jo, seš blbej nebo co?“

„Já myslím, žes to zmáčk pozdějc, až u slepičárny. Viděl jsem tě, jaks…“

Krister zvedl ruku do vzduchu a palcem stiskl neviditelné stopky.

„Hele, nech toho, z čeho mě tady obviňuješ?!“ ohradil se Tommy.

Krister už měl namířeno k němu. Napřáhl do vzduchu svůj vyčítavý ukazováček. Byla by z toho jistědlouhá vzrušená debata, kdyby je byl nepřerušil ten křik.

Ten strašný řev.

Spíš to byl zvuk, příšerný zvuk, než lidský křik, nikdy předtím nic podobného neslyšel. Oba stáli jakoopaření se zraky vyděšeně upřenými k domu. Bylo to tak podivné. Stěží odhadovali, co to může být.Přesto jako by to nepochopitelné, úpěnlivé kvílení, ostré i přidušené zároveň, proniklo do jejichpodvědomí a tam cosi nepopsatelného rozhoupalo. Vypadalo to, že ten zvuk vyšel z těla, jemuž právě puklo srdce.

V ten okamžik už přinejmenším Tommy pochopil, že ten děsivý nářek nemůže pocházet od nikoho jiného než od jeho mámy.

Bez váhání vyrazil k domu. Nohy ho nesly mnohem rychleji, než kdykoliv předtím na překážkové dráze.Jeho skoky byly tak dlouhé a tak nekontrolovatelné, že by hned při druhém kroku měl upadnout.Zakopnout o nějakou prohlubeň nebo uklouznout po kameni. Nic takového se ale nestalo. Hnal se kdomu, odkud se stále linul ten křik. S krátkými přestávkami začínal zas a znovu. Jako siréna.

Krister zůstal stát jako přikovaný na prašné cestě u louky a díval se za kamarádem. Instinktivně pochopil,že by ho teď neměl následovat. Tohle není jeho věc. Prsty si prohrábl ofinu. Krůpěje potu mu teď vyrazily po celém těle. Nevěděl, co má dělat, kam má jít. A tak zůstal stát.

Tommy strhl ze dveří síť proti komárům, vřítil se do haly a pak dál, až do kuchyně. Tam se prudce zastavil.

Máma seděla u stolu a oběma rukama svírala sluchátko. Nepřítomným pohledem civěla do prázdna, předočima nic než hlubokou černou propast. A ten zvuk. Klokotavý, chraplavý řev, který jako by zvracela zhloubi plic. Z očí jí kanuly slzy, z nosu vytékal hlen a z koutků úst odkapávaly zpěněné sliny. Tommy stálve dveřích jako opařený a upřeně hleděl na tu dobře známou a zároveň naprosto cizí ženu na světlemodré dřevěné židli.

V okamžiku, kdy zalapala po dechu a křik na okamžik ustal, obrátil se Tommy k otci. Stál v rohu ukuchyňské linky, mohutný, neporazitelný obr v modrých montérkách. Ale i on, jindy silný a energický, bylparalyzován citovým výlevem své ženy. Uhnul pohledem, když v jeho očích hledal Tommy útěchu.

A znovu se ozval ten trýznivý srdcervoucí řev. Máma pustila sluchátko. Spadlo na podlahu, ozvalo sekrátké plastikové křupnutí.

Při další odmlce popadla opěradlo židle a sevřela ho tak pevně, až jí klouby zbělely. V ten okamžik sezdálo, že snad docela ztratí kontakt s okolním světem. A pak další zakvílení, tentokrát ještě pronikavější.Jako by se nemohla rozhodnout, jestli má raději sama sebe roztrhat na cucky tím strašným řevem, aneboutichnout a navždy se uzavřít do prázdnoty, která po ní zbude.

Tommymu stékaly po tvářích slzy. Napřáhl své dětské ručky k matce. Natahoval k ní paže, protože jí chtěl pomoct a zároveň sám pomoc potřeboval. Ale ona ho neviděla. Byla pohlcena svým zoufalstvím, slepávůči okolnímu světu. Žádné ruce mu nešly vstříc. Křečovitě svíraly židli, zatímco tělo se třáslo a škubalosebou pod návaly pláče a křiku.

Tommy pochopil, že tyhle prázdniny budou jiné, než obvykle bývají. Všechno, co si naplánovali s Kristerem, teď už nic neznamená. Zůstal tam stát s rukama napřaženýma, ale nikdo se ho nedotkl, nikdoho neobjal. Stopky ztratil někde po cestě, aniž by si toho všiml.

Svým dětským rozumem také pochopil, že nejen letošní prázdniny budou jiné. Po dnešním dni už nikdynic nebude jako dřív. S vědomím, že se stalo něco strašného, co změní celý jeho život, přepadl desetiletého chlapce ochromující nepochopitelný pocit prázdnoty. Jako by všechno, co dosud zažil, nic neznamenalo. Oproti očekávání si najednou připadal neuvěřitelně lehce. Jako by se ho nic netýkalo. Jakoby se oddělil od svého okolí, dokonce ani tu skvrnitou korkovou podlahu pod nohama vůbec necítil. Ano, jako by se vznášel.

Po 28. červnu 2004

Rozmotal plachtu. Zkontroloval pojistku, než na příslušné místo zasunul plný zásobník.

Šlo to samo. Nemusel nad tím přemýšlet. A to bylo dobře. Zrovna teď mu to totiž moc nemyslelo.

Seděl na posteli… Jak dlouho vlastně? Uvědomil si, že neví.

Tohle špatně skončí. Už od chvíle, kdy ho z postele vytáhli ti čtyři zakuklenci ze zásahovky, kteří vtrhli do

jejich domu, se připravoval na to, že to může dopadnout zle. Ale jemu nikdy nešlo o to utéct. Ne v první

řadě.

Uchopil zbraň oběma rukama a vstal. Málem ztratil rovnováhu, svět se s ním zatočil. Předklonil se a několikrát se zhluboka nadechl.

Nebyla to jen obyčejná závrať. Byl celý rozechvělý, srdce tlouklo, až mu ve spáncích praskalo. Snažil sezklidnit, dýchat zhluboka, hledal nějaký pevný bod, na který by se mohl upnout. Pomalu se vracel,vzpamatovával se. Věci kolem začaly nabývat své původní obrysy, až byly zcela ostré a jasné.

Svět se scvrkl. Opět se nadnášel pár milimetrů nad podlahou. Všechno je daleko od něj, jednoduché jako facka.

Tak teď.

Rychle seběhl dolů po schodech, vstoupil do kuchyně, obešel roh a zahlédl svého otce v obývacím pokoji.

Modravé záblesky od televize tančily po jeho tučném těle. Právě odkládal kávu, aniž by odlepil zrak od obrazovky. Po hmatu postavil umatlaný hrnek na stůl. Zdálo se, že kroky za sebou nevnímá, nevšiml si, že

Tommy stojí ve dveřích. Anebo to bylo přesně naopak. Hypnotizoval moderátorku tak intenzivně právě proto, že o synovi věděl.

Přesně takhle si to Tommy představoval. Takhle mu to vyhovovalo. Nechápal, odkud se ta myšlenka

vůbec vzala, ale to už teď nehrálo žádnou roli.

Třemi dlouhými kroky vešel do pokoje. Levá, pravá, levá.

Pozvedl zbraň a zamířil ji na takzvaného otce. Kříž zaměřovače na jeho spánku. Necelé dva metry mezi

ústím pušky k tlusté palici toho dědka. Zmáčkni to!

Teď ale pozvedl zrak. Otočil hlavu, až se mu kůže na krku naskládala do varhánků, a pohlédl na syna.

Nebo snad zděšeně zíral rovnou do hlavně? To je fuk. Civěl, to je jasné.

Ale neřekl nic. Seděl tiše, bez hnutí, nevydal ani hlásku.

Tommy objal prstem spoušť.

Díval se hledím otci přímo do očí. Třpytila se v nich mihotavá záře z obrazovky. To obrovské stvoření,

které přetékalo na všech stranách, sedělo jako zkamenělé a zíralo na něj nic neříkajícím pohledem.

V těle se mu rozlila horkost, krůpěje potu mu vyrazily na čele, pak na spáncích, podél krční páteře až nakonec i na zádech. Cítil se neskutečně, jako by rázem ochrnul.

Snažil se stisknout spoušť, seč mu síly stačily, ale nic se nestalo.

Stál tam zasazený do země jako menhir. Dva menhiry hypnotizovaly jeden druhého.

Učinil poslední pokus, všechnu svou sílu soustředil do pravého ukazováčku. Nic. Pak se zhluboka nadechl,

zařval, otočil se a vystřelil. Rána z pušky zaduněla místností ve stejný okamžik, kdy se ozval přidušený výbuch, který následovalasmršť elektronických výbojů. Sklo, plast a seškvařené součástky se rozlétly na všechny strany. Cítil, jak honěco trefilo do obličeje a do odhalených předloktí. Poslední, co viděl, než se otočil a vyběhl z domu, bylo gesto otce, jak pomalu zvedá ruku, aby si chrániltvář. To už ale bylo dávno po všem.

Nízký pruh pobřeží se objevil na obzoru a Fredrik věděl, že do Visby už jim nezbývá víc než půlhodinaplavby. Telefon decentně zapípal. Ano, tady někde se většinou dá opět chytit signál.

Zkontroloval si zprávy. Dostal jen jedinou, od Akeho Fröhlinga ze Säpo. Volal mu v šest hodin a pět minut.

Teď už bylo za pět tři čtvrtě na osm. Fredrik mu okamžitě zavolal zpátky a doufal, že bude ještě v práci nebo alespoň zvedne služební telefon.

„Fröhling,“ ozvalo se po čtyřech zazvoněních.

Zamumlal své jméno, jako by se snažil rychle něco dojíst, než zvedne sluchátko, ale ještě s tím nebyl úplně hotový. Fredrik se ze slušnosti optal, jestli neruší. Fröhling nad tím mávl rukou.

„Ještě jsem v kanceláři. To, co jste slyšel, bylo poslední sousto gyrosu z nově otevřeného íránského stánku tady u nás. Výborný. To musíte ochutnat, kdybyste měl cestu kolem.“

„Budu si to pamatovat,“ ujistil Fröhlinga Fredrik. „Vidím, že jste mi volal, hádám, že kvůli…“

„Tommymu Johanssonovi,“ skočil mu do řeči Fröhling. „Něco bychom tu na něj měli. Na toho druhého

jsem nic nenašel.“

Fröhling si hlasitě odkašlal. Přestože odvrátil hlavu od sluchátka, slyšel Fredrik velice zřetelně, jak se mu vkrku uvolnil kousíček vzpříčené cibule, vylétl až do dutiny ústní, kde byl rozžvýkán a opět spolknut.Netrpělivě čekal.

„Trochu to trvalo. Nemáme ho v merku, ale jeho jméno se vynořilo při nějakých odposleších,“ řeklkonečně Fröhling.

„Něco zajímavého?“ popoháněl ho Fredrik.

„Může být, může být. Odposlouchávali jsme několik členů malé nacistické organizace, S 19, a v souvislostis tím jsme narazili i na Tommyho Johanssona. Čtyři hovory v dubnu a květnu před dvěma roky. Byl to pokaždé on, kdo volal.“

„Říkal jste S19?“ zbystřil Fredrik.

„Ano, S19, tak si říkají. Znamená to…“

„SS, Schutzstaffel, já vím,“ přerušil ho Fredrik.

Je to on! Musí to být on!

„Tak to možná také víte, že část členů skupiny S19 je napojená na organizaci, která provedla poslední zútoků na švédský armádní sklad.“

„Ano, už o tom víme,“ přisvědčil Fredrik, „Četl jste přepisy?“

„Ano. Většinou obecné řeči o tom, že se brzy uvidí. Padlo i nějaké konkrétní datum. Nemůžu vám tuodpřisáhnout, že je to opravdu hlas Tommyho Johanssona, co mluví na té pásce, ale hovor je ztelefonního čísla k němu domů. Registrováno na Stellana Johanssona.“

„To je otec.“

„Podle hlasu bych to hádal na muže tak kolem dvaceti let. Snadno se dá identifikovat podle hlasovéanalýzy.“

„Výborně! Neztraťte to,“ vylétla z Fredrika nemístná poznámka.

„Dám si na tom extra záležet,“ obrátil ji v žert Fröhling.

„Objevily se ještě další nové skutečnosti ohledně Tommyho. Vypadá to s ním bledě.“

Tak je to přece jen on. Tommy Johansson je jak vrahem z Nissevikenu, tak bombovým atentátníkem,pomyslel si Fredrik. K trhavině se dostal přes nacisty, kteří ji měli pod palcem od samého počátku, kdy jiukradli v Härjedalenu. Neprodali ji dál. Otázkou bylo, jaký zájem měli nacisté na tom, aby TommyhoJohanssona vybavili tak mocnou zbraní. Byl snad článkem jejich řetězu? Byl to snad úmysl od saméhopočátku? Nebo si ji Tommy prostě koupil? Ale jak by za ni mohl zaplatit?

V ampliónu na palubě trajektu zazněl gong a vřelý ženský hlas oznámil, že za půl hodiny loď zakotví ve Visby.

„Co s tím teď uděláte?“ zajímal se Fröhling. „Dojdete si pro něj zase?“

„Určitě. Divil bych se, kdybychom ho na tohle nedostali za mříže. Alespoň do vazby, zatím.“

„Ještě pro vás něco mám,“ pokračoval Fröhling.

„Ano? Poslouchám.“

„Týká se to období, kdy se uskutečnily ty hovory.“

„Duben, květen před dvěma roky?“

„Hm. V červnu téhož roku byl přepaden obrněný vůz s cennostmi v Rissne. Ještě to není došetřené, ale

existují podezření, že v tom má prsty právě tahle nacistická skupina.“

„A kolik se ztratilo?“

„Dva miliony tři sta tisíc.“

„To není málo,“ uznal Fredrik.

Cestující na sedadle u okna hned vedle Fredrika mu před nosem začal mávat prázdným papírovýmkelímkem od kávy. Fredrik si to vysvětlil jako znamení, že si dotyčný chce dojít ještě pro poslednípřídavek, než bude lodní kavárna před přistáním zavírat. Zvedl se a uvolnil mu cestu.

„To tedy není. Nemusí to sice mít žádnou spojitost s hovory s Johanssonem, ale říkal jsem si, že by se vám ta informace mohla hodit.“

Mohl by to být způsob, jak zaplatit za trhavinu. Ukrást auto, držet stráž nebo někde čekat s novou sadou oblečení.

„Určitě. Díky za cenné informace. Tohle nám moc pomůže,“ řekl Fredrik, který stále ještě stál v uličce mezi dvěma řadami sedadel.

Jakmile Fredrik zavěsil, vyrazil za Sárou. Podřepl vedle ní a řekl tlumeným hlasem:

„Právě jsem mluvil z Fröhlingem ze Säpo, Tommy Johansson má něco společného s nacistickou skupinou,

která vykradla ten vojenský sklad.“

A vzápětí ztišil hlas do slabého šepotu.

„Myslím, že je to on. Tommy Johansson vyhodil do povětří M/S Visby.“

„Musí to být on,“ souhlasil Göran. „Zdá se to možná trochu přitažené za vlasy, ale musí to být on.“

Sešli se v přízemí před služebnou městské policie. Göran už tam na ně čekal. Už byl doma, když se muozval z trajektu Fredrik a pověděl mu o svém rozhovoru s Fröhlingem. Okamžitě se rozhodl pro návrat do Visby.

„Napřed ale musíme vyřešit něco jiného,“ zarazil je Göran.

Sára s Fredrikem na něj udiveně pohlédli.

„Zdá se, že Eva Karlénová je pohřešovaná.“

„Cože?“ vyhrkl Fredrik.

Udělal krok dopředu.

„Opravdu pohřešovaná? Jako že se jí mohlo něco stát?“ ujišťoval se.

„Nevím. Eva si měla okolo šesté vyzvednout děti u své matky, ale neobjevila se tam. Po nějakém čase se

už matka začala obávat, a tak zavolala jejímu manželovi, nebo exmanželovi, vím já, jak to mezi nimi je…“

Při těchto slovech se Göran záměrně vyhnul pohledu na Fredrika.

„Exmanžel se obrátil na policii před několika minutami. Pokoušel se ji dostihnout na mobilu, na pageru,

zkoušel i číslo do práce, ale bezúspěšně.“

Službu konající důstojník zastavil kvůli tomu Görana na schodišti cestou do kanceláře. To bylo před pěti

minutami.

„Někdo přece musí vědět, kde je. Nebyla odpoledne v práci? Kdy skončila?“

Fredrikovi se hlavou honilo tisíce otázek. Pravou rukou si nervózně prohrábl vlasy dozadu.

„Dnes odpoledne mi namluvila na mobil zprávu, zhruba kolem půl druhé. Chtěla prohledat jakousi kůlnupatřící rodině Johanssonových v Hablingbo, kterou jsme prý při domovní prohlídce z nějakého důvoduvynechali, jestli jsem to dobře pochopil,“ vysvětlil Göran.

„No a zavolals jí zpátky?“ vybuchl Fredrik téměř agresivně.

Göran pokrčil obočí.

„Jistěže jsem jí zavolal zpátky. Nedovolal jsem se. Což ovšem může mít tisíc různých důvodů. Jediné, co

mě znepokojuje, je, že tu není její služební vůz. A naopak její osobní auto stojí dole na parkovišti.“

„Jedeme tam,“ rozhodl Fredrik. „Jestli jela za těma bláznama z Hablingbo, mohlo se stát úplně cokoliv.“

„Už tam jede hlídka,“ uklidnil ho Göran.

„Mohla se někde zranit, třeba bourala nebo tak něco,“ namítla Sára. „Nemohla jít přece někam jen tak bez povolení, ne?“

„Mohla,“ kývl hlavou Göran. „Kdyby to uznala jako nutnost. Ale je pravda, že by bylo trochu neobvyklé

pouštět se do takové akce sama.“

Na krátký okamžik všichni oněměli. Všichni prožívali totéž. Nepříjemný svíravý pocit.

„Pojďte, jedeme tam. Přece tady nebudeme jen tak stát a diskutovat,“ naléhal Fredrik.

Göranovi zazvonil mobil. „Ano?“

Chvíli mlčky naslouchal.

„Rozumím, děkuji.“

Obrátil se zpátky k Fredrikovi a Sáře.

„Poslední hovor, na který odpověděla, je od jakéhosi Klase Hagmana z Hablingbo. Nikdo to na tom čísle

nezvedá. Hagman má i mobil, ale ten je vypnutý.“

„No výborně,“ podotkl ironicky Fredrik. „Tak na co čekáme? Jedeme?“

„Jedeme,“ souhlasil Göran.

Přiřítil se ověšený vším možným. Vlekl těžkou černou bednu, zajištěnou modrým elastickým popruhem,igelitovou tašku ze supermarketu přeplněnou rozličnými součástkami a přes rameno pušku.

Zprvu tomu příliš pozornosti nevěnovala. Stávalo se celkem často, že k ní Tommy nečekaně vtrhnul sespoustou různého harampádí. Buď to byly různé vymoženosti, o kterých si myslel, že by je mohla využít,anebo je zkrátka nechtěl nechávat v autě bez dozoru. Připadalo jí to až paranoidní. ‚Opravdu si myslíš, žese někdo vplíží do zahrady a vykrade ti auto, zatímco my si tady uvnitř budeme dávat kafe a koláč?‘říkávala mu pobaveně.

‚No co,‘ odpovídal jí neurčitě. Zbraň u něj nevídala často, ale stávalo se to. To když se zrovna vracel zestřelnice. ‚Když máš zbraň, máš za ni odpovědnost,‘ poučoval s důležitým výrazem ve tváři. ‚Nesmíš jinechat jen tak v autě, bez dohledu, stejně jako se nesmí povalovat jen tak někde v domě.‘

Měl samozřejmě pravdu, ale přesto se jí to zdálo trochu směšné. Tommy nebyl z těch, kdo důslednědodržovali všemožná pravidla, ale jakmile šlo o zbraně, pak to najednou bylo stráášně důležité. A nejenpravidla, kolem zbraní bylo všechno děsně důležité. Ach jo. Dokázal hodiny a hodiny přednášet ostřelných zbraních, o různých typech, o jejich funkcích. O různých druzích munice. Jaký efekt by to mělo,kdyby člověk na někoho vystřelil střelou celoplášťovou, poloplášťovou, s řízenou deformací,podkaliberní… Ty zdlouhavé detailní popisy, jak třeba taková střela s řízenou deformací dokáže z člověka vyrvat srdce jako ocelový dráp.

‚K čemu ti to bude?‘ zeptala se ho tenkrát. ‚Copak se chystáš někoho zastřelit? Nebo si zas s Kristerem budete hrát na vojáčky?‘

Tehdy se ho to dotklo. Rozčileně na ni zasyčel, že prý ničemu nerozumí.

Jako ti kluci, co se dokážou celý večer bavit o kytarách a různých druzích zesilovačů. A běda, kdyby si z toho někdo dělal legraci.

Vlastně Tommyho většinou docela poslouchala. I ona se věnovala sportovní střelbě, a tak jí to přece jen

trochu zajímalo. Ale nedokázala pochopit ten zápal a horlivost, s níž Tommy o zbraních mluvil.

Ne, zpočátku jí na tom opravdu nepřipadalo nic divného. Teprve když se vším tím nákladem rázněpokračoval dál do domu, rezolutně postavil černou bednu na kuchyňský stůl a pušku opřel o zeď hnedvedle, začala přemýšlet, že něco je v nepořádku.

„Co se děje?“ zeptala se opatrně.

Tommy se rozhlédl po místnosti, aniž by odpověděl. Nervózně se uvnitř v ústech kousal do tváří. Pakzmizel v obývacím pokoji a zatáhl rolety. Odřízl je oba od posledních paprsků slunce, které se prodíralymezi vršky vzrostlých smrků na západě.

„Co má tohle znamenat?“ nechápala Anna-Karin.

„Co?“ řekl Tommy a pohlédl na ni.

To, co uviděla, ji vyvedlo z míry. Tommyho oči zářily, jako už dlouho ne. Objevila se v nich jiskra, o kterési myslela, že navždy vyhasla. Tvářil se tak, jak si ho pamatovala z dětských let. Jako malý kluk, kterýdostal nápad. Když vymyslel nějakou novou hru. Zářil jako dítě, plné energie a radosti. Dítě, které ví, ženic není nemožné. Měla z bratra radost, ale zároveň ji to děsilo.

Anna-Karin rozsvítila lustr nad kuchyňským stolem. Na černou bednu dopadlo ostré světlo. Teprve teď sivšimla, že je zespodu špinavá a ona má teď celý ubrus od hlíny.

Tommy si vysunul židli a posadil se. Uvolnil popruh a zručně odepnul patentní zavírání. Rychlým pohybemotevřel víko.

Anna-Karin zírala do nitra bedny. Leželo v ní šest nevelkých balíčků.

„Co je to? Tommy, co to má znamenat?“

„Klid. Tohle zvládneme,“ řekl, aniž by pozvedl zrak.

S vytřeštěnýma očima pozorovala temeno jeho hlavy. Tommy vyndal z bedny jeden z balíčků a začal z nějstrhávat zbytek obalu. Celé tělo následovalo pohyby rukou, kývalo se o několik centimetrů ze strany na stranu.

„Zvládneme? Co zvládneme?“ ozvala se znovu.

„Tohle zvládneme,“ zopakoval, jako by ji neslyšel.

„Ale co? Co zvládneme?“

„Sestřičko, neboj se,“ uklidňoval ji. „Společně to dokážeme. Ty a já.“

Jeho hlas zněl klidně a soustředěně.

„Nechápu. Vůbec nic nechápu. O čem to mluvíš? Co zvládneme? Co dokážeme? Můžeš mi to vysvětlit?“

Přestávala se ovládat. Hlas ji zrazoval, byl ostrý a přeskakoval.

Tommy na okamžik přerušil svou práci a pozvedl k ní zrak. Byla tam. Ta jiskra. Teď už ale vážně dostala

strach.

Připomínalo to spíš policejní kordon při významné státní návštěvě než výjezd kriminalistů. Chyběly už jenty limuzíny. Přidal se k nim i Gustav, který byl tou dobou ještě v práci. Jen Lennart odešel už předněkolika hodinami.

Jako první jel Knutsson s Gustavem v policejním volvu městských strážníků se zapnutými výstražnýmisvětly a houkačkou, za nimi Fredrik, Göran a Sára v jejich civilním volvu, se kterým se Fredrik právě vrátilz pevniny. Pak Per Grangolm v golfu kriminalistů a na závěr Nordin, Jansson a Stenberg v minibusu VWTransporter. Posledně jmenovaní patřili k letním posilám, v kuloárech označovaným jako ‚barová patrola‘.Ti měli v první řadě na starost potyčky mezi rozjařenými či alkoholem posilněnými návštěvníky ostrovaběhem turistické špičky. Před týdnem byla tato letní hlídka zmenšena na polovinu, aby se uvolnily zdrojepotřebné k vyšetření atentátu. Stenberg i Nordin byli členové gotlandské speciální jednotky a seděli nyní v minibusu plně ozbrojeni. Byly svolány další posily, ale to ještě bude trvat, než se všichni sjedou do Visby, převléknou a vyrazí do Hablingbo.

Zacházející slunce barvilo moře i nebe, obklopující Västergarn, do žluta. Než dojedou do Hablingbo, budeobojí růžové.

Bude už po všem, až k nim ostatní kolegové dorazí? Zvládnou to sami? Nebo budou stále ještě bezmocněpátrat po okolí s rostoucí panikou v očích a pulsujícími spánky?

Auto se zachvělo pokaždé, když jeho kola přelétla nějakou nerovnost na vozovce. Za volantem sedělaSára. Jeli tak sto třicet, a když to silnice dovolovala i víc. Tempo udávalo auto hlídky před nimi.

„Proč nemáme zapnuté určování polohy i v našich služebních vozech?“ rozčiloval se Fredrik. „To už bychom ji dávno našli.“

Napřed na to nikdo neodpověděl. Všichni tři se pohupovali spolu s nepravidelnými výkyvy auta.

„Jsem si jistá, že to dobře dopadne,“ prohlásila nakonec Sára. „Eva se o sebe umí postarat.“

Fredrik mlčel. Cesta z Visby do Hablingbo se zdála být nekonečná. Civěl ven z okna. Stmívalo se. Světlo

prchalo před nocí.

Eva.

Jak by to bylo všechno snadné, kdyby byla mrtvá.

Lekl se vlastní myšlenky, až sebou škubl. Nenápadně se rozhlédl po ostatních. Zjišťoval, jestli si náhodounemohli nějakým způsobem odvodit, co se mu právě honí hlavou. Stejně šílená myšlenka jako ta první.

Kde se vzala?

Nutkavé myšlenky, to neovlivním, chlácholil sám sebe. Mozek se připravuje na nejhorší.

Když už se blížili k odbočce, rozezněl se Göranův mobil.

„Jsme tam za půl minuty,“ řekl Göran a zavěsil.

Hned nato vjeli na pozemek Johanssonových.

Auto hlídky, kterou dříve vyslal službu konající důstojník, stálo téměř nalepené na zadním vchodu dodomu. Jeden ze strážníků právě vycházel ze dveří.

Fredrik, Sára a Göran hbitě vyskočili z auta. Gustav a Knutsson už byli také venku. Uniformovanéhokolegu, který jim šel vstříc, Fredrik nepoznával. Záskok na dobu letních dovolených, původem ze Skane,vzpomněl si pak.

„Mladému pánovi asi přeskočilo, rozstřílel puškou televizi. Nejprve mířil na otce,“ volal na ně ještě za pochodu.

„Ještě je uvnitř?“

„Otec ano, syn ne,“ upřesnil zastupující kolega situaci.

„A Eva Karlénová?“ pospíšil si s otázkou Fredrik.

„Po pohřešované žádné stopy. Svědek tam v domě tvrdí, že syn byl sám.“

„Jdeme dovnitř,“ rozhodl Göran a už byl na cestě.

Všechny lampy v kuchyni byly rozsvícené. Pro jednou byl dokonce i obývací pokoj zalitý světlem.

Kousky plastu a skla byly rozeseté po polovině místnosti v okolí seškvařené hroudy, která bývala televizí.

Na podlaze voda. Bylo cítit, že tu hořelo. Ve vzduchu se stále ještě vznášel šedavý popílek.

Stellan Johansson stál v kuchyni mezi kuchyňskou linkou a stolem se zdrceným výrazem ve tváři.

Göran zamířil k němu.

„Co se to tady stalo?“ zeptal se bez pozdravu a kývl směrem k nepořádku ve vedlejším pokoji.

„O-o-on vešel… do pokoje a… mířil na mě… puškou. Myslel jsem, že mě zastřelí,“ vypravil ze sebe Stellan.

O dvojité bradě se už v jeho případě nedalo mluvit, obě se slily dohromady. Teď mu pod čelistí visel

jeden ohromný tukový pytel. „Tommy?“

„Ano,“ potvrdil Stellan s důrazným kývnutím.

„Byl tu s ním někdo?“

Stellan místo odpovědi zavrtěl hlavou. Pak dodal:

„Byl tu sám.“ „A pak?“ „Pak odjel.“

„Viděl jste, jestli s ním v autě někdo byl?“ chtěl vědět Göran.

„Ne, seděl jsem tady… Začalo hořet a…“

„Dobře. Takže nevíte, jestli s ním v autě byl ještě někdo.“

„Ne.“

„Jedna naše kolegyně sem dnes odpoledne jela ohledně jakési kůlny, která by měla patřit vám. Nevíte, co mohla mít na mysli?“

Stellan Johansson se zamyslel. Nevypadá to, že by mu to uvnitř šrotovalo obzvlášť rychle, pomyslel siFredrik, který stál šikmo za Göranem. I Sára s Gustavem na Stellana naléhali. Všichni chtěli znát odpověď.Hlavně rychle! Hned!

„O tu stodolu tam venku se určitě nejednalo,“ řekl pro jistotu Göran a ukázal směrem ke kuchyňskémuoknu, ve kterém ale mohli vidět jen své vlastní zrcadlové obrazy.

Nezdálo se, že by jim Stellan Johansson mohl pomoci.

„Volal jí před tím jakýsi Klas Hagman, znáte ho?“ zkusil to ještě naposledy Göran.

„On jí volal Klas?“ řekl Stellan Johansson zpomaleně.

Pak se mu najednou rozsvítilo. Celý se rozzářil.

„To by mohla být ta kůlna na pastvinách. No ano, to musí být ona. Ale nechápu, proč by jí Klas volal

zrovna kvůli tomuhle…“

„To je jedno,“ přerušil ho Göran. „Myslíte si, že Tommy mohl jet právě tam? K té kůlně?“

Tentokrát Stellan Johansson nepotřeboval na rozmyšlenou ani vteřinu.

„Ne. Jel k Anně-Karin. To vím jistě.“

„K sestře?“

„Ano.“

Tentokrát se musel zamyslet Göran. Potřeboval jen pár vteřin.

„Uděláme to takhle: Sára a Gustav pojedou spolu s Granholmem k té kůlně. Johanssona vezmete s sebou,ať trefíte. Vy dva,“ Göran se otočil směrem k zastupujícímu městskému strážníkovi, „vy zůstanete tady, kdyby se Tommy Johansson náhodou vrátil. Fredrik, Nordin, Jansson a Stenberg pojedou se mnou k Anně-Karin Johanssonové do…“

Göran se otočil ke Stellanu Johanssonovi, ale Fredrik vyhrkl dřív, než Stellan stihl otevřít ústa: „Do Rone. Druhý dům za budovou bývalého supermarketu Konsum.“

„Výborně. Dobře že tě máme s sebou,“ podotkl Göran.

„Jo, jen si říkám, jestli by nebylo lepší…“

„Jedeš do Rone, jasný?“ ustřihl ho Göran a Fredrik pochopil, že rozdělení do skupin nebylo náhodné.

Göran ho u kůlny mít nechce.

„Tak jedem,“ rozkázal Göran. „A zůstaňte na příjmu. Chci přesně vědět, co se kde děje. Bude-li třeba,

prohodíme se.“

Pospíchali každý ke svému vozu. Gustavovi s Knutssonem brzy došlo, že je zhola nemožné vměstnatStellana Johanssona na zadní sedadlo jejich vozu, a tak ho musel vzít k sobě Granholm na přední sedadlo služebního golfu, zatímco Sára se posadila dozadu.

Teď už byla tma. Černočerná neproniknutelná tma. Nebylo vidět ani ten malilinkatý proužek světla ve škvírce u poklopu.

Eva se třásla zimou. Od té chvíle, kdy zapadlo slunce, klesla teplota v už tak chladném sklepě ještě o několik stupňů.

Seděla na zemi, zády opřená o stěnu. Snažila se na nic nemyslet. Pokoušela se, aby její hlava byla takprázdná a temná jako prostor kolem ní, v němž byla uvězněná.

Ale bylo to zcela beznadějné. Ticho a tma naopak jitřily smysly a hlavou se jí míhaly různé představy,jedna přes druhou. Myslet na děti, ano, to jediné teď chce vidět před sebou. Stinu a Filipa.

Zničehonic ucítila ostrý pach sojové omáčky a přesně věděla proč.

Před více než rokem stála Stina na židli u kuchyňské linky a hrála si s něčím ve dřezu. Bůhví pročnajednou zvedla velikou, těžkou láhev se sójovou omáčkou. Židlička se pod ní zavrklala, Stina se lekla, ažmálem ztratila rovnováhu, a láhev jí vyklouzla z rukou. Roztříštila se na tisíc kousíčků, tmavá tekutina serozprskla po podlaze, jako když někdo vyděsí obří chobotnici.

Eva vykřikla. Nedokázala tomu zabránit. Možná přímo zařvala. A Stina začala hystericky brečet.

Eva se k ní vrhla navzdory sóji i střepům, s ponožkami stále těžšími a lepkavějšími. Přitulit si ji k sobě autišit ji. Plná pocitů viny ovinula paže kolem třesoucího se tělíčka. Ani vteřinu nemohla počkat a musela jihned zachránit z toho černého moře, uprostřed něhož stála na židli samotná a vyděšená.

Proklínala tu zákeřnou vzpomínku. Copak nemůže z paměti vylovit nějaký hezčí obrázek, na který by semohla uprostřed temnoty upnout? Musí mít stále před očima ten okamžik, kdy dohnala svou dcerku kpláči?

Proč je tady zavřená? Zanechal ji tu, aby tady pomalu zemřela? Nebo se vrátí? A pokud ano, co se stane pak?

Podlaha ve sklepě byla jen obyčejná zem. Kdyby měla po ruce nějaký nástroj, mohla by se ven prohrabat.

Možná. Ale ona žádný nástroj nemá, takže o tom nemá smysl uvažovat.

Zírala do prázdna. Pokoušela se na něco zaostřit, ale marně. Tma před jejíma nevidoucíma očima měnilatvar i rozměry. Jednu chvíli se rozrůstala do nekonečných dálek a ona si připadala, jako by seděla naokraji hluboké propasti, kde dno je v nedohlednu. Vzápětí ale jako by se tma zhmotnila, jako by ožila atlačila se na ni, tiskla ji ke zdi jako neznámý vetřelec. Téměř cítila jeho studený dech na tvářích.

Všimla si, jak jí zrychlil puls, a tak se snažila dýchat zhluboka a pravidelně. Nahánělo jí hrůzu pomyšlení,že by nad sebou mohla zcela ztratit kontrolu, že by ji ovládly fantaskní představy a že by zaplnily černouprázdnotu kolem ní. Vší silou se zády opřela o tvrdý, hrubý beton, prsty zaryla do země. Takhle je tolepší. Vnímala, že je tady. Uvědomovala si skutečnost. Je zavřená v maličkém sklepení se zdmi z betonu a stropem z hrubě opracovaných prken. Nemůže se dostat ven, protože na poklopu stojí zaparkované auto.

Všechno určitě dobře dopadne, protože ji brzy začnou postrádat. Je to tak, že? Ano, bude jim divné, žese nevrací, a začnou ji hledat.

Ale najdou ji? No jistě, že ji najdou. Ale kdy?

Stiskla tlačítko na náramkových hodinkách. Ty jí z nějakého neznámého důvodu ponechal. Malá žárovičkaosvítila ciferník. Ručičky ukazovaly devět hodin a osmnáct minut.

Eva dál držela tlačítko a pozorovala trhavý pohyb vteřinové ručičky.

Ani vodu neměla. Bez vody člověk dlouho nevydrží. Slyšela příběhy lidí, kteří přežili jen díky tomu, že pilivlastní moč. Bylo to skutečně možné, nebo to byl jen bohapustý výmysl? Jen způsob, jak udělat z už takodstrašujícího příběhu ještě odpornější?

Hodinky tiše tikaly.

Eva pustila tlačítko. Uklidnilo ji, že může na okamžik spočinout pohledem na něčem skutečném. Alenetrvalo dlouho a opět ji přepadl neklid. Pravidelný tikot jí do krve napumpoval novou várku stresovýchhormonů, svedl jí myšlenky k automobilu, který stál nad její hlavou. Proč tam byl? Byl jediný jeho účelefektivně zatížit poklop od sklepení? Anebo tu byl ještě jiný důvod? Co tam nahoře neznámý muž vlastně chystal? Proč se ještě vrátil poté, co už se zdálo, že chce zamknout zámek na petlici? Co s tím autemještě dělal?

Byla si jistá, že slyšela, jak otevřel kapotu a o chvíli později ji zase zavřel. Velmi opatrně. Zdaleka ne tak,jako to obvykle děláváme, s hlasitým třesknutím.

Kolik času jí vlastně zbývá?

Zvolili cestu přes Havdhem a Eke. Jakmile projeli křižovatkou v Havdhemu, vypnul policejní transporterpřed nimi sirény. Teď už bylo slyšet jen vypjaté vrčení motorů a kvílivý zvuk pneumatik rotujících po asfaltu.

Vozy letěly kupředu jako dvě střely mezi statky ukládajícími se k spánku.

Řízení převzal Fredrik, Göran vedle něj s mobilem v ruce. Mlčky, se zarputilými výrazy ve tváři očekávali

zprávy od Sáry.

Proč se nehlásí? Vždyť už přece dávno musí být na místě.

Fredrik pevně sevřel volant a snažil se soustředit na minibus před nimi. Dvě rudé oči sedmdesát metrů před ním.

Jen těžko se vyznal ve vlastních emocích. Vzpomínal na večer v hostinci v Herrviku. Vždyť to bylo teprve

předevčírem. Ta nepochopitelná směsice úlevy a hlubokého zklamání. Agresivního zklamání. Jako by byl podveden. Jak by to všechno bylo snadné, kdyby byla mrtvá. On se snad dočista zbláznil.

A teď tohle. Svazující, dusivý neklid.

Jede špatným směrem. To je šílené. Tohle není ten správný kurz. Otočit o sto osmdesát stupňů! Do háje.

Sevřel volant ještě pevněji, aby zabránil sám sobě dupnout na brzdu a vrátit se. Byl přesvědčený, že Eva je někde u té kůlny. Nedokázal to vysvětlit, prostě to věděl.

Reflektory Volkswagen Transporteru osvítily ceduli s nápisem ‚Rone 3‘. Zabočili doleva. Fredrik pošilhával po Göranovi. Jistě, jeho rozhodnutí bylo správné. Sám by udělal totéž.

Proč sakra ta Sára ještě nevolá?

Minibus před nimi zhasl výstražná světla a zpomalil. Projeli křižovatkou a pak dál až k bývalému Konsumu.

Z rádia se ozval hlas důstojníka. Göran si vzal vysílačku a spěšně určil, které posily se mají kam poslat.

Minibus před nimi sjel ke straně a zastavil, Fredrik se držel v zákrytu za ním. Göran zavěsil. Společně vystoupili z auta, vytáhli neprůstřelné vesty a nasoukali se do nich. Nordin, Jansson a Stenberg už stáli připravení přede dveřmi svého vozu.

„Vy si pohlídáte diagonály,“ určil Göran Nordinovi a Stenbergovi. „Já, Jansson a Broman zajistíme, aby se

nám tu nepletli sousedi.“

Nordin a Stenberg si zkontrolovali laserové zaměřovače.

„Zasáhneme pouze v případě, že to bude nezbytně nutné, jinak vyčkáme na příjezd posil,“ připomenul všem Göran.

V místě, kde zaparkovali, je nikdo z domu Anny-Karin Johanssonové nemohl vidět. Ve výhledu by mubránila sousedova přístavba. Na hranici pozemku rostlo husté maliní, podél něhož se Nordin bez obtížídostane na svou pozici. Horší to bude mít Stenberg, který se pěkně projde, aby se mohl připlížit k domu z druhé strany nepozorován. Ale Jansson, který potřeboval projít po silnici na opačný konec, váhal. Tam by byl na očích.

„Asi by bylo nejlepší, kdybych to obešel přes pozemek souseda naproti,“ navrhl Jansson a pohybem paženaznačil okruh, který by ho v tom případě čekal.

„Dobře. Zavoláš mi, až budeš na místě,“ souhlasil Göran.

Jansson byl připravený se okamžitě vydat na cestu, ale Göran ho zarazil.

„Nejprve to omrkneme odsud,“ kývl směrem k červené přístavbě, jejíž černá plechová střecha už byla celázrezivělá a barva se z ní odlupovala po kusech.

Blížili se pomalu k rohu a opatrně vyhlédli k domu, obloženému falešnými žlutými cihlami.

„Všechny rolety jsou stažené,“ špitl Fredrik.

„Hm,“ přisvědčil Göran, „ale svítí se tam.“

Zřetelně rozeznávali dvě auta, odstavená u vjezdu na zahradu. Modrošedá toyota Anny-Karin se v kontrastu s Tommyho tmavě zeleným volvem zdála téměř bílá.

„To je jeho auto,“ poznal vůz Fredrik. „To volvo patří Tommymu Johanssonovi.“

Göran se na okamžik zamyslel.

„Chci napřed znát situaci u kůlny. Pak se do toho pustíme.“

V tom okamžiku dům zevnitř ozářilo intenzivní světlo. Fredrik cítil, jak ho neviditelná síla udeřila do hrudi avymrštila zády ke stěně domu.

S ohlušujícím hukotem a pískáním v uších se zmateně postavil na nohy. Bolela ho lopatka, kterou sinarazil o zeď.

Podíval se k domu. Všechna okna byla rozbitá a potrhané rolety vlály mezi střepy, které zbyly v rámech.Na několika místech šlehaly ven plameny. Fasáda z umělých cihel se místy odlepila od domu a v kusech se válela po okolí.

Nordin a Stenberg, kteří byli chráněni v zákrytu za přístavbou, pomáhali Göranovi a Janssonovi na nohy.

Pronikavý křik přiměl všechny policisty opět obrátit zrak k domu. Zadní vchodové dveře se rozlétly a z nich vyběhla žena. Vlasy a záda jí hořely.

Fredrik nepřemýšlel a vyrazil.

Vrhl se přímo do maliní a dál, rovnou k ženě zmítající se v plamenech.

„To je její auto,“ špitl Granholm, s hlavou jen několik centimetrů od Sáry. Tísnili se u malého okýnkaJohanssonovy kůlny, kam opatrně nakukovali. Kužel světla Sářiny svítilny ozařoval zaprášený bokslužebního vozu Evy Karlénové stojícího uvnitř. Fialová metalíza. Ten nebylo možné zaměnit s žádným jiným.

„Zdá se prázdné,“ ozval se Gustav od vedlejšího okénka.

„Hm,“ přisvědčila Sára.

„Těžko si představit, že by ho sem odstavila Eva,“ přemýšlel nahlas Gustav.

„Těžko,“ souhlasila Sára. „Ale kde může být?“

„Tommy Johansson ji tu musel překvapit. Že by ji donutil, aby s ním jela do Rone?“ navrhl jednu z

možností Gustav a pohlédl na Sáru.

„Vyloučené to není, i když otec tvrdil, že tam Tommy byl sám,“ odpověděla váhavě.

Sára by si dokázala představit celou řadu jiných možných vysvětlení.

Posvítila si zevnitř na obvodové zdi.

„Támhle, to okno není zajištěné,“ ukázala kuželem světla.

„Jdem tam?“ nadhodil Gustav.

„Určitě,“ přitakala Sára. „Musíme. Může přece být uvnitř. Schovaná v autě.“

Gustav přikývl, aniž by dál rozváděl, co všechno se může skrývat pod pojmem schovaná.

„Zavolám napřed Göranovi,“ oznámila a popošla o několik metrů dál od stavení. Po sedmi zazvoněních se

na Göranově čísle spustila hlasová schránka.

Zůstaňte na příjmu. Chci přesně vědět, co se kde děje.

„No jasně,“ zamumlala si sama pro sebe a vrátila se k vozům, kde se Stellanem Johanssonem čekal

Knutsson.

„Jak to vypadá?“ zajímal se Knutsson.

Stál vedle auta. Okénko na straně spolujezdce bylo stažené o necelý centimetr. Stellan Johansson k nívzhlédl spíše se strachem než se zvědavostí v očích.

„Jdeme dovnitř,“ sdělila Knutssonovi Sára. „Je tam její vůz. Ale zdá se prázdný. Nemyslím, že ona je tam taky.“

Knutsson se toužebně zadíval ke stavení. Nezdálo se, že by ho zrovna těšilo dělat chůvu Johanssonovi. „Půjčím si vaši vysílačku,“ oznámila Knutssonovi Sára a vklouzla na sedadlo spolujezdce do policejního vozu.

Knutsson zabručel nějakou nesrozumitelnou odpověď a dál vzhlížel ke kůlně, na jejímž rohu rozeznával postavy Gustava a Granholma jako dva rozmazané stíny.

Sára přeladila stanici, nasměrovala přijímač a záhy se jí ozvala centrála.

„Víte něco nového od Görana? Přepínám,“ zeptala se.

„Nemáme momentálně zcela přehled o situaci, ale zdá se, že podezřelý odpálil nálož, přepínám,“ zazněl z

rádia hlas službu konajícího důstojníka.

Sára cítila, jak jí hrudník sevřely neviditelné kleště, a měla co dělat, aby své otázky nezačala na důstojníka

ječet.

„Je někdo zraněný? Potřebují posily? Přepínám.“

„Posily jsou na cestě. Podezřelý pravděpodobně odpálil sám sebe, ale to je zatím jen domněnka. Všichni

kolegové jsou v pořádku, přepínám.“

„A pohřešovaná kolegyně, přepínám?“

„Nic nového o pohřešované, přepínám.“

Sára se snažila předepsaným neutrálním jazykem popsat situaci u Johanssonovy kůlny a vysvětlila, že se

chystají vejít dovnitř.

„Do půl hodiny k vám dorazí posily. Je na vás, abyste sami zhodnotili situaci, jestli je nutné čekat, nebo ne, přepínám.“

Z rádia se ozvala další hlášení. Sára zůstala sedět v autě a snažila se z probíhajících hovorů zachytit

nějaké nové informace. Především o Evě. Ale komunikace s centrálou se týkala především exploze v

Rone. Krátké otázky a rozkazy.

Vlasy hořely. Plameny olizovaly hlavu křičící ženy. A Fredrik utíkal, jak nejrychleji mohl. Ostatní mu byli v patách, ale to nevnímal.

Jak běžel, viděl před sebou Evu.

Ten zasranej hajzl vyhodil barák do povětří a ona teď hoří.

Umře, ona umře, uhoří, honilo se mu hlavou, i když se tomu bránil.

Hořící postava v hrůze utíkala dál a dál. Hnala se tmou, jako by plamenům mohla prchnout. Jenže ona a

oheň jedno jsou. A splývají čím dál víc.

Byl od ní jeden metr. Hořící bytost. Milovaná, milující. Vzplála jako pochodeň. Už byl u ní.

Skočil na ni, povalil ji na zem, válel její tělo v trávě. Strhl ze sebe neprůstřelnou vestu a tiskl ji na její

hořící vlasy. Do háje! Neprakticky tuhý materiál ne a ne přilnout k hlavě. Nemůže to uhasit.

Vtom k nim přiskočil Nordin a rukama v rukavicích objal její lebku. Přimáčkl ji do trávy.

Eva.

Fredrik pohlédl do vytřeštěných očí v rudém obličeji. Byla to Anna-Karin.

Nesměli otálet. Jakmile byl oheň uhašen, dovolili si jen na tři vteřiny vydechnout a už popadli Annu-Karin a odnášeli ji pryč. Nordin pod koleny, Fredrik v podpaží. Musí ji rychle dostat dál od domu.

Obklopoval je ostrý pach seškvařených vlasů. Za jejich zády zuřil požár. Mihotavá, oranžová záře se

prořezávala modrošedým letním večerem.

Vtom se za nimi ozvaly dva výstřely. Instinktivně podřepli, pustili Annu-Karin. Další výstřel. Ale odkud?

Nordin už měl svou pušku MP 5 v pohotovosti, když jim to došlo.

„To je munice, exploduje v ohni!“ zvolal někdo, koho neviděli. Znělo to jako Stenberg.

Požár nabýval na síle. Plameny šlehaly z oken jako ostré šipky. Ale stále ještě nezachvátily celý dům.

„Do bezpečí! Dostaňte ji do bezpečí,“ zařval kdosi, patrně Göran.

Opět ji uchopili a přikrčení běželi na sousedovu zahradu. Fredrik zahlédl jakousi postavu vybíhat z garáže

směrem k minibusu zásahové jednotky.

Opatrně položili Annu-Karin na bok do trávy, mezi krůpěje rosy. Slabě zasténala. Oči jí kmitaly mezi

Fredrikem a Nordinem.

„Zkusím sehnat nějakou deku,“ řekl Nordin a palec namířil směrem k domu.

Fredrik přikývl. Nemělo smysl ji přenášet dovnitř. Sanitka z Hemse tu bude co nevidět.

„Už někdo volal záchranku a hasiče?“ zvolal pro jistotu do pléna, zatímco Nordin zmizel u sousedů.

„Už jedou,“ odpověděl mu Göranův hlas.

Opíral se kolenem o zem vedle Anny-Karin Johanssonové. Snažil se zachytit její pohled, ale oči jí kmitaly

sem a tam ve stále se zrychlujícím tempu.

„Poslouchejte mě,“ snažil se ji Fredrik uklidnit, „všechno bude v pořádku, uvidíte.“

Vzal její ruku do své, když se přesvědčil, že není popálená.

„Zhluboka dýchejte,“ nabádal ji. „Ták, zhluboka a klidně dýchat.“

Pevně sevřela jeho ruku, aby ji vzápětí úplně povolila a pak ji hned zase křečovitě stiskla. Pohledpřeskakoval ze strany na stranu. Hrudní koš nadskakoval, jak rychle, povrchově dýchala.

„Slečno Johanssonová, dívejte se na mě. Podívejte se na mě,“ naléhal a snažil se dýchat tak, jak by toměla dělat ona. Klidné, přiměřeně dlouhé nádechy, pomalé výdechy.

Její pohled sebou škubl a najednou zakotvil v jeho očích. A v ten okamžik, ani nevěděl jak, ocitl senajednou Fredrik na předporodním kurzu s Ninni. Joakim se už chystal na svět v jejím velkém napnutémbřiše. Klečel vedle ní na modré karimatce v improvizované tělocvičně v porodnici v Nackce a dýchal.Připadal si trochu směšně, ale především cítil radost a štěstí. Ochromující bolest mu projela celým tělemjako blesk, od krku přes prsa, až ho udeřila do podbřišku.

Co to má znamenat?

Na vteřinu, možná dvě, to byl on, kdo strachy tiskl ruku Anně-Karin, a ne obráceně.

Ale pak se vzpamatoval. Už byl zase tady. Rány z hořícího domu. Červený ožehnutý obličej před ním.Vlasy, které se přeměnily na seškvařenou černou krustu. Nordin, který se dlouhými kroky v černých pohorkách vracel i s dekou.

Oči ho pálily, zdály se zavlhlé. Že by to měl na svědomí štiplavý kouř?

Anna-Karin mu hleděla do očí. Už dýchala o něco klidněji.

„Slečno Johanssonová, byl v domě kromě vás a Tommyho ještě někdo?“ zeptal se Fredrik.

Pomalu otevřela ústa.

„On…“

„Byli jste tam jen vy dva?“ zopakoval Fredrik po chvíli ticha.

Pomalu přikývla.

Nordin rozprostřel deku na zem vedle ní a opatrně ji s Fredrikovou pomocí přenesl, aby nemusela ležet vevlhké trávě. Volným koncem ji přikryl, pozorně, aby se nedotkl některé popálené části. Zdálo se, že z toho vyvázla ještě celkem dobře. Psychický šok byl vážnější než její poranění.

Anna-Karin se natahovala po Fredrikově ruce a on ji přijal.

„On…“ ozvala se opět, ale ani tentokrát ze sebe nevypravila ani o hlásku víc.

Pak jí po tváři začaly kanout slzy. Obličej se jí smrštil v zoufalý výraz a vzápětí ji přemohl neutuchajícípláč.

Gustav se okénkem protáhl jako první, za ním Sára a Granholm. Služební zbraně měli v plné pohotovosti. Gustav opatrně slezl z pracovní desky a čekal na Sáru. Teprve když byla uvnitř a mohla ho krýt, skrčil se až k zemi a posvítil si baterkou pod auto. Nikdo tam.

Sára se s namířenou pistolí blížila zezadu k vozu, aby zkontrolovala prostor mezi sedadly.

„Nikde nikdo,“ špitla a viditelně se jí ulevilo.

Vrátili pistole do pouzder a rozhlédli se po sobě. Co se tu mohlo stát?

Kombi Evy Karlénové bylo důkazem, že se v kůlně během dne vyskytovala. Anebo se připletla do cesty

někomu, kdo sem pak její auto schoval. Nikdo nepochyboval o tom, že ten někdo byl Tommy Johansson.

„Může to znamenat, že s nima přece jenom byla v Rone?“ vyslovil Per Granholm to, co se ostatním jen

honilo hlavou.

„Teď už se můžeme jenom modlit, aby to tak nebylo,“ zašeptala Sára.

Granholm přikývl.

„Hm,“ přitakal Gustav. „Co se tu sakra stalo?“

„Možná bychom si mohli blíž prohlídnout vůz, třeba něco objevíme,“ řekl Granholm a vydal se ke dveřím u

řidiče.

„Pryč od toho auta!“

Ostré pronikavé zvolání se zdálo podivně přidušené.

Sára a Gustav bleskurychle tasili zbraně a v podřepu prohledávali všechny tmavé kouty. Granholm se lekl.

Jako zkamenělý zůstal stát vedle vozu.

Vždyť tu nikdo nebyl, prolétlo hlavou Sáře, ani tu nebylo kam se schovat, jinak by sem takhle nevpadli.

„Nedotýkejte se toho auta, rozumíte?!“

Odkud vychází ten vzrušený křik? Jako by byl přímo mezi nimi a zároveň někde daleko.

„Pere? Jsi to ty, že jo? V žádném případě nasahej na to auto, myslím si, že je v něm nastražená nálož.

Nedotýkej se ho, ano?“

Granholm opatrně couvl o krok zpátky, zatímco pohledem zběsile těkal po místnosti a hledal původce výstražného zvolání.

„Evo? Jsi to ty?“ řekla Sára.

„Sáro! Ano, jsem zavřená ve sklepě, pod tím autem.“

„Evo,“ vydechla Sára, „jsi v pořádku?“

Znovu vrátila pistoli do pouzdra a hbitě poklekla na všechny čtyři, aby si mohla pořádně posvítit pod auto.

„Myslím, že ano,“ zazněl Evin hlas odněkud zpod podlahy. „Ale už bych docela ráda ven, sedím tady osm

hodin.“

Sára se připlížila k autu tak blízko, jak jen se po Evině varování odvážila. Pramen vlasů vykresloval vprachu nepatrnou cestičku.

Ani nepotřebovala svítilnu, aby objevila vchod do sklepení. Byl vidět velmi zřetelně, vypadal jako rám nakreslený okolo jedné zadní pneumatiky.

„Vůz stojí přímo na poklopu,“ zavolala Sára nahlas, aby se ujistila, že ji Eva uslyší. „Já vím, udělal to schválně.“

„Kdo? Tommy Johansson?“ vložil se do rozhovoru Gustav, který také popošel blíž ke sklepu.

Eva s odpovědí váhala.

„Nejsem si jistá. Jen jsem zahlédla se mihnout jeho stín. Ale mám za to, že to byl on.“

„A jak moc jseš si jistá s tou nastraženou náloží?“ chtěl vědět Granholm.

„Jistá si nejsem, ale podezření docela stačí, ne?“

I Granholm se přemístil k poklopu a podřepl si, aby se lépe slyšeli.

„Můžeme sem dostat techniky ze Stockholmu tak za hodinu, maximálně za dvě,“ uvažoval nahlas

Granholm.

Na okamžik bylo ticho. Granholm si prohlížel vůz a přemýšlel.

„Kdyby alespoň nezaparkoval přímo nad sklepem, to bychom se k tobě mohli prořezat, jsou to jenom obyčejná prkna,“ zavrhl další z možností Gustav.

„A nedalo by se to zkusit tady při kraji? Mezi koly?“ navrhla Sára.

„Možná by se to dalo zkusit,“ připustil Gustav, ale nezdál se příliš nadšený.

Granholm se napřímil.

„Co mě zneklidňuje nejvíc, je možnost, že by se mohlo jednat o časovanou nálož. Na trajektu to tak bylo,

takže víme, že sestrojit by ji uměl,“ řekl tiše.

Tohle Sáru nenapadlo. Možná že nemají čas přivolat sem pyrotechniky ze Stockholmu. Možná že by sem nestihli dovézt ani vrtáky a pily – nebo co je vlastně zapotřebí k tomu probourat někde podlahu.

Možná že už vůbec nemají čas.

Nedobrovolně polkla a ucítila, jak jí vyschlo v krku. Pomalu mnula palec o špičky prstů, jak přemýšlela.

„Slyšela jsem to,“ ozvalo se ze sklepa.

Sára pohlédla na Granholma. Palčivě si uvědomovala, že ani ona ani Gustav nastalou situaci nedokážou vyřešit. Jediné, co mohou udělat, je požádat důstojníka, aby přivolal pyrotechniky.

Granholm pomalu obešel vůz a nahlížel okénky dovnitř. U místa řidiče se zastavil.

„Klíčky leží na sedadle u řidiče,“ oznámil jim. „To by mohlo znamenat, že nálož má vybuchnout, když se

pokusíš nastartovat.“

„Jak to myslíš?“ nerozuměla Sára.

„Měl strach a už se neodvážil vsunout klíček do zapalování, když tu bombu nainstaloval,“ vysvětlil

Granholm.

„To si umím živě představit,“ podotkl Gustav.

Granholm si prsty uhlazoval obočí, zatímco usilovně přemýšlel.

„Mohli bychom se pro začátek zkusit podívat pod kapotu, jestli tam něco je. Možná to nebudu moct

odpojit, ale aspoň se dozvíme, jak jsme na tom,“ navrhl Granholm.

„Takže navrhuješ otevřít kapotu?“ zopakovala pro jistotu Sára.

„Ano.“

„A je to bezpečné?“ chtěl vědět Gustav.

Granholm se ušklíbl.

„Určité míře rizika se nevyhneme, ani když sem zavoláme pyrotechniky. Ale připojit nástražný systémpřímo na kapotu znamená značné riziko i pro toho, kdo tam tu bombu dává, takže pochybuju, že by se doněčeho takového pouštěl.“

„Co ty si o tom myslíš, Evo?“ zavolala Sára do země.

Odpověď zazněla bez zaváhání.

„Souhlasím.“

Evy hlas zněl vzhledem k okolnostem překvapivě neohroženě, pomyslela si Sára. Byla opravdu přismyslech, anebo už příliš dychtivě toužila po vysvobození? Po osmi hodinách v té díře…

Granholm pohlédl na Gustava a Sáru. „Tak jdeme na to?“

„Nechci zbytečně riskovat,“ upozornil ho Gustav.

„Pokud je tam časovač, tak bychom velice riskovali, kdybychom s tím nic neudělali,“ připomněl jim

Granholm.

Sára si povzdechla. Jak zhodnotit rizika a určit, které z nich je větší? Vůz může vyletět do povětří, když se ho nesprávně dotknou. Ale stejně tak může explodovat, když tu budou jen nečinně stát a čekat.

„Jde jenom o to otevřít kapotu a podívat se, co je pod ní. Pak se rozhodneme co dál.“

Sára se podívala na Gustava. Ten mlčel.

„Myslím, že to zní rozumně,“ souhlasila nakonec Sára.

„Udělejte to tak, jak říká Per,“ zavolala Eva z podzemí.

„Dobře,“ přikývl nakonec i Gustav. „Ale nahlásíme to na centrálu, aby pro jistotu zalarmovali pyrotechniky.Bůhví, co tam může být.“

Bylo rozhodnuto.

„V tom případě bych navrhoval, abyste se prozatím vzdálili,“ požádal je Granholm.

„To jako, že…“ Sára se neodvážila vyslovit, co měla ve skutečnosti na mysli.

„Abychom minimalizovali riziko,“ ušklíbl se opět Granholm.

Sára váhala. Myslí to vážně?

„Nikdo tě nenutí, nemusíš to dělat,“ připomněl mu Gustav.

Granholm přikývl.

„Nebude to o nic jednodušší, když tu zůstanete.“

Zdál se být klidný, ale jeho tmavé obočí bylo najednou černé jako uhel, oproti tváři bílé jako stěna. Jako

by někdo nastavil vyšší hodnotu kontrastu.

„Má pravdu,“ musela uznat Sára.

Nemělo žádný význam, aby tu stáli s ním a pozorovali, jak auto vyletí do vzduchu. Ale nemohla se zbavitpocitu, že je to zbabělost nechat ho v tom samotného.

„Tak už jděte a zavolejte na tu centrálu,“ vybídl je Granholm a podal Sáře svůj mobilní telefon. „A radšiodjeďte ještě o kus dál. Nemůžeme vědět, jakou sílu to má, jestli tam teda něco je.“

Poslední slova řekl tlumeným hlasem. To si Eva vyslechnout nemusela.

„Tak,“ připravil se Granholm k akci, když uslyšel nastartovat a odjet auta kolegů. „Otevírám dveře uřidiče,“ zavolal.

Byl by ocenil lepší osvětlení. V kůlně nebyla zavedená elektřina. Kapesní svítilna sice ostře ozařovalaurčitou část prostoru, ale umouněná letní noc kolem houstla, až zčernala docela. Ztrácel nadhled.

Uchopil opatrně za rukojeť a zabral. Dveře se s měkkým lupnutím otevřely. Nechal je dokořán. Rychle sesklonil a našel po straně malou páčku.

„Otevírám kapotu,“ křikl tam dolů.

Hlásit Evě krok za krokem všechno, co dělá, byl ověřený způsob, jak se v takových situacích nechatkontrolovat kolegou, ujistit se, že nedělá nějakou hloupost. Také mu to dodávalo potřebný klid. Tím, žepřesně popisoval každý svůj pohyb, se utvrzoval v tom, že všechno je, jak má být. Je to pouhá rutina. Nic se nemůže stát.

Ve skladišti bylo hrobové ticho. Nic ho nerušilo. Nikdo mu nedělal společnost. Per Granholm se najednoucítil velmi osamělý.

Nic se nemůže stát, namlouval si znovu.

Přitáhl páčku k sobě. Následovala jeho pohyb bez odporu, ale pak se zadrhla. Přidal na síle, ale přesto sesnažil o tak plynulý pohyb, jak jen to bylo možné. S drsným cvaknutím sebou páka škubla dopředu akapota nadskočila.

„Otevřeno,“ zahlaholil Granholm.

„Je sem docela dobře slyšet, i když se to nezdá,“ upozornila ho Eva.

„Oukej,“ odpověděl Granholm normálním hlasem.

Přivřel dveře a rozvážně vykročil ke kapotě. Před mřížkou chladiče podřepl a zaostřil.

„Podívám se po spouštěcím drátku,“ nahlásil Evě.

Rychlý a efektivní způsob, jak znemožnit zneškodnění bomby, je nastražit nějaké spouštěcí zařízení, drát

nebo provázek, mezi rozbušku a víko nebo dvířka k prostoru, kde je umístěna. Není to ale nic snadného.

Chromová mřížka chladiče se na něj potměšile zubila. Opatrně vsunul prsty do škvírky a uvolnil kapotu.

Pozdvihl ji o pět centimetrů, víc už by bylo riskantní. Kapesní svítilnou pomalu prohledával celý prostor

nad motorem. Prohodil si v rukou svítilnu s kapotou, aby si mohl posvítit z jiného úhlu. „Nic tam nevidím.“

„Výborně. Myslela jsem si to,“ zaradovala se Eva.

„Fajn, tak já to zvednu,“ rozhodl se Per.

Jak řekl, tak také udělal. Pomalu… Nebylo možné v ten okamžik nepomyslet na ohořelou spodní palubu trajektu M/S Visby. Na díru, která zela v jejím boku.

Tak. Kapota je nahoře. Zajistil ji podpěrou a opatrně se naklonil nad motor. Půlkilový váleček plastickétrhaviny spatřil téměř okamžitě. Kdyby se něco zvrtlo, neměl by nejmenší šanci. Z auta by zbyl jen šrot az něj… Jeho by našli leda s lupou. Eva Karlénová by to možná přežila, kdyby měla štěstí a většina ničivésíly by směřovala vzhůru a do stran.

Trhavina byla vklíněná u posilovače. Elektrická rozbuška do ní byla zastrčená shora. Od rozbušky pak vedlzelený a žlutý kabel pod černý kryt spojky, umístěné napravo od posilovače. Tommy Johansson neudělal nic proto, aby nálož zamaskoval, ani aby ztížil její demontáž.

Granholm přesně popsal Evě, co pod kapotou našel.

„Co bys teď udělala?“ zeptal se pak. „Vytáhla rozbušku, nebo přestřihla kabely? Tu rozbušku, že jo?“

„Určitě. Napřed tu rozbušku,“ odpověděla bez váhání.

Popošel si blíž, aby lépe dosáhl. Stál teď přímo před zpětným zrcátkem na straně u řidiče. Odkašlal si.

„Jak se máš tam dole?“ zeptal se na oko žoviálně.

„Díky za optání. Teď zrovna bych řekla, že je tu možná i líp než tam nahoře.“

„Hm, tak dík,“ řekl Granholm a rád by ještě něco dodal, ale v hlavě měl prázdno. Nedokázal myslet na nic

jiného než na to, co se právě chystá udělat.

Pevně prsty objal elektrickou rozbušku, která byla natlačená do trhaviny.

Dohodli se jen na tom, že se podívá pod kapotu, aby zjistili, jestli tam netiká časovaná bomba. O likvidaci

nálože nepadlo ani slovo. Měl by se napřed poradit se Sárou Oskarssonovou, než se odváží postoupit okrok dál? Na druhou stranu, jeho nejbližším nadřízeným byla právě Eva Karlénová a ta, zdá se, nemá nic proti.

A pokud by se přece jen něco zvrtlo, jeho už se jakékoliv kázeňské tresty stejně týkat nebudou.

„Tak tedy, vytahuju rozbušku,“ oznámil do podzemí.

Palcem a ukazováčkem vyprošťoval kovový váleček z plastického balíčku. Pomalým, plynulým pohybem.Opatrně odkroutil drátky a rozbušku položil na gumový lem, na kterém obvykle ležela zavřená kapota.

„Šlo to skoro samo,“ oddychl si Per. „Zdá se, že už máme to nejhorší za sebou. Ještě vyndám tu trhavinua pak už tě z toho sklepa konečně dostaneme.“

Vzápětí uvolnil trhavinu a oběma rukama ji vytáhl. Vtom si uvědomil, že vlastně neví, kam s ní. Stál tam stou půlkilovou hroudou a rozhlížel se. Měl se na to předem připravit. Ale po několika vteřinách usilovnéhopřemýšlení nad tím mávl rukou. Eva je teď prioritou číslo jedna. A navíc, pokud je pravdivá informace otom, že pachatel odpálil sám sebe, mohli by přimhouřit oko nad tím, že ne všechny důkazy byly zajištěnypodle předepsaných pravidel.

Odložil pomačkaný váleček na zaprášenou bednu u zdi bez oken na opačném konci kůlny a vrátil se k vozu.

„Už to bude,“ zahlásil radostně. „Už jenom odtlačit to auto.“

Otevřel dveře, kolenem se opřel o sedadlo a odjistil ruční brzdu. Pak obešel vůz a opřel se ramenem okufr. Zapřel se nohama o podlahu. „Jak dlouho byl uvnitř poté, co tu zaparkoval? Nemohl stihnout nastražit ještě něco?“ zeptal se. Svaly na nohou povolily.

„Moc dlouho ne. Proč se ptáš? Našels něco?“

„Ne, jen jsem se chtěl ujistit…“

„Myslíš něco na pohyb?“

„Hm.“

„Nechce se mi věřit, že by stihl nastražit víc náloží. Ale jestli si nejsi jistý, můžeme s tím samozřejmě ještě

počkat.“

„Ale ne, to je ta moje bujná fantazie,“ uklidňoval se Per. „Přece jenom to není nic příjemného hýbat s autem, ve kterém byla ještě před pár vteřinami bomba.“

„Pyrotechnici jsou už určitě na cestě,“ připomněla mu Eva.

„Jenom mě to napadlo… Není to pravděpodobné. Neměl jsem nic říkat.“

Granholm se znovu zapřel do podlahy. Celou svojí váhou se opřel do auta, zabral vší silou. Pomaloučku se

začalo posouvat. Pod pneumatikami to zapraskalo, malé kamínky škrábaly o prkna v podlaze.

Stačilo pár decimetrů.

Poodjeli s vozy o dvě stě metrů dál. Gustav s Knutssonem stáli vedle golfu a vyhlíželi směrem ke kůlně.Sára seděla za volantem vedle Stellana Johanssona.

V tentýž okamžik, kdy se konečně otevřel poklop a Eva Karlénová mhouřila oči ve světle kapesní svítilny, které se po osmi hodinách v absolutní tmě zdálo mnohem silnější, než ve skutečnosti bylo, zakašlalStellan Johansson a sípavě zalapal po dechu. Zabolelo ho na prsou. Nikdy nic takového nezažil. Jako bymu na hrudní kost někdo položil ohromné kovové závaží. Sevřela ho úzkost. Tlak se zvyšoval. Hrudníkjako by se smršťoval. Nebylo kam se nadechnout. V jeho obrovském těle už pro něj nezbylo místo. Alezároveň nebylo kam utéct.

Osm minut před tím jim kolegové potvrdili, že Tommy Johansson zemřel při explozi v sestřině domě vRone. Před Stellanem Johanssonem nebylo možné tuto informaci utajit, policejní rádio měl na doslech.Oficiálně ho o synově smrti informovala Sára a zároveň mu sdělila, že dcera vyvázla jen s lehkými popáleninami.

V těle Stellana Johanssona, už tak velmi zatíženém, se v ten okamžik díky zvýšenému krevnímu tlakuuvolnila malá nepravidelná hrudka tukové usazeniny. Chvíli poklidně plula oběhovým systémem, naráželado zanesených cévních stěn, ale postupovala dál a dál až do míst, kde se céva začala zužovat, a tukovýpolštářek se v krevním řečišti vzpříčil. Tlak krve, který se stále zvyšoval, ho zatlačil jako špunt do jedné zvětví věnčité tepny. Části srdce začal chybět kyslík.

Pohled Stellana Johanssona byl najednou nepřítomný, čelist mu spadla, zabořila se hlouběji do tukovéhovaku pod ní. Sára si hned nevšimla, co se vedle ní děje, napjatě totiž pozorovala Gustava, kterému sezdálo, že u kůlny něco zaslechl.

Teprve když se Stellan Johansson začal naklánět šikmo dopředu a hrozilo, že zcela zavalí přístrojovou desku, dostalo se mu maximální pozornosti.

Když k nim po vyjetých kolejích pospíchala Eva s Granholmem v patách, byli všichni tři plně zaměstnániněčím úplně jiným.

Už podruhé během posledních čtrnácti dnů mířil Fredrik do nemocnice ve Visby navštívit zraněného kolegu.

Procházel dlouhou chodbou po naleštěné podlaze v barvě vařeného tuřínu. Kdesi v dáli se ozývalytlumené hlasy. Bylo za pět minut tři čtvrtě na dvě v noci. Nikdo ho nezastavil, nikdo se ho neptal, kamjde. Nemocnice ve Visby se v tomto nijak neodlišovala od zbytku gotlandské společnosti. Byla otevřená.Líbilo se mu to. Dělalo to život jednodušší. Pravidla se tu nemusela dodržovat tak úzkostlivě jako třeba veStockholmu, ani návštěvní hodiny ne. Vždycky – nebo alespoň většinou – se našel někdo, kdo bylpřipraven člověku pomoct a udělat výjimku. Jako policista si pokaždé říkal, že je takový přístup ažznepokojivě naivní, ale jako Fredrik Broman tuhle životní filosofii zbožňoval.

Otevřel dveře na příslušné oddělení a vstoupil dovnitř. Pokoje byly rozmístěny v kruhu kolem jakéhosiostrůvku. Tam se nacházela sesterna. Všude bylo zhasnuto až na několik nočních světýlek podél chodby a pár lampiček na pracovních stolech zdravotníků. Namodralá záře za okny napovídala, že se už brzy začne rozednívat.

Teprve teď si ho kdosi všiml a zeptal se, co ho sem přivádí, takhle v noci.

Řekl po pravdě, že jde navštívit Evu Karlénovou, svou kolegyni.

Sestřička mu sdělila číslo pokoje, aniž by mu položila jakoukoliv další otázku.

„Když půjdete takhle kolem doleva, je to hned támhle,“ vysvětlila.

Poděkoval a demonstrativně – ovšem naprosto zbytečně – namaloval do vzduchu polokruh, aby se ujistil, že to pochopil správně. Ale nebylo co poplést.

„Přesně tak, tady kolem, myslím, že už tam někdo je.“

Obešel řadu bílých skříní. Vedle dveří do kuchyňky stály na lavici dva džbány se šťávou a termoska s

kávou pro návštěvy. Podle všeho Evě nic nehrozí. Přinejhorším lehký otřes mozku. Göran Eide jí musel více méně přikázat, abyse nechala odvézt do nemocnice, kde si ji nechali přes noc na pozorování.

Široké dveře do pokoje číslo osm byly pootevřené. Pruh světla ozařoval nablýskanou podlahu v chodbě.

Slyšel odtamtud tiché mumlání. Zpomalil a pár metrů před místností, kam měl namířeno, zastavil docela.

Sestra měla pravdu, Eva už opravdu měla návštěvu. Na posteli sedělo dítě, které Fredrik sice osobně

nikdy nepotkal, ale spolehlivě poznal z fotografií, které visely v Evině domě. Druhé, menší, usnulo schoulené v nemocničním křesle s rovným opěradlem, umístěném v rohu místnosti. S Evou tiše promlouvali dva muži. Exmanžel, nebo jak ho přesně nazvat, když ještě nejsou rozvedení… a pak Evin bratr. Na něj už Fredrik jednou narazil. Nebo spíš jeho pěst narazila na Fredrika.

Evu neviděl, horní část lůžka byla v zákrytu.

Bratr řekl něco, čemu Fredrik z té dálky nerozuměl, exmanžel se zasmál a otočil se směrem k němu.

Fredrik ustoupil o krok stranou. Nechtěl být viděn.

Není tam pro něj místo. Zjištění to bylo zarážející, svým způsobem zraňující. Eva měla všechno, co

potřebovala. Své děti. Svého bratra. I svého muže? Nikoho nepostrádala.

Pocítil rozpaky už při vstupu do nemocnice, když míjel vrátnici. Na jednu stranu se zdálo samozřejmé, že půjde navštívit zraněnou kolegyni, na druhou stranu nebyli jen spolupracovníci, ale i něco jiného, pro co

možná vůbec neexistovalo správné pojmenování. Mohlo by se zdát, že od neděle počínaje jsou opět už jen kolegové. A přece tomu tak nebylo. Ono to totiž nikdy není tak jednoduché.

Teď tu stál ve tmě jako idiot a kryl se před světlem vycházejícím z pokoje číslo osm.

Paradoxní na celé situaci byl fakt, že kdyby spolu bývali nikdy nic neměli, mohl by bez váhání vstoupit.

Zcela přirozeně. A všichni by ho s radostí uvítali.

Zklamání ho pomalu opouštělo a na jeho místo se vetřela lhostejnost. Jako by mu srdce zabalili do mokrého, špinavého hadru na nádobí. Rozhodně se otočil a dal se na cestu zpátky.

„Nenašel jste to?“ ptala se starostlivě sestřička, když ho viděla se vracet.

„Našel, díky,“ odpověděl, aniž by se zastavil.

Pokračoval dál setmělou chodbou. Domů. Dneska už toho bylo až až.

Dole u východu narazil na Görana.

„Tak co, jak to s ní vypadá?“ zajímal se Göran.

Vypadal unavený, ramena obtěžkaná starostmi. Stál s nohama široko od sebe, v ruce mobil.

„Myslím, že dobrý,“ zaváhal Fredrik.

„Výborně, to mě těší,“ oddychl si Göran.

Udělal ještě krok k Fredrikovi a už měl něco na jazyku, ale Fredrik to stihl dřív.

„Já tam nakonec nešel…“

Do háje, tohle bych si fakt rád odpustil. To musím potkat zrovna šéfa?

Göran na něj tázavě pohlédl. Fredrik získal trochu času gestem namířeným ke schodišti a k výtahům, houpavým pokýváním hlavou a máchnutím rukou.

„Byl tam její muž a děti, tak jsem nechtěl…“

„Hm, rozumím,“ řekl s pochopením Göran. Mhouřil oči, jako by ho fyzicky bolelo se na Fredrika dívat.

„Nemusíš jí nic říkat,“ požádal ho Fredrik. „Že jsem tu byl a tak…“

„To bude asi lepší,“ souhlasil Göran.

Rozloučili se. Göran za Fredrikem poslal ještě starostlivé „Jeď opatrně.“

Fredrik zamířil k parkovišti. Noc byla vlahá. Jako něžné pohlazení po tváři. Toužil po tom okamžiku, kdyvklouzne na sedadlo řidiče, zasune do přehrávače oblíbené cédéčko a se staženým okýnkem vyrazí směrHablingbo. To není k zahození. Jedna hodina mimo čas a prostor. Hodina, která se nepočítá.

Göran Eide byl unavený, ale přesto šel nemocničním koridorem svižným krokem. V hlavě se mu honilaspousta různých věcí. Tohle vyšetřování se nevyvíjelo zrovna podle jeho představ. Dospěli sice k jakémusi výsledku, ale nad některými zásahy visely otazníky. Jeden podezřelý se pokusil si uříznout zápěstí, druhýsám sebe vyhodil do vzduchu. Jeho podřízení vystavili sebe i své kolegy nepřiměřenému nebezpečí.

Vtom ho napadlo, že do obou akcí byli zapleteni dva z jeho spolupracovníků, kteří si spolu začali milostnýrománek. Nebyl si zcela jistý, jaké závěry z toho má vyvodit. Zatím. Ale časem bude nucen se k tomunějak vyjádřit.

Před chvílí skončila krátká porada, kterou operativně svolal ihned po zásahu. Zúčastnili se jí všichni kromě Evy Karlénové, kterou posadil do sanitky a donutil ji k návštěvě nemocnice. Probírali jen to nejdůležitější, takovéhle citlivé otázky samozřejmě na přetřes nepřišly. Ale dříve nebo později bude muset stanovitnějaká pravidla. Možná.

Tahle neovladatelná touha lidí se na sebe pořád lepit, ach jo, povzdychl si v duchu Göran a otevřel dveřena oddělení.

Anna-Karin Johanssonová ležela na boku na nemocničním lůžku. Měla popáleniny na zádech a lopatkách,lehčí zranění na krku a na hlavě. Seškvařené vlasy už byly ostříhané, ale lékař tvrdil, že s největšípravděpodobností zase narostou.

Fredrik a Göran se vrátili do nemocnice ve Visby devět a půl hodiny poté, co ji té noci opustili. Stáli vedlepostele Anny-Karin, oblečeni ve žlutých pláštích, s rouškami přes nos a ústa, aby se zabránilo infekci.

Stažené rolety chránily místnost před spalujícím sluncem, přesto byl pokoj zalitý příjemným teplýmsvětlem. Žena na lůžku se zasmušile dívala do neurčita. Dnes v noci přišla o rodinu. Nejprve o bratra,jehož smrt málem přinesla zkázu i jí samotné, a pak o otce. Stellan Johansson zemřel přesně ve 4:23 najiném oddělení v téže nemocnici.

Anna-Karin Johanssonová zůstala sama. Z jejího domova zbyla jen vypálená ruina, kterou už od rána prohledává Granholm spolu s přivolaným specializovaným pyrotechnikem z Linköpingu. Odebírají vzorky, prohledávají ohořelé místnosti.

„Nebudeme vás dlouho zdržovat,“ předeslal Göran, „ale velice by nám pomohlo, kdybyste nám mohla

vylíčit, co přesně se u vás včera stalo.“

Anna-Karin několikrát zamrkala, ale neřekla nic. Göran si k jejímu lůžku přistavil židli a uvelebil se necelý metr od ní. Fredrik zůstal stát. Už nebylo kam se posadit kromě křesla v rohu na druhé straně postele.

„Věděla jste, že se k vám Tommy chystá?“

„Ne, objevil se nečekaně,“ odpověděla s obtížemi Anna-Karin.

Její hlas zněl unaveně, ale neprozrazoval nic o tom, co právě cítila. Veškerou energii spotřebovala na to,

aby ze sebe vůbec vypravila nějaká srozumitelná slova.

„Povězte nám, prosím, jak se to stalo?“ požádal ji Göran.

Z jejího hrdla vyšel tlumený povzdech, nohy se pod pokrývkou pohnuly.

„Potřebujete něco? Mohu vám nějak pomoci?“ nabídl se Göran.

Anna-Karin pohlédla s námahou směrem k nočnímu stolku, kde stál hrnek s vodou a brčkem.

„Chcete se napít?“ „Ano.“

Göran vzal hrneček a natáhl se k ní.

„Mám vám ho podržet, nebo si ho chcete držet sama?“

„Podržte mi ho, prosím,“ hlesla Anna-Karin.

Bylo slyšet, jak se jí jazyk lepí na patro.

Göran jí nastavil nápoj tak, aby dosáhla rty na brčko, a ona se opatrně napila. Pak lehce kývla. „Bolí to, když se pohnu,“ vysvětlila a její hlas zněl o něco jasněji.

Odkašlala si. Göran postavil hrnek zpátky na stolek.

„Měl s sebou zbraň a nějaké další věci. Bednu a tašku. Nevěděla jsem, co tam má a ani mě to nezajímalo.Ale když pak otevřel tu bednu, pochopila jsem, že je to dynamit, nebo… tak něco.“

Zakašlala a udělala sotva znatelné gesto směrem ke stolku. Celý proces s hrnečkem se opakoval. „Dostala jsem strach a ptala jsem se ho, co s tím chce dělat. Ale pořádně mi ani neodpověděl. Když začalněco dělat s tím dynamitem, zkoušela jsem mu v tom zabránit, ale nešlo to. Věděla jsem, že musím pryč,ale nechtěla jsem utíkat. Vycouvala jsem ze dveří, ani si toho nevšiml. Soustředil se na to svoje. Vidělajsem, že se zvedl a šel do obýváku. Když už jsem byla v chodbě, tak to bouchlo. Víc si nepamatuju.“

Lehce oddychovala, jako by pro ni i mluvení bylo fyzicky náročné.

„Tam jste mě našli?“ zeptala se.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Göran, „ven jste se dostala sama.“

„Zvláštní,“ hlesla Anna-Karin.

Její pohled nesoustředěně poskakoval z místa na místo. Najednou pevně zakotvil ve Fredrikových očích.Přemýšlel, jestli si pamatuje, jak ji odnášel od hořícího domu. Pravděpodobně ne. Přesto se nemohl zbavitdojmu, že v něm četla jako v otevřené knize, jak tam vedle ní tehdy klečel v trávě.

Uhnul pohledem.

„Vyhrožoval vám nějak?“ zeptal se Göran.

Pohled Anny-Karin přeskočil z Fredrika na Görana.

„Ne.“

„Co vám řekl, když přišel?“

„Řekl… Plácal pořád něco v tom smyslu, že to společně zvládneme nebo tak něco. Vůbec jsem nechápala,

co tím myslí.“ „Nic jiného?“

„Dohadovali jsme se o tom, co tam dělal s těma věcma, ale jinak…“

Zavřela oči.

Göran se rychle podíval na Fredrika, který na něj upínal oči nad zelenou rouškou.

„Měli bychom jít,“ řekl Fredrik.

„Já vím,“ uznal Göran.

Anna-Karin otevřela oči, pohlédla na oba návštěvníky, pak se jí víčka zachvěla a opět se zavřela.

„Trhavina, která byla nalezena v Rone, je stejného druhu jako ta, která explodovala na palubě M/S Visby,stejně jako ta, která byla nastražena v autě Evy Karlénové,“ informoval přítomné Granholm.

Zůstal stát hned za dveřmi v Göranově kanceláři, s rukou přehozenou přes velký trezor. Potřeboval se naněco zavěsit, a to doslova. Bylo už jedenáct minut po druhé hodině odpoledne a on dnešní noc téměř okanezamhouřil.

„Tommy Johansson s sebou k sestře přivlekl několik kilogramů trhaviny. Kdyby to napojil všechno,nezbylo by z domu nic než obří kráter,“ pokračoval hlasem monotónním únavou. „Anebo kdyby to bouchlov kuchyni, kde se v okamžiku exploze nacházel i zbytek trhaviny, který by detonací pravděpodobně také vybuchl.“

„A co alibi Tommyho Johanssona v den atentátu? Ten Sundin, co je s ním?“ zeptal se Fredrik do pléna.

„Už na něj máme zatykač, zatím je na svobodě. Ale pokud půjde všechno, jak má, dlouho už si jí,holoubek, užívat nebude,“ oznámil kolegům Göran s pohledem na hodinky. „Sice je tu možnost, žeTommy Johansson bombu pouze vyrobil a někomu předal a v kritickou dobu opravdu pomáhal Sundinoviopravovat auto, ale moc bych tomu nevěřil. Vsadil bych se, že v tom jedou společně.“

Volvo 343, které stálo zaparkované v kůlně Johanssonových, když tam přišla Eva, bylo později nalezenoodstavené ve stodole u jejich statku. Podle teorie kriminalistů začali Tommy Johansson a Tobias Sundinráno na dvoře opravovat Sundinův vůz, ale později se nepozorovaně přesunuli ke kůlně, kde nasedli dostarého Volva 343, které bylo registrované na otce, a v něm odjeli do Burgsviku. Kdyby Stellan Johansson vyhlédl z okna v kuchyni, uviděl by Sundinovo auto se zvednutou kapotou.

„A zbraň?“ chtěl vědět Gustav, který stál na druhé straně u okna.

„Výsledky z laborky budou až zítra,“ odpověděl mu Granholm, „ale ráže odpovídá a i munice, kterou měl Tommy Johansson s sebou u sestry v Rone, je stejného druhu jako ta, která byla použita v Nissevikenu.“

Gustav přikývl.

„Je to kradená vojenská puška,“ pokračoval Granholm.

„Přesně tak,“ přitakal Göran. „Takové zbraně jsou ideální, když se člověk chystá zabíjet.“

„Ale schovat si ji ve vlastní kůlně je neuvěřitelná blbost,“ zamumlal Gustav.

Dnes se držel zpátky. Neměl svůj den. Oblečený byl jen do džínů a černého trička, sako si pověsil naopěradlo židle.

Lékař, který ošetřoval Stellana Johanssona v nemocnici ve Visby, Gustavovi sdělil, že Johansson měl dvězlomená žebra. Což se při masáži srdce občas stane, ale přesto to není zpráva, která potěší, když se jeden až do příjezdu záchranky – celých dvacet minut – v člověku snaží vzkřísit život. Gustav se po probdělénoci cítil vyčerpaný. Stejně jako ostatní kolegové i on zažíval nepříjemný pocit, že možná mohl udělat víc.Tak už to bývá, když někdo zemře.

„Takže to vypadá, že by Sářina teorie mohla souhlasit: Anna-Karin Johanssonová někde spatřila JosefaThomassona a měla za to, že poznala muže, který ji kdysi znásilnil a před třinácti lety unikl spravedlnosti.Svěřila se Tommymu a on se vydal do Nissevikenu zastřelit Thomassona a s ním i jeho přítelkyni. Poté cose stavil u Folkeryds, se odhodlal k činu a jel sestru pomstít.“

Gustav se u okna ošil.

„Ale k čemu by proboha jezdil do Folkeryds? Není lepší nemít žádné alibi než takové, které nakonecmůžou použít jako důkaz proti vám?“

„Budeme muset znovu vyslechnout Annu-Karin, jen co se její stav zlepší,“ uzavřel diskusi Göran. „Pak se snad dozvíme víc.“

Anna-Karin tentokrát už na lůžku seděla. S podpěrou v kříži nemusela o zvednutou matraci opírat horní,popálenou část zad.

Před dvěma dny stěží mluvila, ale dnes byla naprosto ve věci a napjatě těkala očima mezi Göranem aFredrikem. I přes tmavé kruhy pod očima a modřinou na lícní kosti vypadala dobře. S ohledem na to, žeprávě přišla o bratra, otce a domov.

Noční stolek odstrčili blíž ke zdi a oba se posadili vedle lůžka. Fredrik si s sebou přitáhl židli z chodby.Žlutý plášť, který se zavazoval vzadu na tkaničky, a rouška byly stále povinné.

V pokoji intenzivně voněly květiny. Na stolku stála pestrobarevná kytice v nerezové váze. Fredrik bylzvědavý, od koho je, a nenápadně se pokoušel přečíst si cedulku, která k nim byla uvázaná. Marně. „Dnes jsme s sebou přinesli několik fotografií,“ řekl Göran.

„Ano?“

Anna-Karin pozvedla obočí.

„Chtěli bychom s vámi provést takzvanou fotorekognici. Ukážeme vám několik portrétů, přesněji řečeno osm portrétů různých lidí, a vy nám řeknete, jestli někoho z nich poznáváte, ano?“

„Ano, jistě, ale… Nerozumím tomu.“

„Hned vám to vysvětlím,“ ujistil ji Göran a usmál se za rouškou, až se mu kolem očí vyrýsovaly vějířky

vrásek.

„Před třinácti lety vás přepadli, když jste byla v Enskede navštívit kamarádku,“ pokračoval Göran.

Anna-Karin ztuhla. V očích jí zablikala ostražitá světýlka.

„Myslím, že u soudu se tomu říkalo znásilnění,“ podotkla suše.

„Ano, znásilnění,“ zopakoval Göran. Bylo zcela zřejmé, že se původně chtěl tomu slovu vyhnout. „Mrzí mě,

že se v tom musíme znovu rýpat…“

„To nevadí,“ utnula ho Anna-Karin. „Už je to třináct let.“

Pokoušela se o úsměv, ale moc se jí to nedařilo.

„Je to proto, že ta událost by mohla mít určitou spojitost s vyšetřováním.“

„Ech… aha… a jaké vyšetřování máte na mysli teď?“ chtěla vědět Anna-Karin.

„Nejlépe bude, když začneme tím, že vám ukážeme ty fotografie. To ostatní bych vám vysvětlil později.

Čím méně informací vám sdělím předem, tím větší cenu pro nás fotorekognice bude mít. Souhlasíte?

Můžeme začít?“

Anna-Karin pozvedla obočí a nabrala nový dech.

„Když myslíte…“

„Výborně. Jak jsme pochopili, tehdy v noci v Enskede vás přepadli… a znásilnili tři muži. Ale jen dva z nich byli dopadeni a později i odsouzeni.“

Anna-Karin přikývla.

„A otázka zní: byl někdo z mužů na těchto fotografiích jeden z těch, kteří vás oné noci znásilnili? Může někdo z nich být tím třetím pachatelem?“

Anna-Karin upřeně hleděla na Görana.

„Uff,“ vydechla po chvíli.

„Chápu, že to pro vás může být šok, i když se to stalo před mnoha lety. Pokud se na to necítíte, můžemes tím ještě pár dní počkat. Jen abyste věděla, že ta možnost tady je – pokud to chcete odložit, odložíme to.“

Anna-Karin pomalu uhlazovala peřinu dlaněmi.

„Ne, to je v pořádku,“ odhodlala se po chvíli a nasucho polkla.

Fredrik se zvedl, odstrčil svou židli a přivezl rozviklaný stolek, který bylo možné zasunout nad postel.

Göran vytáhl dva archy papíru s okopírovanými fotografiemi, jak si je předem připravili.

„Otázka zní, pro jistotu ještě jednou: byl některý z těchto mužů účasten při vašem znásilnění?“

To zní tak tvrdě, pomyslel si Fredrik pokaždé, když Göran to slovo vyslovil. Ale Anna-Karin jim sama řekla,

že nestojí o žádné opisy. Tak si alespoň její reakci oba detektivové vysvětlovali.

„Nespěchejte. Máme dost času. Pořádně si fotografie prohlédněte a nad každou se zamyslete,“ nabádal ji Göran.

Anna-Karin seděla na lůžku jako vytesaná z kamene. Jen oči se jí pohybovaly. Tam a zpět přes archy papíru.

Fredrik a Göran bedlivě sledovali každou její vrásku, každý rys jejího obličeje, který by jim mohl něconapovědět. V místnosti bylo ticho. Naprosté ticho. Žádný hluk z chodby ani z ulice je nerušil. Všichni třiseděli na svých místech naprosto bez hnutí.

Po dlouhou dobu se výraz obličeje Anny-Karin ani trochu nezměnil. Fredrik už si říkal, že to trvánepřirozeně dlouho. Většinou byly tyhle věci rychle hotové, svědek buď podezřelého poznal, nebo ne. Akdyž nad někým váhal, detektivům se záhy svěřil.

Nakonec Anna-Karin pokrčila obočí a naklonila hlavu na stranu.

„Poznáváte některého z nich?“ zeptal se Göran. „Nechceme na vás jakkoliv tlačit, řekněte jen to, co vás napadá. Pokud nikoho nepoznáváte, řekněte nám to.“

„No… ne. Nemůžu říct, že bych některého z těch mužů poznávala.“

Zklamané ticho. Pak Göran pokračoval.

„Ani neváháte u některého z nich? Nikdo není ani podobný osobě, kterou hledáme?“

„Ne,“ odpověděla Anna-Karin bez váhání, ale vráska mezi očima se stále ještě nerozjasnila.

„Něco vám není jasné?“ zajímal se Göran.

„Ano, totiž… zajímalo by mě… Vlastně to s tím nemá nic společného, ale dva muži tady jsou si velmi

podobní.“

„Myslíte? Kteří?“

Göran se zvědavě naklonil nad fotografie.

„Tady tenhle, číslo čtyři,“ položila Anna-Karin ukazováček na Josefa Thomassona, „ten je velmi podobný

tomuhle.“

Prst přesunula k číslu sedm, portrétu Pettera Thomassona. Göran se podíval a přikývl.

„Ano, máte pravdu, jsou si velmi podobní.“

Anna-Karin na něj tázavě pohlédla.

„Napadlo vás v souvislosti s tím něco konkrétního?“ zeptal se Göran.

Anna-Karin vtáhla rty mezi přední zuby a pak je zase pomalu uvolnila.

„Ne, jenom mě to překvapilo. Myslela jsem si, že by měli být odlišní, aby člověk zvolil… no, aby se třeba

nestalo, že…“

Umlkla a znovu si prohlížela fotografie před sebou. Jistota a odhodlanost, která z ní vyzařovala, když vstoupili do dveří, byla ta tam.

„Myslíte, aby se eliminovalo riziko, že si je svědek splete?“ navrhl Göran.

„Ano, tak nějak.“

„Je to vlastně přesně obráceně,“ vysvětloval Göran. „Osoby na fotografiích by měly jedna druhou připomínat. Čím jsou si podobnější, tím větší důkazní hodnotu pak rekognice má, pokud svědek pachatele

označí.“

„Hm, ano, rozumím.“

„Nevím, jestli jste si toho všimla, ale všech osm osob má podobnou vizáž.“

„To ano, ale tihle dva jsou si opravdu velmi podobní. Že mě to až zarazilo.“

Slova z ní vycházela stále pomaleji a tišeji, ke konci věty téměř neslyšně. Její hlas zněl unaveně.

„Dobrá,“ zakončil oficiální část fotorekognice Göran a natáhl se po fotografiích. „Nevadí, za zkoušku to

stálo.“

Anna-Karin se opatrně natočila jeho směrem.

„A…“ „Ano?“

„Proč jste…“

Pokynula směrem k papírům, které Göran právě sbíral z pojízdného stolku. Zastavil se uprostřed pohybu, čekal, jaké bude pokračování. Koutky jeho očí se opět zvrásnily úsměvem.

„Já jen, říkal jste, že mi to vysvětlíte, až se na ty fotky podívám,“ připomněla Anna-Karin.

„Ano, jistě,“ přitakal Göran a napřímil se, archy papíru pevně svíral oběma rukama. „Ovšem teď, když jste

nikoho z nich nepoznala, to už nemá význam. Měli jsme takovou teorii, ale… Ano, jak už jsem řekl, teď už to nehraje žádnou roli. Nemohu vám k tomu říci nic konkrétního, i kdybych chtěl.“

Anna-Karin pevně zakotvila svůj pohled v jeho. Dívala se na něj téměř prosebně.

„Chtěla byste nám k tomu snad povědět něco jiného? Napadá vás ještě něco?“ zeptal se Göran.

Neodpověděla. Ramena jí poklesla, seděla shrbená na posteli, odevzdaně, smutně. Vypadalo to, že by se moc chtěla opřít o zvednutou matraci, ale kvůli popáleninám nemohla.

„Ještě poslední otázka,“ přerušil ticho Göran. „Ten třetí pachatel, nezahlédla jste ho náhodou v létě tady

na Gotlandu?“

Anna-Karin se nehýbala, civěla nepřítomně na přikrývku.

„Ne,“ hlesla.

Bylo jasné, že si teď už opravdu potřebuje lehnout a na chvíli si odpočinout. Sama to ale nezvládne.

„Mohl byste, prosím, zavolat sestru,“ řekla tiše s gestem směrem ke kabelu s tlačítkem na konci, které se jí dostalo z dosahu, jak odsunuli noční stolek.

„Samozřejmě,“ přikývl Göran a stiskl zvonek.

Odsunul svou židli a vrátil stolek na původní místo.

„Pravděpodobně se ještě potkáme, než se nám podaří rozplést všechny nitky v tomto případu, ale pokud

by vás samotnou cokoliv napadlo, budeme velice rádi, když nám dáte vědět.“

„Teď už vám víc pomoct nemůžu, musím si odpočinout.“

Její hlas byl slabounký, skoro šeptala.

„Jistě, chápu. Už vás nebudeme déle zdržovat.“

Göran položil na noční stolek svou vizitku.

„Tady je moje číslo.“

Anna-Karin sotva znatelně přikývla, aniž by se pootočila jejich směrem. I Fredrik už se zvedl a s židlí v

ruce mířil ke dveřím.

„Ona si té podoby všimla!“ poznamenal Fredrik, když ze sebe svlékli pláště, odhodili roušky do koše a vyšli ven z přípravné místnosti na chodbu.

„Ano. Jako by jí to vrtalo hlavou a ona se prostě musela zeptat. Alespoň mně to tak připadalo.“

„Těžko říct, co za tím bylo,“ uvažoval nahlas Fredrik.

„Necháme to pár dní uležet a uvidíme, jestli se z toho něco vyklube.“

Sestoupili po schodech do přízemí, následovali šipky směřující k východu.

„Nemohli bychom zkusit ještě rekognici ‚in natura‘? S živým Petterem Thomassonem? Je to lepší než jen obyčejná fotka,“ napadlo Fredrika.

„Nejsem si jistý…“

Vyšli ven do ostrého slunce. Göran v kapse u saka nahmatal sluneční brýle a nasadil si je. Byl to stejnýmodel jako jeho brýle na čtení. Fredrik ho v nich ještě nikdy neviděl.

„Dostal jsem je od Sonji,“ vysvětlil, když spatřil Fredrikův překvapený výraz. „Každopádně,“ chtěl Görannavázat tam, kde předtím skončil, „myslím, že by bylo problematické ho sem dostat. Jedná se sice o vraždu, ale…“

„Problematické?“ podivil se Fredrik. „Jeho bratra zavraždili, od domu Johanssonových v Hablingbo je to k

tomu místu co by kamenem dohodil. Celou tuhle rodinu naprosto zdecimovalo znásilnění mladičké Anny-Karin, na kterém se před lety možná podílel. To je málo?“

„Možná, říkáš,“ pozdvihl ukazováček Göran. „Možná se na něm podílel. A v tom je právě ten háček. Mámejen teorii, podloženou velmi slabými indiciemi. Navíc Anna-Karin právě potvrdila, že si ho z té noci, kdybyla znásilněna, nepamatuje.“

„Ale pokud byl ten třetí pachatel někdo úplně jiný, jaký byl pak motiv činu? Copak Tommy Johanssonzastřelil Josefa i Salíhu jenom proto, že byli přistěhovalci?“ nechtěl uvěřit Fredrik.

„Vypadá to, že si na tuhle myšlenku budeme muset začít zvykat. Navíc se zdá, že se rozhodl vyhodit dopovětří celý trajekt plný lidí jen proto, aby nás postrašil arabskými teroristy.“

Pokračovali dál směrem k autu. Teď už rychleji.

„Tak jako tak, Tommy Johansson je po smrti a znásilnění je už promlčené,“ řekl Göran a sundal sisluneční brýle. „Tady něco nehraje. To je jako chodit v uhelném dole.“

Natáhl k Fredrikovi ruku s brýlemi.

„Schválně to zkus.“

Fredrik si je nasadil. Göran měl pravdu. Najednou byla noc.

Tobias Sundin seděl na posteli a vzhlížel k jasně modrému nebi za oknem vazební věznice.

Trávil tu už třetí den. Dvě noci spal na tvrdé matraci a dusil se horkem. ‚Si otevři okno,‘ řekl mu hlídač,když si mu postěžoval. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by to mohlo jít.

Ale nebylo to o moc lepší. Vzduch by se dal krájet. Jen slaboučký větřík mu přinesl pod nos vlahý nočnívánek zpoza zamřížovaného okna.

Myslel na to, co mu kladl na srdce přidělený obhájce. Budou stavět na tom, že iniciátor celé akce byl Tommy. Byl to Tommyho nápad, Tommyho plán. Pak by Tobias byl vinen jen z napomáhání trestnému činu.

Z velké části to také byla pravda. Děsilo ho ale to, že žalobce by mohl tvrdit, že je to lež, že Tobias jenvyužívá skutečnosti, že Tommy už je po smrti, a tak hází všechnu vinu na něj. Nejenže by mohl, on totvrdit bude. Zcela jistě. Obhájce už ho varoval. Prý je to taková hra, řekl mu.

Slovo proti slovu. Tommy už se bránit nemůže. To byla výhoda i nevýhoda zároveň. Jak Tobias, tak žalobce mu mohou – a taky budou – vkládat slova do úst, ale jak to mezi nimi bylo doopravdy, to se užnikdy nikdo nedozví.

Jenom Tobias to věděl. Ale nemusí mu to věřit. Nebo třeba jen zčásti. Podle toho, do jaké míry serozhodnou, že mu budou věřit, takový trest mu vyměří.

Zavřou ho. Zavřou ho, až zčerná. To už mu došlo, a ani se na to nemusel nikoho ptát. Obhájce kolem toho chodil jako kolem horké kaše. Ptal se ho, jestli chápe, do jak vážné situace se dostal. Ano, odpověděl mu. Chápe to až moc dobře. Všiml si, že by s ním advokát rád probral případnou délku trestu.Aby věděl, kolik let mu hrozí. Ale jako by čekal na Tobiasův souhlas. Nebo na vyzvání. Jako lékař, kterýčeká na otázku od smrtelně nemocného pacienta: Jak dlouho?

Ale Tobias se nezeptal. Nevydržel by ve vazbě ani hodinu, kdyby věděl, že bude dalších… Nechtěl na to ani pomyslet.

Ulehl zpět na žlutou háčkovanou deku vězeňské správy. Nesměl číst noviny, dívat se na televizi,poslouchat rádio. Na přehrávači měli přednastavených několik hudebních kanálů, ale nehráli tam nic, co by se mu líbilo.

Nevadí. Stejně se nedokázal soustředit na muziku víc než pár vteřin. Mohl si půjčit nějaké knihy ačasopisy, ale nikdy nepřečetl víc než dva tři řádky. Filmy, na které se směl dívat, byly jen nesrozumitelnou změtí barev.

V hlavě se mu honily myšlenky, jedna přes druhou. Nekončící rozhovory se sebou samým, zvažovánímožností a rozhodnutí, těch budoucích i těch minulých, kvůli kterým teď už vlastně nemá na výběr. Svoucestu už si zvolil. Přesto ho fantazie neustále vracela zpátky a nechávala ho prožít i ty možnosti, které jsou už navždy ztracené.

A když už to v hlavě všechno promyslel, vrátil se zase na začátek.

Vyskočil z postele a procházel se sem a tam po místnosti. Pohlédl na hodinky. Za hodinu a třicet šestminut ho vyvedou na střechu, kde si půl hodiny bude moct užívat sluníčka. Sám ve své kruhové výseči zevšech stran obklíčené mřížemi.

Sesypal se. Tak to prostě je. Po noci ve vazbě a dvou hodinách u výslechu se tak zamotal do vlastních lží, že už to dál nemohl ustát.

Nebo se do nich nezamotal? Možná už to prostě nemohl vydržet. Takhle zpětně si tím nebyl jistý.

Všechno by bylo jiné, kdyby Tommy žil. Nemohl by ho jen tak prásknout, to by neudělal!

Do háje! Jaký vlastně on sám je? Zapletl se do vlastních lží.

To na tom vlastně bylo to nejtěžší. Myšlenka, že ‚vyměkl‘. Že by se byl mohl zachránit, kdyby byl jen o

trochu silnější. Co na něj vlastně měli? Jak mohli vědět, že on a Tommy opravdu neopravovali celou dobu to zpropadený auto? To oni ho vlastně ošálili a natlačili do slepé uličky.

Pořádná řacha. Tak to Tommy říkal. Bude to pořádná řacha. A uvidíš, jak budou lidi šílet. To měl být účel.

A taky to tak bylo.

Ale nikdo neměl přijít k úrazu. A už vůbec neměl nikdo zemřít. Znělo to tak jednoduše. Takový varovnývýstřel, který zažehne v lidech nespokojenost, která se záhy rozhoří v násilné, masivní protesty.

Ale nikdo neměl zemřít. Bomba měla vybuchnout v nákladním prostoru, když byl uzamčený, pasažérůmnepřístupný. O díře v boku lodi a potopení trajektu s osmi sty cestujícími na palubě nepadlo ani slovo.

Má děkovat štěstěně za to, že způsobil smrt jen devíti lidí?

Nebo měl naopak smůlu? Kdyby byl Tommy prošel základní vojenskou službou a naučil se sestavovatbombu, tak by ho nepotřeboval.

Kdyby…

Kdyby býval byl jen o něco silnější. Malinko, jen malilinko silnější. Neměli na něj nic. Vůbec nic. Může to

všechno vzít zpátky? Nebo už je pozdě?

Bývalo by stačilo zatnout zuby a vydržet. Sám v cele. Dny a noci. Možná týdny, měsíce, třeba půl roku.

Ale pořád lepší, než…

Nechtěl na to myslet.

Posadil se na posteli a vzhlédl k blankytně modrému nebi za oknem

Tohle je jeho život. Takhle to teď bude vypadat.

Slova se překotně valila jeho myslí. A on se snažil, seč mohl, aby jim raději nerozuměl.

Srpen

Saídův otec si syna vyzvedl před vazební věznicí egyptské tajné policie. Venku panovala ochromujícívedra. Zabořit se do měkkého polstrování předního sedadla tátova peugeota se zapnutou klimatizací bylonesmírně osvobozující.

Taky že už byl svobodný. Ale jen v rámci Káhiry.

Nesměl opustit město.

Jak dlouho bude zákaz cestování platit, neměl sebemenší tušení. Nikdo mu nedokázal odpovědět, když se

ptal.

To znamená, že se studiem ve Švédsku je konec. Ale to by byl asi stejně. I kdyby mohl opustit Egypt.

Předpokládal, že hranice Švédska jsou pro něj uzavřeny podobně jako hranice Káhiry. Jedny pro vjezd,

druhé pro výjezd. Těžko ho budou vítat s otevřenou náručí, když už ho jednou vykázali jako podezřelého

teroristu, bez ohledu na to, jestli byl doma osvobozen či nikoliv.

Otázkou zůstávalo, jestli by se vlastně vrátit chtěl. Každý den v cele myslel na Salíhu. Často ho ta

vzpomínka dohnala k pláči, ale také ho držela nad vodou.

Ve Stockholmu by bez Salíhy bylo prázdno. Příliš prázdno.

Poslední a možná i nejtěžší otázkou bylo, jestli bude chtít zůstat v Káhiře, kde zrovna teď ovšem setrvat

musel.

Otec se obratně proplétal hustým provozem. Odrazy slunce ze zadních oken automobilů bodaly Saída do

očí. Na křižovatce za mostem přes Nil neodbočili doprava, ale zahnuli dolů k univerzitě.

„My nejedeme domů?“ podivil se Saíd.

„Dáme si napřed oběd na univerzitě. Je tam pár lidí, kteří by tě rádi poznali.“

„Ale…“

„Myslím, že to tam bude klidnější než doma.“

Saíd si v duchu povzdechl. Nevěděl, co má tohle znamenat. Nechápal, kdo by se s ním mohl chtít vidět,ani proč by to mělo být na univerzitě klidnější. Ze všeho nejradši by jel rovnou domů. Byl unavený,neoholený, měl pocit, že na jeho vyhublém těle oblečení plandá. Ale skousl to. Posledních sedmačtyřicetdní ho naučilo snášet i větší útrapy.

Byl volný, ale musel za to zaplatit.

Ne že by měl na výběr…

O svém příteli z dětství pověděl všechno, co věděl. Dostali Mohamedovu adresu, telefonní číslo, emailovouadresu, staré fotografie. Dlouze a detailně popisoval, o čem spolu kdy mluvili.

Co to bude znamenat pro Mohameda, na to se snažil raději nemyslet. Přátelství tak jako tak skončiloosudovou návštěvou Teheránu. Pochyboval, že by někdy v budoucnu byl vůbec schopen mu odpustit.Přesto by nerad uvrhl svého bývalého přítele do neštěstí.

Přesně to však udělal.

Oba jeho osobní strážci ze Säpo se na pláži v Ekevikenu drželi dál od břehu. On sám se bos brouzdalmělčinou. Nebylo tu moc lidí, jen pár známých tváří – sousedé z nejbližšího okolí.

Teď už byl sice exministrem spravedlnosti, ale přesto mu přislíbili ochranku, dokud se situace nezklidní.

To snad nebude dlouho trvat, když už rezignoval.

Ve chvíli, kdy egyptské úřady oznámily, že Saíd Habíb bude propuštěn na svobodu a že všechna obvinění proti němu byla stažena, mediální tlak na jeho osobu se vystupňoval z pouhého vánku do síly orkánu.

Zvláštní zážitek. Jistě, věděl, odkud vítr vane, už to zažil. Patřilo to k jeho práci. Ale takový uragán zakusil

poprvé.

Zpočátku stáli všichni kolegové z vládního kabinetu při něm, a dokonce i veřejné mínění – alespoň si totak vysvětloval. Pokud člověk pod pojmem veřejné mínění chápe obecný názor panující ve společnosti, ane úsudek hrstky žurnalistů z těch několika málo vlivných plátků, které hýbou Švédskem.

Pravděpodobně by tu bouři ustál, kdyby se novináři nerozhodli vyrukovat s ‚do očí bijícím‘ protiklademmezi jeho bývalým angažmá v přistěhovaleckých otázkách a jeho chybným vyhoštěním. Jeho chybným…

Jako by o tom snad rozhodoval on sám, a ne celá vláda.

Klidně by místo něj mohli rozcupovat na kousíčky předsedu vlády nebo ministra zahraničí. A přesně tohletaké slýchal v kuloárech. Bylo to šílené. ‚Ti novináři,‘ říkávali kolegové a kroutili hlavou. Posílali k němuchápavé úsměvy, které měli vyjadřovat jejich sympatie a jistou dávku rezignace nad tím, jak bláznivýtenhle svět někdy dokáže být. ‚Vlastně bychom měli odstoupit všichni,‘ nechal se slyšet ministr financí, ‚aměli bychom předat vládu slečně Petře Wodolské z DN, nemyslíte? Ta ví totiž vždycky všechno nejlíp.Konečně by bylo ve Švédsku všechno, jak má být.‘

Jenomže ‚ti novináři‘ si vybrali právě jeho, protože se jim hodil onen protiklad. Obhájce přistěhovalců sestal loutkou socanů a neopodstatněně posílá vzdělané lidi pryč ze země. A co hůř, posílá je dostředověkých vězení, o kterých je všeobecně známo, že jsou tam lidé mučeni a že z nich zadržení mizíbeze stop. Tepali do lidí, křičeli do světa. To je ON! Den za dnem. Neúnavně, intenzivně. Nelogicky,

myslel si ministr spravedlnosti a s ním i mnozí další.

Ale efektivně. Zanedlouho nastal zlom. Když mediální bouře dosáhne určitého bodu, logické myšlení ztrácí

význam. Nezáleží na tom, jak to doopravdy bylo, ale jak to navenek vypadá.

A najednou to vůbec nevypadalo dobře. Situace se stala pro stranu neúnosnou, příliš ji zatěžovala.

Jakmile tahle slova předseda vlády vyslovil, věděl, že je konec.

Paradoxní na celé té kauze byl fakt, že by pro něj osobně bylo mnohem lepší, kdyby býval Saíd Habíbopravdu zmizel a nikdo o něm už nic neslyšel. Ale teď, když se ukázalo, že v Egyptě nakonec přece jenexistuje spravedlnost, požadují jeho hlavu na stříbrném podnose.

S odstupem několika dnů od svého rozhodnutí – které už stejně bylo jen formalitou – se přesto cítilcelkem spokojený. Jako by poprvé po čtrnácti stech dnech mohl opět zhluboka dýchat.

Sice to nevypadalo dobře pro stranu a ani pro něj samotného, ale tím, že rezignoval, si přece jen alespoňtrochu zachoval tvář a s trochou štěstí se snad bude moct vrátit i ke svému původnímu zaměstnání.Pokud ovšem bude chtít. Nevěděl. Nastal čas na time-out. Potřebuje pauzu.

Moře, pláž, do konce olympiády zbývá ještě pár dní, v lednici pivo.

To není tak špatné.

Simonovy narozeniny slavili v domě ve Vamlingbo. Volba místa znamenala hodně.

Mír. Děti každý druhý týden.

Ninni přijela ráno už před sedmou, aby mohli Simona vzbudit společně. Prostřeli venku na slunci blízkoruin původního statku. Čerstvě ostříhaný Simon seděl ve světle modrém pyžamu uprostřed delší stranystolu. Jeho vykulené oči nadšeně přeskakovaly po balíčcích s dárky naskládaných na jeho talíři a kolemněj. Dorty upekl Fredrik. Simonův oblíbený se zeleným marcipánem a pak jeho variantu pro dospělé,Fredrikovo parádní číslo, na které byl patřičně hrdý: sicilské cannoli v podobě dortu zdobenéhočokoládovou polevou s motivem pavoučí sítě a s náplní z ricotty, která byla ochucená francouzskýmovocným likérem Cointreau. Ninni napekla koláčky a pečivo.

Simon natáhl ruce po prvním balíčku. Úzký čtverec, nápadně připomínající obal cédéčka.

Osm let. Ještě chvíli bude dítě. Ale jak dlouho? Tři čtyři roky? Fredrika píchlo u srdce. Chtěl si tenhle časještě vychutnat. Cítil, že je to důležité. Ale jak se to dělá? Jak má člověk ‚co nejvíc naplnit‘ čas, kterýprávě prožívá? Možná jednoduše tak, že ho bude se synem trávit společně. Jenže teď to nepůjde. Každýdruhý týden to ani trochu nepůjde.

Chtěl ‚co nejvíc využít‘ ten čas, který zbývá, než se Simonův zvědavý pohled odvrátí jinam. Od něj a Ninni.Upne se směrem k budoucnosti. Do světa. K pevnině?

Jako Jockeho pohled.

Nerad na to myslel.

Simon strhal papír z prvního dárku: první vlastní deska s Bobem Dylenem, kterou si tak úpěnlivě přál.Simon měl stěny pokojíku polepené plakáty s Dylenem a nejraději usínal při jeho písničce ‚Freewheelin‘.Ale líbily se mu jen akustické aranže, vše ostatní zavrhoval jako ‚předělávky‘. Osmiletý dylanovský puritán!

‚Udělal jsi z něj zrůdu,‘ pošeptala Fredrikovi Ninni před týdnem.

Ale Fredrik to nebyl, kdepak. Pokud někdo nesl vinu, tak rozhodně Jocke. Místo aby se bráškovi posmíval,že poslouchá ‚popík pro mrňata‘, rozhodl se jeho vkus vytříbit a nabídnout mu něco lepšího.

Fredrik pozoroval Ninni na druhé straně stolu. Nevšimla si jeho pohledu, byla pohlcená Simonovýmsoubojem s dalším balíčkem.

Zmínila se o rodinné terapii. Že by to nemusel být špatný nápad. Ať už to dopadne jakkoliv.

Myšlenka na sezení u psychologa Fredrika zrovna nevábila. Má-li být upřímný, trochu ho dokonce děsila.Nevěděl vlastně proč, a to mu nahánělo hrůzu ještě víc. Ninni ho požádala, aby nad tím ještěpopřemýšlel, ale jemu se nechtělo. Zato se upnul na to druhé, co tehdy vyslovila. Ať už to dopadne

jakkoliv.

Má si to vysvětlovat tak, že ještě není všechno uzavřeno? Nenaznačuje mu, že výsledek ještě není daný?Z přechodné situace, v níž se nyní nacházejí, se může buď vyklubat jejich každodenní realita, anebo může

i skončit. Vše by se mohlo stát minulostí, mohlo by být zapomenuto.

Chce se vrátit zpátky? Tak tohle je těžká otázka. Ještě je to moc živé… Eva, lži, výčitky a výlevy vzteku…Nevěděl. Bylo to jako zeptat se maratonce, jestli poběží znovu, ve chvíli, kdy právě doběhl do cíle. Přijďteznovu tak za čtrnáct dnů, pánové.

Ninni vzhlédla od Simona a její pohled se střetl s Fredrikovým. Okamžitě pochopila, že už ji hodnou chvílipozoruje. Tvář jí rozjasnil úsměv, který se vší silou snažila mírnit. Z jejího výrazu bylo možné vyčíst štěstí,ale i pochybnosti. Úsměv jí oplatil. Uvolnila se a nechala koutky úst už bez zábran poskočit nahoru. Pak se

otočila.

Simon s jásotem držel nad hlavou červené ukulele, blyštící se na slunci jako čerstvě navoskované auto.

Od moře k nim zavál vlahý větřík. Na prázdném stožáru by se opravdu pěkně vyjímala vlajka na počestoslavence. Předcházejícího dne Fredrik prohledal celý dům, a když nic nenašel, zavolal Jesperovi. Ten musdělil, že pátral zbytečně, neboť tam žádná vlajka není. To už bylo moc pozdě na to, aby skočil do auta a

jel ji koupit do Burgsviku.

Zanedlouho Simon rozbalil všechny dárky, snědl snídani i kus dortu, a tak se spolu s Jockem odvalili odstolu. Fredrik a Ninni zůstali sedět. Simon si přál prožít narozeninový den na pláži, ale nebylo kamspěchat. Možná že si to dokonce ještě rozmyslí, s tolika novými věcmi, se kterými si teď může hrát.

Fredrik si všiml Ninnina kritického pohledu, jak zkoumá chátrající stavení. Vyviklané zábradlí na verandě,okna, kolem kterých jistě fouká, tmavé, omšelé zámecké tapety. Pro Stockholmany to může mít jistý

šarm, snad jako chalupa na léto… Ale bydlení na celý rok?

Teprve teď mu Ninni pověděla, jak probíhaly oslavy midsommaru u Anneli, jaké bylo jídlo, hosté, i oostatních Anneliných kamarádkách, komicky nevědoucích a naivních. Mnohokrát si během konverzace snimi vzpomněla na známý výrok Marie Antoinetty, když jí oznámili, že lidé mají hlad, že už prý není anichléb. ‚Tak proč nejedí koláče?‘ Mezi hosty se objevil i jakýsi mladík, který se poněkud trapně pokoušel ji

sbalit.

Fredrik přemýšlel, proč mu zrovna tohle vypráví. Proč se snažila toho kluka obratně vpašovat mezi ostatní

detaily. Chtěla v něm snad vzbudit žárlivost? Nebo mu chtěla naznačit, že stále odmítá podobné nabídky,

protože je přece jen vdaná? Nebo mu chtěla zalichotit, že vedle něj žádný neobstojí?

Řeč plynula. Jako by stále kroužili kolem něčeho nevyřčeného. Ale povídali si, se vším, co k tomu patří.Skákali si do řeči, smáli se, šklebili se, tvářili se pobaveně i ironicky. Přestali se hlídat.

Najednou jako by se Ninni proměnila, zatímco se na ni díval. Stala se z ní neuvěřitelně atraktivní žena.Během několika vteřin ho naprosto pohltila. Její oči, její pohled, vše, co řekla. A pak to všechno jakomávnutím kouzelného proutku zase pohaslo. Ale přesto… Už dlouho ji neviděl v takovém světle. Kam setenhle cit schovává? Když se může zničehonic takhle vynořit, tak přece musí někde uvnitř být.

„Pamatuješ, když mu byly tři týdny a ležel na jipce?“ vzpomínala Ninni.

Fredrik přikývl a nesměle se pousmál. Na tuhle otázku netřeba odpovídat.

„Uf,“ vydechla Ninni. „A teď už půjde do druhé třídy.“

Jako tři týdny staré nemluvně Simon někde chytil vlastně celkem neškodnou virózu. Ale pronovorozence… Přestal jíst, protože nemohl sát a dýchat zároveň. Bylo pro něj stále těžší a těžší se

nadechnout.

Ty tři minuty, během kterých ho z běžného oddělení transportovali na jednotku intenzivní péče, mohlFredrik z paměti vylovit kdykoliv. Kyslíková bomba vedle Simona byla delší než on sám. Leželi spolu vprůhledné plastové vaničce na kovové konstrukci s kolečky, propojeni hadičkami, které ústily do masky,volně přehozené přes Simonův nos a ústa. Ty tři minuty se Fredrik vznášel půl metru nad zemí a ze všech

sil se snažil nemyslet na to, že by to takhle mohlo skončit.

Aniž to někdo z nich plánoval, jejich ruce se krátce dotkly.

Fredrik si povzdechl. Dostal se do nezáviděníhodné situace. Bylo to těžké, ale zároveň cítil úlevu.

Cesta zpátky je daleká. Ale zdálo se, že ta k rozchodu je ještě delší.

Anna-Karin byla opět doma. A to slovo mělo nový obsah.

Vrátila se z nemocnice rovnou na rodinný statek v Hablingbo. Její vlastní domov v Rone byl v troskách, a

tak bude zatím bydlet ve svém rodném domě. Postupem času by měla dostat náhradu škody odpojišťovny, prý jí snad postaví novou vilku. A vzhledem k tomu, že Tommy zemřel o několik hodin dřívenež otec, nebude po ní nikdo požadovat ani daně za dědictví po Tommym. Respektive, chtít je můžou, ale

odejdou s nepořízenou. Veškerý majetek rodiny Johanssonových teď patří Anně-Karin.

Mnohokrát snila o tom okamžiku, kdy vtrhne do pokoje, vytáhne rolety, otevře okna, smradlavou pohovkudostrká na dvůr, polije benzínem a zapálí.

Teď ale jenom zavřela dveře. Neměla sílu uklízet, pálit nábytek, dokonce ani vytáhnout ty rolety. Jenomto nechtěla mít na očích.

Byl to Tommy, kdo jí o nich pověděl. Prý je viděl u obchodu v Havdhemu. Neposlouchala ho nijakpozorně. Tommyho řeči o přistěhovalcích zněly jako obvykle. Znala je nazpaměť. Spouštěcím momentemmohlo být prakticky cokoliv: někoho viděl v Hemse, četl nějaký článek… Anebo – to věděla naprosto jistě,

přestože o tom spolu nikdy nemluvili – brouzdal po internetu po některém z těch webů pro členy

rasistických organizací.

Loni v létě spolu zrovna jeli autem, když jim cestu zkřížila žena zahalená do jakéhosi světle modrého hávuse závojem ve stejné barvě. Černá tvář byla v ostrém kontrastu se světlou látkou lemující obličej.

Mluvil o tom celé týdny. Jak se natřásala uprostřed silnice, co by se obtěžovala chodit po přechodu, krůtajedna. U nich asi nemají žádná pravidla silničního provozu, co? A i kdyby měli, nikdo se podle nich neřídí.

Lidi si chodí a jezdí, jak je napadne. Umírají tam po stovkách jako mouchy.

A tak jeho výlevům ani tentokrát nevěnovala žádnou zvláštní pozornost. Nesdílela názory svého bratra,ale nepřela se s ním. Věděla, že plácá nesmysly, ale nechtěla s ním diskutovat. Chtěla si žít svůj vlastníživot, tečka. Měla plné ruce práce, aby dokázala žít svůj vlastní život.

Pak je uviděla i ona. Zrovna uložila do kufru auta dvě plné nákupní tašky s jídlem a usadila se za volant,když se objevili na parkovišti v tom malém sportovním voze. Nejprve si všimla auta. Zůstala sedět sklíčkem v ruce, uvědomila si, že to nejsou Švédové. To nebylo zrovna obvyklé. Rozhodně ne v Havdhemutýden před hlavní turistickou sezónou.

Jen to ji zpočátku praštilo do očí, luxusní vůz a tmavá pleť. Teprve když zastavili a vystupovali z auta, tak

ho poznala.

Byla to rána. Kdyby neseděla, zcela jistě by se jí podlomila kolena. Zvláštním způsobem ji zabolelo srdce.Jako by každou chvíli mělo přestat tlouct, tak slabé se zdálo. Hrdlo sevřené, před očima mžitky. Viděla užjen dvě rozmazané barevné skvrny, jak mizí v útrobách supermarketu.

Zůstala sedět jako přimražená, v naprostém šoku. S klíčkem v ruce cítila, jak jí mezi prsty vyrazily krůpěje

potu. Civěla do prázdna. Vzpomínky zaplavily její mysl, naprosto jasné a živé, jako by se vše odehrálopřed pár okamžiky.

Byla přesvědčená, že tuhle událost už nechala za sebou. Ne snad že by na všechno zapomněla a že by topro ni už nic neznamenalo, ale přesto žila v domnění, že se s tím vyrovnala. Je to minulost, třináct letpohřbená. Myslela si, že už se vrátila do normálního života. Nečekala, že si bude muset prožít tohle.

A zrovna on.

Ona ho poznala!

Určitě! Musel to být on! Nemohla si být jistější. Zasáhlo ji to jako blesk z čistého nebe. Celé její tělokřičelo, že je to on!

Jakmile se vrátili, vložila klíček do zapalování. Nastartovala a rozhodla se je sledovat.

Proč to dělá? Jaký to má smysl? Co se jí honilo hlavou, když projížděla křižovatkou v Havdhemu pouhýchpadesát metrů za černým sportovním vozem? A pak, když za nimi jela dál, směrem k pláži v Nissevikenu?

Neměla žádný plán. Zpočátku ne. Zkrátka musela za nimi. Nemohla je nechat zase zmizet. Nesměl jí

znovu uniknout, on ne.

Žádný plán, ale neodolatelná touha. Bolavé srdce pumpovalo do těla adrenalin. Musí něco udělat.

Věděla, že Tommy někde má tu zbraň. Nedokázal takové věci udržet v tajnosti, před ní ne. Všechny tydetaily… Stejná puška, kterou mají odstřelovači v elitních britských jednotkách. A munice, kterou odněkud

získal… Hm, co to vlastně bylo za druh? Tolikrát to od něj slyšela, a stejně si to nezapamatovala. Jenomvěděla, že následky jsou smrtelné. Člověk se nemusí ani trefit moc přesně, a přesto střela přivodíokamžitý konec.

Nikdy se nezmínil, že by zbraň nebyla hlášená, ale to se rozumělo samo sebou. Nebyla hloupá. Stejně taknebylo těžké si domyslet, kde ji má Tommy schovanou. Mohla se mýlit, ale když vešla do kůlny, aby se po

ní porozhlédla, našla ji přesně tam, kde předpokládala.

Bedny tam dole ji ale překvapily. Vyděsily. Neměla z nich dobrý pocit. A tak je raději nechala být. Není tuproto, aby se hrabala v Tommyho životě, je tu jen a jen kvůli zbrani.

Bylo to snadné. A ona věděla, že i kdyby mu došlo, že tam byla – což bylo vysoce nepravděpodobné, alepřesto – byla si jistá, že by nikomu nic neřekl. Nikdy, nikdy v životě.

Ani kdyby ho mučili.

Její bratr je teď mrtvý. Vyhodil do vzduchu trajekt u gotlandského pobřeží a způsobil smrt devíti lidí. Topro ni bylo těžké přijmout. Co však bylo pro ni ještě obtížnější – pochopit důvod, který ho k činu vedl. Coho k tomu přimělo?

Že by tím důvodem byla ona?

První výstřel svůj cíl minul. Zpanikařila. Nechybělo mnoho a vzala by nohy na ramena. Zmizela byodtamtud. Překotně, bez rozmyslu. Srdce jí málem vybuchlo, když uviděla ze dveří lítat třísky.

Ale utéct nebylo možné.

Druhý výstřel trefil přesně tam, kam měl. Účinek byl okamžitý, velmi efektivní, to ji uklidnilo.

Muž klesl k zemi. Ten muž. Byl to on! Býval to on, už není. V půl deváté ráno v pondělí dvacátého prvníhočervna přestal existovat.

A pak.

Ženin zlomený pohled, její vytřeštěné oči, které zoufale civí do prázdna a hledají vysvětlení. Prosí oslitování. Ne kvůli sobě, tak daleko její myšlenky ještě nedospěly. Kvůli němu. Kvůli člověku, který bylpevnou součástí jejího života. A teď je pryč.

V ten okamžik by Anna-Karin dala cokoliv za to, aby se jí nemusela dívat do očí, aby neviděla její zdrcený

výraz.

Ale na to už bylo pozdě.

A tak stiskla znovu.

Zůstala sama. Z celé rodiny byla jediná, kdo přežil. Nic ji tady nepoutalo. Na nikoho už nemusí brátohledy, o nikoho se nemusí starat. Mohla se sebrat a odejít, kdykoliv, kamkoliv. Navíc s pěkným balíkempeněz v kapse.

Ale k tomu nikdy nedojde. Už nemá nikoho, od koho by potřebovala utéct.

A také věděla, že i kdyby se vydala na cestu – na druhý konec ostrova, na pevninu nebo kamkoliv jinam –stejně by tím ničeho nedosáhla.

Srpnová noc byla temná, záře léta už odcházela. Seděla v kuchyni, nad stolem rozsvícená lampa.Pozorovala svůj odraz v černém okně.

Věděla, že ti dva policisté se vrátí. Oni nebo nějací jiní. Ale zároveň si uvědomovala, že pro ni nejsounebezpeční. Zvládne to, nepřijdou na to. Jestli to ovšem hraje vůbec nějakou roli…

Je beztak ztracená. Kamkoliv se pohne, vinu si ponese s sebou.

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.